V reakci na sjezd Sudetoněmeckého landsmanšaftu a hysterii vyvolanou českou politickou reakcí a reakčními médii je nutné kromě schválení obsahu Brněnské deklarace zmínit ještě doplnění stanoviska, které reflektuje vyhraněnější pohled na věc.
Ten nezastírá ani úlohu buržoazní republiky při tehdejším rozdmýchávání národnostních rozporů (a to i se Slováky). Byli to českoslovenští komunisté, kteří jako jediní chápali národní otázku a integrovali do svých řad i německé pracující, německé antifašisty. Naopak to byla česká reakce, která na svých antikomunistických, buržoazních a vlastizrádných plánech spolupracovala s Henleinem, Hitlerem a kapitálem kolem nich.
A pokud se v historickém exkurzu posuneme dále, byla to západoněmecká bavorská CSU, která vehementně rozdmýchávala nevraživost k Čechům a revanš v Sudetech za posledních řadu desetiletí a nyní štafetu ještě aktivněji přebírá AfD, spojenec české SPD, Motoristů a ANO, z jejichž úst vyznívá vlastenčení pět minut po dvanácté opravdu „přesvědčivě“, tedy jako maximální pokrytectví.
Revanšismu, poklonkování a přepisování dějin byla otevřena brána převratem. A celé naše politické spektrum bylo porozeno právě převratem a novodobými kapitalisty. Jejich cílem je osobní prospěch, ne národní či lidový zájem. To je nutné si připomínat.
Zdůrazňujeme především, že jakákoli bagatelizace utrpení českého, slovenského a dalších národů z doby nacistické okupace, bagatelizace otevřené snahy o vyhlazení slovanských národů včetně toho našeho, vraždy a mučení vlastenců a odbojářů, princip kolektivní viny českého národa, princip nadřazenosti Němců nad Čechy a bagatelizace rasové perzekuce našich Židů a Romů musí být plně odmítnuta a všechny zločiny a křivdy připomínány, stejně musí být objektivně a důstojně vzpomenuta úloha našeho odboje a role sovětských lidí, armády, partyzánů i politického vedení při osvobození naší vlasti a všeho našeho lidu od nacistických katů a záchrana našich národů před vyhlazením.
Nesmíme ale zjednodušovat celou věc na vztahy mezi Čechy a Němci. Vždyť zde byli i umučení němečtí antifašisté, demokraticky cítící vlastenci a vlastně i zbytečné oběti imperialistické války z řad nuceně narukovaných.
To se ale netýká sudetoněmecké buržoazie a dalších reakčních kruhů tehdejší početné německé menšiny, u níž je nezpochybnitelná spolupráce s hitlerovským Německem na rozbití republiky, na vyvolání zášti a nenávisti vůči Čechům a dalším národům, na vyhánění Čechů z jejich domovů a na nakonec i aktivní účast na protičeském teroru. Výmluvné jsou obrazy vítání Hitlera v okupovaných oblastech. Stejně výmluvné jsou anonymní hroby těchto fanatiků na východní frontě i nuzný návrat přeživších, kterým se rozplynul sen o tisícileté říši.
Nepotřebujeme smíření s německými antifašisty, komunisty, budovateli spřáteleného antifašistického Německa, které zosobňovala tehdejší Německá demokratická republika (1949-1990), nepotřebujeme smíření s německým odbojem, s německou demokratickou emigrací, s demokraticky smýšlející bojující emigrací ani s těmi, kteří prozřeli a organizovali se například pod výborem Svobodné Německo.
Seghersová, Mannové, Brecht, Zweig a další zosobňují právě to Německo, kterému bylo nezbytně nutné podat přátelskou ruku, se kterým bylo porozumění naprosto přirozené. Thälmann, Pieck, Ulbricht a další pak reprezentují to nové Německo, které bude bez šovinismu i bez buržoazie, která nacismus tak dobře živila.
Ale nic z toho nemá co společného s pohůnky Henleina, se sudetoněmeckými buržousty, statkáři, průmyslníky, s bílými nohavičkami. Ti mají nesmazatelnou vinu na celé naší národní tragédii, vraždami četníků počínaje, heydrichiádou a transporty smrti konče.
