Válečné linie, jež se v posledních letech rozhořely coby důsledek zintenzivnění kapitalistických antagonismů, se rozprostírají od Ukrajiny a východního Středomoří až k západním hranicím Číny. USA operují na poli antagonismu s kapitalistickou Čínou a již léta se snaží realizovat plán tzv. „Nového Blízkého východu“, využívajíce přitom mocenské korelace a nadstandardního vztahu s Izraelem.
Zkoumáním postoje EU a jejích členských států k imperialistické válce na Ukrajině, která nyní vstoupila do svého pátého roku (počítáno od formálního začátku), k americko-izraelskému imperialistickému útoku na Írán, k izraelské pozemní invazi do Libanonu, k prosazování amerického imperialistického plánu v Gaze, který je součástí genocidy palestinského lidu, k intervenci USA ve Venezuele a k hrozbám vůči Kubě, Grónsku a dalším zemím lze vyvodit určité užitečné závěry.
Ačkoli EU z větší části neprojevuje vlastní iniciativu, má své vlastní zájmy a rozvíjí své vlastní stejně protilidové záměry, přičemž členské státy jsou přímo zapojeny, a to v rozsahu diktovaném jejich vlastními strategickými aspiracemi.
EU politicky podporuje intervence USA, přijímá a reprodukuje směšné záminky imperialistických zločinů proti lidem. Od odvolávání se na „Putinův revizionismus“ přes „venezuelský obchod s drogami“ až po „nutnost eliminovat terorismus Hamásu“ a „porušování lidských práv teokratickým íránským režimem“.
„Lhostejní“ a „následovníci“?
Buržoazní štáby však projevují znepokojení a nespokojenost s přípravami EU na „převzetí odpovědnosti a vedoucí role“ na bojištích. Hodně se namluvilo o „nečinnosti“ EU, která je „rozpačitým divákem vývoje a tupým následovníkem Trumpa“ apod. Tyto typy argumentů prosazují hlavně – nikoli náhodou – síly buržoazního politického systému, zejména z okruhů „hříšné“ sociální demokracie.
Toto jsou dezorientující, účelová hodnocení: Jejich cílem je skrýt nevyléčitelné rozpory a antagonismy uvnitř EU, zakamuflovat její stupňující se agresi a militarizaci, která láme všechny rekordy v přípravách na válku. A především pěstovat iluzi, že její posílení v meziimperialistické soutěži povede ke zmírnění agrese USA a k posílení národů Evropy. Realita je však taková, že to naopak vede k dalšímu omezování a oslabování jejich práv, jak se již děje, jelikož posilování buržoazních tříd znamená posílení útoku v první řadě na samotný lid členských států.
EU sice může v určitých otázkách zaujmout odlišný postoj od USA, a to v kontextu stupňujících se euroatlantických rozporů, ale to nemá nic společného s jakoukoliv obranou míru, jak je často klamně prezentováno. Děje se tak proto, aby se v míře, v jaké jí to rozpory uvnitř EU dovolují, mohla dále rozvíjet své vlastní imperiální plány.
Toto zaznamenáváme, protože stupňující se rozpory mezi imperialistickými centry prostupují vztahy mezi členskými státy a spouští intenzivní procesy a proměnlivost v postoji každého členského státu EU vůči ostatním imperialistickým centrům.
Tyto procesy ovlivňují celkový postoj EU a rozsah, v jakém zasahuje v každé jednotlivé situaci. Často nechává „prázdný prostor“ pro mocné členské státy (např. Francii, Německo, Španělsko, Itálii), aby jednaly podle svých specifických priorit a zájmů svých buržoazních tříd v těch případech, kdy tyto zájmy nejsou slučitelné se společnými postoji EU. Příznačné jsou také aktivity řecké buržoazie, která za účelem zajištění svých vlastních zájmů (stavby lodí, stavebnictví atd.) podniká příslušné iniciativy.
„Vlastní obrana“
Například v imperialistické válce na Ukrajině se EU, přestože hrála vedoucí roli se zbraněmi, penězi a všemožnou facilitací a válečnou podporou Zelenského režimu proti ruské buržoazii, přestože s ním společně s Velkou Británií uzavřela předběžné dohody o správě a kontrole vzácných zemin a energetických koridorů Ukrajiny, jakmile přijde první poválečný den, konečně dočkala toho, jak USA začaly s ruskou buržoazií vyjednávat o rozdělení kořisti, a to s viditelným rizikem, že EU zůstane „mimo hru“.
