Následující článek vznikl v Austrálii. Někdo si třeba řekne, že Austrálie je daleko. Ale zkuste si, alespoň pro tu legraci, dosadit Česká republika – alespoň do některých vět (potažmo Češi). Nepřijde mi, že by tím vznikl nějaký rozdíl. (pozn. překl.)
Supermarkety za kapitalismu jsou vykořisťovatelské a ekologicky škodlivé, utvářejí to, co produkujeme, stejně jako co spotřebováváme. Ve veřejných rukou by podle jiné logiky mohly dodat tvůrčí jádro demokraticky plánované socialistické ekonomiky.
Supermarkety se staly nepostradatelnou součástí moderního života. Většina z nás u nich nakupuje několikrát týdně. Skoro každý si tam kupuje ovoce, zeleninu, maso a mléčné výrobky, stejně jako čisticí prostředky, toaletní potřeby, základní medicínu a veškeré nutné domácí potřeby.
Supermarkety jsou centrem našeho potravinového systému. Produkty, které se rozhodnou skladovat a podporovat, mají dopad na zdraví a dobré životní podmínky celé populace. Ale jejich skutečný vliv vychází z jejich kupní síly.
Protože jsou největší odběratelé, rozhodnutí, která řetězce supermarketů činí, proudí celou naší ekonomikou. Od toho, co pěstují zemědělci, až po to, jak přepravní společnosti rozvrhují své flotily, stanovují supermarkety program potravinového systému. Ten systém je rozbitý. Abychom to napravili, musíme supermarkety sebrat ze soukromých rukou.
Jídlo je třídní problém
Pandemie covid-19 ještě více zdůraznila, že kapitalistické potravinové systémy jsou iracionální a neslouží lidským potřebám. Tržně řízené a ziskové zemědělství způsobuje pandemie, které jsou téměř nevyhnutelné. Už před událostmi minulého roku bylo jasné, že kapitalistický potravinový systém je katastrofa.
Ročně Austrálie vyplýtvá 7,3 milionu tun potravin, avšak nejkonzervativnější odhady naznačují, že více než milion Australanů trpí potravinovou nejistotou. Je to absurdní situace a připomínka, že jídlo je záležitostí dělnické třídy.
Tržní zemědělství znehodnocuje ornici alarmujícím tempem a snižuje výživnou hodnotu potravin. Kapitalistický potravinový systém spoléhá na práci některých z nejvíce vykořisťovaných pracovníků v naší společnosti. A pak je tu otázka globálního oteplování. Nejenže změny ve vývoji počasí naruší to, jaké potraviny se mohou kde a kdy vyrábět, ale i samotný potravinový systém je zodpovědný za třetinu celosvětových uhlíkových emisí.
Jídlo není obyčejné zboží. Je to nepostradatelný a zároveň drahocennný, vzácný zdroj. Nakonec musíme dostat výrobu a distribuci potravin do veřejného vlastnictví a pod kontrolu, abychom tuto iracionalitu ukončili.
Dosáhnout takového cíle nebude jednoduché. Nemůžeme jednoduše převzít tak složitý systém, jakým je náš potravinový systém, naráz. Zespolečenštění supermarketů by naproti tomu bylo relativně jednoduché. Je to jasné místo, kde začít.
Většina všelidového diskurzu kolem potravin klade břemeno změny na jednotlivé spotřebitele. Ať už jsou místní farmářské trhy jakkoli půvabné, přesvědčování lidí, aby je navštěvovali, to nesníží, zvlášť když mzdy klesají a pracovní doba se šplhá nahoru. Vládní regulace zase mohou skoncovat s nejhoršími excesy trhu, ale problémy s naším potravinovým systémem vyžadují víc než jen regulační šťouchance.
Řešení těchto problémů si vyžádá racionální hospodářské plánování. Supermarkety ve skutečnosti náš potravinový systém už plánují. Ale dělají to pro spíše pro maximalizaci zisků než pro veřejné dobro a dlouhodobou udržitelnost.
Supermarkety využívají svého vlivu na to, co jíme, k propagaci potravin s vysokou marží a nízkou výživnou hodnotou. Jejich kupní síla klade na jejich dodavatelské řetězce těžké nároky, což vede k vykořisťování pracujících. Stejně jako všechny ostatní základní služby by měl být supermarket v rukou lidu.
Propaganda z dob studené války
Zastánci kapitalismu rádi tvrdí, že supermarket je báječný kapitalistický vynález. Ve skutečnosti je supermarket ústřední postavou prokapitalistické propagandy už od dob studené války. Populární kultura po desetiletí spojovala socialismus jakéhokoliv druhu s obrazy šedých obchodů bez radosti a s prázdnými regály.
Tento obraz je tak vytrvalý, že jsme dokonce viděli, jak lidé sdílejí obrázky regálů v supermarketech vyprázdněných pandemickým panikařením, jako by to byla příchuť socialismu v práci. Myšlenka, že tyto fotky pocházejí ze supermarketů fungujících v kapitalistické ekonomice, je zřejmě ani nenapadla.
Taková propaganda podnítila tušení zdravého rozumu, že veřejné supermarkety musí zákonitě vést k nedostatečnému výběru nebo k nedostatku potravin. Zkušenost samotných kapitalistických supermarketů však vyvrací myšlenku, že byrokratické plánování a centralizovaná kontrola vždy takové problémy vyvolávají.
Supermarkety se spontánně nepřizpůsobují signálům pulzujícího volného trhu: jsou to vysoce plánované ekonomické struktury. Rozhodnutí se dělají měsíce nebo roky dopředu, aby se zajistily spolehlivé dodavatelské řetězce, uspokojila sezónní poptávka a regály zůstaly plné.
Navíc supermarkety ani zdaleka nejsou rozmanitým odvětvím, ale spíše směřují ke konsolidaci. V Austrálii tvoří pouze dva řetězce supermarketů více než 65 procent tržního podílu, což je vzorec, který se opakuje po celém světě. Obchodní model supermarketů se opírá o měřítko. Daly by se docela dobře popsat jako přirozené monopoly – nebo přinejmenším v Austrálii duopoly. (Pokus o vysvětlení pojmu: Duopol je struktura trhu na poli nabídky, kde jsou jen dvě většinové firmy [na trhu mohou být i další hráči, ale pouze dvě firmy jsou dominantní a mají většinový podíl na odbytu]. Jedná se o výrazné zjednodušení reálné situace. Příkladem může být situace na trhu letadel [Airbus vs Boeing], nealkoholických nápojů [Coca-Cola vs Pepsi), procesorů [AMD vs Intel] či poskytovatelů internetové reklamy [Facebook vs Google]. Pozn. překl. vyjímečně s použitím Wikipedie)
Moderní supermarket je výsledkem rozsáhlého logistického inženýrství a průmyslové výroby potravin. Ani jedna z těchto věcí není ve své podstatě kapitalistická, i když nerovnost a vykořisťování, které v současnosti definují potravinový systém, rozhodně kapitalistické jsou.
Supermarkety se spoléhají na složitou paletu datových vstupů a prediktivních algoritmů, které předvídají dodávky a požadavky. Tyto mechanismy by však fungovaly stejně dobře pro tým manažerů bez ohledu na to, zda by byli zaměstnáni ve veřejné službě nebo u Colese či Woolwortha.
Jak tvrdí Leigh Phillips a Michal Rozworsk v knize The People’s Republic of Walmart (Walmartská lidová republika):
»Ekonomické plánování milionů produktů a služeb zahrnujících nekonečné množství proměnných v dodavatelských řetězcích a množství necenových informací není jen proveditelné, ale funguje neuvěřitelně dobře.
Samotné supermarkety dokazují, že rozsáhlé ekonomické plánování může fungovat. Aby však řádně fungovaly, musíme tento stroj dostat pod kontrolu lidu a nasměrovat ho ke zvýšení veřejného blaha namísto maximalizace zisku akcionářů.
Mýty o byrokratických a neefektivních veřejných službách jsou možná nevyhnutelné v lidové kultuře, ale Australané tomuto poselství zjevně nevěří. Velký program privatizace v Austrálii je i tři desetiletí poté, co jej Paul Keating zahájil, stále hluboce nepopulární.
Australané se většinově domnívají, že privatizace prospívá pouze podnikovému sektoru. Chápou, že rozprodávání veřejného průmyslu a služeb vede k vyšším cenám a horším výsledkům. Uznávají, že základní služby by měly být ve veřejných rukou. A která služba je v moderní ekonomice důležitější než supermarket?«
Reimagining the Supermarket
Veřejně kontrolované supermarkety by mohly dělat víc než jen řešit problémy, jež vytváří iracionální kapitalistický potravinový systém. Mohly by se také stát ústředními centry univerzálních programů, které zlepšují život lidí z dělnické třídy.
Jídlo je lidské právo, ne zboží. Veřejně vlastněný supermarket je nezbytným krokem k dekomodizaci potravin a postupnému dosažení toho, aby základní zboží bylo zdarma. Proč neposkytnout všem domácnostem balíčky se základními nezbytnostmi, jež potřebují?
Uspokojivý příděl toaletního papíru do každé domácnosti mohl za posledních osmnáct měsíců ušetřit spoustu bolesti. Mohli bychom poskytnout bezplatné školní obědy, abychom zajistili, že žádné dítě nebude hladovět, a bezplatné stravovací služby, které by zajistily, že ani žádný dospělý nebude hladovět. Znárodněné supermarkety bychom také mohli využít k obnově domácí potravinářské výroby a dalších výrobních odvětví a nasměrovat jejich kupní sílu na podporu místních, odborově organizovaných odvětví a také na upřednostňování zdravých a místních potravin.
Pracovníci supermarketů odvádějí zásadní práci a zaslouží si něco lepšího než neustálý tlak na jejich plat, podmínky a pracovní dobu. Během pandemie zůstali profesionálové ze střední třídy v bezpečí doma, zatímco pracovníci supermarketů se museli stýkat s tisícovkami cizinců, z nichž někteří byli nepřátelští. Veřejně vlastněné supermarkety by mohly vytvořit dobrá, smysluplná pracovní místa v každé komunitě a poskytnout pracovníkům důstojnost a plat, které si zaslouží.
Kapitalistický trh nemůže vyřešit krizi, která přichází pro náš potravinový systém. Naléhavé problémy s tím, jak v teplejším světě všechny nakrmíme, nelze ponechat v rukou soukromých zájmů. Potřebujeme racionální plánování, abychom zajistili vysoce kvalitní potraviny pro pracovníky v Austrálii i po celém světě.
Trh nás zklamal. Produkujeme přebytky, zatímco dělníci hladoví. Náprava nespravedlností našeho potravinového systému by měla být pro socialisty vysokou prioritou. Supermarket řízený v zájmu zaměstnanců a veřejnosti by mohl zlepšit naše životy, posílit naši potravinovou bezpečnost a oživit místní průmysl.
Jacobin 15. 7. 2021
James Clark je organizátor a řečník, žijící v (australském) kraji Wurundjeri. Posledních pět let pracoval na růstu a podpoře hnutí za globální klima.
přeložil Vladimír Sedláček