Skip to content

Z domova - 8. page

Nesmíme obětovat děti

Kritizovaný tlak na bezpodmínečné otevření škol graduje i jakýmsi happenningem pražských studentů v pyžamech před poslaneckou sněmovnou, spojený s peticí „Nesmíme obětovat děti“. Akce je medializována, proč se jí tedy s povzdechem a povytaženým obořím nevěnovat.

Obsahem demonstrace je v podstatě to, že oproti životnímu nebezpečí rizikům skupinám a seniorům, permanentnímu riziku v zdravotnictví a továrních provozech, středoškolské studenty pobyt doma nudí, je pro ně „dlouhý a nepříjemný“.

Přihlédnout pak musíme ke stanovisku jedné studentky, který si dovolím pro jeho závažnost citovat: „Už je to doma hrozný a už nás to nebaví a myslím si, že to má dost velkej vliv na psychické zdraví, že se nemůžeme vídat s kamarádama a jsme furt zavřený doma. Už se v té karanténě cítím docela špatně, už je to pro mě těžký.“ Číst dál →

OSČMS: Kritika vládních dotací roste

V posledních týdnech se v elektronické poště Odborového sdružení Čech, Moravy a Slezska množí dopisy pracujících, kteří se nebojí prezentovat své názory ohledně současné nelehké situace občanů, obavy z hluboké hospodářské a sociální krize, i ta často oprávněně kritická stanoviska k dotacím ze strany populistické vlády, k rozdávání z peněz občanů. Není důvod, proč tyto názory tajit, především v čase, kdy je tolik prostoru věnováno skuhrajícím boháčům, ale kdy média ani nezavadila o názor těch, z jejichž kapes se tlumí manažerské chyby a neschopnost čelit podnikatelskému risku v době pandemie.

Pokládáme proto za vhodné zveřejnit část jednoho z řady kritických mailů, aby se čtenář mohl seznámit i s názory těch, kterých se dnes nikdo neptá, tedy zaměstnanců: Číst dál →

Polemicky k návratu do škol

Plošný návrat žáků a studentů od poloviny února, tedy otevření škol v situaci několikatisícového nárůstu nemocných denně, je neuvěřitelný hazard, který nedopadne na ty, kteří tento požadavek uplatňují, ale na ty, kteří jsou pedagogy- a samozřejmě i na jejich rodiny.

Musím tedy polemicky konstatovat, že to, co vidím, není snaha řešit problém na odborné bázi, střízlivě a zodpovědně, ale pozoruji zde cosi jako snahu populisticky podpořit mediální nevraživost vůči kantorům, jejichž podmínky jsou i tak nelehké a motivace už tak dost nízká.

V osobních rozhovorech jsem mnohokrát řekl, že otevření škol je sice věcí diskuze, ale musí především odpovídat situaci pandemie a bezpečnostním opatřením. Ta musí být účinná, nikoli příslibem optimistického (čti nezodpovědného) myšlení „že se nic nemůže stát“. Bude pak asi uplatněna známá metoda, že následné politování nic nestojí. Číst dál →

OSČMS v boji za práva olomouckých pracujících

Odborové sdružení Čech, Moravy a Slezska poskytuje v těchto dnech pomoc zaměstnancům postiženým diskriminačním chováním dvojice zaměstnanců, kteří jsou kryti manažerem podniku.

Zaměstnankyně olomoucké pizzerie čelila před nedávnem verbálnímu xenofobního útoku ze strany dvojice zaměstnanců. Napadení ihned hlásila manažerovi podniku, který přislíbil neprodlené vyvození důsledků z celého incidentu. Přes své sliby však on ani vedení společnosti neučinilo žádný krok k nápravě, nereagovalo na mailovou komunikaci, ani neinformovalo o dalším postupu.

Zaměstnankyně se tedy obrátila o radu i praktickou pomoc na Odborové sdružení Čech, Moravy a Slezska, jedinou českou třídně orientovanou odborovou centrálu. Představitelé centrály zaštítili nejen poškozenou zaměstnankyni, ale i další z kolektivu zaměstnanců čelícím diskriminačnímu jednání na pracovišti pizzerie právní i další odbornou pomocí. Číst dál →

Se solidaritou neplýtvejme

Nepotýkáme se jen s krizí koronavirové pandemie, ale i s krizí vkusu. Těžko lze totiž jinak než absencí vkusu i soudnosti označit, že musíme čím dál častěji číst v celostátním i regionálním tisku skuhrání atypických podnikatelů s bizarním artiklem, jak strašná je uzavírka, že kompenzace na jejich podnikání nestačí, že jsou zaměstnanci doma za sto procent, jak bylo snadné být zaměstnancem, jak je podnikání „na sebe“ likvidační a řada tohoto sentimentálního povyku korunovaná stížností na nošení roušek a respirátorů, depresemi neuspokojených zákazníků (zřejmě blbů, kteří nemají co jiného na práci) a výzvou ke vzpouře proto, že jsou nadále zavřené restaurace (bez kterých v době 10 000 nakažených denně, okolo 6000 hospitalizovaných a smrtelného rizika pro seniory a těžce nemocné nemohou žít jen bezohlední lemplové a lidé neschopní si uvařit).

