rozhovor Loren Balhornové s GEORGI DERLUGUIAnem
Vloni na podzim byla Arménie zničena šestitýdenní válkou se sousedním Ázerbájdžánem, jež skončila rozmístěním ruských mírových sil ve sporném Náhorním Karabachu. Mírová smlouva ale nedosáhla ničeho k vyřešení hlubších příčin konfliktu v etnicko-nacionalistickém sváru, jenž vře od pádu SSSR.
Vloni v září, když byla většina světa zaujatá posledním vzestupem pandemie covidu-19, v oblasti Kavkazu, známé jako Náhorní Karabach, propukla šestitýdenní válka. Ázerbádžán, podporovaný Tureckem, bojoval s Arménií a neuznanou etnicky Arménskou republikou Arcach o území, jež Arménie a Arcach kontrolovaly od roku 1994.
Byl to zatí
m poslední z řady ozbrojených sporů o oblast, jež začaly v posledních dnech SSSR a od té doby kypí. Po ztrátě tisíců životů a všudypřítomné zkáze donutilo zastavení palby, podepsané 10. listopadu 2020 mezi znesvářenými stranami a Ruskem, Arménii vzdát se několika územních celků ve prospěch Ázerbájdžánu a oficiálně schválili rozmístění dvou tisíc příslušníků ruských mírových sil v oblasti. Arméni od konce války vycházejí do ulic proti vládě a odsuzují to, co mnozí vnímali jako její kapitulaci před výbojnými invazními silami.
Georgi Derluguian je v Arménii žijící sociolog, specializující se na makro-historickou změnu a etnické konflikty na Kavkaze. S reportérkou Jacobinu Loren Balhornovou hovořil o pozadí konfliktu, rozložení sil v Arménii a v oblasti, a zda Náhorní Karabach vůvec kdy dosáhne trvalého míru.
LB: Podpis mírové dohody vloni v listopadu ukončil šestitýdenní válku mezi Arménií a Ázerbájdžánem o Náhorní Karabach, ale Arménie musela udělat řadu bolestných stupků. Zemí od toho okamžiku otřásaly neustálé demonstrace proti premiéru Nikolu Pašinjanovi, obrátila se proti němu dokonce i armáda. Jak byste charakterizoval situaci v zemi teď?
GD: Především, nebyla to žádná mírová smlouva. Byla to kapitulace. Jedné straně bylo splněno 90 procent požadavků tím, že byly zabity tisíce odpůrců z druhé strany – starobylá metoda „vyřešení konfliktu“. Jen rusko, nebo spíše osobně Vladimír Putin, zastavilo azersko-tureckou alianci před úplným vyhlazením jejích arménských nepřátel.
Karabach i samotná Arménie jsou teď ruskými vojenskými protektoráty, zjevně sloužícími coby předmostí, nebo spíše zarážka, v oblasti, jež by se jinak dostala plně pod kontrolu [Recepa Tayyipa] Erdoğana. Gruzie se díky svým pro-eurounijním touhám neúprosně stává tureckým polo-protektorátem. Jižní Kavkaz se opět stal napadeným hraničním územím. Výsledkem je, že vidíme, jak nedávný vzestup kapitalismu v Asii také zobrazuje jeho nejvyšší stádium: imperialismus.
Přesto, Moskva se otevřeně nevměšuje do arménské domácí politiky, zjevně proto, že cítí, že ji má stejně plně pod kontrolou. Se svou vojenskou převahou si Rusko teď může dovolit nějakou „jemnou sílu“ pro změnu. Proč opakovat chyby, jež udělalo ve snaze ovládnout domácí politiku Ukrajiny, Moldávie nebo Běloruska?
Tím vznikla podivná situace, v níž Moskva fakticky souhlasila s premiérem Nikolem Pašinjanem, protirežimním „populistou“, jenž vedl před pouhými třemi roky „barevnou revoluci“. Po prohře v Karabachu se vyhnané arménské elity opět vynořily, coby takzvaná „společná opozice sedmnácti stran“- osobně znám dva členy jedné z nich, předsedu a jeho řidiče. Konfrontace zanechává Armény s volbou nezi dobře to myslícím, ale neschopným Pašinjanem a starými úplatnými elitami.
Krveprolití a vojenským převratům se předešlo. Nové volby jsou plánované na 20. června. To je pozoruhodné, vzhledem k tomu, jak hluboký byl šok z porážky a z přítomnosti nepřátelských jednotek tak blízko od arménských domovů. Podle všech sociologických průzkumů i mých vlastních pozorování „Nikolisté“ mohou stále získat třetinu hlasů, možná i víc. Bylo by velké, kdyby se objevila vážná třetí síla, aby zabránila nové monopolizaci parlamentu. Momentálně se nejlepším výsledkem zdá být koaliční vláda.
LB: Když se vloni na podzim strhla válka v Náhornním Karabachu, spoustu lidí to překvapilo. Můžete nás provést kouskem pozadí?
GD: Jako všechny takové konflikty má kořeny v dějinách oblasti. Karabach je jedním z mála kusů území, jež po staletí dokázaly chránit arménské obyvatelstvo. Arméni jsou etnická formace z dob Římanů jako koptské obyvatelstvo v Egyptě, křesťanští Asyřané v Sýrii a Iráku, Baskové, ale také Irové a Skotové nebo Židé na Západě. Jedná se v podstatě o předčasně vyspělé „národy“ pozdního starověku.
Jakmile tu byl místní systém klášterů a psaný liturgický jazyk, středověká varianta arménské identity se mohla upevňovat a přežít. Zatímco většina Arménie, zhruba 90 procent, byla podrobená, zničená a nakonec, v osmanské genocidě ruku 1915, zbavená obyvatelstva, jež tomuto strádání unikly.
LB: A co Ázerbájdžán?
GD: To je zcela jiná historie, ale to v současné politice celkem nic nemění. Historicky, Ázerbájdžán byla otevřená geografická oblast severozápadního Íránu, postupně prostupovaná tureckými polonomádskými kmeny, které kočovaly mezi staršími usedlými populacemi. Do konce devatenáctého století neexistovali žádní „Ázerbájdžánci“, ale spíše různé muslimské skupiny. Emmanuel Macron jednou žertoval, že Ázerbájdžán je mladší než jeho choť – něco, co projde jen francouzskému prezidentovi.
Věci se začaly měnit počátkem 19. století, kdy přišlo Ruské impérium, a potom, v 70. létech 19. století, kdy byla nalezena ropa. První ropovod byl postaven za ázerbájdžánské peníze, z Baku do gruzínského Batumi. První ropný tanker, Zoroaster, se plavil po Kaspickém moři z Baku po Volze k zásobování Ruska.
Ropa přinesla obrovskou koncentraci bohatství, ale také spoustu společenské nerovnosti. Baku bylo jako Chicago v 80. letech 19. století: silně páchnoucí, velice nebezpečné a značně kosmopolitní, ale kosmopolitní neznamená rovnostářské nebo přátelské. Bok po boku tam žily různé dělnické třídy, což vedlo ke spoustě revoluční činnosti i k rasismu.
Josef Stalin prožil většinu své ilegální kariéry jako agitátor mezi Batumi, odkud se vyvážela ropa po Černém moři, a Baku, kde sídlila hlavní ilegální tiskárna ruské sociální demokracie.
LB: To zní jako by Baku bylo v té době na špičce revolučního socialismu.
GD: Ano, ale také kotlem rasistické rivality. Tak jako mnoho oblastí, kde modernizace a kapitalismus zaručovaly bezzemkům vzdělání a příležitosti, Arméni společensky pokročili. Mnozí se stali kvalifikovanými proletáři, pracujícími v ropném průmyslu, ale také vznikla bohatá obchodnická třída.
Socialistické hnutí kvetlo mezi muslimským obyvatelstvem. Například prvním satirickým časopisem, jenž uveřejnil protiislámské karikatury, byl v roce 1905 (!) ázerbájdžánský Molla Nasreddin. Z ruských narodniků mezitím od 80. let (19. stol.) vznikaly arménské socialistické strany, včetně legendární teroristické Vůle lidu. Mimochodem, Arménská revoluční federace nebo prostě „Dashnakové“ ještě i dnes mávají svou sto třicet let starou rudou vlajkou s rýčem, brkem a dýkou.
LB: Tak proč socialistická hnutí nedokázala Armény a Ázerbájdžánce sjednotit?
GD: Vše se zhroutilo po ruské revoluci v roce 1905. Ruská policie už nedokázala udržet pořádek, a vypukly muslimské pogromy proti Arménům, kteří byli obvinění, že jsou kapitalističtí vykořisťovatelé a zároveň socialističtí rozvratníci. Tyto pogromy nebyly výsledkem starobylé nenávisti, ale dědictvím industrializace. Opomíjení muslimové se dívali na tyhle „chytřejší“ Arména a říkali: „Hej, děd tohohle hocha sloužíval mému dědovi, a on teď je právník nebo průmyslník, a kdo jsem já?“ To bolí.
Ke druhému kolu pogromů došlo v létech 1917–18, když se Baku stalo komunistickou republikou, ( Baku Commune ). Její vedení bylo politicky různorodé a internacionalistické, ale ale dvě třetiny jejích revolučních jednotek byli etničtí Arméni, což odcizilo většinu azerských muslimů. Komuna byla brzy rozbita britskými silami, usilujícími o koloniální přeuspořádání Středního východu po skončení I. světové války. V následujícím chaosu bojovaly celé útvary místních etnických milicí po boku zbytků imperiálních ruských a osmanských sil za vybojování území a jejich vyčištění od potenciálně neloajálních obyvatel.
To skončilo po vpádu bolševiků v roce 1920. Lenin, samozřejmě, naplňoval potřebu ropy. Ještě víc ale chtěl zbytku koloniální Asie promítnout obraz rychle se rozvíjející socialistické země, na níž se muslimští dělníci a inteligence podílejí v souladu s mnoha dalšími národnostmi. Byla to přitažlivá myšlenka. Baku se vrátilo ke komunistickému režimu téměř bez boje, a byla vytvořena Ázerbájdžánská sovětská republika včetně autonomní oblasti pro Armény v Karabachu. Čekalo se, že všechny etnické spory a nacionalismy zmizí i se zbytkem zaostalosti.
Je zvláštní, že bolševické myšlení počátku 20. let (20.stol.) se značně podobalo dnešní Evropské unii: jestli etnický konflikt vznikl ekonomickou zaostalostí, potom je logické uvázat Karabach k Baku a jeho ropnému průmyslu. Autonomní správa, prosazování etnických kultur a rozsáhlá rozvojová pomoc – to vše pod dohledem pokrokových komisařů.
LB: Do jaké míry má současné etnické napětí na Kavkaze kořeny v sovětské národnostní politice?
GD: Sovětský Ázerbájdžán brzy rozvinul mocný systém domácí korupce. Za Stalina vytvořil dlouho sloužící předák Mir Jafar Baghirov neproniknutelné osobní léno, kvůli čemuž byl v roce 1956 zastřelen. Moskva se uchýlila ke jmenování domněle tvrdého a nepodplatitelného generála KGB Hejdara Alijeva, aby vládl Ázerbájdžánu, v roce 1969, s nadějí, že eliminuje republikově endemickou korupci. Ale Hejdar, jehož sochy a portréty jsou všudypřítomné v post-sovětském Ázerbájdžánu, se vyhnul změně charakteru země, což je přesně to, proč ve vládnutí na věky uspěl a předal v roce 2003 vládnutí svému synovi Ilhamu Alijevovi.
