Antikomunistické přepisování dějin: Případ 2. světové války

Čirou náhodou jsem se nedávno dostal ke sledování debaty mezi Tomášem Zdechovským a Kateřinou Konečnou. Většina debaty se odehrávala v duchu neustálého opakování stejných, stokrát předtím opakovaných frází a nesmyslných urážek, což je ostatně pro současné televizní debaty běžné, avšak v čase 4 minuty a 45 sekund vyslovil Tomáš Zdechovský myšlenku, že prý komunisté kolaborovali s nacisty a nebojovali proti nacismu.1 Tato myšlenka je samozřejmě čistá lež. Komunisté byli mezi prvními, kdo proti nacismu otevřeně vystupoval, bojoval (v Československu působila například odbojová skupina Předvoj, po níž nese název tiskovina KPKV Nový Předvoj) a také se stal jeho první obětí a naopak to byli kapitalisté (nejen němečtí, ale také například Henry Ford), kdo nacismus od počátku podporoval2 a jejichž zájmům nacistická politika sloužila.3 Kromě toho, že je tato myšlenka čirou dezinformací, tak podíváme-li se na kontext současné doby, zjistíme, že je také nebezpečná. Jedná se totiž o další součást postupného přepisování historie (zejména) 2. světové války ze strany vládnoucí kapitalistické třídy a jimi ovládanými institucemi a státy, jehož cílem je kompletně obrátit roli komunistů a potažmo i Sovětského svazu v této válce. Podívejme se proto na nejvýraznější příklady těchto snah o přepisování dějin, které se za posledních 36 let objevily ve veřejné diskuzi; také na to, jakým způsobem jde o manipulaci a jaký byl skutečný průběh těchto událostí.

Pakt Molotov-Ribbentrop

Při diskuzi o přepisování dějin 2. světové války nelze začít ničím jiným, než paktem o neútočení mezi SSSR a nacistickým Německem. Právě ten totiž slouží jako základní stavební kámen pro tezi, že na zahájení války má podíl nejen Německo, ale také SSSR. V případě některých institucí zašlo toto tvrzení až tak daleko, že 2. světovou válku nazývají dokonce „Sovětsko-nacistickou válkou proti západu.“4 Tvrzení o společném zahájení 2. světové války Německem a Sovětským svazem se dokonce dostalo až do oficiálních prohlášení Evropské unie.5

Byl tedy SSSR a Třetí říše spojenci, kteří si chtěli rozdělit Evropu mezi sebe, jak je to v současnosti kapitalistickými institucemi vykládáno? A co podepsání paktu předcházelo?

Pro odpověď na tyto otázky se musíme podívat na zahraniční politiku SSSR před rokem 1939, která nespočívala ve spojenectví s nacistickým Německem, ba naopak. SSSR se snažil o politiku tzv. kolektivní obrany. Ta představovala vzájemné spojenectví (především) Velké Británie, Francie a Sovětského svazu a jejím cílem bylo zabránit agresivnímu rozpínání Třetí říše právě prostřednictvím vzájemného garantování vojenské pomoci v případě napadení. Garance se, podle sovětských plánů, neměly vztahovat pouze na Francii a Velkou Británii, ale rovněž na Polsko, Pobaltské země, Rumunsko a Československo (čtenáře prosím o srovnání s politikou VB a Francie vůči Československu). Takto popsal zahraniční politiku sovětské vlády lidový komisař zahraničních věcí Maxim Litvinov:

„Sovětská vláda se drží zásad, které v posledních letech nepřestala hájit, a sice že mocnosti, které chtějí zachovat mír, musí vytvořit blok a zorganizovat se tak, aby zablokovaly cestu agresorům.“6