Číst dál →

Bolístky

Na rozdíl od těch talentovanějších, není mým osudem ani údělem trávit čas předvolebními selfíčky s „prostým lidem“, komentáři čehokoliv včetně uzavírkového Stalingradu ministryně Maláčové či onanie intelektuálského pingpongu, který chce využít čas před koncem světa k národnímu souručenství za „bílého muže“ a za revanš předčasně ukončené kariéry.

Nemyslím si, že je nutné vyjádřit se ke každé potrefené huse, avšak povytažené obočí zasloužilé mistryně pedagogiky při mém dnešním emotivním projevu o přecitlivělosti našich individuí nabitém vulgarismy mě přesvědčilo, že teď je ta chvíle, ten okamžik zareagovat.

Společnost přešlechtěná liberálním individualismem, podobná cílům mistrů transformace, tedy přecitlivělým primitivům, kteří si jako prasata pomejí užívají odpadkového koše konzumu a životní úrovně na dluh, tito znudění nezdární rodiče nezdárných dětí, si zaslouží reakci, za kterou nebudu veleben, ale která jde od srdce i od plic a já doufám, že bude jasným vykřičníkem a vysvětlením, proč řešíme JEN problémy těch, co pracovali a pracují a výstřelky chovanců nás nezajímají. Číst dál →

Přehrada Kryry – Zadotují občané Babišovi podnikání?

Státní podnik povodí Ohře vehementně prosazuje vybudování vodního díla Kryry na Podbořansku. Respektive nikoliv státní podnik sám, ale Babišova vláda (čti agrobaron Babiš) prostřednictvím ministerstva zemědělství. Dochází  k nevídaným zázrakům v naší kotlině – aby přehrada pomohla v boji se současným suchem,  zrychlilo vládní usnesení její výstavbu o celých 10 let, a tak nás před suchem zachrání už možná za 30, a nikoliv za 40 let… Za tuto úchvatnou dobu má vyrůst dílo o 120 hektarech, ovšem na takovém veletoku, který sám by přehradu naplňoval několik desítek let a tak bude nutno, aby se přehrada naplnila v řádu několika let, postavit více než třicetikilometrový přivaděč z Nechranické přehrady za další miliardu a ten udržovat v chodu, protože z Kryr má být voda vedena do Senomat a Šanova na Rakovnicku dalším přivaděčem. Stavba rozměrů antického Říma, ovšem logiky koktavého Andreje… Číst dál →

Pošťáci a pandemie

Ministerstvo vnitra ČR plánuje k 1. březnu zrušit 2371 pracovních míst. Znamená to v praxi propuštění zhruba 1500 lidí, neboť prý část těchto profesí, jež se mají rušit, je neobsazených. Mluvčí České pošty Matyáš Vitík uvedl, že propuštěným nabídne rekvalifikaci, ale to je z velké části povinnost Úřadů práce, které musí dát souhlas k hromadnému propouštění. Je zřejmé, že nejde o nic jiného, než aby stát ušetřil peníze, bez ohledu na to, jak a kde. Objem práce v provozovnách České pošty totiž v důsledku pandemie Covid-19 neobyčejně vzrostl, jak jsou lidé nuceni, kvůli zavírání obchodů s průmyslovým zbožím v důsledku ochranných opatření proti šíření Covidu, nakupovat v internetových zásilkových obchodech, odkud většinu zásilek doručuje právě Česká pošta (podíl soukromých zásilkových služeb je někde kolem 10 % z celkového objemu). Celá věc má ještě jeden háček: Nutnost dvou sektorů – veřejného (státního) a soukromého – je obsažena v Lisabonské smlouvě EU. Jenže když padne veřejná služba, má zřizovatel, tedy stát, ze zákona povinnost tuto službu nahradit. Když padne soukromá, bez ohledu na příčinu, tato povinnost neexistuje. Zastánci soukromého podnikání toto většinou nevědí a trvají na nutnosti vytváření konkurenčního prostředí. Logicky tudíž vyplývá otázka: Není náhodou plánované propouštění v České poště součástí plánů státu na zbavení se odpovědnosti za provozování služeb?