Navzdory tomu všemu si nadále nárokuje podíl na válečné kořisti. Mluví o „vlastní obraně Ukrajiny“ a požaduje pokračování války. Na jedné straně se snaží – prostřednictvím zisků vlastních monopolů, zejména válečných – vyvážit hrozící ztráty z projednávané dohody mezi USA a Ruskem, na druhé straně vyčerpává rezervy, aby evropské korporace mohly proniknout na Ukrajinu před zahájením rekonstrukce, což představuje zlatý důl v hodnotě 600 miliard, ale momentálně mají náskok americké podnikatelské skupiny.
Ve stejném směru pracuje na plánu jakési předsíně pro vstup Ukrajiny do EU, bez obvyklé přísnosti tzv. „kodaňských kritérií“ pro země v procesu přičleňování, s cílem překonat vnitřní rozpory tváří v tvář takové možnosti, počínaje odmítavým postojem Maďarska apod.
Zároveň se snaží využít problém s hotovostní likviditou Ukrajiny, jejíž rezervy dojdou na jaře 2026, a financovat Zelenského režim 90 miliardami, z nichž 60 miliard půjde na vojenský průmysl a samozřejmě odpovídajícím zbrojařským korporacím a 30 miliard na provoz ukrajinského státu. Jedná se o půjčku garantovanou samotným rozpočtem EU, tedy o půjčku garantovanou penězi lidu evropských států.
Podmínky „pomoci“ jsou založeny na pravidle „vyrobeno v EU“, tj. dohod, které budou uzavřeny s Ukrajinou za účelem “vykostění” tohoto balíčku finančních prostředků. Budou drtivě zvýhodňovány subjekty vojenského průmyslu EU a příbuzných odvětví, čímž si zajistí veřejné zakázky a lukrativní smlouvy.
Na tomto pravidle v podstatě trvala Francie, která má dominantní postavení v evropském vojenském průmyslu, což pro ni znamená možnost rozhodovat (řecké přísloví říká: Jannis volá na zdraví, Jannis pije, pozn. překladatele), zatímco německá buržoazie, zaměřená na zajištění exportu svých průmyslových výrobků do USA, neměla problém s poskytnutím prémie americkým korporacím, které nakonec nebyly vyloučeny ze hry na rozdělování. V souladu s tím se i hospodářská a obchodní dohoda mezi EU a USA posouvá vpřed s překážkami a hrozbami cel na obou stranách.
První tranše úvěru byla nakonec oznámena na duben po neshodách mezi vládami v Evropské radě. 20. balíček sankcí proti Rusku, který zahrnuje zejména sankce na tankery jeho tzv. „stínové flotily“, které přepravují ruskou ropu, s několika řeckými majiteli lodí, dosud nebyl finalizován…
Celý plán EU na konfrontaci s americkou infiltrací na Ukrajině se však jeví jako extrémně nejistý. Proto se zvažuje alternativní scénář „obratu v postoji vůči Rusku“ nebo alespoň jasnějšího náznaku úmyslu se s ním usmířit bez ohledu na pokračování války proti němu. A právě v tomto ohledu se v EU projevuje silný odpor.
Belgický premiér De Wever ve svém prohlášení nejenže nastolil otázku normalizace vztahů s Ruskem, aby EU znovu získala přístup k levné energii, ale také připustil, že s tím souhlasí i další hlavy států, ale otevřeně to neříkají. Není náhodou, že von der Leyenová, která se účastnila diskuse, takovou možnost vyloučila a označila za „neúspěch“ obnovení „energetické závislosti EU na Rusku“.
V jiných válečných zónách se EU, s ohledem na výhodu, kterou si USA udržují v konkurenci s Čínou, snaží vymezit své vlastní zájmy a zájmy svých podnikatelských skupin, a i tam si nárokuje lepší podíl.
