Lépe se nevyjadřovat, řekl si pisatel, když komentoval větou na sociální síti vpravdě stupidní nadpis článku, který hlásal, že pomoc EU je větší než ta čínská, tedy jinými slovy, že veškerá kritika toho, jak nám i jiným zemím Brusel pomáhá čelit koronaviru, je jen ruskou či čínskou propagandou a že používáním čínských roušek (to ještě neví o těch vietnamských) jen napomáháme komunistickému režimu.
Pisatel tohoto textu tedy veskrze naivně okomentoval, že je snad podstatnější, jestli jsou tyto ochranné prostředky účinné. Tedy z obou světových stran, napsal nevědom si své osudové chyby a hereze. Sprcha potrefených reakcí na sebe nedala dlouho čekat. A naivní komentátor byl díky jedné větě zařazen do skupiny podvratných živlů, čecháčků, kteří odmítají vidět i slyšet, zatímco jimi zvolený premiér, beztak zakuklený bolševik, napomáhá tomu, aby zanedlouho na Ruzyni přistávaly čínské a ruské bombardéry, které z tohoto mezipřistání zboří „pevnost jménem Evropa“. Ostražitost především!
Byla by to stupidní historka, kdyby ji někdo nebrál vážně, kdyby neukazovala, jak zfašizované a nenávistné poměry jsou ve společnosti režimních Brettschneiderů, špiclů, kteří jen čekají na závadnou větu, aby popsali svou manžetu, rukáv plný jmen, které jen znějí obyčejně a neškodně. Kdo však vidí lidem do hlav, kdo si může být jist jejich myšlenkami? Zda i tam se nedá najít něco závadného, co nezapadá.
Nenacházíme se v době Koniáše, pravda, knihy se z ekologických důvodů nepálí jako na počátku 30. let (i když spisy Karla Marxe dnes seženete se stejnou obtížností), mentalita u některých deformovaných jedinců zůstala. Hovor se tedy nestáčí ani na roušky, ani na plicní ventilátory, ani na kapacitu lůžek, ale na to, aby NIKDO nepochyboval! Jenže pochybovat, to je přece vlastnost myslícího člověka. Škoda, že je nám minoritou asociálních udavačů a fanatických psychopatů upírána, že každý, kdo vysloví JAKÝKOLI názor, stává se potencionálním „živlem“ – takovou dobu však žijeme, dožíváme.
Můžeme však být klidní. Naštěstí kádrování nezasáhlo babičky šijící z dobrého srdce roušky, nadšené mediky a znavené zdravotníky. Přesto je to jev, nad kterým se chce zvracet. Právě pandemie odhalila lépe než cokoli jiné vratkost iluzí sebespasitelnosti „liberální demokracie“, kapitalismu, tedy tržního hospodářství se všemi svými antisociálními znaménky na kráse. Nepomohla ani série demonstrací dekadence, velebící mezilidské vztahy posledních dnů říše římské, ani obětavost neziskových organizací – buzerujících strážců zavedených nepořádků a černých děr na finance, které by lépe využili ti s vodou na plicích. Tak kolik byste dnes našli ve Španělsku či Itálii obhájců „občanské společnosti“? Ty francouzské možná teď stěhují kvůli nedostačující kapacitě do Německa.
Někdo tu cítí ve vzduchu krizi, ze které se probereme hůř než z virózy, někdo se chystá na pád Bastily – a někdo věří, že včera je dnes a že tomu tak bude navždy. Život mezi kulisami je pohodlný, odvaha jít za ně bojovat je trapná. Koho jiného, než tyto dobré a sluníčkové lidi zajímá svět Potěmkinovy vesnice, za kterou je naházená špína, veteš, politické mrtvoly a křivdy těch „báječných let“. Hysterie těžko dopomůže k udržení neudržitelného. Snad jen k většímu ztrapnění trapných. Těžko se bojuje se zkušeností milionů životů a také s největším nepřítelem dobové mytologie: lidským mozkem.
Na skladě zbyl už jen antikomunismus. V ranních hodinách nouzového stavu zasáhla potají chmatácká ruka antikomunistova a zmizela Koněvova socha. S nedostatkem odporu si mohli být radní jisti, v nouzovém stavu je zakázáno demonstrovat. Ale demonstruje se ani na druhé straně barikády, uvědomělými taxikáři, veksláky, zelináři a politology. Maloměšťák si hojí své rány ze „socialistické vlády“ a hrozby „komunistických impérií“ Ruska a Číny a jejich agentů doma v kamrlíku, možná u četby spisků profesora Fialy. A u sociálních sítí.
Jsou to uvědomělí lidé. Komu čest, tomu čest! Známe však, že je to taková agresivní snaha ukázat se v lepším světle, etablovaně, povýšeně, s antikomunistickým pohrdáním ke zbytku společnosti – a po kapsách mít pokradené krabičky od čajů, role toaletního papíru, žehlící prkno a ti radikálnější též zahradní gril či zimní pneumatiky… Hrabalovské zákruty reality nachází svůj předobraz. Je to taková elegance pouliční holky, co si hraje na dámu, „šarm“ Jiráskové ze Světáků jim však schází. Pes by si neodplivl.
Svět kocourkovského kapitalismu s „lidskou tváří“ absurdního dramatika, vybudovaný „od špendlíku po lokomotivu“, tedy rozkradený od vánočního stromku po Poldovku, ten svět se nejen pod vlivem náporu viru a přicházející hospodářské krize hroutí – protože to byl jen domeček z karet falešného hráče. Hroutí se i díky otevřeným očím poctivých lidí, nepomůže tomu kult osobnosti účastníka pimprlového divadla, ani mediální nátlak těch, kteří nerozeznají Y od I.
Deziluze ze třiceti let v kapitalismu poctivé nepálí. Zabolí jen poskoky a užitečné režimní idioty, jejichž důležitost je ta tam. Prostě deziluze.
M.
