Osobní zkušenosti z Ghany  

Ghana je rozvojová, avšak na africké poměry poměrně ekonomicky silná západoafrická země, jejíž hrubý domácí produkt je srovnatelný se Slovenskem či Běloruskem. Na druhou stranu distribuce bohatství, které pramení i z její surovinové základny – zejména zlato (odtud koloniální název “Zlatonosné pobřeží”), diamanty, z plodin pak zejména kakao, je ve srovnání s těmito zeměmi mnohem více nerovnoměrnější.

Většina vytvořeného bohatství je, jak už to tak bývá, soustředěna v rukou několika elit obvykle spojených s vládnoucí garniturou. Značná část je však rovněž odčerpávána ve prospěch cizího, zde většinou západního kapitálu. Při produkci kakaa se zde údajně ve větší míře využívá práce dětí ze sousedních chudých zemí, zejména Burkiny Faso. Na druhou stranu jsem se zde však osobně nesetkal s vysloveně extrémní chudobou, která je s mnoha státy tohoto regionu obvykle spojována, včetně již zmíněné sousední Burkiny Faso. Na africké poměry je zde relativně rozvinutá i průmyslová výroba – významným městem v tomto ohledu je největší ghanský pístav Tema sousedící s hlavním městem Akkra.  Platy jsou nicméně obecně velmi nízké – z osobní zkušenosti jsem se např. dozvěděl, že kamarádka s vysokou školou a zvláštními profesními zkouškami v oblasti účetnictví má plat okolo 8.000 Kč, což je zde považováno za plat velmi vysoký. Přitom jsem nezaznamenal, že by ceny např. ve větších obchodech byly nějak výrazně nižší než např. u nás. V posledních letech se dále země potýká s vážnými ekonomickými problémy, vysokou mírou inflace a zadlužení v takovém rozsahu, že je prakticky na úrovni státního bankrotu. Značný problém představuje korupce ve státní správě, která ohrožuje základní důvěru v řádné fungování státu. I s tím jsem se v “mikrorovině” setkal přímo osobně, a to hned při příletu, kdy po mě byl vyžadován úplatek za to, aby celní prohlídka proběhla “hladce”. Nespokojenost s narůstajícími společensko-ekonomickými problémy nedávno vyústila ve vlnu demonstrací před prezidentským palácem (hnutí “Occupy Jubelee House”).

Ghana je členem hospodářského společenství západoafrických zemí (“ECOWAS”). Toto společenství je víceméně politicky orientováno na západní velmoci; mnoho z jejích členů rovněž patří do zájmové postkoloniální sféry vlivu Francie. Politická jednota tohoto společenství je nicméně v poslední době nahlodána antifrancouzskými politickými převraty v některých členských zemích – jmenujme např. Mali, Burkinu Faso či Niger. Členům, v nichž k takovému antizápadnímu převratu došlo, jsou pozastavena hlasovací práva v ECOWAS a např. ohledně Nigeru byl na ECOWAS ze strany západu vyvíjen tlak na vojenský zásah ve prospěch nastolení předchozího statusu quo; k jeho realizaci však nakonec nedošlo.

