Češi a Slováci by neměli být zaskočeni rozhodnutím slovenského parlamentu postavit mimo zákon jedno celé historické období. Už vůbec by je nemělo překvapit, že z celé dlouhé historie bylo vybráno právě období svržení kapitalistického barbarismu, že práce dvou generací socialistického Československa se ocitla mimo zákon, stejně jako jediná antifašistická masová organizace, která se postavila fašismu. Rozhodnutí slovenského parlamentu reprezentujícího buržoazní zájmy je plně sociálně-ekonomicky a politicky logické. Koneckonců fašismus, jak prokazuje sama historie a jak řekl Bertold Brecht, není ničím jiným než kapitalismem v krizi. Nemělo by nás mást, že demokracie je skloňována ve všech pádech, při každé příležitosti, a nenosí se vojenské uniformy. Nakonec ani Tiso, ani Hácha, ani jiní vrcholní představitelé fašistických států nenosili hitlerovské uniformy právě proto, že šlo o státy plně závislé na německém kapitálu a politicky se jednalo o pouhé loutky Berlína bez jakéhokoliv vlastního vojenského potenciálu. Současná parlamentní většina společně s prezidentkou, která zákon bez zaváhání podepsala, musejí být chápany jako současný moderní projev výše popsaných souvislostí. Číst dál
Vrazi (jen trochu skrytí)
Naše polistopadová politická reprezentace (tedy abych byl přesný, její většina; komunistů [skutečných, ne těch, kteří jsou opět pouhými členy strany] s jejich nekompromisním protiválečným postojem a několika dalších jedinců, kteří si i v dnešní sobecké agresivní době zachovali aspoň špetku soudnosti, se tohle netýká, naopak před nimi smekám, že se nenechali strhnout euforií proamerických doktrín) se (opět) dopustila vraždy (i když tentokrát spíše „pouhého“ zabití „z nedbalosti“). Nebo přinejmenším dopustila, aby k onomu činu došlo. Za což by měli být obžalováni a souzeni dle zákona, a stejně tak potrestáni. Exemplárně. Než dojde k dalším. Číst dál
Ta nejlepší lekce v boji proti smršťování společenských a demokratických práv
Žijeme v zajímavé době. Všechno okolo nás se mění, aniž bychom v mnoha případech byli schopni změny pochopit. Kde jsou ty časy, kdy stačilo koupit si nedělní vydání novin a člověk dostal poměrně přesný obraz dění doma i ve světě. Ještě měl čas si to promyslet. Ale kdeže loňské sněhy jsou? Dnes žijeme v období super rychlostí.
Mezinárodní vyhrocenou krizi potkal koronavir. Vlády po určitém počátečním šoku rychle pochopily, načež se chopily příležitosti. Ani to neměly vlastně v plánu, ale ani nemohly přijmout náležitá, vědecky podložená opatření na ochranu životů a zdraví obyvatel. Zároveň po celou dobu ohrožení koronavirem pokračuje nevídaná koncentrace bohatství v rukou malé partičky trubců. Naopak drtivá většina lidí na světě upadá do bídy. Nikoho by to nemělo překvapit. Je to očekávaný chod věcí. Není to poprvé, kdy se v historii setkáváme s podobným vývojem. Stačí, když se rozhlédneme okolo sebe. Vlády často přijímají nesmyslná a navzájem si odporující opatření, aniž by braly v potaz názory vědců. Mnohá zdravotnická zařízení byla zavřena nebo zrušena, aby se ušetřil kapitál pro krachující podnikatelské kolosy. Posílení zdravotnického personálu? Jenom velmi opatrně. Všude karanténa pro obyčejné lidi a o to větší svoboda pro podnikatelské kolosy a mezinárodní oligarchy. Tisíce malých podniků bylo nuceno zavřít a každý den zavírají další, aby uvolnily prostor pro nadnárodní řetězce. Číst dál
Středověk se vrací (zatím v sousedním Polsku)
„Máte na talárech krev,“ řekly ženy protestující napříč Polskem nejvyšším soudcům v zemi po soudním rozhodnutí zakázat téměř všechny potraty.
