26. srpna přinesly Haló noviny dopis České ženské lobby „na obranu práv afghánských žen po vítězství Tálibánu“. 4. září přinesly nesouhlasnou glosu. No, nevím. Kdo z autorů kterékoli z těchto dvou statí ví vůbec něco o skutečném stavu věcí, krom těžko ověřitelných zpráv zavedených tiskových agentur? ČTK ani jiné buržoazní agentury zde nejsou hodnověrný zdroj. Následující článek byl napsaný ještě před rozhodnutím o stažení vojsk NATO z Afghánistánu. Na rozdíl od výše uvedeného jej napsal někdo, kdo byl v epicentru popisovaného dění. Můžu mít výhrady, ale to je asi tak všechno. Autorka to vše zažila. Já ne, stejně jako spousta jiných vyjadřujících se s takovou jistotou a lehkostí k danému problému. Posuďte sami. (Vladimír Sedláček)
26. listopadu 2001 pronesla Laura Bushová svůj první rozhlasový projev, vyzývající k celosvětovému odsouzení zacházení se ženami v Afghánistánu. Prohlásila, že „boj proti terorizmu je také bojem za práva a důstojnost žen“. To proto, že těžký úděl žen a dětí v Afghánistánu byl „záležitostí úmyslné lidské krutosti, vykonávané těmi, kteří se snaží zastrašit a kontrolovat“.
Tehdejší první dáma citovala četné statistiky a zprávy, které její tvrzení podpořily, a okamžitě po jejím projevu vydalo ministerstvo zahraničí jedenáctistránkovou zprávu o „válce proti ženám“, vedené Talibanem. Zpráva uváděla, že „Taliban se spustil neslýchaných činů násilí vůči ženám, včetně znásilnění, únosů a nucených manželství“.
Vést válku pod záminkou „osvobození afghánských žen“ by se po světě nádherně prodávalo. Není nic snazšího než prodávat myšlenku na záchranu bezmocných žen. Když USA v roce 2001 nezákonně vpadly do Afghánistánu pod záminkou „války s terorem“ (absolutní protimluv: válka s terorem? Válka je teror!), ženy již byly Talibanem a válečníky nějaký čas zneužívány. Ve skutečnosti k tomu docházelo už léta předtím, než USA vůbec spatřily světlo světa.
Ženy jsou dlouho oběti vysoce patriarchální a většinou rodové afghánské společnosti. Taliban je skutečně nelidský a hrozivý. Laura Bushová se nemýlila, když podotkla, že systematické utlačování těchto žen je záležitostí úmyslné lidské krutosti. Ale od tohoto vznešeného projevu uplynulo víc než celé desetiletí a dá se říci, že ženy jsou na tom podstatně lépe než v roce 2001?
Deset let po západní intervenci vydaly Oxfam a Action Aid zprávy, v nichž se tvrdí:
„72 % afghánských žen je přesvědčeno, že jejich život je teď lepší, než jaký byl před deseti lety“ a „27 % parlamentních poslanců jsou ženy (víc než celosvětový průměr) a 5 % pozic v armádě a u policejních sil je obsazeno ženami“.
Tyto výsledky by neměly být podceňovány. Slouží ale jako precedens k diskusi o ženských právech v dnešním Afghánistánu? Ne. Ženy jsou i nadále systematicky přehlíženy, perzekuovány a utlačovány.
Dynamika moci, od domova až po parlament, zůstává většinou příznivá k mužům, a soudní a zákonodárný systém ukazují, že nejsou na straně žen, ale proti ženám. Prezident v roce 2009 schválil „Zákon o znásilnění“, dovolující mužům nechat své ženy hladovět, když se odmítnou podřídit jejich sexuálním požadavkům. Počet žen a dívek, vězněných za „morální zločiny“, tj. těch, které utekly z domova, vzrostl za pouhých 18 měsíců o 50 %.
Statistika Oxfamu a ActionAid možná zlehčuje vinu a ulehčuje svědomí mnohých; to ale nejsou představitelky afghánských žen jako celku.
Zeptejte se žen ve Wardak nebo v Kandaharu, zda pociťují „osvobození“ západní intervence, a podívají se na vás s rozčarováním. To proto, že zvony svobody v Afghánistánu neznějí. 87 % afghánských žen je i nadále negramotných. Celých 80 % je donuceno k manželství a průměrná délka jejich života je 44 let. Proč Oxfam ani ActionAid tyhle statistiky nezveřejnily? Nebo proč tolik mluví o tom, že válka v Afghánistánu selhala? Právě tato čísla ukazují, že ženy válkou ztratily nejvíc.
Laura Bushová řekla, že je povinností humánního světa těžký úděl žen a dětí zmírnit. Zatím nic nezmírnilo ani 18 mld. dolarů, ani později okupace; Afghánistán, kde umírá každé čtvrté narozené dítě dřív, než se dožije pěti let, je stále nejhorším místem na světě pro ženu, která chce porodit dítě.
Dokonce možná není chybou tvrdit, že se situace od té doby zhoršila. Všechny ty peníze, čas a „vzletná“ rétorika se do reality nepromítají. A západní svět se stále bojí přiznat, že afghánské ženy zklamal.
„Zůstáváme zavřené ve své zemi, bez přístupu ke spravedlnosti a ovládány zločinci, kteří nenávidí ženy. Fundamentalisté stále kážou, že »žena má být ve svém domě nebo v hrobě«. Na většině míst stále není pro ženy bezpečné objevit se na veřejnosti nezahalené nebo vyjít na ulici bez mužského příbuzného. Znásilnění projde bez trestu“, napsala Malalai Joya v článku Žena mezi válečníky.
Mohadesa Najumi je původem z afghánského Kábulu; teď žije v Londýně.
MOHADESA NAJUMI pro The CounterPunch (překlad Vladimír Sedláček)