Území dnešní Ghany bylo v minulosti domovem některých celkem mocných a dobře organizovaných afrických říší, jmenujme např. království Bono v 11. století, Dagbon na severu a Ashanti na jihu. Od 15. století nicméně byla nucena vzdorovat zájmu různých západních koloniálních velmocí, zprvu hlavně Portugalců, až se zde nakonec v 19. století prosadila britská koloniální správa, která velkou část tohoto území ovládala pod názvem “Zlatonosné pobřeží” podle hlavní suroviny, kterou zde získávala. Koloniální velmoci vůbec rády pojmenovávaly dle tohoto principu západoafrická pobřeží – např. sousední Pobřeží Slonoviny, které tento koloniální název užívá dosud, nebo Benin – Pobřeží otroků. A v této souvislosti nelze opomenout právně staletí trvající otrokářskou minulost této oblasti, kdy prakticky celé západoafrické pobřeží od dnešní Mauritánie po Angolu či Namibii je poseto otrokářskými pevnostmi, kde byli po strastiplné cestě v konečné fázi shromažďování lidé zajatí ve vnitrozemí, aby se zde rozloučili se svými kořeny a byli  naloděni na otrokářské lodě s konečným určením na práci na plantážích v Americe či Karibiku. Osobně jsem v Ghaně navštívil dvě z těchto pevností – známou Elminu, což byl původně portugalský hrad sloužící pro usnadnění obchodního styku mezi Portugalskem a kolonií a dále Cape Coast. Cestou jsme minuli rovněž Amsterdam Port, byť tento jsme nenavštívili. Jsou to velmi ponurá místa, byť je již dnes jen velmi obtížné se plně vcítit do utrpení lidí, které těmito pevnostmi prošli. Tyto pevnosti nicméně byly poslední africkou zastávkou těch, co vůbec přežili strastiplnou cestu africkým vnitrozemím z místa, kde byli zajati. Šlo často o stovky kilometrů. V praxi to probíhalo tak, že se zajatí  otroci postupně přesunovali přes jednotlivé “záchytné” tábory ve vnitrozemí, kde byli cestou shromažďování, až dosáhli právě konečné destinace na pobřežních pevnostech. Sám jsem navštívil jedno takové místo na severu Ghany u hranic s Burkinou Faso “Pickworo Slave Camp”. Tento tábor byl právě prvním záchytným místem pro otroky, kteří byli zajati obvykle na území dnešní Burkiny Faso. Tento tábor byl užíván až do roku 1860. Otroctví určitě existovalo i v rámci afrických kmenů či říší této oblasti historicky – obvykle se otroky stávali váleční zajatci, jak tomu ostatně bylo i ve starověké Evropě. V období kolonialismu se s potřebou levné pracovní síly na plantážích v koloniích v Americe a Karibiku nicméně v nebývalé míře rozvinul obchod s otroky, na čemž se v nemalé míře podílely i některé africké komunity specializující se na cílené vyhledávání a zajímání lidí právě za účelem jejich konečného prodeje evropským obchodníkům s otroky. Ghana se dokonce v roce 2006 za roli některých “svých” společenství této oblasti v obchodu s otroky omluvila1.