Polský ústavní soud 23. října 2020 rozhodl, že potraty v případě poškozeného zárodku jsou neústavní, s prohlášením jeho předsedkyně Julie Przylebské, že jsou neslučitelné s ústavou. Julia Prilebska byla mezi ultrapravicovými a katolickými politiky, kteří tvrdili, že přerušení těhotenství u plodu s vrozenými vadami popírá ochranu života jednotlivce. Číst dál
Současná pandemie: Debakl kapitalismu na všech frontách
Kritici nekapitalistických systémů minulosti a současnosti rádi svádějí vinu na smyšlené, domnělé či skutečné chyby v těchto zemích na systém a stát samotný. Mnohokrát jsme se na různých místech těmito způsoby argumentace zabývali a snažili se je demaskovat. Z druhé strany veškeré nedostatky, chyby ba přímo zločiny kapitalismu tito kritici buď ignorují, nebo zamlčují, případně je shazují na různé jednotlivce, skupiny lidí, politické strany či vlády. Slouží jim k tomu ohromný rozpor mezi podstatou, základy systému a jeho jevovým zdáním, mezi formálně přiznaným a reálně platným, který je přímo zakódován v samotném nitru organismu kapitalistického systému. Nynější kolaps kapitalistických struktur na celém světě je však natolik zjevným a masivním, že nabízí jedinečnou možnost příčiny a průvodní jevy jeho totálního selhávání v mnoha rovinách života člověka a společnosti demaskovat. Nečiní nám to v žádném případě radost, protože jde v prvém případě o lidské životy. Číst dál
Jiný 17. listopad
17. listopad, Mezinárodní den studentstva, který byl vyhlášen jako mezinárodní svátek v Londýně v roce 1941, jako reakce na projev fašistického barbarství – uzavření Československých vysokých škol a perzekuce československých studentů je hanebně po kontrarevoluci upozaďován a jeho podstata je zamlčována. Místo tohoto mezinárodního svátku akcentuje buržoazie kontrarevoluční události z roku 1989.
Jinak tomu je v řeckých Athénách. 17. listopad je v Řecku datum, které je mobilizační pro pokrokovou část společnosti. V tento den si řecký lid připomíná události z roku 1973.
17. listopad 1973 byl zlomovým bodem odporu tisíců pracujících a studentů proti diktatuře vojenské junty podporované USA a NATO vládnoucí v Řecku. Číst dál
OS ČMS k výročí 17. listopadu
Připomínáme si Mezinárodní den studentstva, připomínku teroru nacistických okupantů, kteří brutálně potlačili manifestaci vysokoškolských studentů 17. listopadu 1939. Symbolem této události se stal zavražděný student Jan Opletal, rodák z hanácké Litovle. Po tomto masakru začala masová vlna zatýkání, studenti byli deportováni do koncentračních táborů, řada z nich zavražděna. Následně nacisté uzavřeli české vysoké školy ve snaze pomoci zničit český národ znemožněním růstu pro něj tak typické vzdělanosti.
Toto výročí, hlavní připomínka 17. listopadu, bylo účelově zastíněno výročím demonstrace na Národní třídě, provokace vedené agentem Státní bezpečnosti, která vyústila v převrat a porážku socialistického zřízení, které padlo nakažené nemocí perestrojky a všelijakých oportunistických veletočů za poslední desetiletí. Byla to i zrada kariéristických odborářských špiček a dalších kariéristů. Toho všeho disident dovedně využil i lživými slovy, že socialismus bude zachován. Ti všichni otevřeli cestu k převratu, na kterém většina ze jmenovaných vydělala. Většina společnosti si dříve nebo později musela projít složitostí kapitalistické restaurace, nezaměstnaností či neúspěšnou snahou obnovit řemeslné živnosti. Číst dál
Stručně k současné situaci v lesnictví
Státní podnik Lesy České republiky ohlásil další svoji reorganizaci. Stáváme se svědky objevování Ameriky v přímém přenosu, nyní však k novému kontinentu připlouvají přelakované lodě naklánějící se na bok. A fraška pokračuje.
