Jak se dalo čekat, ambiciozní ofenzíva ukrajinské armády se dostala do patové pozice. Velkým problémem tohoto stavu je fakt, že ukrajinská strana nahlašovala akci téměř jako upoutávku na velkofilm a doufala, že může jakýkoliv hmatatelný úspěch propagandisticky zúročit.
Úspěch ofenzívy měl přesvědčit veřejnost západních států, že Ukrajinská válka je stále prioritou a vítězství proti Rusku je možné. Tlak na takový úspěch se ještě zvýšil po vypuknutí izraelsko palestinského konfliktu, který odvádí pozornost od ukrajinského válčiště.
Ruské síly jsou však dobře opevněné a více zkušené po roce a půl válčení. Řada vojenských odborníků upozorňovala na to, že šance na nějaký významný průlom jsou v této fázi konfliktu velmi malé.
Zjevný neúspěch ofenzívy se již projevil. O zklamání se lze dočíst i v prozápadních zdrojích. Jestliže se však v případě ruských draze zaplacených útoků kolem Bachmutu mluvilo jako o nesmyslném mlýnku na maso, v případě současné ukrajinské ofenzívy se mluví o „těžkých ztrátách“ a „hrdinských obětech“. Výsledek je však stejný. Minimální zisky za cenu obrovských ztrát.
Již v dřívějších panoramách jsem psali o čím dál tím více kritickém a netrpělivém přístupu vlivných západních politiků k ukrajinském vedení. I přesto, že se kritika většinou netýkala přímo válečného snažení jako takového, bylo vidět že bezbřehá podpora a entuziasmus z minulého roku se vytrácejí.
Nyní však vychází najevo, že i v samotném ukrajinském vedení kolísá podpora heslu „válka do úplného vítezství“. Ukrajinský generál Valerij Zalužnij nedávno zveřejnil zprávu, v níž více méně připouští nereálnost úspěchu ukrajinské protiofenzívy. Není sám. Podobná prohlášení ukrajinských vojenských důstojníků se dočkala ostré reakce ze strany prezidenta Zelenského. Ten nadále zůstává symbolem odporu až do konečného vítězství. Někteří důstojníci byly zbavení svých postů. Tyto zásahy byly prezentovány jako „čištění vlastních řád…“
Válka se tak dostala do situace, kdy je výrazný postup jakékoliv strany vysoce nepravděpodobný. Komu to hraje do karet? Konec konců přeci jenom Rusku. Od počátku konfliktu jsme upozorňovaly na to, že podpora západu Ukrajině může být velmi kolísavá a nespolehlivá. Ukrajina se na této pomoci stala zcela závislou. Rusko je dost silné na to, aby v konfliktu setrvalo i za cenu velkých ztrát a nákladů. Toto neříkáme s žádnou škodolibostí. Je to jen konstatování vývoje. V této odporné imperialistické válce není žádných vítězů krom kapitalistické třídy.
Izrael pokračuje v útocích na civilní cíle v Gaze
Před zraky celého světa pokračují útoky Izraelských sil na civilní cíle v pásmu Gazy (prostoru někdy také nazývaným „koncentračním táborem pod širým nebem“).
Nyní se terčem stala nemocnice Al-Shifa. Tvrzení, že je objekt centrem tunelových sítí Hamásu, se nejprve stala důvodem k ostřelování nemocnice. Po těchto akcích ale došlo k vstupu vojáků do objektu. Fotografie a videa zachytila vyděšené a zraněné civilisty. Žádné z nich však nezobrazovaly tunely, o kterých izraelské síly mluvily. Prohlášení, že byly v útrobách nemocnice nalezeny zbraně, působí jako chabá výmluva pro tak brutální akci.
Na celé události je možné pozorovat pokryteckou a neprofesionální povahu českých buržoazních médií. Před rokem byla otázka legitimních vojenských cílů silně diskutována v kontextu konfliktu na Ukrajině. Upozorňovalo se na to, že zdánlivě civilní cíle mohou někdy působit jako základna pro vojenské akce obránců. V takovém případě je pak nespravedlivé psát pouze o útocích na „školy, nemocnice a divadla“. V této době však byl jakýkoliv argument v tomto duchu označován za obhajobu genocidy.
Nyní jsou však útoky na nemocnice, školy a obytné prostory zcela bez otázek brány jako legitimní válečná taktika. Konflikt tak slouží jako další důkaz prolhané podstaty masových sdělovacích prostředků v živém přenosu.
Smutná výročí v bývalé Jugoslávii vrhají stín na současnost
V uplynulých dnech se pozornost veřejnosti v bývalé Jugoslávii upnula k dvěma bolestným výročím, týkajícím se krvavých válek z 90. let. Tragický odkaz těch událostí by snad ani nebyl tak neúnosný, kdyby každé podobné výročí neodhalovalo hluboké rány, stále patrné ve společnosti.
Nejprve si 9. Listopadu připomínala Bosna a Hercegovina třicáté výročí barbarského zničení Starého mostu v hercegovském městě Mostar. Tato památka chráněna organizací UNESCO, byla v roce 1993 zničena po systematickém bombardování ze strany tzv. Chorvatské rady obrany, vojenské organizace chorvatských nacionalistů v Bosně a Hercegovině. Při tomto výročí byly uveřejněny nové snímky, které ukazují oslavy chorvatských vojáků radujících se z úspěšné likvidace mostu.
Samotný most, symbol města Mostar, byl v roce 2004 obnoven. Avšak i přes symbolické gesto zůstává město Mostar stále rozdělné. Etnické rozdělení je bolestným stavem, který ovšem v politickém kontextu Bosny a Hercegoviny zejména slouží k zamaskování třídních protikladů. Chorvatská vládnouc třída popírá zločiny z 90. let. Dokonce zachází tak daleko, že prostřednictvím všelijakých gest a památníků aktéry zločinů oslavuje. Bosenská vládnoucí třída pak činí z traumat vlastního obyvatelstva politickou zbraň a levný spektákl.
Ať už se ostentativně vyjadřují oslavy či nářky, zůstává město Mostar ve stejném stavu jako celá Bosna a Hercegovina. Země je politicky paralyzovaná nacionalistickým handrkováním, ekonomicky vypleněná a v latentním ohrožení nového ozbrojeného konfliktu.
Další výročí které připomíná traumata z minulosti proběhlo 18. Listopadu. Jednalo se o 32. vročí pádu města Vukovar. Toto město bylo po intenzivním obléhání ovládnuto srbskými vojsky. Chorvatské síly byly poraženy. Město bylo zcela zničeno bombardováním. Po jeho pádu došlo k deportaci stovek válečných zajatců a civilistů na okolní farmy, kde byly popraveni.
Jelikož byl Vukovar navrácen Chorvatsku mírovou cestou, je to jedno z malá měst kde se zachovala i po válce zachovala srbská populace. Město je tak mikrokosmem chorvatsko-srbských vztahů. Při každém výročí buržoazní pohlaváři přednášejí patetické projevy o obětech a hrdinech, o agresorech a obráncích. Avšak samotný Vukovar strádá. Kdysi průmyslové centrum se proměnilo v město duchů. Ať už je město chorvatské nebo srbské, do zahraničí odcházejí obě národnosti. Výročí tragických událostí jsou vždy bolestná. Ale v tomto případě obléhání Vukovaru, Mostaru a dalších kdysi vzkvétajících města stále trvá.