Navzdory tomu, že spojenectví se Sovětským svazem si žádala většina obyvatelstva zemí západní Evropy (87 % ve Velké Británii v květnu 1939),7 jejich vlády se rozhodly jít proti vůli lidu, a naopak se snažily jednání o dohodě zdržovat a případné sovětské návrhy odmítat. Hlavní roli v odporu západních vlád proti kolektivní bezpečnosti hrál antikomunismus, jelikož vládnoucí třídy, zejména ve Velké Británii, se obávaly rozšíření socialismu ze SSSR do zbytku Evropy v případě vítězství aliance nad fašismem8 (nutno dodat, že historie skutečně potvrdila jejich slova, ale za cenu desítek milionů mrtvých). Velká Británie s Francií proto raději upřednostnily politiku appeasementu, která umožnila Německu rozšiřovat se a získat důležité zdroje surovin a průmyslovou kapacitu pro vedení války, aniž musel padnout jediný výstřel. Sovětská vláda tuto politiku vždy razantně odmítala.

Dalšími státy, jež měly podíl na neúspěchu politiky kolektivní bezpečnosti bylo Rumunsko a především Polsko, které opakovaně odmítly sovětské požadavky práva na průchod Rudé armády přes rumunské a polské území. Otázka práva na průchod byla mimořádně důležitá především během mnichovské krize, při níž chtěl SSSR poskytnout Československu vojenskou pomoc v případné válce proti Německu, avšak kvůli nesouhlasu polské a rumunské vlády nebylo možné vyslat Rudou armádu na případnou pomoc Československu, což byl rovněž významný faktor, který ovlivnil pozdější osud Československa. I v případě tohoto odmítnutí průchodu Rudé armády skrz polské a rumunské území byl hlavním důvodem antikomunismus. Postoj Polska vůči SSSR popsal francouzský velvyslanec Noël v lednu 1939 takto: „Mnozí Poláci se Němců obávali méně než Rusů; kdyby byli nuceni si vybrat, šli by do spolupráce s Německem. Noël citoval poznámku sovětského vojenského atašé, který poznamenal, že Poláci by se raději nechali rozdrtit, než aby přijali sovětskou pomoc. Noël vyzval k trpělivosti a uvedl, že Poláky bude třeba postupně přesvědčovat.“9 Nicméně Polsko se Noëlovi, ani dalším podporovatelům kolektivní obrany nepodařilo přesvědčit. Ze selhání snah o kolektivní obranu však nakonec paradoxně nejvíce utrpělo právě Polsko, když bylo o pár měsíců později jako první napadeno Německem. Antikomunismus sloužící jako odůvodnění odmítnutí jakékoliv spolupráce se SSSR však nebyl pouze ideologickou volbou několika jednotlivců, kteří stáli v čele Francie, či Velké Británie. Byl vyjádřením třídní podstaty těchto států, pro jejichž kapitalistické, vládnoucí třídy bylo mnohem přijatelnější pokusit se o smíření a případnou dohodu s nacistickým Německem, než se spojit se socialistickým Sovětským svazem. Tento fakt dokládají slova lidí pohybujících se v předních britských diplomatických kruzích té doby: „Oliver Harvey, osobní tajemník Halifaxe [ministra zahraničí VB, pozn. autora], kterého by sotva bylo možné obvinit z komunistických názorů, si do svého deníku zapsal: „… skutečný odpor proti vyzbrojování pochází od bohatých vrstev v [konzervativní] straně, které se obávají zdanění a věří, že nacisté jsou celkově konzervativnější než komunisté a socialisté: jakákoli válka, ať už bychom ji vyhráli nebo ne, by zničila bohaté, nicnedělající třídy, a proto jsou pro mír za jakoukoli cenu…“! „Jelikož by válka znamenala triumf bolševických sil na kontinentu,“ řekl Phipps Williamu C. Bullittovi, velvyslanci Spojených států v Paříži, „je třeba přinést jakoukoli oběť, která je nezbytná k tomu, aby se válce zabránilo.“10 Po opakovaném selhání snah o kolektivní obranu a taktéž po katastrofických výsledcích politiky appeasementu začala být sovětská zahraniční politika čím stále lhostejnější vůči západním zemím, a naopak se začala orientovat pouze na obranu svého vlastního státu. Proto když němečtí diplomaté přišli s nabídkou vzájemné (především) hospodářské spolupráce, sovětská strana nabídku přijala a 23. 8. 