Proč už úvodem tolik ironie? Ony postupně probíhající reformy státního podniku a celé lesnické legislativy, které s sebou aktuálně probíhající kalamita vleče jsou totiž smutným obrazem toho, kterak kapitalistická krize ničí to nejcennější, co nám zůstávalo. Lesy. Krize v tomto oboru plně koresponduje s krizí celého systému. Pro omezený prostor si řadu věcí shrneme jen heslovitě, k hlubšímu rozboru se vrátím. Číst dál
Někdo to rád horké, někdo řecké básníky…
Vím, že je text strašně dlouhý, vím, že přesně to se dnes v době nesouvislých internetových výkřiků považuje za nepatřičné. Ale jak vtěsnat jeden celý plodný život do pár vět? Jak obsáhnout dílo básníka, který žil dějiny? Navíc, opít se tím, co má člověk rád v případě poezie není rozhodně nic špatného…
V listopadu 1990 jsem se v Soluni nachomýtla k demonstraci na paměť studentského povstání, které vyvrcholilo 17. listopadu 1973 a spustilo události, které přinesly pád plukovnické junty. Už na shromaždišti na Aristotelově náměstí mně zaujali někteří účastníci s transparentem, kde bylo napsáno Jannis Ritsos „Z“. Pravděpodobně čtenáři Kominetrnetu-Dialogu jsou lépe informováni než já tehdy a budou vědět, že přízvisko „Z“ je zkratkou slovesa ζει, tedy žije. Používá se jako symbolický titul pro toho, kdo zemřel, ale jeho odkaz je nejenom živý, ale také aktuální a aktivní. Poprvé bylo použito po vraždě poslance EDA (Jednotná demokratická levice) Grigorise Lamprakise (1961) v době, kdy komunistická strana byla mimo zákon a její členové se politicky aktivizovali právě v EDA. Český čtenář bude patrně znát román Vasilise Vasilikose „Z“ (1967), který byl přeložen do více než 30 jazyků, včetně češtiny. Ritsos zemřel 11. 11. 1990 a lidé tak chtěli vyjádřit, jak si považují jeho díla. Tehdy jsem neměla tušení, kdo to byl Jannis Ritsos, a když jsem se dozvěděla, že básník, začala jsem přemýšlet, který současný básník by v České republice musel zemřít, aby si ho připomínali lidé napříč generacemi, aby si to sdělovali mezi sebou a na každém jednom bylo patrné pohnutí. Číst dál
Vojenské prostory – zahaleny tajemstvím
Vojenské prostory, kolik jich vlastně máme? Asi sedm nebo osm. V podstatě ubyly pouze Brdy, kde zůstaly některé zóny zákazu vstupu. Všechny tyto prostory sloužily v minulém režimu dlouhodobě výcviku naší armády a občas v nich probíhalo cvičení vojsk Varšavské smlouvy. Sloužily především armádě Československé socialistické republiky a mnohonásobně vyššímu počtu vojáků a technice, než je doposud.
Já sám, protože tatínek byl vojákem z povolání, jsem prožil podstatnou část mého mládí v jednom takovém vojenském prostoru, a to i v době po roce 1968, kdy v tomto vojenském prostoru byla umístěna vojska SSSR. Od třetí třídy základní školní docházky až do mých sedmnácti let. Život kluka ve vojenském prostředí, mezi vojáky byl naprosto úžasný, dobrodružný a rád na to vzpomínám. Život uprostřed přírody, tam jsem formoval svůj vztah k přírodě. Mohl bych popisovat mnoho mini příběhů, které moji vrstevníci nemohli prožít. To je však už dávno. Číst dál
Válka v Náhorním Karabachu: Pro dělníky skutečný nepřítel leží doma
Stoletý konflikt
Válka mezi Arménií a Ázerbájdžánem o Náhorní Karabach není ničím novým. Nicméně, vysídlení asi sta tisíc lidí a smrt stovek dalších během pár dní ukazují zoufalou situaci, jež sužuje nejen oba státy, ale stále víc se tříštící globální kapitalistický systém.
