V červnu 2026 odsouhlasili zastupitelé města Prahy znovuumístění památníku Josefa Václava Radeckého z Radče na Malostranské náměstí a pověřili město k jednání s ministerstvem kultury o vydání originálního díla uloženého od roku 1919 v Lapidáriu Národního muzea. O jeho navrácení na původní místo usiluje od roku 2011 Spolek Radecký Praha. Celý akt může vypadat jako úsměvný nápad staromilců nebo dokonce jako památková iniciativa, ale rozhodně tomu tak není. Přenesení sochy na její originální místo zapadá do série aktivit spojených s přepisováním historie, očerňováním lidového a demokratického hnutí, znevažováním různých forem pokrokového hnutí v naší historii a tradicích. Problematice přepisování dějin, selektivního přístupu k jednotlivým událostem a jejich vytrhávání z kontextu jsme se zabývali na stránkách Kominternetu opakovaně, naposledy: https://kominternet.cz/antikomunisticke-prepisovani-dejin-pripad-2-svetove-valky/
Spolek argumentuje tím, že je o Radeckém třeba mluvit „bez perspektivy ‚českého mýtu‘“ a „v jiném světle, než bylo donedávna obvyklé“, že náměstí je třeba navrátit původní podobu, že socha má uměleckou hodnotu a Radecký byl jedním z nejvýznamnějších českých rodáků a že pohled na monarchii se dnes mění od absolutních negativ směrem k vstřícnějšímu posuzování její role v historii nejenom našich zemí. Vyjadřují se také v tom smyslu, že jsme již daleko od dané doby, a tudíž je čas „smiřovat se s dějinami“. Pražské zastupitelstvo na jejich argumenty slyšelo. Ale co na to náš Kolektiv?
Události popořadě.
Kdo to vlastně byl Radecký, jehož pochod najdeme i v ringtónech našich mobilů? Josef Václav Radecký z Radče byl skutečně českým rodákem od Sedlčan (2. 11. 1766 Třebnice – 5. 1. 1858 Milán). Stejně jako řada jeho vrstevníků, např. F. A. Koller, udělal kariéru v rakouské armádě počátku a poloviny 19. století. Dotáhl to dokonce na polního maršála. Těžištěm jeho válečného působení byla napoleonská doba. Avšak jeho největší zásluhou v očích habsburské říše bylo potlačení povstání italských vlastenců bojujících za vymanění se z habsburské nadvlády v letech 1848 – 1849 (tzv. První italská válka). Radecký byl povolán, i když v pokročilém věku, jako zkušený stratég, znalec místních poměrů a důstojník s autoritou.
Potření povstání bylo nekompromisní a velmi krvavé. Ve městech jako Milán byly vražděny dokonce ženy a děti na barikádách. V bojích o Benátky nebo v bitvě u Custozzy přišly o život tisíce až desetitisíce lidí. Po znovupotvrzení habsburské nadvlády nad Itálií následovala vlna zatýkání, věznění a perzekucí různých forem.
Ihned v roce 1849 pražský spolek Krasoumná jednota, která sestávala z bohatých aristokratů a měšťanů (členem byl i samotný František Josef I.) devótně iniciovala vztyčení pomníku. První návrh vznikl již v roce 1851. Jeho autorem byl malíř Christian Ruben a dílo realizovali sochaři Josef a Emanuel Maxové a architekt Bernhard Grueber. Pomník byl symbolicky odlit z děl zabavených italským povstalcům.
Následně v roce 1858, v době tzv. Bachova absolutismu byl sochařský komplex slavnostně odhalen za přítomnosti samotného císaře a jeho manželky. Zvoleno bylo Malostranském náměstí, tedy jedno z prominentních a velmi frekventovaných míst, aby Pražanům jednoznačně připomínal, jak podobné aktivity Vídeň a její nohsledi nahlížejí a kdo je podle nich významnou osobou. Radecký byl také za tyto zásluhy v roce 1849 jmenován generálním guvernérem Lombardsko-Benátského království. Stal se tak nejen vojenským, ale i civilním správcem oblasti.