1939 byla podepsána smlouva mezi ministry zahraničí obou zemí, také známá jako pakt Molotov-Ribbentrop. Ten obsahoval kromě ekonomické spolupráce také tajné články zabývající se plánovaným útokem na Polsko a také novou podobou hranic ve východní Evropě. Právě tento tajný článek je nejčastěji používán jako důkaz údajného spojenectví mezi Německem a Sovětským svazem. Ve skutečnosti se však jednalo nikoliv o akt věčné a bratrské spolupráce mezi oběma státy, ale o akt silného pragmatismu, jak ze strany Německa, tak především ze strany SSSR, jež zisk území východního Polska (mimochodem obývaného především Ukrajinci, Bělorusy a Litevci, kteří zažívali za předchozího fašistického režimu velký národnostní útlak, díky němuž např. vznikla ukrajinská fašistická OUN) vnímala jako rozšíření nárazníkového pásma v případě budoucího německého útoku, o němž byla sovětská vláda přesvědčena, že dříve či později nastane, o čemž svědčí také obrovský nárůst státních výdajů na zbrojení, jak uvádí autoři Read a Fischer: „V roce 1940 vynaložila sovětská vláda na obranu 56 miliard rublů, což bylo více než dvojnásobek částky z roku 1938 a představovalo přes dvacet pět procent všech průmyslových investic. V důsledku toho se obranný průmysl rozvíjel třikrát rychleji než všechna ostatní odvětví. V období mezi podpisem paktu a nacistickou invazí se hodnota materiálních zdrojů Sovětského svazu téměř zdvojnásobila, což byl působivý úspěch, a to i při zohlednění nízké počáteční úrovně.“11 Dalším často zmiňovaným tvrzením v souvislosti s paktem Molotov-Ribbentrop je údajná nevýhodnost ekonomické spolupráce pro Sovětský svaz, který prý vyvážel do Německa mnohonásobně více surovin a potravin, než kolik techniky a vojenského vybavení z Německa dovážel. Ve skutečnosti nemůže být toto tvrzení dále od pravdy, protože Sovětský svaz naopak z ekonomické spolupráce výrazně benefitoval právě na úkor Německa, jak píše akademický expert v oblasti obraných priorit Rosemary Kelanic: „Hitler se tak snažil vyhovět, že zabavil vojenské vybavení přímo z divizí Wehrmachtu a poslal ho do Ruska v naději, že tím urychlí reciproční dodávky ropy, k velkému zděšení svých důstojníků. Posílání materiálu do Ruska Němce poškozovalo. V době, kdy váleční stratégové … poukazovali na nutnost posílit zbrojení a dopravu, se průmyslová produkce vyvážela. Ropa byla považována za důležitější. V polovině března 1940 zněla Hitlerova politika, podle Göringových slov takto, „pokud jsou ohroženy vzájemné dodávky Rusům, musí být zadrženy i německé dodávky Wehrmachtu“. Po zbytek roku měly sovětské dodávky dostávat „nejvyšší prioritu“.12
Kdo tedy více pomohl nacistickému Německu v rozpoutání 2. sv. války? Byl to socialistický Sovětský svaz, který se téměř celá 30. léta snažil o vybudování celoevropské kolektivní obrany proti německému imperialismu a až poté, co byly jeho návrhy opakovaně odmítnuty, se rozhodl podepsat smlouvu s Německem, která SSSR poskytla více času na vybudování obrany, jež jistě měla po německé invazi rozhodující vliv na výsledek války, a navíc Německo hospodářsky poškozovala, jelikož jej připravila o velké množství vojenské techniky a materiálu? Nebo to byly kapitalistické státy západní Evropy, především Velká Británie, Francie a také USA, jejichž firmy nejen pomohly nacistům dostat se k moci, ale také v Německu aktivně investovaly a vyvážely tam mnoho nerostných surovin, zboží potřebného pro vybudování vojenského průmyslu a také paliv nutných pro vedení války13, přičemž to byla především Francie a Velká Británie, které odmítly sovětské návrhy kolektivní obrany, čímž připravily půdu pro podepsání paktu Molotov-Ribbentrop? Velká Británie se dokonce snažila ještě v roce 1939 uzavřít s nacisty smlouvu o vzájemné ekonomické spolupráci, podobnou té později uzavřené se SSSR, avšak tyto návrhy byly odmítnuty.14 Všechny tyto kroky byly uskutečněny, protože odrážely zájmy vládnoucích kapitalistických tříd těch zemí, pro které představovalo nacistické Německo nejen menší zlo ve srovnání se Sovětským svazem, ale nacisté potlačením dělnického hnutí vytvořily velmi přívětivé prostředí pro domácí i zahraniční investice, jež zahájily ekonomický růst a umožnily vybudovat dostatečnou průmyslovou základnu pro vedení války. Kapitalisté v jiných zemích si tedy nepřáli válku s Německem, jelikož by jejich investice byly zničeny, a také by přišli o přístup k německým trhům. Stejně jako hrál antikomunismus hlavní roli v odmítání spolupráce se Sovětským svazem, hraje i dnes hlavní roli v přepisování historie, kdy se naopak snaží Sovětský svaz interpretovat jako hlavního spojence Německa a jednoho z viníků 2. světové války. Jedná se však pouze o kapitalistickými institucemi podporovanou propagandu, která stojí na účelovém vytrhávání historických faktů z kontextu, protože pokud se na události předcházející 2. světové válce podíváme celostně, získáme tím naprosto odlišný obraz, než jaký je nám kapitalistickou propagandou předkládán.