V průběhu 20. století v zemi postupně sílilo antikoloniální hnutí, až se v roce 1957 Ghana stala prvním státem subsaharské Afriky, který získal nezávislost. Vůdci tohoto antikoloniálního hnutí se nazývali “Velká šestka”, v jejímž čele stál Kwame Nkrumah, který byl začátkem 50. let uvězněn Brity v pevnosti Fort James v Akkře (osobně jsem navštívil), v roce 1952 už se nicméně stal ministerským předsedou a po získání nezávislosti a následném vyhlášení republiky v roce 1960 prvním prezidentem samostatné Ghany. Za jeho vedení byly podniknuty kroky k rozsáhlé modernizaci a indistrializaci. Zasloužil se o výstavbu silnic, škol a nemocnic a jeho politika “afrikanizace” vytvořila lepší příležitosti pro obyvatele Ghany. Nelze nezmínit ambiciózní projekt přehradní nádrže Volty, která je největší na světě podle rozlohy vodní plochy a čtvrtá největší podle objemu zadržované vody. Stavěla se v letech 1961 – 1965. Politicky Nkrumah tíhl k socialismu a orientoval se především na spolupráci se socialistickými zeměmi. Kromě toho byl vůdčí osobností panafrikanismu a jedním ze zakladatelů mezivládní Organizace africké jednoty, kterou v roce 2002 vystřídala Africká unie. Panafrické myšlenky si Nkrumah osvojil během svých studií ve Spojených státech, kde ho ovlivnil jamajský aktivista Marcus Garvey a černošský socialista William Edward Burghardt Du Bois. Toho po zisku moci Nkrumah pozval do Ghany, kde dožil – ostatně hlásal, že by se všichni američtí černoši měli vrátit do Afriky, což je idea, která je v Ghaně stále aktuální. Ještě v koloniální éře, v roce 1949, založil Nkruma Smluvní lidovou stranu (jejím symbolem byl kohout), která od roku 1964 získala mocenský monopol. V roce 1966, v době Nkrumahovy státní návštěvy Číny, však došlo ze strany místních kontrarevolučních sil ve spolupráci se CIA (tzv. operace Cold Chop) k zosnování vojenského puče, kdy se moci chopila prozápadní vojenská junta včele s plukovníkem Kwasi Kotokou. Nkrumah se již pochopitelně z Číny nemohl vrátit do vlasti, zprvu se o něj postaral slavný čínský premiér Čou En-laj, později našel útočiště v Guinei a zemřel v Bukurešti. Poté v zemi došlo k další sérií pučů až se v roce 1981 chopil moci “poslední ghanský diktátor” Jerry Rawlings, který https://www.modernghana.com/news/102821/ghana-apologizes-for-its-role-in-slave-trade-countrys-50th.html ovšem zastával poměrně pragmatický přístup a neomezoval se v zahraniční politice pouze na západní velmoci. Zajímavé je, že v 90. letech položil Rawlings základy současného politického systému, když zahájil řízený přechod k “demokracii”. Založil Národní demokratický kongres (NDC), který je dodnes hlavní politickou stranou vedle Nové vlastenecké strany (NPP). V současném parlamentu jsou zastoupeny pouze tyto dvě politické strany se shodným počtem mandátů s tím, že je zde ještě jeden “nezávislý” poslanec. Politicky je NDC strana sociálně-demokratického typu (je členem Socialistické internacionály, zatímco NPP je řazena k pravému středu. Kromě toho v zemi dosud působí např. neparlamentní “Nkrumahova” Conventional Peoples Party…

Zajímavé je, že do současné doby je v Ghaně celkem udržován kult Nkrumy jakožto bojovníka za nezávislost. V Akkře jsem navštívil pěkné a velké moderní muzeum, které je mu věnováno. V muzeu je rozsáhlá vnitřní expozice věnovaná jeho životu, dále je zde rovněž rozsáhlá venkovní expozice s velkým památníkem a sochou, to doplněné velkou zpívající fontánou. Blízko se nachází rovněž rozlehlé Náměstí nezávislosti, nebo též Náměstí černé hvězdy, kde se konají významné společenské události. Nkrumah rovněž položil základy sociálního systému, který ani po jeho svržení nebyl zásadně narušen (např. systém zdravotního pojištění).

