ČLÁNEK Sekce mezinárodních vztahů ÚV KKE
V posledních měsících byl celý svět svědkem všeobecného útoku politicko-vojenské mašinérie izraelského státu proti palestinskému lidu, zejména v pásmu Gazy. Většina buržoazních médií, která podporují Izrael, se marně snaží přesvědčit lidi, že vše začalo 7. října 2023, kdy Hamás zahájil útok na Izrael, zabíjel a bral izraelské rukojmí. Naprostá většina národů ví, že izraelský buržoazní stát se souhlasem USA a jejich dalších euroatlantických spojenců okupuje území, kde by měl podle rezolucí OSN vzniknout stát Palestina, a po sedm desetiletí utlačuje Palestince. Nenasytný apetit izraelského buržoazního státu po palestinských územích začal rozdělením palestinského území v letech 1947–1948 prostřednictvím rezoluce OSN, která zřídila stát Izrael a připravila půdu pro postupné pohlcení palestinských území. Od té doby byly miliony Palestinců vyhnány ze své země. Hovoříme o skutečném vykořenění, plánovaném přivlastnění půdy a vysídlení více než šesti milionů lidí z jejich země. Izrael ovládl 774 palestinských měst a vesnic, z nichž 531 bylo zcela zničeno a zbytek byl předán okupačnímu státu. Miliony lidí, kteří zůstali na své půdě, ať už na Západním břehu, kde sídlí Palestinská samospráva, nebo v pásmu Gazy, žily po generace v režimu blokády, těžkého strádání, diskriminace a ponižování; jedním slovem apartheid.
Na Izraelem okupovaných palestinských územích byly a stále jsou budovány osady jako prostředek k rozšíření a upevnění okupace a útlaku celého lidu. Ve skutečnosti je asi 40 % Západního břehu, který byl také okupačními silami rozdělen do tří „bezpečnostních zón“, již v rukou osadníků, kteří se od podpisu dohod z Osla v roce 1993 sedmkrát rozmnožili, a dosáhl od 115 000 do 750 000. V průběhu let Izrael upíral palestinskému lidu všechna jeho práva a odmítá jakoukoli možnost, že by vedle něj mohl být založen palestinský stát, jak stanoví rezoluce OSN. Netanjahuova přítomnost na Valném shromáždění OSN v loňském roce, kde představil budoucí mapu „Nového Středního východu“, samozřejmě bez palestinského státu, je výmluvná. Izrael navíc v průběhu let přijal legislativu, aby se etabloval jako „židovský stát“, čímž pošlapává práva milionů dalších lidí, kteří tam žijí, s odlišným etnickým původem, náboženskými a kulturními tradicemi. Snaží se je utlačovat, vyhladit a vytlačit. Není náhodou, že i u nás čísla ukazují, že největší počet pronásledovaných lidí, kteří přicházejí jako imigranti, jsou Palestinci. Tento vývoj se setkal s reakcí národů i sousedních států a mocností. Spleť rozporů je stále hustší a válečný požár hrozí, že zachvátí další země. Již je zde zapojen Jemen (Húsíové) a Írán, zatímco nepřátelství Izraele s libanonským Hizballáhem eskaluje, což vede ke stovkám mrtvých v jižním Libanonu (455 lidí) a Izraeli (25 lidí) a také k vysídlení 150 000 Izraelců ze severního Izraele a desetitisíce Libanonců žijících v pohraničních oblastech s Izraelem[1]. Je třeba poznamenat, že „rozšířené“ používání zakázané munice s bílým fosforem izraelskou armádou při střetech s Hizballáhem bylo od října 2023 hlášeno v nejméně 17 oblastech jižního Libanonu, včetně hustě obydlených oblastí.
Abychom měli co nejúplnější posouzení situace a nebezpečí, která představuje pro národy, musíme prozkoumat hlavní vývoj v regionu prizmatem současných procesů na globální a regionální úrovni, protože právě ony mají katalytický účinek na region, a jak ukazuje izraelský útok na budovu íránskou diplomatickou budovu v syrském Damašku a následná reakce Íránu, může vojenský konflikt zevšeobecnit. Je také nutné zaměřit se na určité buržoazní a oportunistické argumenty týkající se této války, proti které se KKE zásadně staví, a také vysledovat možný vývoj a nebezpečí rozšíření válečného konfliktu a jeho sloučení s imperialistickým konfliktem na Ukrajině.
CÍLE IZRAELE A SOUČASNÉ MEZINÁRODNÍ A REGIONÁLNÍ PROSTŘEDÍ, VE KTERÉM KONFLIKT PROBÍHÁ
Hlavním faktorem války na Blízkém východě je okupační stát Izrael. Cílem Izraele je zrušit dvoustátní řešení a za tímto účelem neváhá spáchat genocidu na palestinském lidu a dokonce vyhnat ty, kteří přežijí izraelský masakr, do pouště. Izraelská buržoazie věří, že má politicko-vojenskou a ekonomickou moc prosadit takový plán, který z ní učiní hlavní velmoc v celém východním Středomoří a regionu Středního východu, využívající jak motivace ekonomických dohod, jako jsou Abrahamovy dohody, tak vojenskou agresi, invaze a okupace cizích území a vojenské oslabení dalších soupeřících buržoazních režimů v regionu, jako je například Írán. Role izraelské buržoazie může být posílena její geografickou polohou jako tranzitního uzlu mezi Asií a Evropou, exploatací území cenného pobřeží pásma Gazy, které se vůbec musí dostat pod izraelskou kontrolu (nebo dokonce okupaci) a také těžbou plynu ve Středozemním moři, včetně výlučné hospodářské zóny, která by měla patřit palestinskému státu. Aspekty tohoto izraelského plánu budou podrobněji prozkoumány níže, stejně jako mezinárodní a regionální kontext, v němž se odvíjí.
KONFRONTACE MEZI EUROATLANTICKÝM BLOKEM A VZNIKAJÍCÍM EURASIJSKÝM BLOKEM
Vývoj v Palestině a na širším Blízkém východě, v oblasti Rudého moře a Perského zálivu je ovlivněn všeobecným soupeřením o nadvládu v mezinárodním imperialistickém systému mezi USA a Čínou a také konfrontací mezi euroatlantickou osou, vedenou USA-EU a formující se euroasijskou osou v čele s Čínou a Ruskem. Tato konfrontace již vedla k imperialistické válce na Ukrajině, která zuří již třetím rokem a občas zažehne konflikty o budoucnost Tchaj-wanu a rozdělení výlučných hospodářských oblastí v Jihočínském moři (či Východním moři), ale i jinde, např. jako v Africe (např. Sahel), Arktidě atd. Přistoupení Íránu k Šanghajské organizaci pro spolupráci v červenci 2023 není detail ani menší událost, stejně jako rozšíření BRICS v srpnu 2023 o 6 nových zemí, z nichž 5 je v širším regionu Středního východu (Egypt, Etiopie, Spojené arabské emiráty, Írán a Saúdská Arábie). Konfrontace mezi oběma stranami je vždy prezentována pod různými záminkami, jako je „boj proti terorismu“ a „právo na sebeobranu“, které využívá okupační stát Izrael a jeho spojenci, nebo vytvoření tzv. „antiimperialistické osy“, bojující za „spravedlivý, multipolární svět“, na který se odvolává protistrana. Ve skutečnosti je spor mezi oběma stranami veden o přístup k energetickému a nerostnému bohatství regionu, protože odhadem 49,5 % prokázaných světových zásob uhlovodíků (ropa a plyn) se nachází v regionu Středního východu[2], a kontrolu nad klíčovými obchodními cestami, které křižují region a kterými prochází významná část světového obchodu do Asie, Evropy a severní Afriky. 30 % námořní dopravy[3] prochází Rudým mořem. Tuto námořní cestu využívají velké mocnosti, které vyvážejí své produkty do Evropy, jako je Čína a Indie. Je pozoruhodné, že 80 % veškerého indického vývozu zboží do Evropy prochází oblastí Rudého moře, zatímco Čína také spoléhá na lodní dopravu u 95 % svého vývozu a má silný ekonomický zájem na tom, aby byla trasa Rudého moře otevřena[4]. Přístup k těmto zdrojům a kontrola dopravních cest ovlivňují podíly na trhu, ekonomickou a politicko-vojenskou sílu obou stran, které mají zájem prosazovat zájmy svých monopolů a geopoliticky se uchytit v regionu. Zároveň v rámci obou bloků nepolevují rozpory a odchylky buržoazních tříd od obecného směřování, k nimž dochází za podmínek nerovnoměrné vzájemné závislosti, kde jejich hlavní mocnosti mají první slovo. Charakteristické jsou zejména případy Turecka, které je členským státem NATO přidruženým k EU, ale také Irska, Španělska a Švédska, které nedávno uznaly palestinský stát. Připojili se tak ke 145 zemím, které uznaly Palestinu, spolu se Švédskem (2014) a řadou dalších současných členských států EU, které uznaly Palestinu v jiné době, těsně před svržením ve východní Evropě, konkrétně Bulharsko (1988), Maďarsko (1988), Polsko (1988) a Rumunsko (1988).
