Vzpomínáte na typický obrázek let 2008-2014? Zástupci různých svazů kapitalistů (Dlouhý, Hanák, Havlíček a další) se jako panáčci na orloji střídali ve sdělovacích prostředcích všech forem a pravidelně lkali: „Bez pomoci státu se neobejdeme, buď nám přispěje na udržení zaměstnanosti, nebo budeme muset hromadně propouštět. I tak řadu lidí propustíme. Nedá se nic dělat, musíme se současnému trendu přizpůsobit. Nemáme dostatečný odbyt, poptávka je nízká v celém světě, kupní síla obyvatel klesá, trhy se hroutí. Je také potřeba snížit přímé daně, ale i odvody – v ČR jsou velmi vysoké vedlejší náklady práce.“ K tomu jim sekundovali všichni zástupci hlavních i vedlejších politických stran, snad s výjimkou několika málo jednotlivců z KSČM: „Musíme snížit platy ve veřejném sektoru, zpřísnit podmínky čerpání sociálních dávek a zabránit jejich zneužívání. Plýtvaní je jedním z hlavních problémů současnosti! Nesmíme se astronomicky zadlužit (jako by jejich působení nezadlužilo za 30 let celou zemi i s obyvateli – pozn. autora). Ani důchody se příliš rychle valorizovat nebudou. Je nutné podpořit zaměstnavatele, kteří dávají lidem práci, a udržovat spoluprací s nimi a odbory sociální smír. Zaměstnanci musí být stále více flexibilní, uskromnit se, zároveň se neustále vzdělávat (často za své peníze – pozn. autora) a rekvalifikovat. O krizi se musí všichni občané rovnoměrně podělit.”
Redaktoři televizních, tištěných i internetových médií se předháněli v potvrzování těchto „věčných pravd“, vytvářeli k tomuto účelu dokonce pořady a posilovali americký sen. Mimo jiné tím, jak házeli do jednoho pytle nejmenšího živnostníka s miliardářem pod značkou „podnikatelé“, jak vychvalovali cestu z narůstající nezaměstnanosti hromadným zakládáním živností. Např. takto: „Pan Rudolf ztratil práci jako horník, a tak začal přemýšlet, čím by se mohl živit. S pomocí Úřadu práce si založil firmu na uklízení v různých objektech, uchytil se a nyní úspěšně podniká.“ Tvrzení, přednášená se samozřejmostí, jako by podobný postup mohl být receptem když ne pro každého, tedy alespoň pro většinu lidí. Kromě toho zvali do stále početnějších a nudnějších pořadů různé stejné a ještě stejnější ekonomy – většinou exponované zástupce zahraničních velkobank či mamutích pojišťoven, aby nám sdělili návrhy, o nichž jsme nejen často slýchali, ale jejichž uplatnění jsme také několikrát zažili. Média tak nejen v tomto období potvrzovala svou dlouholetou úlohu jedné z hlavních součástí a opor kapitalistického systému. A také jedné z hlavních tvůrkyň jeho dogmat, naivních iluzí, nevědeckých žvástů, polopravd i otevřených lží.
Zmíněná škemrání, stížnosti a doporučení z období hospodářské krize jsme poslouchali jako kafemlýnek téměř šest let. Jejich obsah byl přednášen až s fatalistickým zaujetím, se samozřejmostí hodnou přírodního zákonu, jako by tehdejší situace měla platit na věky věků a všichni se jí měli přizpůsobit. Že se jí nemuseli přizpůsobovat zdaleka všichni, že ne každý, koho situace zasáhla, konzumoval její hořké plody se srovnatelnou intenzitou, dodávám jen jako povzdech.