V posledních létech se snaha privatizovat poštovní služby objevuje leckde, například i ve velké Británii, kde je proslulá Royal Mail, Královská pošta, provozovaná státem už po dlouhá staletí. Pokládám přinejmenším za zajímavé (dokonce poučné) zjistit stav poštovních služeb v cizině. V tomto rámci předkládám pár slov o poštovních službách na kanadském venkově. (Úvodní slovo překladatele)      Číst dál →

Ke kauze prostějovského Národního domu jinak

Kauza Národního domu z mého rodného města na stránkách novin mi, omlouvám se za ten termín, připadla jako bouře ve sklenici vody, kde kult osobnosti pana primátora zabral prostor, který jsme si měli vyčlenit kritice reálné sociální situaci v regionech, skutečným problémům u nás i ve světě. Prostoru se nedostává. A krev v žíle zpěněná si žádá reakce. Jsem též rodákem, souhlasit nemohu a uvedu na rovinu, že Prostějov nemá kromě počtu heren a supermarketů i ožralých bezdomovců význam, aby zabíral prostor v tisku v této turbulentní době. Koneckonců nač se bavit o vedení města, které naprosto slabošsky argumentovalo pro nezakázání hazardu, který je pro naši společnost prostě toxický. Co byl převeliký problém pro prostějovské politiky, zřejmě kvůli jejich sponzorům, to nebyla potíž pro blízký Kostelec, kde se už ruleta dotočila. 

Číst dál →

K antikomunistickému zákonu na Slovensku

Češi a Slováci by neměli být zaskočeni rozhodnutím slovenského parlamentu postavit mimo zákon jedno celé historické období. Už vůbec by je nemělo překvapit, že z celé dlouhé historie bylo vybráno právě období svržení kapitalistického barbarismu, že práce dvou generací socialistického Československa se ocitla mimo zákon, stejně jako jediná antifašistická masová organizace, která se postavila fašismu. Rozhodnutí slovenského parlamentu reprezentujícího buržoazní zájmy je plně  sociálně-ekonomicky a politicky logické. Koneckonců fašismus, jak prokazuje sama historie a jak řekl Bertold Brecht, není ničím jiným než kapitalismem v krizi. Nemělo by nás mást, že demokracie je skloňována ve všech pádech, při každé příležitosti, a nenosí se vojenské uniformy. Nakonec ani Tiso, ani Hácha, ani jiní vrcholní představitelé fašistických států nenosili hitlerovské uniformy právě proto, že šlo o státy plně závislé na německém kapitálu a politicky se jednalo o pouhé loutky Berlína bez jakéhokoliv vlastního vojenského potenciálu. Současná parlamentní většina společně s prezidentkou, která zákon bez zaváhání podepsala, musejí být chápany jako současný moderní projev výše popsaných souvislostí.  Číst dál →

Vrazi (jen trochu skrytí) 

Naše polistopadová politická reprezentace (tedy abych byl přesný, její většina; komunistů [skutečných, ne těch, kteří jsou opět pouhými členy strany] s jejich nekompromisním protiválečným postojem a několika dalších jedinců, kteří si i v dnešní sobecké agresivní době zachovali aspoň špetku soudnosti, se tohle netýká, naopak před nimi smekám, že se nenechali strhnout euforií proamerických doktrín) se (opět) dopustila vraždy (i když tentokrát spíše „pouhého“ zabití „z nedbalosti“). Nebo přinejmenším dopustila, aby k onomu činu došlo. Za což by měli být obžalováni a souzeni dle zákona, a stejně tak potrestáni. Exemplárně. Než dojde k dalším.  Číst dál →

Současná pandemie: Debakl kapitalismu na všech frontách

Kritici nekapitalistických systémů minulosti a současnosti rádi svádějí vinu na smyšlené, domnělé či skutečné chyby v těchto zemích na systém a stát samotný. Mnohokrát jsme se na různých místech těmito způsoby argumentace zabývali a snažili se je demaskovat. Z druhé strany veškeré nedostatky, chyby ba přímo zločiny kapitalismu tito kritici buď ignorují, nebo zamlčují, případně je shazují na různé jednotlivce, skupiny lidí, politické strany či vlády. Slouží jim k tomu ohromný rozpor mezi podstatou, základy systému a jeho jevovým zdáním, mezi formálně přiznaným a reálně platným, který je přímo zakódován v samotném nitru organismu kapitalistického systému. Nynější kolaps kapitalistických struktur na celém světě je však natolik zjevným a masivním, že nabízí jedinečnou možnost příčiny a průvodní jevy jeho totálního selhávání v mnoha rovinách života člověka a společnosti demaskovat. Nečiní nám to v žádném případě radost, protože jde v prvém případě o lidské životy. Číst dál →