Je příznačné, že v případě zločinného imperialistického útoku USA – Izraele proti íránskému lidu EU, navzdory všem záminkám, tvrdí, že „tato válka není její vlastní“… Jak prohlásila vysoký představitel Evropské komise pro zahraniční politiku K. Kallas: „dali jsme přednost intervenci prostředky ke svržení íránského režimu“.
V reakci na výzvy USA státům NATO ke koncentraci vojenských sil v Hormuzském průlivu EU otevřeně přiznává, že nemá důvod nechat se zatáhnout do obrany uzlu, z něhož EU dováží minimální množství energie, jelikož 80 % ropy a zkapalněného zemního plynu směřuje do Asie. EU zároveň bere v úvahu, že takový krok povede k tomu, že korporace z EU budou od amerických skupin nakupovat ještě dražší energii, zatímco z navýšení cen budou zároveň těžit i ruské energetické skupiny.
Není tedy EU zapojena do války?
Dosavadní neúčast EU v silách NATO, po kterých volá Trump, neznamená, že EU a její členské státy byly z této válečné fronty vynechány. Právě naopak!
Vysláním letadlových lodí, fregat, systémů Patriot a vojsk deklarují Německo, Francie, Itálie, Španělsko, Portugalsko a samozřejmě Řecko svou „přítomnost“. Vláda Nové Demokracie (pravicová strana vládnoucí v současnosti v Řecku, pozn. překl.) koordinuje vojenskou operaci „Štíty“ v Rudém moři ze základny v řecké Larisse, zatímco formální rozšíření operace se již diskutuje, neboť jejím akčním polem od začátku jsou strategicky důležité průlivy Bab al-Mandab v Rudém moři a Hormuzský průliv v Perském a Ománském zálivu, jakož i mezinárodní vody v Rudém moři, Adenském zálivu a Arabském moři. Proto se Komise ve svých prohlášeních zasazuje právě o posílení operace „Štíty“.
EU se také hlásí ke strukturovanému zapojení do koalice s Indií, Japonskem a zeměmi Perského zálivu v zájmu vlastních monopolů, aby intervence USA – Izraele nenechala životně důležitý prostor pro rozvoj. Společné prohlášení o obraně Hormuzského průlivu 5 zemí EU (Británie, Francie, Německo, Itálie, Nizozemsko) spolu s Japonskem se ubírá stejným směrem.
Není také náhoda, že se s vládou Nové Demokracie, která se nadšeně hrne kupředu v tomto směru, rozhodli shromáždit mocné síly NATO a EU. Cílem byla ochrana britských základen na Kypru a nikoli, jak všechny buržoazní strany sborově tvrdily, že se tak děje „na ochranu kyperského lidu“. To dokazuje i nedávné prohlášení kyperského prezidenta Christodoulidese, který hovoří o „dialogu a novém vyjednávání“ statusu britských základen na ostrově, čímž v podstatě potvrzuje postoj KKE.
Mnohonárodní síly sloužily také jako alibi pro umístění tureckých stíhaček F-16 v pseudostátu (míněn severní Kypr, poznámka překladatele). Zároveň však tato koncentrace evropských vojenských sil představuje sílu pro sledování energetických a tranzitních zájmů těchto zemí v jihovýchodním Středomoří.
Tyto pohyby objektivně rozšiřují rozsah vojenských nepřátelských akcí, představují válečný odrazový můstek a jistě i cíl odvetných opatření vůči kyperské otázce, stejně jako proti řeckému lidu, což jsou nebezpečí, na která KKE jasně upozorňuje.
Pokud jde o americký plán přeměnit palestinská území na protektorát pod dohledem pseudo-Mezinárodní mírové rady (Board of Peace), byla EU pozvána k účasti a odmítla ji, stejně jako drtivá většina jejích členských států s výjimkou Maďarska a Bulharska, jež se účastnily. Konkrétně Španělsko a Francie zanechaly akci bez povšimnutí.
EU, a zejména členské státy, které stojí v čele opozice vůči USA a Izraeli, vidí, že americký plán v podstatě stanovuje, že palestinský stát nebude existovat. EU se zjevně nehodlá nijak, ani formálně, uznat hrdinský boj palestinského lidu za nezávislý palestinský stát v hranicích před rokem 1967 s východním Jeruzalémem jako hlavním městem.