Hospodářská spolupráce fungovala již v době, kdy byla Ghana ještě britskou kolonií, nicméně po získání nezávislosti se vzájemné vztahy staly velmi vřelé. Československo bylo jednou z prvních zemí, které navázaly s novým africkým státem diplomatické styky, a to v roce 1957. První ghanský prezident Kwame Nkrumah navštívil v roce 1961 Prahu a obdržel kromě jiných poct i Řád bílého lva od prezidenta Novotného. Osobně jsem v Nkrumově muzeu viděl fotografie z této události. V témže roce byla podepsána dohoda o vědecko-technické a průmyslové spolupráci mezi Československem a Ghanou. Díky československé finanční a technické pomoci bylo v africké zemi postaveno několik vodních elektráren, nemocnice a řada technologických celků, jako například podnik na výrobu juty, cukrovar ve městě Komenda, továrna na sklo v Abosu, gumárenský závod v Bonsu a továrna na boty v Kumasi. Stovkám ghanských studentů bylo také poskytnuto vyšší odborné vzdělání v Československu. Nicméně když byl prezident Kwame Nkrumah v roce 1966 během vojenského převratu svržen, politické a ekonomické vztahy byly na dalších 25 let značně utlumeny. Kontakty mezi oběma zeměmi se podařilo obnovit až na počátku nového tisíciletí. V roce 2010 zavítal do Česka tehdejší ghanský viceprezident John Dramani Mahama s početnou podnikatelskou delegací. Velice důležitou úlohu v rámci rozvoje česko-ghanské ekonomické relace hraje i obnova starších československých průmyslových závodů v Ghaně. V roce 2011 byla například znovuotevřena továrna na boty v Kumasi a minulý rok byl spuštěn provoz v nově vybaveném cukrovaru „New Komenda“. Kvalitativně novou dimenzi však vztahy nabraly v loňském roce a jsou dávány do širší souvislosti s postupně se prosazující novou polarizací světa, jež nabrala na obrátkách zvláště v souvislosti s rusko-ukrajinským konfliktem. Po rozpadu socialistické soustavy oslabil v afrických zemích sovětský (ruský) vliv ve prospěch západního kapitálu, nicméně pouze dočasně, aby se po roce 2000 ruský vliv začal opět zvyšovat těžíce z pozůstatků dřívějšího vlivu sovětského. Dále pak se začala výrazněji v oblasti ekonomicky angažovat Čína. Na to západ začal reagovat zvýšením zájmu o Afriku, a z toho patrně také pramení využití české diplomacie v loňském roce, která tak mohla po letech nezájmu najednou účelově navázat na předchozí dobré vztahy vyplývající z angažmá v této oblasti ještě z doby socialismu, aby tak podpořila západní zájmy. V současné době je to rovněž o ovlivnění hlasování afrických zemí v OSN. Vhodné je využití české diplomacie v této oblasti rovněž z toho důvodu, že Česko nemá koloniální minulost. K aktivizaci české diplomacie došlo loni na jaře, kdy vybrané africké země navštívil ministr zahraničí a ministr vnitra Rakušan, který právě navštívil rovněž Ghanu. Kromě politického programu, jehož součástí byla patrně dohoda o spolupráci v policejní oblasti, navštívil pevnost Elmina výše zmíněnou. A vrcholem tohoto “diplomatického tažení” pak byla návštěva premiéra Fialy plánovaná původně v pěti afrických zemích (Nigérie jej na poslední chvíli odmítla), včetně právě Ghany. V Ghaně se sel mj. s viceprezidentem Bawumiou, který je mimochodem kandidátem na prezidenta v volbách, které se budou konat letos v prosinci. Zvláštní význam má jeho návštěva Nkrumahova památníku v Akkře, kde uctil několika věnci památku tohoto socialistického politika…Vzhledem k tomu, že shodou okolností se jeho návštěva uskutečnila těsně před mým příletem, tak jsem tyto věnce v památníku osobně viděl…

Lze tedy uzavřít, že Ghana je hospodářsky relativně silný africký stát, avšak se značnými nerovnostmi v distribuci bohatství, velkými ekonomickými problémy a korupcí. Dlouhodobě patří mezi hlavní západní spojence na kontinentu, ale má rovněž socialistickou minulost, kdy na některá sociální opatření z této doby navazuje. Ve vztazích se ani neomezuje pouze na západní země, když v loňském roce přijala např. i kubánskou delegaci. Pragmaticky se hlásí i ke Nkrumahově odkazu. Turisticky jde jinak o velmi přívětivou zemi s milými lidmi a na africké poměry velmi bezpečnou. Moje zkušenosti jsou v tomto ohledu pozitivní. Na závěr bych se rád podělil o svou nechtěnou, ale poměrně zajímavou zkušenost místním zdravotnictvím. Při pobytu v Tamale na severu země mě postihly zdravotní problémy, kvůli kterým jsem musel být hospitalizován, a to v nemocnici “Habana Med”, která byla založena zčásti kubánskými lékaři a zčásti ghanskými lékaři vystudovanými na Kubě. Jde přitom o velmi moderní nemocnici s výtečnou péčí. Je to tedy důkaz věhlasu kubánského zdravotnictví, které je známo mj. vysíláním specialistů do rozvojových zemí

(Autor: ULPI)