Dnes s odstupem 37 let dobře vidíme, kdo z těchto revanšistických kruhů, které se nikdy nemohli smířit s vítězstvím lidstva – s praporem se srpem a kladivem na říšském kancléřství, vzkřísil novou generaci české reakce, kteří političtí slouhové (viz expremiér a jeho junta) byli od začátku poskoky „panevropanství“, tohoto převlečeného „pangermánství“, které za „společným evropským domem“ vidělo nejen úspěšnou snahu o ekonomickou kolonizaci, ale i o revanš na vítězích druhé světové války, snahu převrátit výsledek tohoto konfliktu německého nacismu se slovanskými a dalšími národy.
A reakční čeští politici v pokleku svým chlebodárcům naslibovali omluvy a to, že se vnuci otroků z nuceného nasazení či mrtvých z koncentráků, střelnic a gilotin smíří s vnuky jejich vrahů a řeknou si: Pro blaho kapitálu, co se stalo, stalo se…
Samozřejmě, že nejde jen o prolomení dekretů prezidenta republiky, jen o „návraty“ majetků. Že se neslétají jen jako supy nad pohraničím, které za 80 let změnilo svou tvář. Je to i politický revanš. Tomu ale nemůže čelit zprofanovaná vláda oligarchie a politických hokynářů, kde má premiér v Německu velké investice a kšefty, ani jeho exministři, kteří se kají za „české zločiny“, ani tzv. radikálové, jejichž spojenci jako AFD jsou hnací silou protičeského revanšismu v Německu.
Zdůrazňujeme, že nejde jen o konflikt o hodnocení historických událostí. Mezi sudeťáckým terorem a terorem sionistických osadníků můžeme dát rovnítko. Stejně jako mezi hitlerovskou rasovou nadřazeností a sionistickým rasismem. Není možné vystoupit proti landsmanšaftu a zároveň do krve hájit izraelský apartheid, jak tomu činí exprezident, SPD, Motoristé a ANO. Je to Izrael, který dotuje neofašisty a další šovinisty, ať už v ČR či ve Francii (Le Penová), Španělsku (frankistický VOX) nebo v Itálii (neofašisté Salvini a Meloniová) a samozřejmě německou AfD, o sionistickém vlivu v oligarchických režimech na Ukrajině a v Rusku či Ázerbájdžánu nemluvě. Zároveň se tedy nedá vystupovat jen na obranu Palestiny a proti zločinům Gazy a neúčastnit se blokády sudeťáckých revanšistů. Jsou to spojité nádoby.
Buržoazní politické spektrum nikdy, ani to ani přes záplavu vlaječek, nebránilo národní, tj. lidový zájem. Jedinou skutečnou hrází Henleinovým vnukům může být lidové hnutí. A je to hnutí třídně orientované, které nachází spojence proti nacismu a revanšismu i u slovenské pracující třídy, ale koneckonců i u německých dělníků. Protože je to věc třídy, ne nějaká národní danost. Nezapomínejme, že to vždy byla buržoazie, která vykopala příkopy mezi národy, která válčila a za jejíž profit padly a byly umučeny miliony prostých lidí. Jen pochopením třídní podstaty můžeme pochopit minulost i zabránit krveprolitím budoucnosti.
Sudetoněmečtí revanšisté si dlouhodobě pěstují svou pátou kolonu v našich médiích, ale především v politickém spektru. Semena kolaborace pronikla i na Pražský hrad. Revanšisté však dělají jen to, co je jim dovoleno dělat. Čeští sluhové jim umetají cestu. Nároky Henleinových vnuků se nedají zrušit bez zrušení nároků české reakce.
Podpora sjezdu prezidentem republiky a předsedou senátu, stejně jako provokativní přijetí bavorského premiéra na Pražském hradě i kolaborantská účast exministra školství na revanšistické akci je stejně jako hanobení sochy Edvarda Beneše Moravany (zřejmě ve smyslu slováckého kolaboranta Úprky) momentem národní hanby, příkladem nejhlubšího morálního dna. Tuto mizérii může odčinit jen pokroková, sjednocená pracující třída, která je jediná garantem skutečného vlastenectví a opravdového přátelství s pracujícími světa, ty německé nevyjímaje.
Kolektiv pro práci, kulturu a vědu