Od roku 2019 zároveň dochází k obecnějšímu přeskupení sil, vyjádřenému ve vztazích mezi Spojenými arabskými emiráty, Íránem, Saúdskou Arábií, Katarem, Kuvajtem, návratem Sýrie do Arabské ligy atd. s katalytickou intervencí Číny. Navíc mocné buržoazní třídy v regionu, jako ty v Turecku, Egyptě, Íránu, Saúdskáé Arábiei, Spojených arabských emirátech, Kataru atd., hrají v konfliktu aktivní roli, ať už jako jeho potenciální součást nebo například hrají roli prostředníka. V každém případě je jejich cílem posílit svou pozici v mezinárodní imperialistické pyramidě, zůstat bez újmy v případě zobecnění konfliktu a těžit z něj.
ABRAHAMOVY DOHODY A SAÚDSKÁ ARÁBIE
V srpnu 2023 došlo mezi Izraelem a Saúdskou Arábií k velkolepému sblížení a vše nasvědčovalo tomu, že se tato země připojila k „Abrahamovým dohodám“. Jednalo se o americko-izraelský plán, v jehož rámci řada arabských zemí uznala a navázala vztahy s Izraelem, jmenovitě Bahrajn, Spojené arabské emiráty, Maroko (2020) a Súdán (2021). Dříve než toto stalo, Jordánsko a Egypt znovu navázaly vztahy s Izraelem. Palestinské vedení v roce 2020 vyhodnotilo, že „rozhodnutí Emirátů a Bahrajnu je v rozporu s Arabskou mírovou iniciativou přijatou všemi arabskými státy na summitu v roce 2002. Tato iniciativa usiluje o spravedlivý a komplexní mír se stažením Izraele ze všech arabských území výměnou za plnou normalizaci našich vztahů s ním. Nejprve izraelské stažení, pak normalizace vztahů[5]“. V praxi byly tyto dohody zaměřeny na zvýšení obchodních aktivit a ziskovosti kapitalistů v regionu, posílení politické pozice Izraele, který kromě palestinských území okupuje území Sýrie a Libanonu, a usnadnění plánů USA proti Číně a Íránu. Velkým poraženým byl palestinský lid, neboť v praxi se prosazovalo opouštění rezolucí OSN o vzniku palestinského státu a prosazovalo se pokračování izraelské okupace s následným útlakem palestinského lidu. Genocidní operace zahájená Izraelem proti palestinskému lidu, odvolávající se na falešné „právo na sebeobranu“ po útoku Hamásu a způsobující smrt desítek tisíc civilistů, včetně více než 15 000 malých dětí, vedla ke zvrácení tohoto plánu.
SPOR O PALESTINSKOU VÝLUČNOU EKONOMICKOU ZÓNU
Palestinská území před 4. červnem 1967, na nichž měl vzniknout palestinský stát s hlavním městem východním Jeruzalémem, zahrnovala Západní břeh Jordánu a pásmo Gazy. Pásmo Gazy je úzký pruh země o rozloze 365 kilometrů čtverečních, kde se nachází palestinská výlučná ekonomická zóna, protože zbytek palestinského území, tedy Západní břeh Jordánu, nemá přístup do Středozemního moře. Vzhledem k tomu, že pásmo Gazy jako nedílná součást palestinského státu má přístup ke Středozemnímu moři, má právo mít výlučnou hospodářskou oblast, která hraničí s Egyptem, Izraelem a Kyprem.
Dne 1. února 2015 přistoupila Palestina na příkaz palestinského prezidenta Mahmúda Abbáse k Úmluvě Organizace spojených národů o mořském právu. 10. října 2019 předal palestinský ministr zahraničí Rijád al-Málikí generálnímu tajemníkovi OSN António Guterresovi kopii map a souřadnic námořních hranic Státu Palestina na základě hranic z roku 1967 a rezoluce Rady bezpečnosti OSN 242. Al-Maliki požádal Guterrese, aby tyto dokumenty sdílel s členskými státy OSN s cílem pomoci Palestincům v jejich úsilí o vymezení námořních hranic, zejména s ohledem na VEZ (výlučnou ekonomickou zónu). Al-Maliki v té době uvedl, že tyto dokumenty pomohou státu Palestina prosadit své právo na výlučnou ekonomickou oblast ve Středozemním moři, přičemž poznamenal, že Palestinci mají právo těžit, investovat a prozkoumávat plyn a ropu v této oblasti. Plynové pole v Gaze bylo objeveno koncem roku 1999 a předběžné údaje naznačovaly, že obsahovalo více než 1,1 bilionu krychlových stop zemního plynu. Palestinská samospráva udělila právo na průzkum a těžbu uhlovodíků konsorciu sestávajícím z britské společnosti BP (později získané společností Shell, která se následně stáhla), Palestinského investičního fondu a Konsolidované dodavatelské společnosti palestinských zájmů[6], pod 25 roční smlouvou[7]. Je známo, že v předchozích letech existovaly plány na těžbu ložisek prostřednictvím nadnárodního partnerství mezi Izraelem a Egyptem, přičemž podíl na zisku šel palestinské samosprávě. Spolupráce mezi Egyptem a Izraelem je dlouhodobě preferována USA. Egypt je největší zemí produkující plyn ve východním Středomoří a také největším trhem spotřebovávajícím plyn v regionu díky rychle rostoucí populaci, která dosáhla přibližně 112 milionů. Podvodní plynovod v současnosti spojuje izraelské město Ashkelon s Al-Arish v Egyptě. Izraelský plyn se v Egyptě zkapalňuje pro export na evropské trhy. Netřeba dodávat, že Egypt má zájem využívat pole Gazy, která hraničí s jeho VEZ. V únoru 2021 egyptská společnost EGAS podepsala memorandum o porozumění s plynárenským konsorciem s cílem rozvíjet pole „k uspokojení potřeb Palestinců v oblasti zemního plynu s možností exportu části produkce do Egypta[8]“.
Zároveň s formálním zahájením imperialistické války na Ukrajině a směřováním EU k oddělení od ruského plynu zesílil pokus Izraele ovládnout a okrást Palestinu o její energetické bohatství. Je to proto, že reakce EU vedla k obrovskému snížení dovozu plynu z Ruska, aniž by však bylo dosaženo cíle úplného oddělení energetiky od Ruska. Zároveň to zvýšilo potřebu EU dovážet plyn z regionu Blízkého východu a samozřejmě z USA. Ve světle tohoto globálního energetického konfliktu Netanjahuův úřad v prohlášení z poloviny června 2023 uvedl: „V rámci stávajícího úsilí mezi státem Izrael, Egyptem a Palestinskou samosprávou (PA), s důrazem na palestinský hospodářský rozvoj a pro zachování bezpečnostní stability v regionu bylo rozhodnuto o vybudování mořského plynového pole Gaza u pobřeží Gazy. Realizace projektu je podmíněna (…)dokončením meziministerské práce vedené Radou národní bezpečnosti, aby byly zachovány bezpečnostní a diplomatické zájmy Státu Izrael v této záležitosti[9]“.
Na konci června 2023 palestinský premiér Mohammad Shtayyeh v oficiálním prohlášení uvedl: „Rozvoj mořského pole Gazy je proveditelný po více než 24 letech izraelských překážek, které bránily jeho využívání (…) Spolupracujeme s egyptskou developerskou společností a Palestinským investičním fondem (…). Byly zde izraelské překážky (…) a nyní je možné toto pole rozvíjet a využívat.“[10]
Později v létě došlo k akcím Hamasu, které byly interpretovány jako přípravy na „plynovou válku“. Ty zahrnovaly diplomatickou cestu po regionu, v jejímž rámci šéf politického byra Hamásu Ismail Haniyeh navštívil Egypt a Írán, jakož i komunikaci a návštěvy jeho představitelů v Rusku a Turecku[11]. V té době se analytici domnívali, že Hamás zvažuje několik možností, jak zabránit drancování palestinského energetického bohatství, včetně vojenské konfrontace, která byla tehdy považována za nepravděpodobnou možnost[12]. Je samozřejmé, že chuť izraelské buržoazie po výlučném využívání tohoto bohatství je podněcována, protože Izrael dokonce připravuje plán na vyhnání Palestinců z Gazy do pouště nebo do jiných „ochotných“ zemí.