OS ČMS k výročí 17. listopadu

Připomínáme si Mezinárodní den studentstva, připomínku teroru nacistických okupantů, kteří brutálně potlačili manifestaci vysokoškolských studentů 17. listopadu 1939. Symbolem této události se stal zavražděný student Jan Opletal, rodák z hanácké Litovle. Po tomto masakru začala masová vlna zatýkání, studenti byli deportováni do koncentračních táborů, řada z nich zavražděna. Následně nacisté uzavřeli české vysoké školy ve snaze pomoci zničit český národ znemožněním růstu pro něj tak typické vzdělanosti.

Toto výročí, hlavní připomínka 17. listopadu, bylo účelově zastíněno výročím demonstrace na Národní třídě, provokace vedené agentem Státní bezpečnosti, která vyústila v převrat a porážku socialistického zřízení, které padlo nakažené nemocí perestrojky a všelijakých oportunistických veletočů za poslední desetiletí. Byla to i zrada kariéristických odborářských špiček a dalších kariéristů. Toho všeho disident dovedně využil i lživými slovy, že socialismus bude zachován. Ti všichni otevřeli cestu k převratu, na kterém většina ze jmenovaných vydělala. Většina společnosti si dříve nebo později musela projít složitostí kapitalistické restaurace, nezaměstnaností či neúspěšnou snahou obnovit  řemeslné živnosti. Číst dál →

Stručně k současné situaci v lesnictví

Státní podnik Lesy České republiky ohlásil další svoji reorganizaci. Stáváme se svědky objevování Ameriky v přímém přenosu, nyní však k novému kontinentu připlouvají přelakované lodě naklánějící se na bok. A fraška pokračuje.

Proč už úvodem tolik ironie? Ony postupně probíhající reformy státního podniku a celé lesnické legislativy, které s sebou aktuálně probíhající kalamita vleče jsou totiž smutným obrazem toho, kterak kapitalistická krize ničí to nejcennější, co nám zůstávalo. Lesy. Krize v tomto oboru plně koresponduje s krizí celého systému. Pro omezený prostor si řadu věcí shrneme jen heslovitě, k hlubšímu rozboru se vrátím. Číst dál →

Vojenské prostory – zahaleny tajemstvím

Vojenské prostory, kolik jich vlastně máme? Asi sedm nebo osm. V podstatě ubyly pouze Brdy, kde zůstaly některé zóny zákazu vstupu. Všechny tyto prostory sloužily v minulém režimu dlouhodobě výcviku naší armády a občas v nich probíhalo cvičení vojsk Varšavské smlouvy. Sloužily především armádě Československé socialistické republiky a mnohonásobně vyššímu počtu vojáků a technice, než je doposud.

Já sám, protože tatínek byl vojákem z povolání, jsem prožil podstatnou část mého mládí v jednom takovém vojenském prostoru, a to i v době po roce 1968, kdy v tomto vojenském prostoru byla umístěna vojska SSSR. Od třetí třídy základní školní docházky až do mých sedmnácti let. Život kluka ve vojenském prostředí, mezi vojáky byl naprosto úžasný, dobrodružný a rád na to vzpomínám. Život uprostřed přírody, tam jsem formoval svůj vztah k přírodě. Mohl bych popisovat mnoho mini příběhů, které moji vrstevníci nemohli prožít. To je však už dávno. Číst dál →

Důchodci – neuchopitelná skupina

Celý život jsem rád pozoroval lidské divadlo. Sedl jsem si trochu bokem třeba na pěší zóně, ale taky v hospodě a díval jsem se na komunikaci lidí mezi sebou, jejich mimiku, pohyb a výraz. Důchodci a děti jsou z tohoto pohledu nejzajímavější. Sám jsem již tři roky v důchodu, ale chodím na poloviční úvazek do práce. Ne, že bych doma neměl co dělat, ale chyběl by mi kontakt s lidmi ve fabrice a tak jsem v jednom kole. Mám možnost i pozorovat, jak se mění důchodci i po několika letech v důchodu. Měl jsem možnost taky několikrát pozorovat, jak se důchodci postrkují vozíky před otevírací dobou v Kauflandu, napadají se slovně a div se nepoperou a to jsem stál hodně opodál a tak trochu jsem se i za ně styděl. Nedávno, když se tak tlačili u vchodu, tak jsem si říkal, že jsem zvědavý, jak se budou tlačit u desinfekce. K mému překvapení to vzali všichni útokem a na desinfekci zapomněli – nejohroženější skupina. Jeden můj starší kamarád, ten měl dokonce takovou taktiku, že večer před akcí se chodil vyptávat personálu, kde co z letáku bude a na ráno měl plán. Zatím co ostatní hledali, on měl jasno a šel najisto. Kde se to v nich vzalo ta řevnivost, ani trocha úcty a studu strkat se o levnější květák a zapomenout na základní slušné způsoby chování. Rozhodně to nebyl hlad a nebo snaha výrazně ušetřit. Číst dál →