Mezitím se republika také stávala stále více adrijskou- ne z nacionalistických důvodů, ale proto, že sovětská ústava a leninská praxe předpisovaly „nativizaci“ (požadavek rodilých mluvčí; pozn. překl.) stranických kádrů, jak to popsal Terry Martin v knize Pozitivní diskriminace impéria ( The Affirmative Action Empire ). Nicméně prosazování místních etnických skupin také znamenalo získávat spolehlivější lidi ze stejného okrsku nebo klanu do stranického aparátu.
Koncem 80. let (20. stol.), jak se SSSR rozkládal, dění v Ázerbájdžánu začalo spět k výbuchu. Korupce je konec konců formou společenského vyloučení. Stále tu byla hodně rozsáhlá arménská populace, v počtu téměř čtyř set tisíc, většinou městských odborníků a kvalifikovaných proletářů, kteří obsluhovali průmysl a vzdělání. Mnozí byli potomky rolníků z Karabachu – tyhle druhy zapadlých horských oblastí vždy vysílaly své obyvatele pryč coby migranty.
Etnické složení Karabachu a podobných odlehlých krajů se během sovětského období měnilo a podíl muslimských Ázerbájdžánců v oblasti narůstal. Arménská nacionalistická inteligence to vnímala jako pomalou etnickou čistku; skutečnou příčinou přesto byla neosobní demografie. Ázerbájdžánští vesničané měli tradičně větší rodiny a byli ochotnější přijmout nekvalifikovanou práci, zatímco Arméni byli všeobecně orientovanější na vzdělání a městská zaměstnání. Ale zároveň, jako všechny národy s často tragickými dějinami, hýčkali své nostalgické vazby na krajinu předků s jejími středověkými kostely a ozdobně vytesávanými kamennými kříži, khachkars.
LB: I když tam napětí bylo, tyto dvě skupiny dokázaly po celá desetiletí žít bok po boku. Jak se vše mohlo koncem 80. let tak děsivě vyostřit?
GD: Když Michail Gorbačov vyhlásil perestrojku, Arménům v Karabachu rostlo sebevědomí. Zároveň Hejdar Alijev, zřetelně vůdce v brežněvovském stylu, byl „odejit“ z politbyra a nakonec odešel do ústraní svého domovského venkova. Na začátku roku 1988 karabaští Arméni požádali Moskvu, aby jejich provincii přesunuli do Arménie. Vypadalo to jednoduše: Proč opětovně nepřipojit Arménskou autonomní oblast sovětského Ázerbájdžánu do sousední Arménské sovětské republiky?
Okamžitým výsledkem byl chaotický výbuch, jakmile fantazii Arménců i Azerů zachvátily divoké zvěsti o chystaném přeložení. V Arménii stále žilo přes dvěstě tisíc etnických Azerů, většinou venkovských nádeníků. Vyděšeni další velkou výměnou obyvatelstva začali hromadně odcházet a zaplavovat ázerbájdžánská města.
Tehdy se stalo cosi prostého i děsivého: nově příchozí Ázerbájdžánci požadovali bydlení. Lidé začali klepat na dveře etnických Arménů a vyhazovat je. Místní činitelé byli buď paralyzováni strachem, nebo ve skutečnosti vedli pogromy v očekávání zisku. Při tomto chaosu byly zabity desítky lidí a stovky byly brutálně napadeny. Zbývajících čtyři sta tisíc Arménců bylo z Ázerbájdžánu vyhoštěno.
Existuje plno konspiračních teorií, že pogromy vyvolala Moskva nebo že byly součástí pan-tureckého spiknutí. Ale k rozpoutání pogromu to není potřeba. Stačilo selhání místní policie, pár chuligánů a kriminálníků a pár divokých pověstí. Také to vyvolalo všeobecnou nejistotu mezi vedením komunistické strany, které už nevědělo, kdo bude šéfem, když vidělo, jak Gorbačov odstraňuje všechny ostatní.
LB: První válka o Náhorní Karabach trvala do roku 1994 a většinou stanovila hranice, jež vydržely až do posledního konfliktu. Jak to změnilo politickou dynamiku oblasti?