Všeobecné volání po „řešení vytvořením dvou států“ ze strany EU a uplatňování mezinárodního práva má zřejmý cíl. Nejen zajistit, aby nebyly splněny nezbytné podmínky pro životaschopný palestinský stát bez okupačních vojsk a osad s územní kontinuitou, ale také aby evropské monopoly neztratily příležitost získat podíl na plánu obnovy pásma Gazy, který bude vytvořen pro situaci “potom”, a to prostřednictvím protektorátu ve stylu EU a s okupační armádou, na které se samy budou podílet coby hlavní “dráb”.
Za tímto účelem jsou připraveny využít především dlouholetou infrastrukturu prostřednictvím mechanismů „humanitární pomoci“, infiltrace stavebních skupin atd., které byly na palestinských územích financovány po všechny předchozí roky prostřednictvím nevládních organizací a které Američané a Izraelci přerušili, a to jak v praxi na místě, tak na základě oznámení tzv. „Mírové rady“.
Vytvoření vojenské síly pro Gazu, přičemž řecká buržoazie prostřednictvím vlády Nové demokracie deklaruje svůj záměr se na ní podílet, otevírá cestu těmto nebezpečným plánům – ať už nakonec zvítězí jakákoli jejich verze – na úkor palestinského lidu a jeho práva na získání vlastní nezávislé vlasti.
Pokud jde o reakce Francie a Španělska na americký plán, rozhodně nepředstavují nějakou „mírumilovnou“ intervenci, jak to demagogicky tvrdí mezinárodní i domácí buržoazní propagandisté. Krom toho Sanchez a Francouzi již poslali fregaty na Kypr a donedávna vyzbrojovali Izrael k provádění genocidy proti palestinskému lidu, za který nyní roní krokodýlí slzy.
V bažině antagonismů
Tyto zuřivé rozpory, zaměřené zejména na Ukrajinu a Blízký východ kvůli rozdělení kořisti, testují soudržnost euroatlantického imperialistického tábora i samotného paktu NATO.
Trumpovy nejnovější hrozby mířící na budoucnost NATO, stejně jako Macronova léta prohlašovaná tvrzení o „mozkově mrtvém NATO“, jsou příznačné a mimo jiné odhalují, že francouzská buržoazie preferuje vojenskou složku EU pro nezávislou obranu svých zájmů. V této souvislosti, opět z iniciativy Francie, postupuje i hnutí za jaderný deštník za účasti osmi zemí, včetně Řecka (pod gescí vlády Nové Demokracie).
Podstata spočívá v tom, že USA ve svém soupeření s Čínou o primát v kapitalistickém systému rychle prosazují své plány, nicméně EU a mocné země v ní, jako je Británie, nejsou ochotné nechat se vytlačit ze hry ani je následovat bez uspokojivé odměny. Stejným směrem EU zintenzivňuje hledání širších aliancí s Indií a Austrálií a také navazování „partnerství“ s devíti dalšími zeměmi.
Zároveň uprostřed konkurence v rámci EU postupují bilaterální spojenectví a dohody, přičemž hlavní jsou ty mezi Německem a Itálií, které jsou však prezentovány jako nové dynamické duo, jelikož francouzsko-německá osa upadá. Přesto vztahy mezi momentálními spojenci nejsou bez problémů.
Proč se Německo a Itálie mohou ocitnout na poli vojenského průmyslu v síti mnoha partnerství v rámci příprav na válku, ale zároveň se neshodnou například na využití zmrazených ruských fondů pro Ukrajinu, s nimiž Itálie nesouhlasí? A Itálie se v otázce financování vojenského průmyslu neshoduje nejenom s Německem, ale naopak souhlasí s Francií, protože obě strany požadují eurounijní dluhopisy, které by opět zaplatil lid Evropy.
Je třeba poznamenat, že EU má již mnoho let opatření na řešení těchto situací, tedy vyhrocených rozporů v jejím rámci. Je příznačné, že Lisabonská smlouva od roku 2005 stanovuje schémata, jako je „posílená spolupráce“ nejméně devíti členských států, takže pokud nedojde k jednomyslnému souhlasu, skupiny zemí mohou sledovat svou vlastní cestu zájmů, zatímco již dnes probíhají přípravy na zrušení principu jednomyslnosti a zvláštní většiny v otázkách zahraniční politiky a „společné obrany“, které dosud vyžadovaly absolutní jednomyslnost. Dodnes existuje také „právo“ na tzv. „konstruktivní zdržení se hlasování“ státu, který poruší jednomyslnost, aby se vyhnul variantě práva veto (např. Maďarsko ho již využilo).