OBLAST JE JABLKEM SVÁRU PRO DOPRAVNÍ CESTY PRO OBCHOD A ENERGETIKU
Celá oblast je obchodním koridorem, jak jsme již uvedli. To neznamená, že se přestaly rýsovat nové obchodní cesty spojené s konkurenčními zájmy a velkými kapitalistickými investičními projekty. Jedním z příkladů je ekonomický koridor Indie-Střední východ-Evropa, který využívá přístav Jebel Ali ve Spojených arabských emirátech. Odtud povede železniční spojení přes Saúdskou Arábii, Jordánsko a Izrael do přístavu Haifa a dále do přístavu Pireus, jakož i do italských a francouzských přístavů. Původní plán je rozšířit stávající železniční síť spojující SAE, Saúdskou Arábii a Ammán. Tato obchodní cesta by stála monopoly méně než cesta Suezským průplavem. USA, které tuto cestu upřednostňují, na setkání G20 v New Delhi v roce 2023 otevřeně prohlásily, že jejich plánem je podkopat čínský obchodní koridor „One Belt, One Road“, také známý jako „Hedvábná stezka[13]“. Výstavba alternativního průplavu k Suezskému průplavu, který je v současnosti pod kontrolou Egypta, je skutečně faraonským projektem. Nový kanál povede přes Izrael a bude pojmenován po jeho prvním premiérovi Ben-Gurionovi. Původní koncepce průplavu pochází z roku 1963, jak je zmíněno v knize The New Middle East, kterou koncem 90. let vydal bývalý izraelský premiér Šimon Peres. Počítalo s otevřením 250 km kanálu přes Negevskou poušť pomocí 520 podzemních jaderných výbuchů, spojujících Akabský záliv v Rudém moři (izraelský přístav Eilat) se Středozemním mořem (izraelský přístav Aškelon, pouhých 12 km na sever z pásma Gazy). Nejnovější verze plánu odmítá použití jaderných výbuchů k hloubení kanálu a hovoří o 300 000 inženýrech a dělnících, kteří pět let pracují na otevření kanálu o šířce 200 metrů a hloubce 50 metrů, který umožní obousměrný provoz a bude schopen pojmout větší lodě než ty, které v současnosti proplouvají Suezským průplavem. Bude asi o 100 kilometrů delší než Suezský průplav a jeho výstavba bude stát 16 až 55 miliard dolarů, ale bude také vysoce zisková s čistým ziskem 6 miliard (nebo možná více) dolarů ročně.
Je více než málo těch, kteří spojují tento stavební projekt s plánem vyhnat Palestince z pásma Gazy z důvodů „bezpečnosti“ a investiční bezpečnosti a s využitím tohoto vzácného pobřežního pásu země pro účely tranzitu nového kanálu podnikatelských plánů.[14]
Určitě existují mocné síly, které si přejí, aby výše uvedené plány selhaly, zejména ty, kterým jejich stavba ublíží. Jsou to monopolní skupiny a buržoazní třídy mnoha zemí (Čína, Egypt, Írán, Turecko atd.), které do nich nejsou zapojeny a nebudou z nich mít prospěch. Navíc otevření nového průplavu by zajistilo, že Izrael a USA ovládnou celé Rudé moře, kupř. ostrovy Tiran a Sanafir, postoupené Egyptem Saúdské Arábii a ležící u vstupu do Akabského zálivu, které byly okupovány Izraelem v roce 1956 (Suezská krize) a v letech 1967–1982. Kromě toho by byl pod jejich kontrolou i vstup do Rudého moře, úžiny Bab el-Mandeb nebo ‚Brány slz‘. Jde tedy o plán, který zahrnuje zesílení agrese Izraele a jeho spojenců na Blízkém východě. Nezapomínejme, že v regionu (např. v Džibuti) jsou vojenské základny nejen USA, ale i Číny a Ruska, které nedávno společně s Íránem provedly vojenská cvičení v Perském zálivu.
Existují také další plány na plynovody, jako je Eastern Mediterranean Pipeline (EastMed) a konkurenční plány, jako je posílání plynu do Egypta nebo na Kypr ke zkapalnění a jeho následné přepravy na trhy. Několik dní před útokem Hamásu na Izrael navíc turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan na soukromé schůzce s izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem na okraji 78. Valného shromáždění OSN konaného v New Yorku zopakoval návrh na vybudování podvodního potrubí k přepravě izraelského plynu na turecké pobřeží a poté na evropský trh[15]. Samozřejmě, že takový projekt se v tuto chvíli zdá nemožný kvůli aspiraci turecké buržoazie prezentovat se jako „ochránce“ palestinského lidu.
Propaguje se také podobný podmořský napájecí kabel, který by propojil rozvodné sítě v Izraeli a Evropě. V každém případě je zde třeba zdůraznit, že tyto nebo jiné obchodní a energetické projekty jsou zaměřeny výhradně na službu zájmům monopolů a nemají nic společného s uspokojováním současných potřeb lidí. Kromě toho představují velká rizika pro národy, protože zisky kapitálu jsou v rozporu s ochranou životního prostředí a bezpečností národů, a jak je již ze skutečnosti zřejmé, nesou zárodky tvrdé konkurence a války, které prolévají krev národů za zájmy monopolů.
PŘETAHOVÁNÍ O INDII A JEJÍ ROLE
Je důležité vzít v úvahu roli Indie v tomto vývoji a jasnou touhu formující se euroatlantické osy i euroasijské osy přiblížit Indii jejich plánům. Indie, největší země na světě z hlediska počtu obyvatel (1,41 miliardy), je jednou z nejsilnějších a nejrychleji rostoucích kapitalistických ekonomik (3. s 7,5% podílem na světovém HDP) a je 4. vojenskou mocností světa. USA se neustále snaží navázat politicko-vojenské partnerství s Indií a za tímto účelem zřídily QUAD (USA, Indie, Japonsko a Austrálie), kde se je otevřeně vznesena otázka řešení omezení růstu čínského vlivu v indicko-pacifické oblast (Indický a Tichý oceán). Na druhou stranu se Indie, navzdory konkurenci s Čínou a probíhajícím hraničním sporům v Himalájích, účastní s Čínou řady nadnárodních svazů, jako jsou BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jižní Afrika) a Šanghaj Cooperation Organization a je jedním z největších nákupčích ruských zbraní a také jedním z hlavních kanálů ruských kapitalistů do vnějšího světa po četných euroatlantických sankcích, které následovaly po ruské invazi na ukrajinské území. Proto je výše zmíněný vznik koridoru IMEC spojen s širšími plány euroatlantického bloku v konfrontaci s Čínou, v boji o tržní podíly na Blízkém východě a v Evropě. Tato cesta souvisí se strategickým plánem USA na jedné straně přiblížit Indii do své aliance a na straně druhé snížit podíly čínského trhu v Evropě. Pro USA je to dvojí bitva jak o Indii, tak o Evropu. Vzhledem k výše uvedenému není náhodou, že politické, vojenské a hospodářské vztahy Izraele s Indií, které začaly teprve v roce 1992, se výrazně rozvíjejí, zejména ve výměně vojenského know-how a zbraňových systémů v oblasti protiraketových systémů a dronů. Samozřejmě i druhá strana, ta euroasijského bloku, který se tvoří, také rozvíjí podobné vztahy a poskytuje alternativní cesty pro zasílání komodit vyrobených v Indii na evropské trhy, buď cestou sever-jih, která vede přes Írán, resp. Kaspické moře, Rusko a odtud na evropské trhy, nebo přes Severní námořní cestu a využití Vladivostoku, nebo dokonce přes obchodní koridor, který povede přes Irák a Turecko.
VÁLKA JAKO ODBYTIŠTĚ PRO STAGNUJÍCÍ KAPITÁL
Problém nadměrné akumulace kapitálu, který již nemůže zaručit uspokojivou ziskovost, dnes nabyl obrovských rozměrů. Buržoazní vlády se snaží najít způsoby, jak tento fenomén zmírnit, na jedné straně „zeleným“ přechodem (notoricky známým Green New Deal) a na straně druhé imperialistickými intervencemi a válkami. „Zelený přechod“ tak vytváří nové příležitosti pro velké kapitalistické investice (např. velké větrné elektrárny) a zároveň pomáhá při řízené destrukci a znehodnocování části stávajícího kapitálu (např. uzavírání hnědouhelných elektráren). Podobně je imperialistická válka prospěšná pro ziskovost kapitalismu. Jak vojenské zničení ukrajinské infrastruktury, tak „mírové“ zrušení rusko-německého ropovodu „Nord Stream II“ otevírají pole pro nové ziskové investice pro kapitál. Draghi a další přední představitelé již hovoří o potřebě nového Marshallova plánu na obnovu Ukrajiny, který by mohl přesáhnout 1 bilion EUR[16]. Je jasné, že „zelený přechod jako klíčová páka ke zmírnění nadměrného hromadění se zdá nepravděpodobný, že by k vyřešení problému stačil[17]“. Pokud prozkoumáme, jak se válka používá, vidíme, že má přinejmenším dva aspekty: 1) nárůst válečných výdajů, kdy se investuje nadměrně nahromaděný kapitál, aby přinesl obrovské zisky kapitalistům, a 2) rekonstrukce válkami zničených měst a infrastruktury, opět o ziskovost velkých stavebních firem. První aspekt je předmětem zprávy Stockholmského mezinárodního institutu pro výzkum míru (SIPRI), který odhaduje, že vojenské výdaje vytvořily nový světový rekord a po očištění o inflaci o 6,8 % vzrostly v roce 2023 na 2,44 bilionu dolarů ze 2,24 bilionu dolarů v roce 2022, především kvůli válce na Ukrajině[18].