Od konce první války o sporné území o Náhorní Karabach uplynulo přesně jedno století. V roce 1920, se stále ještě zuřící občanskou válkou v Rusku, vyhlásily dvě bývalé provincie Ruského impéria nezávislost a okamžitě proti sobě začaly bojovat o enklávu arménské většiny, obklopenou územími s ázerbájdžánskou většinou. Když síly SSSR znovu obsadily celou oblast Kavkazu, „vyřešily“ problém tím, že v roce 1923 vytvořily autonomní oblast Náhorní Karabach (jehož obyvatelstvo bylo ze 70 procent arménské) uvnitř Ázerbájdžánské sovětské socialistické republiky. Číst dál
Důchodci – neuchopitelná skupina
Celý život jsem rád pozoroval lidské divadlo. Sedl jsem si trochu bokem třeba na pěší zóně, ale taky v hospodě a díval jsem se na komunikaci lidí mezi sebou, jejich mimiku, pohyb a výraz. Důchodci a děti jsou z tohoto pohledu nejzajímavější. Sám jsem již tři roky v důchodu, ale chodím na poloviční úvazek do práce. Ne, že bych doma neměl co dělat, ale chyběl by mi kontakt s lidmi ve fabrice a tak jsem v jednom kole. Mám možnost i pozorovat, jak se mění důchodci i po několika letech v důchodu. Měl jsem možnost taky několikrát pozorovat, jak se důchodci postrkují vozíky před otevírací dobou v Kauflandu, napadají se slovně a div se nepoperou a to jsem stál hodně opodál a tak trochu jsem se i za ně styděl. Nedávno, když se tak tlačili u vchodu, tak jsem si říkal, že jsem zvědavý, jak se budou tlačit u desinfekce. K mému překvapení to vzali všichni útokem a na desinfekci zapomněli – nejohroženější skupina. Jeden můj starší kamarád, ten měl dokonce takovou taktiku, že večer před akcí se chodil vyptávat personálu, kde co z letáku bude a na ráno měl plán. Zatím co ostatní hledali, on měl jasno a šel najisto. Kde se to v nich vzalo ta řevnivost, ani trocha úcty a studu strkat se o levnější květák a zapomenout na základní slušné způsoby chování. Rozhodně to nebyl hlad a nebo snaha výrazně ušetřit. Číst dál
Ohlédnutí za Andre Vltchekem
Někdy v první polovině tohoto desetiletí jsem na webu kanadského magazínu Counterpunch (www.counterpunch.org) poprvé narazil na dost česky znějící jméno Andre Vltchek. Jeho pozoruhodné články byly čtivé a dobře se překládaly. Vycházely z přímých osobních zkušeností z první linie bitevních polí nebo z míst, kde lidstvo trpělo a bojovalo. Znal slumy i paláce a vesnice, jež byly do základů vybombardované. Byl opravdovým revolucionářským bojovníkem za nejnižší společenskou třídu, celoživotním komunistou a zastáncem čínského globalismu, jenž popisoval coby prospěšný druhdy kolonizovaným zemím světa. Byl to filozof, romanopisec, filmový tvůrce, vyjímečný pátrající (nebo, jak je módou říkat v dnešní, češtině celkem nepřející době – investigativní) novinář. Číst dál
Pandemie v zemi Švejků
Před asi dvěma týdny jsem si ve svém zamyšlení posteskl nad lhostejným přístupem většiny společnosti k pandemii koronaviru a nedostatečnými mimořádnými opatřeními. Mezitím se počty denně zjištěných nakažených i celkový počet pozitivně testovaných přibližně zdvojnásobily a odezva obyvatelstva je přibližně stejná. Byla však přijata nová protiepidemická opatření, z nichž některá jsou natolik podivuhodná, že si nejsem jist, mám-li je považovat za výraz neschopnosti odpovědných činitelů nebo přímo snahu o další šíření nákazy.