Krize po letech utrpení a poslouchání různých zaklínadel skončila a najednou se jako mávnutím kouzelného proutku změnila také písnička neustále obehrávaná z režimních médií. Fatalismus a uplatnění přírodních zákonů na společenský vývoj „po kapitalisticku“ sice zase platily, ale ve zcela jiném směru. Nyní nám zástupci kapitalistických svazů sdělovali něco na tento způsob: „Mzdy a platy nemohou růst tak rychle, máme nízkou produktivitu práce. Aby mohla konjunktura pokračovat, potřebovali bychom, aby stát snížil daně a odvody. Nezaměstnanost je natolik nízká, že fakticky neexistuje. Proto potřebujeme flexibilní zaměstnance, kteří jsou ochotni se celý život sami vzdělávat, rekvalifikovat. To vše podle potřeb trhu práce, který je bude směrovat také k nezbytným a pravidelným změnám povolání. A to i zásadním způsobem. Musíme kritizovat školský systém, který nedokáže reagovat na vývoj, na požadavky doby, trhu. Je příliš konzervativní. Samotná flexibilita zaměstnanců však nestačí – abychom udrželi konjunkturu, měli bychom přivést tisíce zaměstnanců ze zahraničí. Čím méně bude stát zasahovat do našeho podnikání, tím lépe.“
Představitelé státu, resp. všech malých i velkých buržoazních stran v podstatě přizvukovali, podobně jako za krize, požadavkům svých pánů-kapitalistů. Pouze v případě vpuštění velkého množství zahraničních pracovních sil do země zůstali věrni jiné části vládnoucího kapitálu, která si jejich příchod z hospodářských a mocenských důvodu nepřeje. Brnkali na struny nacionalismu a šovinismu a zahraniční dělníky nechali dovážet jako dosud – skrytě, postupně, ne ve velkých skupinách, ale i tak masově. Režimní sdělovací prostředky věrně dopřávaly sluchu svým majitelům, chlebodárcům a souvěrcům, aby daly ještě více vyniknout podobným nesmyslům či jednoduše řešitelným potížím (ne však v tomto systému), jako je neexistence nezaměstnanosti, naprosto klíčový nedostatek pracovních sil a absence některých profesí na trhu ČR. Pokud si náhodný divák všiml výčtu těchto povolání, doznal, že se zásadně liší od seznamu z dob krizových. Přesto se o tomto tématu vedly před kamerami „učené“ diskuze a mudrovalo se, jak by bylo třeba (zase) změnit konzervativní školní systém. Aby bylo čím nahradit či doplnit sametové iluze, byla k nám s radostí v době pokrizové dovezena zejména z Německa mantra Revoluce 4.0. Opět se neřešilo a neřeší, zda něco takového reálně existuje, ale opět nám spojené síly kapitálu – vlastníci, buržoazní politici a média ordinují, jak se budeme muset měnit a co náš všechno čeká.
Koronavirová pandemie v kapitalistickém světě urychlila nástup krize z nadvýroby, o jejímž příchodu si více než rok štěbetali nejen vrabci na střechách obydlí marxistických politických ekonomů. Když v předvečer této krize poslouchám proslovy o hospodářské a sociální situaci, mám pocit, jako bych se vrátil v čase zpět do let 2008-2014. Opět tatáž samozřejmost, přírodní zákony, fatalismus a buržoova natažená ruka směrem ke kapse lidových tříd a vrstev. Je to tragikomická situace. V 21. století se nám každých 6-7 let se stejným zaujetím tvrdí, že se musíme přizpůsobit vyšší moci, se kterou se nedá nic moc dělat. Nikdo nehovoří o řízení společnosti na základě nejmodernějších vědeckých poznatků, s ohledem na vývojový stupeň výrobních sil a potřeb lidí. Místo toho máme obětovat své životy nynějším nejmocnějším náboženským dogmatům – „nadpozemské“ síle cyklického vývoje kapitalismu.
Svým metafyzickým, dogmatickým a iracionalistickým přístupem popírá současný systém částečně i principy, ze kterých sám vyrůstal – vzniklé s průmyslovou revolucí a osvícenstvím. Natolik už postoupilo jeho zahnívání. Diskutovat, natož uvažovat o změně situace mimo rámec této „logiky“, je dnes považováno za extrémismus. Takové množství „svobody“ vymezily svým občanům politické instituce soudobého státu.
Věřím, že nastávající častější střídání krizí a vzestupů podstatně obohatí zkušenosti proletariátu a lidových vrstev tak, aby se tato změna promítla také do jejich společenského vědomí. Že více vyplave na povrch, jak jsou životy drtivé většiny lidí vláčeny pokaždé jiným směrem a vždy s požadavkem na naši aktivitu a porozumění v zájmu zisku a moci hrstky kapitalistických parazitů. Na začátku může stát pouhé uvědomění, zlost lidí, že se po nás fanaticky každých pět let chce něco zcela jiného, ale nikdo se nás neptá na náš názor.
Uvědomění a zlost samozřejmě nic nevyřeší, ale může být mnohem platnější než stovky volebních kampaní, kandidátek, televizních diskuzí o ničem a vhazování obálek do volebních uren, pokud bude státu u kolébky nového pokrokového lidového hnutí. A pouze lidové hnutí je s to zahájit cestu, na které se recyklované tlachy, jaké jsme nuceni poslouchat v předvečer nastávající krize, stanou obsahem nostalgického rozjímání hrstky starých zbrojnošů kapitálu.
Lidové hnutí jistě potřebuje pro svůj vznik určitou živelnost, spontánnost plynoucí ze zájmů a potřeb nejširších tříd a vrstev lidí. Zároveň však musí být prostoupeno vzděláváním a pevnou organizací svých aktivistů. Bez těchto předpokladů by se mohlo stát maximálně viditelným a slyšitelným, ale také nestabilním, krátkodobým a lehce ovlivnitelným domečkem z karet.
Jiří Charvát