V roce 1945 nenastalo osvobození, ale okupace

Další tvrzení, které se teprve nedávno objevilo v mediálním prostoru, se vztahuje ke konci 2. světové války, konkrétně pak k jejímu ukončení v Československu, které, dle zastánců této teze, nebylo Rudou armádou osvobozené, ale okupované a namísto nacistické okupace zde nastala okupace sovětská.15 Argument o nové okupaci se objevil teprve před několika lety a není proto ještě tolik rozšířený ve srovnání s výše popsaným tvrzením o paktu Molotov-Ribbentrop. Dá se ovšem očekávat, že v následujících letech bude do veřejné diskuze čím dál více pronikat zejména díky podpoře z nejrůznějších kapitalistických institucí. Je však toto tvrzení pravdivé? Jednalo se skutečně v roce 1945 o nastolení nové okupace ze strany Rudé armády, namísto osvobození, jak se doposud konec války interpretoval?

Aby se mohlo jednat po roce 1945 o okupaci, musela by v Československu být trvale přítomna vojska Rudé armády, avšak ve skutečnosti se Rudá armáda stáhla z území Československa ještě v roce 1945 a až do roku 1968 se na československém území nevyskytovala. Z tohoto hlediska se tedy o okupaci nemohlo jednat. Dalším argumentem ze strany obhájců teze o okupaci je fakt, že u nás po skončení 2. světové války byla u vlády komunistická strana výrazně spolupracující se Sovětským svazem. Je sice pravda, že komunistická strana byla hlavní stranou ve vládě vzešlé z voleb v roce 1946, ale k moci nebyla Sovětským svazem dosazena, nýbrž byla zvolena lidem ve volbách, v nichž byla volební účast přes 93 % (srovnejte s účastí v dnešních parlamentních volbách) a ve kterých získala přes 38 % hlasů.16 Posledním významným argumentem pro tezi o okupaci je velká účast sovětských vládních činitelů a poradců na dění v Československu. Nicméně pozvání sovětských poradců proběhlo nikoliv po roce 1945, ale až po revoluci roku 1948, kdy byli novou vládou pozváni do Československa, aby poskytli své znalosti především v oblasti hospodářství a vnitřní bezpečnosti.17 Tato fakta opět nesvědčí o pravdivosti tvrzení o okupaci v a po roce 1945. Historická fakta naopak jednoznačně podporují tezi o osvobození v roce 1945, vzhledem k tomu, že se po poražení Wehrmachtu Rudou armádou stalo Československo opět samostatným státem a československý lid byl ušetřen nacistických plánů na poněmčení „rasově čisté“ a pronacistické části obyvatel a na vysídlení, či přímou likvidaci pro „rasově špatné“ a odpůrce nacismu. Během nacistické okupace navíc přišlo o život 360 000 obyvatel Československa. Nepochybně se tedy pro zdejší lid jednalo v roce 1945 o osvobození, neboť došlo k faktické záchraně naší národní a lidové existence a ke znatelnému zlepšení místních životních podmínek.