Zároveň bychom neměli opomenout zmínit, že „válečný průmysl historicky byl a stále je dnes důležitým kanálem pro zmírnění krize nadměrné akumulace, protože představuje také velkou zásobu státních výdajů, které mohou stabilizovat ziskovost kapitálu v několika odvětvích. Je však třeba poznamenat, že zmírnění nadměrné akumulace prostřednictvím státních výdajů na zbraně zvyšuje potřebu zbraní používat, jinak nedojde ke zničení kapitálu[19]“. Pohled na data z války na Ukrajině ukazuje zničení desítek tisíc vozidel, obrněných i nepancéřovaných, letadel, vrtulníků a válečných lodí, přičemž byly použity tuny munice a zbraní. Na začátku února 2024 vojenští analytici odhadli, že v Gaze bylo zničeno 1 108 izraelských obrněných vozidel, což odpovídá zničení 3 obrněných divizí[20]. Navíc náklady na vedení války jsou mimo představivost, vezmeme-li například v úvahu, že zachycení íránského leteckého útoku jako odvetu za atentát na íránské představitele izraelským bombardováním diplomatické budovy v syrském Damašku stálo Izrael 1,35 miliardy dolarů. [21]. Není proto náhoda, že izraelská společnost Aerospace Industries (IAI), přední společnost v oblasti námořních a pozemních systémů protivzdušné obrany a dronů, která loni u nás koupila 90,9 % společnosti Intracom Defense (IDE)[22], zvýšila její zisky o 49 % v roce 2023[23]. Druhý aspekt ziskovosti kapitálu z válek, rehabilitace a „rekonstrukce“ infrastruktury, je také ziskovým východiskem. Je výmluvné, že za dva a půl roku války na Ukrajině bylo nejméně 106 nemocnic a klinik, 109 náboženských míst (kostely, chrámy, mešity a kláštery), 708 vzdělávacích institucí (školy, vysoké školy a univerzity) a 210 000 domů podle konzervativních odhadů zničeno[24]. Devastace v pásmu Gazy za pouhých 9 měsíců je také zdrcující. Na základě snímků shromážděných dne 3. května 2024 Satelitní středisko OSN, UNOSAT, oznámilo, že 55 % budov v Gaze (celkem 137 297, většina z nich obytných) bylo částečně nebo úplně zničeno[25]. Podle zdrojů médií bylo zničeno 427 vzdělávacích budov, 248 nemocnic a zdravotnických zařízení, 804 mešit, 3 kostely a 206 archeologických nalezišť[26]. A představte si, že válka na Ukrajině je vedena třikrát déle a táhne se v délce 1000 kilometrů, zatímco fronta v Gaze má jen 40 kilometrů. Stručně řečeno, rekonstrukce válečných zón, jako je východní Ukrajina nebo pásmo Gazy, se odhaduje na několik miliard eur a je dalším způsobem, jak zvýšit ziskovost stavebních společností.
POSTOJ ŘECKÉ VLÁDY
Vláda Nové demokracie, stejně jako předchozí vláda SYRIZA, tvrdí, že Řecko má údajně „multidimenzionální politiku“ a je „pilířem stability“. V praxi se naše země samozřejmě chová jako pant imperialismu USA-NATO mezi dvěma ohnisky války, přičemž vláda Severní Ameriky přilévá olej do ohně válek. K tomu slouží americké vojenské základny, dodávky munice a zbraňových systémů a účast řeckých ozbrojených sil na plánech imperialistů EU-NATO.
Pokud jde o vývoj na Blízkém východě, Mitsotakisova vláda ve stopách předchozích vlád v průběhu let prosazuje falešnou představu, že vedle USA, NATO a EU existuje Izrael, důležitý „mezinárodní hráč“, schopný a účinný při ochraně řeckých suverénních práv, za předpokladu, že mu poskytneme „životní prostor“ a svážeme jej blíže k našim ekonomickým zájmům. Na jedné straně je to vojenská spolupráce s Izraelem, společná vojenská cvičení a na straně druhé zmíněné podnikatelské záměry, jako jsou projekty plynovodu z Izraele do Evropy, energetické propojení mezi Izraelem, Kyprem a Řecko a obchodní cesta „Bombaj–Piraeus“. Názor, který pěstují nacionalistické a jiné buržoazní kruhy, že řecká vláda podporuje Izrael jako protiváhu turecké agrese, takže izraelská vojenská mašinérie může podpořit naši zemi v případě vojenské konfrontace, je hluboce zavádějící a nebezpečný. Je to mýtus, který nejvýmluvněji vyvrátil odcházející izraelský velvyslanec v Řecku, když prohlásil, že „žádná země by neměla přenechávat svou bezpečnost jiným[27]“. Stejně nepodložená je představa, že řecké vlády jsou slabomyslnými pěšáky USA a Izraele, kteří odmítají vyjednávat s využitím arabských zemí jako protiváhy. Tento přístup neobstojí nejen proto, že se řecké vlády snaží rozvíjet vztahy s arabskými zeměmi, jako je Egypt, Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty atd., ale také proto, že nezmiňuje, že podpora Izraele je spojena s hlavními zájmy buržoazie a její spojenci. To jsou hluboce třídní důvody! Vidíme, že trnem v oku takových podnikatelských plánů na zvýšení jejich ziskovosti je spravedlivá věc palestinského lidu, který chtějí vyhladit. A protože se „národních zájmů“ dovolává také vláda a její spojenci, aby ospravedlnili svou podporu Izraeli, musíme výslovně zdůraznit, že žádný „národní zájem“ Řecka ani žádné jiné země neospravedlňuje vyvraždění 15 000 dětí a mnoha dalších civilistů. „Národní zájem“, o kterém se zmiňuje vláda, se ztotožňuje se zájmy a zisky vykořisťovatelů našeho lidu. Posílení role řeckých monopolů stojí za účastí na izraelském masakru Palestinců, imperialistické válce na Ukrajině mezi USA–NATO–EU a kapitalistickým Ruskem, za účastí válečných lodí v operacích NATO a koncesi základen. [28]
VOJENSKÉ ZAPOJENÍ ŘECKA VE VÁLCE
Řecká buržoazie, která vyjadřuje vlastní agresi za účelem posílení své pozice v mezinárodním imperialistickém systému, se aktivně podílí na válečných plánech euroatlantického bloku v regionu.
Například operační velitelství probíhající námořní operace „Aspides“, při níž byla rozmístěna fregata „Hydra“ následovaná fregatou „Psara“, se nachází v Larisse pod řeckým velením. Tato evropská operace je úzce koordinována s EUNAVFOR „Atlanta“, evropskou námořní bezpečnostní operací v Západním oceánu a Rudém moři, které se v minulosti účastnily řecké válečné lodě, a s operací „Prosperity Guardian“ vedenou USA. Té poslední, která potrvá dvanáct měsíců, se účastní Řecko, Francie, Itálie, Německo, Belgie, Španělsko a Dánsko. Řecko také přispělo fregatou jednotkám „UNIFIL“ u Libanonu, jenž monitorují zbrojní embargo na libanonskou politicko-vojenskou organizaci Hizballáh. Od roku 2021 se Řecko účastní mezinárodní iniciativy „Integrated Air Missile Defense (IAMD) Concept“, která má chránit kritickou infrastrukturu Saúdské Arábie před útoky raket a dronů. Raketová baterie Patriot a její personál, známý také jako řecký kontingent do Saúdské Arábie, byl rozmístěn na strategickém místě na okraji Rijádu, aby poskytl deštník protivzdušné obrany nad zařízeními státní ropné společnosti ARAMCO. Jeho přítomností tam se zase zapojuje Řecko do blízkovýchodní války. Je příznačné, že řecká baterie Patriot byla údajně uvedena do pohotovosti v noci na 13. dubna, kdy došlo k íránskému útoku na Izrael. Podle zpráv radar řeckého systému sledoval dráhu raket a dronů namířených na Izrael, když procházely nad územím Saúdské Arábie nebo v jeho blízkosti, a předával informace operačním střediskům USA a Spojeného království aktivovaným pro obranu Izraele[29].