Ještě do 21. 10. bylo možné pořádat veřejná shromáždění pod širým nebem až do počtu 500 účastníků. Přesto se konala demonstrace sportovních chuligánů a dalších pochybných existencí proti dočasným omezením, která jednak přesáhla tento maximální počet, jednak na ní byla masově porušována platná nařízení, nebyly dodrženy rozestupy ani nošeny roušky, a k policejnímu zásahu došlo na základě vzniklých nepokojů až potom, co organizátoři demonstraci oficiálně ukončili. Číst dál
DEN POTÉ
V současné Francii, jak se zdá, se v pojmech zdraví daří uvolňování. I když stále nechápeme všechny příčiny, vláda si po měsících lhaní připisuje všechny zásluhy. Na ekonomické frontě globální úpadek zahajuje svou neúprosnou činnost, jako tsunami. Nezaměstnanost stoupá; bankroty se násobí; každý den je roztříštěno několik životů. Jen v dubnu přibylo ve Francii 843 000 nezaměstnaných. Mezitím ve slonovinových věžích nadnárodních společností „jedno procento“ horečně připravuje sociální plány, restrukturalizace a zavírání. Třídí, pokládají a slučují, s jediným cílem na mysli: obhájit své zisky, a, bude-li možno, je zvýšit. Číst dál
Jiný svět
V březnu letošního roku jsem byl příjemně překvapen tím, jak disciplinovaně česká společnost zareagovala na mimořádná opatření proti koronaviru. Naprosto jsem něco takového nečekal ve státě prosyceném vyhroceným individualismem, lhostejností a tradičním „švejkováním“, které je v praxi poněkud méně vtipné než v literatuře.
Velká část obyvatelstva dodržovala mimořádná opatření, protože se bála. Velmi brzy se však ukázalo, že důvodem byl opravdu mnohem více strach než uvědomělost a přesvědčení o jejich smysluplnosti. Začalo kolektivní porušování protiepidemických nařízení a potom jejich rychlé rušení. Číst dál
Globální reakce na Covid-19 a úloha třídně založeného odborového hnutí
Projev generálního tajemníka UITBB (Mezinárodního odborového svazu stavebnictví) Michalise Papanikolaoua k indickému odborovému svazu CWFI (Indické federace pracovníků ve stavebnictví)
Vážení soudruzi,
dovolte mi začít poděkováním, že jste mi poskytli příležitost promluvit k vám a diskutovat s vámi v době tak těžké pro pracující ve světě. Nejprve mi dovolte vám jménem všech členů UITBB předat naše vřelé radikální pozdravy a pocit mezinárodní solidarity.
Nikdo z nás nemůže popřít skutečnost, že pandemie COVID-19 zasáhla všechny země světa a vytvořila nevídaně těžké podmínky, s jakými se lidé a vlády vypořádávají poprvé. Zvlášť pro naši třídu, dělnickou třídu, jsou věci ještě horší, když lidé nemají náležité pracovní ani životní podmínky, náležité ochranné prostředky, zdravotní ani bezpečnostní opatření na pracovištích a tak dále. Tím, že pracující jsou v čelní linii, kde si plní své povinnosti, jsou pandemií zasaženi nejvíce. Když zaměstnavatelé nepřijímají náležitá opatření k zajištění pohody svých zaměstnanců, potom s tím musíme něco dělat. Číst dál
Zemřela soudružka Milada Sigmundová
Odborová činnost – nejednotná a dlouhá cesta zpět ke kořenům
Věnuji se odborové práci již třináct let ve funkci uvolněného předsedy základní organizace jednoho odborového sdružení v největší firmě zaměřené na kovovýrobu v našem regionu.
Když po nástupu do vedoucí sekce vyššího odborového orgánu má metodicky nadřízená napsala, že odbory musí být apolitické, tak jsem nevěřícně zíral. Když si mi zaměstnanci některých firem stěžovali, že u nich není odborová organizace a že ředitel prohlásil, že každého, kdo se pokusí založit odborovou organizaci, propustí z práce, tak mi jich bylo docela líto, že se nenašel nikdo statečný, kdo by to konzultoval s vyššími organy odborů v příslušném odborovém svazu a nedokázal panu řediteli, že už tím vyhrožováním, natož vyhazovem by se dopustil porušení zákoníku práce a mohl by být trestně stíhán. Číst dál
Naděje převládá v devíti kubánských školách, které se komplexně zabývají autismem
Hermetický svět dětí s poruchami autistického spektra, svět plný záhad, je rozzářen světlem naděje díky velké dávce lásky, náklonnosti a odhodlání specialistů pracujících v institucích zaměřených na vzdělávání a podporu dětí s poruchou autistického spektra (PAS).
Škola Héroes del Moncada je jednou z institucí, která se nachází v historickém sídle pod záštitou Camagüey City Historian’s Office, která zrekonstruovala a přestavěla budovu a udržuje zde úzké vztahy se studenty prostřednictvím své rozsáhlé sítě kulturních institucí. Číst dál