Posledním bodem, který je nutno zmínit, je role armády USA, která rovněž osvobodila část území Československa, nicméně o té se teze o okupaci vůbec nezmiňuje a její přítomnost na československém území ignoruje. Na tomto příkladu je jasně vidět, že tvrzení o okupaci vzniklo pouze za účelem očernění role Sovětského svazu a potažmo také celého komunistického hnutí v boji proti fašismu a jeho porážce v 2. sv. válce.

Závěr

V rámci démonizace komunistického hnutí (a v souvislosti s ním také dalších lidových a pokrokových hnutí) se kapitalističtí historikové, zejména v posledních letech v souvislosti s neustále intenzivnější krizí kapitalismu, snaží přepsat dějiny tak, aby v nich komunisté a lidově-demokratické, či socialistické státy stály vždy na „špatné“ straně. Výjimkou není ani historie 2. světové války, v níž komunisté, podle kapitalistické propagandy, byli spojenci nacismu, stáli za zahájením samotné 2. světové války a po jejím konci okupovali země střední a východní Evropy, které musely na osvobození čekat dalších 40 let. Takto tedy zní historie 2. světové války podle současného kapitalistického výkladu. Lze očekávat, že v následujících letech se ve veřejném prostoru postupně začne tato verze objevovat ještě více, než je tomu doposud a rovněž je pravděpodobně, že se za nějaký čas objeví také v učebnicích dějepisu. Na jejich tvorbu mají kapitalistické instituce, které reprezentují podobné názory, stále větší vliv.18

Přepisování dějin lze zabránit, a to důkladným studiem historie, šířením historických faktů a interpretací, které odporují současnému výkladu, a diskuzí o těchto faktech a pohledech. Aby však tento boj mohl být efektivní a dosáhnout výsledků, nemohou jej provádět pouze jednotlivci, nýbrž musí probíhat organizovaně v rámci lidového hnutí. Proto se i my v KPKV věnujeme historickým tématům a snažíme se vyvracet (nejen) historické mýty o dělnickém hnutí, protože boj za pravdivý výklad minulosti je úzce spjat s bojem za současnost a budoucnost.

AVG

Zdroje:

https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2024/03/pad_2023_04_rusky-imperialismus.pdf, str. 80
https://www.europarl.europa.eu/doceo/document/TA-9-2019-0021_EN.html
Carley, Michael Jabara, 1999, 1939: The alliance that never was and the coming of World War II, Chicago, Ivan R. Dee, str. 3
Tamtéž, str. 149
Tamtéž, str. 22
Tamtéž, str. 106-107
Tamtéž, str. 84-85
Read, Anthony – Fisher, David, The Deadly Embrace, New York, Norton, 1988, str. 482
Rosemary, A. Kelanic, 2020, BLACK GOLD AND BLACKMAIL Oil and Great Power Politics, Cornell University Press, str. 108
https://www.globalresearch.ca/history-us-business-operations-with-nazi-germany/5737005
Carley, Michael Jabara, 1999, 1939: The alliance that never was and the coming of World War II, Chicago, Ivan R. Dee, str. 179-180
Tvrzení o nastolení okupace v roce 1945 se nacházejí například v těchto článcích a videích: