Odložení voleb v Libyi
V Libyi bylo dva dny před deklarovaným uskutečněním (24. 12.) odloženo konání parlamentních a prezidentských voleb (první kolo). Rozhodla o tom Vysoká národní volební komise s poukazem na technické, soudní a bezpečnostní zprávy, přičemž zároveň nařídila rozpuštění volebních výborů.
Dne 28. 12. se sešel libyjský parlament, aby jednal o alternativním termínu voleb. Dle jeho tvrzení by mohly proběhnout odděleně – na konci ledna 2022 prezidentské, na konci února parlamentní. Stávající události vyvolávají neklid mezi lidmi v Libyi, okolních zemích i v širší pokrokové světové veřejnosti. Jsou další částí řetězce událostí, které začaly brutální imperialistickou agresí proti Libyi r. 2011 – s posvěcením OSN a s vraždou tehdejšího vedoucího představitele Libye M. Kaddáfího.
Země se následně ponořila do občanské války mezi obyvateli západní části země s hlavním městem Tripolisem a východní části země reprezentované Bengházím. Libyi roztrhly zájmy imperialistických mocností soupeřících na jejím území. Ty se promítají také do prezidentských voleb – kandiduje v nich Fatí Bašagha, který zastupuje oficiální vládu v Tripolisu a je podporován zájmy agresorů z r. 2011 (OSN, NATO – USA, Francie, Itálie, Velká Británie, Turecko), a Chalífa Haftar z východu země, za nímž stojí Rusko, Egypt a Spojené arabské emiráty. Voleb se má účastnit také Kaddáfího syn Sajf Islám.
Ani jednu z imperialistických koalic není možné považovat za lepší – perspektivnější budoucnost Libye tkví ve skutečně demokratickém rozhodování libyjského lidu bez zasahování vnějších sil. Tato cesta je však za současného rozložení sil a s ohledem na charakter Libye coby nedávno získané kořisti útočníků bez jednotného, organizovaného a uvědomělého odporu libyjského lidu a jeho mezinárodní lidové podpory vyloučená.
V tomto ohledu se jeví naděje, které obyvatelé Libye vkládají do odkládaných voleb, jako iluzorní. Libyi pravděpodobně čeká budoucnost Afghánistánu. Nesmíme také zapomínat na sociálně-třídní, národnostní a etnické složení Libye, na pozůstatky tamějších rodových a kmenových struktur, na tisíciletý historický vývoj, který je mimo jiné úzce spojen s islámem, změnami a vztahy v rámci něj. Stále vlivné budou také vlivy koloniální minulosti Libye na vědomí jejích obyvatel. Proto je pro nás velmi obtížné objektivně hodnotit místní vnitřní podmínky – regionální vědecké informace nemáme k dispozici a pohled dominující západní buržoazní historiografie a institucí odmítáme.
Dodejme jen, že česká buržoazní média hlavního proudu od dokončení agrese proti Libyi o zdejší situaci téměř neinformují, tzv. alternativní buržoazní média (jakými jsou např. Parlamentní listy, Alarm 2, Zvedavec.org, Nová republika) jen velmi málo. České politické garnitury k událostem mlčí.
Vztahy mezi Ruskem a Ukrajinou (NATO)
Vztahy mezi Ukrajinou, resp. jejími protektory z NATO a Ruskem zůstávaly nadále napjaté. Jak jsme v nedávné minulosti dokazovali, právě touto frontou probíhá další linie vnitroimperialistického konfliktu světa – mezi Ruskem a USA, resp. jejich spojenci z NATO a EU. Ačkoliv se zřejmě nejedná o hlavní oblast střetu v rámci soupeření mocností o rozšíření vlivu (tou je prostor Jihočínského moře a rozpory mezi ČLR a USA), pravděpodobnost nebezpečí vzniku války je ve východní Evropě asi nejvyšší.
Dne 17. 12. zveřejnilo ruské ministerstvo zahraničních věcí návrh dohody s bezpečnostními zárukami mezi Ruskem, USA a NATO. Jeho obsah je poměrně dobře znám – mimo jiné obsahuje vyloučení Ukrajiny ze vstupu do NATO a návrat k vzájemnému uspořádání vztahů mezi oběma mocenskými bloky k r. 1997. Je těžko uvěřitelné, že by na podobnou dohodu západní země přistoupily, protože by v podstatě znamenala anulování jejich dosavadních zisků od zmíněného roku.