IDEOLOGICKO-POLITICKÝ BOJ KKE S BURŽOAZNÍMI A OPORTUNISTICKÝMI ARGUMENTY A PROUDEM
O „TERORISMU“
Aby ospravedlnila své zapojení do války a do vývoje na Blízkém východě, kde se postavila na stranu Izraele a jeho spojenců, označuje vláda ND spolu se SYRIZOU, PASOKem a nacionalistickými formacemi boj všech lidí jako „terorismus“ a navíc se snaží ospravedlnit masakr spáchaný na nich ve jménu „práva Izraele na sebeobranu“. Došlo to dokonce tak daleko, že se zdrželo hlasování o rezoluci OSN požadující okamžité příměří a humanitární příměří v Gaze, pro které hlasovalo 120 států. Provokativně také vyzývá všechny, včetně KKE, aby „odsoudili terorismus“. KKE si je dobře vědoma toho, že pojem terorismus už několik desetiletí využívají buržoazní třídy a imperialistické mocnosti k prosazování svých protilidových plánů a k ospravedlnění imperialistických intervencí a válek. „Terorismus“ se stal elastickým pojmem, který lze použít podle libosti. V EU se prosazují takzvané protiteroristické zákony, které se zaměřují na boje dělníků, zemědělců a mládeže. V důsledku toho lze masovou demonstraci nebo obsazení pracoviště nebo veřejného prostoru, jako je ulice, charakterizovat jako „teroristický čin“ a ke stíhání zúčastněných pracovníků, farmářů a studentů lze použít příslušná zákonná ustanovení. Podobně se „boj proti teroristickým akcím a radikalizaci“ používá k ospravedlnění opatření masového preventivního sledování a represe i uvnitř zemí, například v „nouzových situacích“, s neustálým zpřísňováním nejen represivního legislativního arzenálu.
Podobně je pojem „terorismus“ používán také na mezinárodní úrovni, aby sloužil cílům buržoazních tříd. Například tzv. Svobodná syrská armáda, která je zodpovědná za řadu zločinů v Sýrii, není pro USA a jejich spojence „teroristickou organizací“, zatímco Hamás je za ni považován. Podobné příklady lze nalézt pro další ozbrojené politicko-vojenské organizace, jako je Tálibán nebo Kurdové v Sýrii, podle toho, co vyhovuje buržoazním třídám po celém světě. Navíc buržoazní propaganda hází dohromady organizace jako „Al-Káida“ a Taliban, které byly vytvořeny, podporovány a vyzbrojovány imperialisty pro jejich vlastní účely, než nad nimi ztratili kontrolu, se silami jako Hamás, který byl první ve volbách v roce 2006, dokazující, že tuto buržoazní mocnost z různých důvodů souvisejících s násilím izraelské okupace a slabostmi v akci jiných politických sil v pásmu Gazy podporovaly lidové síly bojující za osvobození Palestiny. KKE má zcela odlišné ideologické, politické a filozofické názory než tato politicko-vojenská organizace. Nikdy však nedovolí, aby se masové bombardování Gazy a zabíjení tisíců malých dětí, údajně kvůli likvidaci Hamásu, dostaly do povědomí lidí, aby ospravedlnily dlouhodobou izraelskou okupaci, když všechny důkazy ukazují, skutečné zločinné cíle Izraele proti palestinskému lidu. Navíc nepřiznáváme žádnou důvěru důkazům o „zvěrstvech Hamásu“, které vykonstruovaly izraelské úřady. Mnoho z těchto falešných zpráv již bylo odhaleno, včetně předložení důkazů na veřejných akcích pořádaných řeckými novináři. Bereme v úvahu ještě jednu věc. Dlouhá izraelská okupace, útlak a apartheid mohou skutečně vést k velkému hněvu, odplatě a excesům. Samotná válka, vedená sedm desetiletí proti lidu Palestiny, je zvěrstvo, při kterém byly zavražděny a mučeny statisíce Palestinců. Pro dělníky je zásadní, aby se zaměřili na příčiny a povahu války, na tragické důsledky dlouholeté izraelské okupace a na masakr palestinského lidu, který bojuje a má právo bojovat za své osvobození všemi prostředky, včetně ozbrojeného povstání a boje proti vetřelcům a okupantům.
O „STŘETU CIVILIZACÍ“
Někteří lidé omílají matoucí teorii „střetu náboženství“ nebo „střetu civilizací“[30], podle níž je vše výše uvedené kvůli konfliktu mezi židovskou nebo dokonce židovsko-křesťanskou civilizací a civilizací muslimskou. Není větší nesmysl, protože tento přístup stírá třídní rozpory, boj mezi třídami, který je skutečnou hybnou silou dějin. Takový přístup je však velmi vhodný pro buržoazní třídy, aby kooptovaly národy do systému. Dnes tedy vidíme, jak se v euroatlantickém bloku a v Rusku používá „politika identity“ a „obrana tradičních hodnot“ podle priorit každé buržoazie. V případě Blízkého východu podtrhují „Abrahamovy dohody“ podepsané v posledních letech řadou arabských a muslimských zemí s Izraelem za účelem zvýšení zisků kapitalistů — Arabů a Židů — naivitu či účelnost takových přístupů, jako je např. nedávná pomoc poskytnutá židovským Izraelem muslimskému Ázerbájdžánu k potlačení křesťanských Arménů v Náhorním Karabachu. Pokud odhrneme závoj dezorientujících názorů, které se snaží obviňovat různé kultury a náboženství nebo nejčastěji islámský terorismus, pak můžeme rozeznat všechny výše zmíněné zájmy velkopodnikatelů a kapitalismu, kapitalismus a jeho zákony pohybu, které jsou příčinou tzv. nespravedlivé války za imperialismu.
O EXISTENCI STÁTU A LIDU IZRAELE
Vznik izraelského buržoazního státu, který je dnes realitou, začal několik let po druhé světové válce. Masakr Židů nacisty a antisemitismus prosazovaný buržoazními třídami v mnoha kapitalistických zemích před druhou světovou válkou vedly k tomu, že SSSR a mezinárodní dělnické hnutí přijaly vedle palestinského státu vznik izraelského státu. Toto rozhodnutí flagrantně porušuje buržoazní stát Izrael, jehož buržoazie po desetiletí pošlapává práva palestinského lidu okupací velké části palestinských území. USA a EU našly svého tolik potřebného spojence v izraelské buržoazii a v jejím státě, což jim dalo právo arbitráže spolu s ostatními buržoazními vrstvami regionu, které chtěly také posílit své postavení. Tato geopolitická hra, která se od svržení socialismu v SSSR odehrává ještě dramatičtěji, má za oběť celý národ, palestinský lid, kterému byla celá ta léta slibována vlast, ale jehož sen zůstává nenaplněn. Lid Izraele také platí cenu, protože je obětí politiky izraelské buržoazie a jejího státu. KKE vyjadřuje svou solidaritu s Komunistickou stranou Izraele, s izraelskými komunisty, Židy a Araby, kteří v současnosti bojují v jámě lvové a zvedají hlas odporu proti barbarství proti lidu Palestiny. KKE vyjádřila svou plnou solidaritu a podporu palestinskému lidu, potřebě mít svůj vlastní stát a být pány ve své zemi. Zároveň zdůraznila, že i izraelský lid je obětí politiky buržoazního státu Izrael a reakční Netanjahuovy vlády.
Toto prohlášení se setkalo s nepřátelstvím některých sil „Světové antiimperialistické platformy“, které neuznávají existenci státu Izrael, ani existenci izraelské buržoazie a izraelského lidu a nazývají je americkou základnou, která musí být zničena. Tyto síly odmítají vidět, že hlavní příčinou všeho, co národy zažívají, je barbarský vykořisťovatelský systém v jeho současné fázi, monopolní, kde se boj mezi monopoly a buržoazními třídami zintenzivňuje a je veden všemi prostředky. pro vykořisťování nejen pracovníků jejich zemí, ale i jiných zemí pro suroviny, dopravní cesty pro komodity, geopolitické opěrné body a podíly na trhu. A buržoazní stát Izrael a jeho buržoazie je pro USA a EU takovým geopolitickým opěrným bodem a nejen vojenskou základnou.