GD: Pogromy v Ázerbájdžánu okamžitě vyvolaly vzpomínky na osmanskou genocidu z roku 1915. Od roku 1991 operovali v Karabachu arménští partyzáni, zatímco ázerbájdžánská policie kvůli partyzánům pročesávala vesnice a vedla etnické čistky. Moskevská vláda byla v oněch dnech na ázerbájdžánské straně, protože stále ještě měla komunistickou vládu a Gorbačov zoufale doufal, že znovu získá kontrolu.
V roce 1992 komunisty svrhla Ázerbájdžánská lidová fronta, již vedl odborník na středověk Abulfaz Elčibej (ázerbájdžánský prezident v létech 1992-93; pozn. překl.). Ale Elčibej selhal ve válce i v revoluci, a brzy se z výslužby vynořila silná osobnost, Hejdar Alijev. Neukončil válku okamžitě, protože hodně ázerbájdžánských nacionalistů chtělo bojovat. V podstatě řekl: OK, nastupte a bojujte. Když zvítězíte, potvrdím vítězství. Budete-li pobiti – je dobré zbavit se špatných odpadků.“ Mezitím obnovil své rozsáhlé sítě vnitřní klientely a vrátil do Ázerbájdžánu pořádek. Příchod západních ropných společností brzy poté pomohl zpečetit dynastickou vládu Alijevů.
Ke konci, počátkem roku 1994, se válka stala pro Ázerbájdžán katastrofou, stejně jako toho času pro Arménii. Arménští bojovníci, kteří byli lépe organizovaní a motivovaní, nejenže okupovali Karabach, ale obklíčili a vylidnili sedm okresů, které byly převážně ázerbájdžánské. Ty zůstaly prázdnými okrsky, které Arméni prohlásili za nárazníkovou zónu.
LB: Ázerbájdžán je ovládaný rodinou Alijevů od získání nezávislosti. Můžete nám o nich něco říci?
GD: Hejdaru Alijevovi se nepřezdívalo „drak“ jen tak pro nic za nic. Byl velmi chytrý, impozantní a nemilosrdný. Jeho opozice začala brzy mizet. Zmizely i zločinecké gangy. Nejvyšší úředníci a generálové byli často vězněni, někdy i okázale zatýkáni. Alijev se vyhýbal podpisu jakékoliv mírové dohody, která by mohla uznat arménské zisky v předchozí válce po celá léta, místo toho vyčkával a čekal, až přiletí petrodolary. Dědičné režimy mají dlouhé časové horizonty.
Zatímco byl Ázerbájdžán uváděn do pořádku, objevila se před dveřmi British Petroleum – sedmdesát pět let po bolševickém znárodňování. Stará ropná pole tam stále byla, ale potřebovala hodně investic jak do technologií, tak do politické stability. To pravděpodobně také vysvětluje, proč se velká část britského tisku loni k válce stavěla tak neutrálně.
Hejdar Alijev zemřel v roce 2003. Přesné datum jeho úmrtí je zahaleno pověstmi, s náznaky, že pravděpodobně zemřel o několik měsíců dřív než mohl být jeho syn Ilham zvolen v říjnu onoho roku za jeho nástupce. Syn byl playboy, nebyl partnerem svého otce, navzdory tomu, že jeho cílevědomá manželka byla jmenována jeho vice prezidentkou.
Dnešní Ázerbájdžán je dost podobný Íránu za posledních šáhů: sponzorovali písňovou soutěž Eurovize a závody formule 1 a zadávali nákladné stavební projekty, ale nedokázali přerozdělit své ropné bohatství zbytku společnosti. Dokonce i podle oficiálních údajů, jež jsou určitě nafouknuté, HDP na hlavu je stejný jako ve zbytku post-sovětských republik. Je to jako Moldavie s ropnou věží.
LB: Jaké jsou vyhlídky oblasti do budoucna?