Vítězství nad vůlí lidu je třeba náležitě oslavit
Již po bitvě u Custozzy požádal vídeňský dvůr Johanna Strausse staršího, aby napsal oslavný, veselý a jásavý pochod oslavující vítězství na rebéliemi, což se také stalo a hravé melodie jeho opusu č. 228 zazněly již 31.srpna 1848 ve Vídni. Nepochybně melodie je chytlavá, rozverná, plná energie a Strauss odevzdal dobře odvedenou práci. Nicméně radostný pochod, na jehož počátku stojí, nebo spíše leží zmasakrovaní Italové bojující za svoji svobodu, ilustruje úhel pohledu monarchie. Potlačení povstání (nejenom v Itálii, ale také v Praze, ve Vídni i jinde v monarchii) znamenalo pro habsburský dvůr a jeho ekonomické, mocenské a geopolitické zájmy vítězství a důvod k oslavám.
Osudy pomníku
Těsně po vzniku republiky lid spontánně rozhodl o odstranění památníku. Jednak tehdejší republika si nepřála, aby uprostřed města stála socha někoho, kdo symbolizoval absolutismus, násilné potírání demokratických ideálů a boje za svobodu a za sebeurčení. Tehdejší Československo mělo také dobré vztahy s italskými legionáři. A v neposlední řadě byl památník terčem různých nesouhlasných aktů, které bychom mohli označit jako vandalismus.
Socha nebyla zničena, ale coby doklad historických souvislostí a umělecké dílo byla ihned po odstranění v roce 1919 deponována v lapidáriu Národního muzea na Výstavišti v Praze a byla běžně přístupná veřejnosti. Dnes je lapidárium uzavřené z důvodu jeho rekonstrukce.
Zde je třeba zauvažovat, proč by se na náměstí měla socha vracet? Jednak nese velmi negativní historický kontext, přičemž také symbolizuje nepřátelství vůči lidovému a demokratickému hnutí. Akt opětovné instalace sochy je vlastně uznáním, že služba Habsburkům byla a je chvályhodná.
O nějakém návratu k původní podobě náměstí je úplně nesmyslné mluvit. Socha na náměstí stála až od roku 1858, což rozhodně nemůžeme považovat za moment začátku existence tohoto náměstí. I před tímto datem byla dolní část náměstí dopravním uzlem a tržním místem. Socha na daném místě setrvala pouhých 60 let.
Také jde o výsměch lidové vůli a všem (sice vykostěným) demokratickým ideálům československého státu první republiky. Je to výsměch všem, kteří bojovali za nezávislost českého národa, za demokracii, za právo na sebeurčení od Borovského po Masaryka, který je buržoazií (sice selektivně) opěvovaným státníkem.
Několik otázek na závěr
Pokud tedy smiřovači s historií lpějí na návratu Radeckého, jak potom vysvětlí odstranění sochy maršála Koněva, který s Rudou armádou Prahu osvobodil a v květnu 1945 byl vítán drtivou většinou Pražanů, s čímž se Radecký rozhodně nemůže pochlubit? Proč byl nejprve zneuctěn a pak odstraněn tank Rudé armády ze smíchovského památníku? Proč jsou likvidovány památníky a pomníky spojené s dělnickým a komunistickým hnutím? Proč podobné spolky usilují o odstranění sochy Rudoarmějce z Moravského náměstí?
Návrat sochy Radeckého chápeme jako čin související s propagandistickými snahami současného režimu diskreditovat lidové hnutí, lidový boj za svobodu a sebeurčení, vývoj po roce 1945 do roku 1989, ale také související s omlouváním nacistických zločinů i dlouhodobým národnostním a náboženským útiskem Habsburků. Do stejné kapitoly patří i omluvy a různé smiřovací akce se sudetskými Němci, navracení památníků habsburských panovníků (charakteristicky Marie Terezie), likvidace památníků lidového hnutí. Ale patří sem i podpora současného izraelského státu. Služba okupantům, služba cizím protilidovým silám je vynášena na piedestal. Je to nakonec logické: všechny režimy v úpadku se snaží stavět pomníky své zašlé slávy! Bohužel i dnes máme spoustu radeckých na české politické scéně (jeden aby se začal bát, že pro jejich sochy nebude dost náměstí).
S návratem sochy Radeckého na Malostranské náměstí nebo kamkoliv do otevřeného prostoru zásadně nesouhlasíme.
Zdroje obrázků:
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/ce/Prag_Radetzky_Denkmal_1900.jpg, bez omezení a archiv autorů