O DVOUSTATNÍM ŘEŠENÍ A HRANICÍCH, KTERÉ EXISTOVALY PŘED ROKEM 1967
Výše jsme poznamenali, že SSSR podporoval vznik Státu Izrael, a zejména sovětská delegace v OSN prohlásila, že „ustavení jediného arabsko-židovského státu se stejnými právy pro Židy a Araby lze považovat za ( …) jednu z nejpozoruhodnějších metod řešení tohoto komplikovaného problému“. Zároveň zdůraznila, že „pokud by se tento plán ukázal jako neuskutečnitelný, s ohledem na zhoršující se vztahy mezi Židy a Araby, bylo by nutné zvážit druhý plán (…), který počítá s tzv. rozdělení Palestiny na dva nezávislé autonomní státy, jeden židovský a jeden arabský. Opakuji, že takové řešení palestinského problému by bylo ospravedlnitelné pouze tehdy, pokud by se vztahy mezi židovským a arabským obyvatelstvem Palestiny skutečně ukázaly tak špatné, že by nebylo možné je usmířit a zajistit mírové soužití Arabů a Židů“. Sovětská delegace také kritizovala „západoevropské státy“ a uvedla, že „skutečnost, že žádný západoevropský stát nebyl schopen zajistit obranu základních práv židovského národa a ochránit je před násilím fašistických katů,“ vysvětluje aspirace Židů na založení vlastního státu“[31]. Pravda napsala, že „rezoluce OSN o rozdělení (…) zajišťuje osvobození Palestiny od zahraniční závislosti, naplňuje národní naděje židovského a arabského národa, umožňuje židovskému a arabskému obyvatelstvu Palestiny stát se pány ve své vlastní zemi, svobodně od zahraničního imperialistického vlivu[32]“. Arabsko-izraelský konflikt byl odsouzen jako „výsledek britské a americké politiky“ v regionu. Zaznamenáváme to vše, abychom zdůraznili, že v této otázce existuje historická kontinuita a že rezoluce OSN o dvoustátním řešení se v průběhu let vyvíjela[33], zatímco dnes platí, že izraelský stát je okupačním státem, který očividně porušuje tuto rezoluci OSN a práva palestinského lidu.
Dnes se proto přibližují přístupy jako MeRA25 (Y. Varoufakis) a její mezinárodní aliance Diem 25, která se od roku 2021 staví proti dvoustátnímu řešení a tvrdí, že nyní je nemožné, aby palestinský stát existoval vzhledem k tomu, že izraelské osady mají vytvořily fait accompli (hotovou věc), kterou je třeba přijmout, poklonit se před izraelskou agresí a přijmout realitu vnucenou jeho vojenskou silou a mocí jeho spojenců. Tento přístup, který nás vyzývá, abychom se vzdali práva palestinského lidu založit svůj vlastní stát na hranicích, které existovaly před rokem 1967 s východním Jeruzalémem jako hlavním městem, což je nejrozšířenější mezinárodní požadavek (145 států jej uznalo) a přeměnit palestinskou otázku z „národní otázky na otázku lidských práv“ je ve skutečnosti přijetím izraelské okupace; souhlas s tím, že palestinský lid nebude mít vlast, pokud budou okupovaným Palestincům udělena nějaká „lidská práva“. Tento kosmopolitní přístup, který ve jménu vágního „univerzalismu“ maže národní a jiné charakteristiky národů, je všechno, jen ne progresivní, protože se snaží zasít defétismus mezi palestinský lid a všechny národy bojující v mezinárodní negativní korelaci sil.
OTÁZKA BOJE ZA SOCIALISMUS A NÁRODNÍHO OSVOBOZENÍ
Různé trockistické síly, které mají vrozenou tendenci zamlžovat otázky týkající se boje za socialismus a popírat možnost jeho vybudování v jedné zemi, vyjadřují znepokojení nad národně osvobozeneckým bojem palestinského lidu a nad tím, zda takový boj může existovat za imperialismu, zvláště když říkáme, že naše éra je érou přechodu od kapitalismu k socialismu. Někteří KKE kritizují, že zatímco ve všech ostatních případech hovoří o nezbytnosti a aktuálnosti socialismu, v tomto případě se zaměřuje pouze na právo palestinského lidu založit svůj stát[34]. Zdá se však, že tyto síly ignorují skutečnost, že ačkoliv je celý svět ovládán monopoly a my jsme v monopolním stádiu kapitalismu, který Lenin definoval jako imperialismus, neznamená to, že národně osvobozenecké boje proti cizí okupaci nemohou probíhat. Na palestinské straně se vede taková spravedlivá národně osvobozenecká válka; válka proti okupaci s cílem prosadit právo palestinského lidu na svou vlast. O tom nelze pochybovat ani diskutovat. Na straně Izraele a jeho spojenců (USA, NATO, EU) jde o nespravedlivou imperialistickou válku, která má zachovat okupaci a sloužit jejich zájmům v regionu. Ostatně právě v éře imperialismu vedla KKE takový boj a vytvořila Frontu národního osvobození (EAM), Řeckou lidovou osvobozeneckou armádu (ELAS) a další odbojové organizace proti zahraničním (německým, italským a bulharským) fašistická okupace v období 1941 až 1944. KKE byla hlavou, organizátorem a mízou tohoto velkého eposu odporu. Jsme hrdí na naši stranu, že stála v čele tohoto boje, a jakákoli námitka, kterou vzneseme, se týká ideologické a politické neschopnosti naší strany spojit tento velký boj s věcí dělnické moci.
Pro KKE je socialismus nezbytný a aktuální pro celý svět, pro každou kapitalistickou zemi. V podmínkách, za kterých se v každé zemi vede boj dělníků a lidí, se však objevují důležité „spojky“, které mohou dát impuls třídnímu boji. Pro komunistickou stranu a dělnické hnutí je zásadní otázkou při přípravě, shromažďování a mobilizaci dělnicko-lidových sil, aby tyto vazby zohlednily v boji za socialismus. A v dnešní Palestině je klíčovým „spojem“ svržení zahraniční izraelské okupace a boj za zřízení palestinského státu. Proto je úkolem palestinské dělnické třídy a jejího předvoje, komunistické strany, formulovat takovou linii, která toto „spojení“ spojí s věcí boje za sociální emancipaci, dělnickou moc a budování nové, socialistické společnost. Naším úkolem, úkolem dělníků a mládeže v jiných zemích, je podporovat tento boj a stát po jeho boku nyní v konfliktu s okupačními silami. KKE udržuje vztahy s Palestinskou KS a Palestinskou lidovou stranou, která vzešla z rozkolu v KS Palestiny v roce 1991, a má kontakty s Lidovou frontou a Demokratickou frontou pro osvobození Palestiny. Naše strana respektuje boj všech těchto sil, který se odehrává za zvláště obtížných podmínek, a vyjadřuje s nimi při každé možné příležitosti různými způsoby svou solidaritu.
ÚDAJNÉ „PRÁVO NA SEBEOBRANU“
Mezinárodní právo se dnes stává stále více reakční a imperialistické mocnosti jej využívají, jak uznají za vhodné, v kontextu své konkurence a ke škodě národů. Komunisté musí bojovat proti názorům, které tuto skutečnost zatemňují. Jedním z takových případů je dovolání se „práva Izraele na sebeobranu“, které bylo v Řecku přehodnoceno vládou ND a dalšími buržoazními stranami (SYRIZA, PASOK atd.), které hlasovaly pro řadu rezolucí v Evropském parlamentu které legitimizují izraelské zločiny ve jménu jeho „práva na sebeobranu“. Mezinárodní právo v současnosti formálně počítá se třemi případy vedení vojenských operací na území jiného státu: 1) rezolucí Rady bezpečnosti OSN jako v případě Libye; 2) na pozvání legitimní vlády daného státu, jako v případě ruských vojenských operací v Sýrii; a 3) z důvodů „sebeobrany“. „Sebeobrana“ a „článek 51“ Charty OSN byly od samého počátku uplatňovány USA a Tureckem, aby ospravedlnily své vzdušné a pozemní vojenské operace v Sýrii. Stojí za zmínku, že článek 51 Charty OSN, který se týká práva země na sebeobranu proti ozbrojenému útoku, nebyl vždy formulován tímto způsobem. Původně platila pouze v případě „invaze cizí armády“ členského státu OSN a dávala mu právo do přijetí příslušné rezoluce Rady bezpečnosti OSN na tento útok proti útočícímu státu reagovat úderem v sebeobraně i mimo její hranice.
Po 11. září 2001 však USA požádaly Radu bezpečnosti OSN o „rozšířený výklad“ tohoto článku, aby jej bylo možné uplatňovat při invazi a okupaci Afghánistánu, ve válce proti Talibanu. Rada bezpečnosti OSN (a Rusko) žádost USA akceptovala a nyní sebeobrana neodkazuje na reakci na útok (vojenskou invazi) konkrétního státu, ale na ozbrojený útok obecně, což je samozřejmě možné interpretovat. V případě Izraele je dovolání se tohoto práva bezprecedentní provokací, protože očividně porušuje všechny koncepty mezinárodního práva, okupuje cizí území, odmítá dodržovat rezoluce OSN (např. o návratu uprchlíků), zakládá nelegální osady a je v podstatě okupační mocností, jednající jako taková a páchající genocidu na lidech. Ti, kdo se dovolávají „práva Izraele na sebeobranu“, tedy práva okupační mocnosti bránit se, jsou jako ti, kteří ospravedlňují nacistické masakry v Distomo, Kalavrita, Kommeno a mnoho dalších zločinů spáchaných fašistickými okupanty v naší zemi jako „sebeobrana“.