Pandemie v zemi Švejků

Před asi dvěma týdny jsem si ve svém zamyšlení posteskl nad lhostejným přístupem většiny společnosti k pandemii koronaviru a nedostatečnými mimořádnými opatřeními. Mezitím se počty denně zjištěných nakažených i celkový počet pozitivně testovaných přibližně zdvojnásobily a odezva obyvatelstva je přibližně stejná. Byla však přijata nová protiepidemická opatření, z nichž některá jsou natolik podivuhodná, že si nejsem jist, mám-li je považovat za výraz neschopnosti odpovědných činitelů nebo přímo snahu o další šíření nákazy.

Ještě do 21. 10. bylo možné pořádat veřejná shromáždění pod širým nebem až do počtu 500 účastníků. Přesto se konala demonstrace sportovních chuligánů a dalších pochybných existencí proti dočasným omezením, která jednak přesáhla tento maximální počet, jednak na ní byla masově porušována platná nařízení, nebyly dodrženy rozestupy ani nošeny roušky, a k policejnímu zásahu došlo na základě vzniklých nepokojů až potom, co organizátoři demonstraci oficiálně ukončili. Číst dál →

Jiný svět

V březnu letošního roku jsem byl příjemně překvapen tím, jak disciplinovaně česká společnost zareagovala na mimořádná opatření proti koronaviru. Naprosto jsem něco takového nečekal ve státě prosyceném vyhroceným individualismem, lhostejností a tradičním „švejkováním“, které je v praxi poněkud méně vtipné než v literatuře.

Velká část obyvatelstva dodržovala mimořádná opatření, protože se bála. Velmi brzy se však ukázalo, že důvodem byl opravdu mnohem více strach než uvědomělost a přesvědčení o jejich smysluplnosti. Začalo kolektivní porušování protiepidemických nařízení a potom jejich rychlé rušení. Číst dál →

Zemřela soudružka Milada Sigmundová

S hlubokým zármutkem oznamujeme, že nás 28. září 2020 ve věku 76 let po dlouhé a těžké nemoci opustila členka Levé perspektivy soudružka Ing. Milada Sigmundová, CSc. Ačkoli se v posledních letech potýkala s vážnými zdravotními problémy, do poslední chvíle byla velmi aktivní, plná energie, dobré nálady a smělých plánů na další činnost po svém uzdravení.
Milada Sigmundová se narodila 23. 5. 1944 v Praze. Její otec Jaroslav Svejkovský byl účastníkem protinacistického odboje a oba rodiče byli od osvobození členy komunistické strany. Milada vstoupila do Komunistické strany Československa v roce 1962 během studií na Vysoké škole ekonomické. Po studiu byla zaměstnána v Československé obchodní bance, od roku 1968 vyučovala ekonomii na Vysoké škole politické ÚV KSČ a po převratu od roku 1990 pracovala v zahraničním odboru Státní banky československé. Kromě toho byla i turistickou a muzejní průvodkyní.

 

Odborová činnost – nejednotná a dlouhá cesta zpět ke kořenům

Věnuji se odborové práci již třináct let ve funkci uvolněného předsedy základní organizace jednoho odborového sdružení v největší firmě zaměřené na kovovýrobu v našem regionu.

Když po nástupu do vedoucí sekce vyššího odborového orgánu má metodicky nadřízená napsala, že odbory musí být apolitické, tak jsem nevěřícně zíral. Když si mi zaměstnanci některých firem stěžovali, že u nich není odborová organizace a že ředitel prohlásil, že každého, kdo se pokusí založit odborovou organizaci, propustí z práce, tak mi jich bylo docela líto, že se nenašel nikdo statečný, kdo by to konzultoval s vyššími organy odborů v příslušném odborovém svazu a nedokázal panu řediteli, že už tím vyhrožováním, natož vyhazovem by se dopustil porušení zákoníku práce a mohl by být trestně stíhán. Číst dál →