Že jsou a byly státy NATO včetně USA v posledních desetiletí v mezinárodním prostoru agresivnější, útočnější, nic nemění na imperialistickém charakteru Ruska, spíše tento fakt potvrzuje jeho oslabenou mocenskou pozici. Ta by bez zbrojního potenciálu, který pochází většinou z dob SSSR, byla ještě mnohem slabší. Konstatování tohoto charakteru však neznamená, že každý čin (nejen) ruského vedení musí mít v celkovém kontextu dominantní imperialistický obsah, byť se zájmy ruské vládnoucí třídy souvisí – viz připojení Krymu (které je nutné vzhledem k fašizoidnímu nebezpečí pro místní obyvatele považovat za pokrokovější než hrozby, které existovaly) či angažmá (byť váhavé, schizofrenní a dlouhodobě s ohledem na vnitřní vývoj zpátečnické) v lidových republikách na východě Ukrajiny, resp. jejich ochrana.
Ruské návrhy podpořilo také čínské vedení, což potvrzuje taktické, krátkodobé, především však vojenské sbližování těchto zemí, jež je u nás tak často přeceňováno. Z dlouhodobého hlediska je však Rusko potenciální kořistí Číny a příznaky takových kroků se objevují např. v praxi čínských firem na Sibiři. Rusko i v tomto případě těží z pokročilosti vojenských technologií a arsenálu zděděného zejména po SSSR.
Nesouhlas s rozšiřováním NATO zopakoval ruský prezident Putin také na své tradiční tiskové konferenci 23. 12. V případě odmítnutí návrhů Putin sdělil, že by se s řešením obrátil na své vojenské poradce. Některé buržoazní zdroje tvrdí, že zejména pozice jestřábů mezi nimi sílí a objevují se snahy učinit první krok v rámci ozbrojené konfrontace. To by válku, kterou zásadně odmítáme, ještě přiblížilo. Západní země mezitím jedna po druhé deklarovaly, že by na pomoc Ukrajině vojska přímo nevyslaly.
Ukrajina vzhledem ke svému katastrofálnímu nacionalistickému vedení, které je zmítáno spory, může do konfliktu vstoupit vzhledem k „řešení“ vnitřních problémů sama, případně může lokální konflikt vzniknout k vnějšímu i vnitřnímu oslabení Ruska za přispění zejména USA. To by mohlo otevřít prostor pro umístění zbraní včetně jaderných hlavic do východní Evropy (Rumunsko, Slovensko, Bulharsko), zmanipulovat tamější veřejné mínění, „využít“ a rozšířit prostor pro ukrajinské vojenské investice (ze strany USA a některých států NATO – ve prospěch vojensko-průmyslového komplexu).
Zásadní je rovněž aktuálně energetická karta – snaha odblokovat plynovod Nord Stream, vytvořit prostor pro dodávky amerického zkapalněného plynu (ten se však stále více vyváží do Asie), tím také opodstatnit potřebu unijního Nového zeleného údělu. S bezprecedentním dopadem na práva a životní úroveň evropských národů.
Ukrajina mezitím v rámci domobrany cvičí civilisty pro partyzánský způsob boje, především však 17. 12. rozšířila možnosti povolat do armády ženy. Tato eventualita na Ukrajině platí od r. 1993. Nyní mohou být do armády povolány ženy mezi 18 – 60 lety, zásadně byl rozšířen výčet profesí, kterých se mobilizace může týkat – např. novinářsky, hudebnice, veterinářky, knihovnice či psycholožky. Již v současné době tvoří podíl žen na celkové cíle ukrajinské armády 22,5 %! Ukrajinská armáda shromáždila dle různých zdrojů na východě země až 150 tisíc vojáků, což je výrazně vyšší počet než představují ozbrojené složky lidových republik, ale také vojska Ruska poblíž ukrajinských hranic. Dalším kamínkem do mozaiky nazrávajícího otevřeného konfliktu je nedávný zásah ukrajinských úřadů proti dvěma poměrně velkým médiím, jež jsou označovány jako „proruské“. Činnost obou byla zastavena.
Další lokalitou dlouhodobě se prohlubujícího střetu mezi imperialistickými mocnostmi je Arktida – Rusko v posledních dnech oznámilo, že v této oblasti do konce roku vyzkouší moderní systém protiraketové obrany.