NEPŘIJATELNÁ ROVNICE SOLIDARITY S PALESTINSKÝM LIDEM S ANTISEMITISMEM
V řadě kapitalistických zemí, jejichž buržoazní třídy otevřeně podporují vražedné činy Izraele, jako jsou USA a Německo, se proti demonstracím v solidaritě se zmasakrovanými Palestinci rozpoutal represivní mechanismus, který je v rozporu i s buržoazními proklamacemi „svobody slova”. V USA byli studenti a profesoři zatčeni a vyloučeni z univerzit, zatímco v řadě měst v Německu byly zakázány demonstrace ve prospěch palestinského lidu. Celá represivní operace je převlečena do nepřijatelné rovnice solidarity s palestinským lidem s antisemitismem. Solidarita je označena za nenávistné projevy, aby legitimizovala mnoho dalších opatření cenzury, a to i preventivní. V Řecku část médií a někteří vládní představitelé vytvořili podobnou rovnici. Prohlášení ministra školství K. Pierrakakise po schůzce se členy předsednictva Ústřední rady židovských obcí mlouví o pokusu ztotožnit solidaritu učitelského odborového hnutí s lidem Palestiny s antisemitismus. KKE a odbory se rychle postavily proti těmto dezorientujícím prohlášením, která jsou založena na neznalosti role, kterou při vzniku izraelského státu sehrál nejen SSSR, ale i organizované odborové hnutí. Například zakládající konference Světové odborové federace (WFTU) v roce 1945 přijala zvláštní rezoluci ve prospěch zřízení izraelského státu[35], zatímco o několik let později WFTU znovu odsoudila agresivní a expanzivní akce Izraele proti arabské národy[36]. Dodnes WFTU pokračuje v boji za svobodnou a nezávislou Palestinu na hranicích, které existovaly před rokem 1967.
Pokud jde o naši zemi, je dobře známo, že za nacistické okupace a v době, kdy část buržoazie kolaborovala s nacisty a realizovala plány holocaustu Židů, vynikla role EAM a ELAS, které po směr daný KKE zachránil Židy před nacistickými zvěrstvy a mnohé z nich naverboval do ozbrojeného boje za osvobození[37]. Nejlepší odpovědí na tento nehistorický přístup jsou dnes demonstrace v USA, Německu, dalších evropských zemích a Izraeli za účasti mnoha Židů proti protilidové politice reakční Netanjahuovy vlády. Každému rozumnému člověku je zřejmé, že kritika, byť polemická, proti buržoazním státům a vládám, například proti USA nebo reakční ukrajinské Zelenského vládě, není v žádném případě ztotožňována s nacionalistickou nenávistí vůči USA nebo ukrajinskému lidu. Je zde jasný rozdíl, a to platí i v případě oddělení zločinného státu Izrael a odsouzení jeho zločinů od Židů obecně, respektive židovského obyvatelstva Izraele.
ZKRESLENÉ POJETÍ „DVOU OS“
Vzhledem k tomu, že válka v Palestině se objektivně prolíná s konkurencí mezi imperialistickými mocnostmi (USA, NATO, EU na jedné straně a Ruskem, Čínou, Íránem atd. na straně druhé) v regionu i mezinárodně, jsou dvě různé, ale stejně špatné dojmy: a) Ten, který tvrdí, že se formuje „antiimperialistická osa“ (Írán-Rusko-Čína), kterou je třeba podporovat proti americkým imperialistům a jejich spojencům; b) Druhý, v současnosti méně rozšířený, ale stejně chybný, který říká, že nemůžeme podporovat boj palestinského lidu za osvobození, protože je součástí imperialistického konfliktu. Tyto dva přístupy vycházejí ze správného pozorování, že se tvoří bloky protichůdných sil; na jedné straně je imperialistický blok euroatlantických sil a na druhé straně je patrný vznik eurasijského bloku (Rusko-Čína-Írán atd.), který první pohled zkresluje jako údajná „ antiimperialistická osa“. V praxi se tak opouští třídně orientovaný přístup a imperialismus se omezuje na agresivní politiku USA a jejich spojenců, ignoruje, že v Číně a Rusku převládají monopoly a že se své plány snaží prosazovat i buržoazní třídy těchto zemí. Rusko, Čína a Írán nepodporují palestinský lid proto, že podporují jeho spravedlivou věc, ale proto, že chtějí bránit a poškodit plány USA v regionu. Proto neexistuje žádná „antiimperialistická osa“ tvořená těmito mocnostmi; pracují pro své vlastní zájmy a monopoly, a proto nemohou být důslední v podpoře palestinského boje. Další věcí je, že Palestinci, stejně jako každé národně osvobozenecké nebo dokonce revoluční hnutí, správně využívají tyto rozpory ve svém boji proti izraelské okupaci. Druhý pohled, i když se správně blíží třídní povaze zúčastněných imperialistických bloků, dělá velkou chybu, když vylévá vaničku spolu s dítětem, protože odmítá spravedlivý boj palestinského lidu ve jménu imperialistické války. Jak však historie ukázala, v podmínkách mezinárodní imperialistické konfrontace, dokonce války, není vyloučeno vypuknutí spravedlivých národně osvobozeneckých válek. Lenin se těmito otázkami podrobně zabýval v podmínkách první světové války v reakci na odpovídající chybné postoje Rosy Luxemburgové.
Dnes, kdy skutečně existuje reálná možnost zobecnění konfliktu na Blízkém východě, dokonce i jeho sloučení s válkou na Ukrajině nebo otevření nových front, imperialistická povaha konfliktu a hlavních mocností, které spolu soupeří. jejich vlastní geopolitické aspirace, by neměly vést ke stažení podpory palestinského lidu. Naopak, je nutné nadále podporovat jejich spravedlivý boj. KKE je na správné straně historie jak v případě konfliktu na Ukrajině, tak v případě Palestiny, protože stojí s lidmi a bojuje proti imperialistům, monopolům a kapitalismu, které prolévají krev národů.
RIZIKO GENERALIZACE KONFLIKTU A JEHO SOUTOKU S VÁLEČNOU FRONTOU NA UKRAJINĚ
Na různých místech tohoto článku jsme již zmínili vztah a interakci mezi dvěma válkami odehrávajícími se na Ukrajině a v Palestině. Tato interakce má co do činění s otevíráním nových obchodních a energetických cest nebo uzavíráním jiných a upevňováním či přerušením ekonomických, politických a vojenských vztahů mezi buržoazními státy. Otázkou je, zda lze tyto dvě války sloučit do jedné, což by mohlo vést k požáru.
Když se podíváme na mapu, existují tři oblasti, kde by zažehnutí konfliktů, které jsou v současnosti považovány za lokální, drobné nebo latentní, mohlo vést ke geografickému sblížení dvou válečných ohnisek. 1) Vývoj na Balkáně se točí kolem nepřijatelných nároků turecké buržoazie v Egejském moři, které vyvolávají otázky suverénních práv a suverenity, možného nového vzplanutí v protektorátu Kosovo (podněcované především vyprávěním o „Velké Albánii“ ), zádrhel v protektorátu Bosna (který by mohl vést k jeho náhlému konci), nestabilní politická situace v Moldavsku (do které se aktivně zapojilo Rumunsko a Rusko) a odtrženeckém regionu Podněstří, oživení iredentismu v Severní Makedonii, který Prespanská dohoda zametla pod koberec, aby umožnila pokračování vstupu země do NATO a tak dále. V tomto konkrétním regionu by mohlo dojít k silnému vzestupu „Velké myšlenky“, která v minulém století vedla k válkám, iredentismu a změnám hranic, do nichž by mohly být zapojeny nejsilnější kapitalistické země. 2) Na Kavkaze, kde už vývoj války na Ukrajině zanechal stopy. Pokles železničních toků z Asie do Evropy přes Rusko vedl k oživení řešení železničního spojení Ázerbájdžán – Turecko, známého také jako Střední koridor. Trasu blokovala arménská vojenská přítomnost na přechodu Zangezur, což se změnilo s vítězstvím Ázerbájdžánu podporovaného Tureckem a Izraelem v ozbrojeném konfliktu s Arménií o Náhorní Karabach. Tento vývoj, který ovlivňuje zájmy Íránu, stejně jako vyhnání desítek tisíc Arménů z Náhorního Karabachu, vytváří další nestálost, stejně jako vývoj v Gruzii, která ztratila 20 % svého území, protože Abcházie a Jižní Osetie vyhlásily své „nezávislost“ a navázané vztahy s Ruskem. V Gruzii nabírá na síle vnitroburžoazní boj nad mezinárodními aliancemi buržoazie. 3) Ve Střední Asii, přestože jsou země regionu součástí regionálních svazů s Ruskem jako hybnou silou, zároveň dochází ke konfliktům mezi buržoazními třídami regionu. Nejcharakterističtějšími konflikty jsou konflikt mezi Tádžikistánem a Kyrgyzstánem o vodu a konflikt mezi Kazachstánem a Uzbekistánem, kde obě strany využívají etnické a jazykové problémy a specifika obyvatel regionu, zatímco za tím leží jejich nelítostný boj o suroviny a dopravní cesty pro komodity, konflikt, do kterého jsou zapojeny i silnější imperialistické mocnosti.