Nebyla náhodou, že byla jmenována chorvatská komisařka pro Středomoří Dubravka Šuica, která převzala portfolio východního Středomoří a Blízkého východu jako protiváhu proamerické vysoké představitelky Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Kaji Kallas s primární odpovědností za ukrajinskou frontu.
To vše samozřejmě nedokáže zkrotit prudké rozpory a antagonismy, které jistě otřesou, rozpustí nebo přestrukturují nejrůznější imperialistické aliance, jež buržoazní propaganda prezentuje jako „věčné“.
Naděje v sílu národů a boj komunistů
Není cestou pro národy přidat se k zájmům jednoho či druhého imperialistického tábora, ani není možné očekávat ochranu a bezpečnost od těch, kteří jsou zodpovědní za imperialistické války a účastní se jich s cílem zhodnotit své zájmy, posílit koncentraci vojenských sil a zapojit se do nich pro zisky podnikatelských korporací.
Je iluzí vidět občasné svatozáře míru v různých účelnostech imperialistických sdružení a vlád, které požadují větší podíl na kořisti rozdělované lupiči okrádajícími národy.
Je také marné očekávat od tekutého písku kapitalistických antagonismů a vlčích smeček prolidový vývoj a deeskalaci napětí, obranu hranic a suverénních práv. Pokud jde o využívání rozporů mezi imperialistickými centry, předpokládá to v první řadě zajištění nezávislé strategie a boje komunistického hnutí, především dělnické třídy, lidu.
Obvykle pod tíhou vojenského vývoje a antagonismů a mobilizace moderních zbraní se systematicky provádí organizovaná operace zmenšování role a významu lidového vlivu/intervence.
Skutečnost, že nejmocnější státy s nejorganizovanějšími armádami nepřestaly zahrnovat do svých záměrů a plánů způsoby manipulace a potlačování organizovaných dělnických a lidových akcí, aby nakonec dosáhly svých protilidových cílů, ukazuje mnohé. Zároveň to dokládá důležitost lidového faktoru, který žádná buržoazie nemůže ignorovat.
I v té nejnegativnější vojenské korelaci je síla lidového faktoru – jaká se např. objevila s vytrvalostí hrdinného palestinského lidu proti vojenské mašinérii Izraele poháněné USA, mající na své straně globální solidaritu národů – poučná.
Zatímco buržoazní štáby předstírají, že nevidí, až údajně údajně hledají a… nějak nemohou najít žádné protiválečné hnutí, je zřejmé, že se obávají zvýšeného vlivu dělnického hnutí v mírovém a protiválečném hnutí, a také se obávají zintenzivňujícího se boje za to, aby lidé neplatili za ekonomické důsledky války. Hrdý postoj vojáků a vojenského personálu proti sankcím a hrozbám, blokády válečného nákladu v přístavech, na železničních stanicích a eskalace s velkou stávkou 6. února v Řecku a ve 20 přístavech po celé Evropě se sloganem „Nepracujeme pro válku“, nedávná stávka námořníků proti jejich velení ve válečných zónách, představuje kvalitativní krok vpřed v protiválečném boji. Tento boj se týká štábů EU a není náhoda, že v nové námořní strategii Evropská Komise počítá s přísnějšími certifikačními postupy pro námořníky.
S nevyčerpatelnou silou dělnicko-lidového hnutí zde v naší zemi, vedeného KKE, a především s jejím revolučním programem jako zdrojem, sami lidé dokazují svou schopnost stát se pány bohatství, které produkují, svrhnout kapitalistické barbarství v boji za vlastní moc a osvobození od jakékoli “vlčí smečky”.
Autor: Kostas Papadakis, člen ÚV KKE a poslanec Evropského parlamentu
Poprvé publikováno v deníku „Rizospastis“
Vybrala, přeložila a upravila redakce Kolektivu pro práci, kulturu a vědu.
Zvýrazněný text stejně jako v originálu.