GD: Jako Gdaňsk, Sarajevo, Alsasko nebo Jeruzalém, Karabach je jedním z oněch symbolicky významných míst na okrajích impérií, jež mohou zažehnout větší požáry. Mezi Ruskem a Tureckem, Izraelem a Íránem, Amerika, Francie, Pákistán a Emiráty, Čína, přinejmenším z dálky – seznam aktérů je dlouhý a složitý, je to jako velká hra s deseti železnými kostkami. Karabach už není místní konflikt, je to malá světová válka. Můžeme předpovědět, co se v této záležitosti stane Erdoğanovi, Putinovi nebo Ilhamu Alijevovi řekněme za pět let?
Alijev nejprve potřebuje přežít výsledky svého vítězství. Příměří z listopadu 2020 bylo čistě ruskou dohodou s Baku, o níž Putin tvrdí, že ji sepsal ručně. Arménie kapitulovala a Baku na oplátku povolilo ruským jednotkám působit na místě jako mírové jednotky oddělující válčící strany. Rusko v podstatě získalo další armádní základnu v Karabachu – a poprvé od roku 1991 se Ázerbájdžán zavázal, že otevře pozemní trasy do Arménie, evidentně pro zásobování ruských základen. Ruská vojenská přítomnost v Arménii přetrvávala od sovětských dob, ale byla k ničemu, protože Gruzie a Ázerbájdžán zablokovaly přístup. Arménie byla nejbližším ruským shromaždištěm do Sýrie, ale nikdy nebyla využívána, protože nemohli létat nad Tureckem.
To se teď může změnit, což by mohlo znamenat návrat Ázerbájdžánu do ruské sféry – samozřejmě nikdy ne úplně, protože Alijev by byl hlupák, kdyby Putinovi plně důvěřoval, ale byl by také hlupák, kdyby věřil svému „tureckému bratru“ Erdoğanovi. Pokusí se sloužit dvěma pánům a žádnému najednou. Válka však byla pro ruské vojenské myslitele budíčkem: „Počkat, málem jsme prohráli s Tureckem!“ Nyní bychom se tedy mohli dočkat urychlené reformy ruské armády a jejích arménských spojenců.
LB: Pašinjanovi kritici ho obviňují ze „zrady“ arménského obyvatelstva v Náhorním Karabachu. Myslíte, že by byl býval možný jiný vojenský výsledek? Mohla nová arménská správa konflikt přijatelně zažehnout znovu?
GD: Pořážku a rozsáhlé ztráty mladých životů musí někdo vyšetřit- ne já, dokonce ani parlament. Musí to být veřejná „Komise pravdy“ arménských občanů a aktivistů diaspory. Myslete na to, že dvě třetiny Arménů žijí mimo svou malou vlast, a ti musí mít právo klást národnostní otázky také.
LB: Existují v Arménii nebo v Ázerbájdžánu velké promírové tábory?
GD: Ani velké ani vlivné, přesto celkem významné. Nejvýznamnějším ázerbájdžánským spisovatelem současnosti je starý Akram Ajlisli (nar. 6. 12. 1937; pozn. překl.). před několika lety si troufl zveřejnit román o pogromech v Baku. Následná hysterie způsobila, že to, čemu byl v Turecku pro své spisy vystaven Orhan Pamuk, vypadalo relativně mírně. Takže takové postavy existují a dávají nám trochu víry v lidstvo.
LB: Jako odborník na Kavkaz a mnohé etnické konflikty, jež vypukly od konce Sovětského svazu, myslíte si, že cyklus násilí a revanšismu na všech stranách může někdy skončit? Existuje nějaký druh politického nebo společenského řešení?
GD: Ano, samozřejmě: opětovné začlenění celé oblasti do většího geopolitického a ekonomického celku, jenž má cukr i bič. Například Polsko v 90. letech (20. stol.) nepožadovalo zpět velká města, jež patřila meziválečnému Polsku před rokem 1939 a byla převedena Stalinem, jako litevský Vilnius a ukrajinský Lvov. Přemýšlela jste někdy, proč tomu tak je – mohl to být vliv EU v době, kdy Polsko jednalo o svém přistoupení?
Ze čtvrtletníku amerických socialistů The Jacobin https://jacobinmag.com/ přeložil Vladimír Sedláček