ZÁVĚR
Z výše uvedeného je zřejmé, že válka na Blízkém východě, poznamenaná brutalitou okupačního státu Izrael proti lidu Palestiny, poskytuje úrodnou půdu pro zobecnění a rozšíření krveprolití. Dnes mají působivé boje národů a mládeže v mnoha zemích světa proti propagandě buržoazních tříd Izraele, USA a EU velký dopad, především uvnitř zemí. Vyvíjejí nátlak na buržoazní vlády, jak ukazuje rozhodnutí některých zemí uznat Palestinu, nebo zamezení plánů na zrušení humanitární pomoci prostřednictvím UNRWA tím, že se dovolávají jejích vztahů s Hamásem, nebo dokonce pokrytecké přizpůsobení americké taktiky. Tyto a další příklady ukazují sílu dělnicko-lidového hnutí, mládeže a studentů ovlivňovat národní a mezinárodní vývoj.
Spolu s pevným vyjádřením solidarity s bojem palestinského lidu za jeho spravedlivou věc je nutné dále posílit boj proti zapojení naší země do imperialistických plánů na návrat všech řeckých ozbrojených sil do různých imperialistických misí v zahraničí. Za uzavření základen USA-NATO, které jsou odrazovým můstkem pro války a cílí na naše lidi. Za vyvázání naší země z imperialistických svazků, s lidem jako pány ve své zemi, v konfliktu s buržoazií a jejími aspiracemi na geostrategické posílení, proti vládě ND, SYRIZE, PASOK, Greek Solution a dalším buržoazním stranám, které společně podporují a provádí euroatlantickou strategii a imperialistické plány.
[1] Newspaper EFSYN, 5 and 6 June 2024
[2] According to a report published on the Arabic site https://attaqa.net/ in late 2023, sourced from data published in “Global oil and natural gas reserves both increase”, https://www.ogj.com/general-interest/economics-markets/article/14302481/global-oil-and-natural-gas-reserves-both-increase
[3] Association for International & European Affairs, “Red Sea: the ‘Great Game’ and the European Aspides Operation”, https://odeth.eu/%CE%B5%CF%81%CF%85%CE%B8%CF%81%CE%AC-%CE%B8%CE%AC%CE%BB%CE%B1%CF%83%CF%83%CE%B1-%CF%84%CE%BF-%CE%BC%CE%B5%CE%B3%CE%AC%CE%BB%CE%BF-%CF%80%CE%B1%CE%B9%CF%87%CE%BD%CE%AF%CE%B4%CE%B9-%CE%BA/
[4] “Red Sea: the global trade chain is creaking”, https://www.newsit.gr/oikonomia/erythra-thalassa-trizei-i-alysida-tou-pagkosmiou-emporiou/3964847/
[5] Mahmoud Abbas, “The issue at stake for Palestine in the East Med Gas Forum is the EEZ and the regional market”, https://energypress.gr/index.php/news/ampas-aoz-kai-perifereiaki-agora-ta-zitoymena-gia-tin-palaistini-apo-east-med-gas-forum
[6] Based in Athens
[7] Walid Khadduri, “Gaza Marine: What Fate After the War?”, https://www.palestine studies.org/en/node/1654991
[8] Ahmad Ismail, “Earlier than planned. Development of the Palestinian ‘Gaza Marine’ field to begin next October”, September 2023, https://cnnbusinessarabic.com/
[9] Prime Minister’s Office Directs that the Development Project for the Gas Field off the Coast of Gaza be Implemented, https://www.gov.il/en/pages/spoke-gas180623
[10] Mohammad Shtayyeh, “The development of the ‘Gaza Marine’ field has become feasible”, 19.6.23, https://www.aa.com.tr/ar/
[11] Nur Abwaisa & Iyad Nabulsi, “How will Hamas deal with development of the Gaza Marine gas field?”, https://www.aa.com.tr/ar/
[12] Ibid
[13] “IMEC: What is included in the plans of the India-Europe trade corridor?”, https://www.powergame.gr/diethni/510998/imec-ti-provlepei-o-eborikos-diadromos-indias-evropis/
[14] Gennady Smakov, “The Ben-Gurion Canal as a Factor in Military Action in the Middle East” ,https://fondsk.ru/news/2023/11/10/kanal-ben-gurion-kak-faktor-voennykh-deystviy-na-blizhnem-vostoke.html [15] https://hellasjournal.com, 20.9.23.
[16] Makis Papadopoulos, “Green supporters of war and energy poverty”, Communist Review, Issue 3/2022
[17] Grigoris Lionis, “Developments in the war industry and the positions of the KKE”, Communist Review, Issue 3/2023
[18] “Global military spending skyrockets. Over $2.4 trillion in 2023”, https://www.902.gr/eidisi/kosmos/362376/ektoxeytikan-oi-stratiotikes-dapanes-pagkosmios-pano-apo-24-tris-dolaria-2023, 22.4.24
[19] Grigoris Lionis, “Developments in the war industry and the positions of the KKE”, Communist Review, Issue 3/2023
[20] https://www.aljazeera.net.
[21] https://www.middleeastmonitor.com.
[22] https://www.moneyreview.gr/.
[23] “Israel Aerospace Industries sees 49% increase in net income in 2023”, https://www.jpost.com/israel-news/article-791966
[24] NYT, “More buildings have been destroyed in Ukraine than if every building in Manhattan were to be leveled four times over”, https://www.liberal.gr/diethni-themata/nyt-i-rosia-katestrepse-210000-spitia-stin-oykrania-tesseris-fores-tin-ektasi-toy
[25] UNOSAT, “Gaza Strip 7th Comprehensive Damage Assessment – May 2024”, https://unosat.org/products/3861
[26] Statistics of the attack on the Gaza Strip, https://m.sa24.co/
[27] Israel’s outgoing ambassador to Greece speaks to Kathimerini, https://www.ekathimerini.com/opinion/interviews/1186559/no-country-should-outsource-its-security-to-others/
[28] Giorgos Marinos, “We strengthen our solidarity with the Palestinian people, we increase our vigilance in the face of developments”, Communist Review, issue 5/2023
[29] “Developments with the Greek Patriot in Saudi Arabia – New military cooperation programme”,https://www.kathimerini.gr/politics/563022976/exelixeis-me-toys-ellinikoys-patriot-sti-saoydiki-aravia-neo-programma-stratiotikis-synergasias/, 13.5.24
[30] Pandelis Kapsis, “A clash of civilizations?”, https://www.athensvoice.gr/epikairotita/diethni/820544/israil-palaistini/ , Konstantinos Ginis, “The Hamas terrorist attack and the clash of civilisations”, https://www.liberal.gr/diethni-themata/i-tromokratiki-epithesi-tis-hamas-kai-i-sygkroysi-politismon [
31] United Nations, The Origins and Evolution of the Palestine Problem: Part II (1947-1977), https://www.un.org/unispal/history2/origins-and-evolution-of-the-palestine-problem/part-ii-1947-1977/
[32] Pravda, 29.5.1948. Pravda was the organ of the Central Committee of the All-Union Communist Party – Bolsheviks (as the CPSU was called before 1952)
[33] For more, see Anastasis Gikas’ feature article, “Historical review on the roots and evolution of the Palestinian issue”, published in Rizospastis in 6 installments (from 4.11.23 to 2.3.24)
[34] Jorge Martín, “The Communist Party of Greece and the struggle for the liberation of Palestine: a necessary debate”, https://www.marxist.com/the-communist-party-of-greece-and-the-struggle-for-the-liberation-of-palestine-a-necessary-debate.htm
[35] Digital Jewish Encyclopedia, “The USSR’s relations with Israel”, https://eleven.co.il/
[36] G.V. Sharapov, “World Federation of Trade Unions”, https://www.booksite.ru/fulltext/1/001/008/007/057.htm
[37] Ioanna Kotsiavra, “On the participation of the Jewish population in the Resistance, the anti-fascist struggle and the armed liberation struggle in the ranks of EAM-ELAS”, https://www.katiousa.gr/istoria/gia-ti-symmetochi-tou-evraikou-plithysmou-stin-antistasi-stin-antifasistiki-pali-kai-ton-apeleftherotiko-enoplo-agona-me-to-eam-elas/ inter.kke.gr
ZDROJ: In defence of communism