Česká režimní média o militarizaci Ukrajiny hovoří výběrově a s nadšením. Zdá se, jako by se na válku proti Rusku těšila. Ovšem o branné povinnosti žen mlčí, stejně jako o zločinech ukrajinské vlády na východě země a rozkladu represivní moci v Kyjevě. Z našeho hlediska je hrozící konflikt logickým a zákonitým důsledkem vývoje vztahů v rámci imperialismu. Odstranit a vyřešit ho může pouze odstranění tohoto systému – tj. sjednocení většiny lidí z hlavních mocností i jimi ovládaných zemí.
Zbývá jen dodat, že se současný svět pomalu blíží k apokalyptickému globálnímu konfliktu. Zdá se, že situace může být vážnější než v době Karibské krize. Ačkoliv na Ukrajině zřejmě nepůjde o takový druh konfliktu, může v něj přerůst, znamenat jeho předehru či podhoubí.
Návrh smlouvy mezi Slovenskem a USA
Do úzké souvislosti s děním na Ukrajině je třeba klást návrh dohody o „obranné spolupráci mezi Slovenskem a USA“. Byl předložen 14. 12. a znamená pokračování snah vládnoucí moci USA, neúspěšně prosazovaných již r. 2019. Co by zmíněná dohoda znamenala? Mimo jiné by měla tato smlouva nadřazený statut ve vztahu ke slovenským zákonům, obsahuje také toto ustanovení: „Spory a iné otázky, ktoré podliehajú konzultáciám v zmysle tejto Dohody, sa nepredložia žiadnemu vnútroštátnemu súdu ani žiadnemu medzinárodnému súdu, tribunálu alebo podobnému orgánu, ani žiadnej inej tretej strane.“
V případě útoku z území Slovenska by tak i ono samo mohlo být považováno za agresora. Pokud by se změnily poměry a na Slovensku vznikly snahy smlouvu vypovědět, pravděpodobně by nebylo možné vojska USA ze slovenského území dostat (viz Kuba).
Smlouva automaticky neznamená vytvoření vojenské základny USA na území SR, ale může k němu vést. Uzavření smlouvy by teoreticky umožnilo umístit na slovenském území jaderné zbraně – viz čl. 25 ods. 1: „Ozbrojené sily USA môžu uzavrieť zmluvu na dodanie akéhokoľvek materiálu zásob, vybavenia a služieb (vrátane výstavby), ktorej plnenie má byť vykonané na území Slovenskej republiky, a to bez obmedzenia výberu zhotoviteľa, dodávateľa alebo osoby poskytujúcej takýto materiál, zásoby, vybavenie alebo služby. Zmluvy sa dojednávajú, uzatvárajú a spravujú v súlade so zákonmi a predpismi USA.“
Už tradičním kánonem podobných smluv USA je téměř absolutní vynětí občanů USA z pravomocí slovenské jurisdikce, oslabení pravomocí slovenské policie ve vztahu k nim. Argumentem pro uzavření smlouvy – kromě bezpečnosti, míru skloňovaných ve všech pádech a přátelství – jsou údajně důvody ekonomické, investiční. I jejich pravdivost je vzhledem k obsahu smlouvy pochybná, ale máloco tak charakterizuje současnou podstatu buržoazního přístupu k vlasti a suverenitě – „za pár drobných ji klidně prodáme či pronajmeme“.
Fakt, že se vládnoucí moc nebojí takto argumentovat, dokazuje, že pro skutečné lidové vlastenectví v buržoazním táboře těžko najdeme místo – společnost je tržním uvažováním natolik ovlivněna, že její nemalá část, tažená různými složkami kapitálu, je schopná očekávání zisků výměnou za vlastní práva a identitu vítat. Výmluvný je příklad konzervativního Polska, kde podobně argumentují i tzv. vlastenecké strany jako Právo a spravedlnost a masy radostných polských hokynářů a kšeftařů vítají přítomnost vojsk USA dost možná více kvůli kšeftu a šmelině, než kvůli potřebě obrany.
Jedinou možnost představuje internacionální proletářské vlastenectví, které hlásáme mimo jiné i my. Nejen kvůli němu, také kvůli tomu, že i Slovensko považujeme za svou vlast, jednoznačně uzavření smlouvy odmítáme. Tato aktivita rozhodně souvisí s vyhrocováním meziimperialistických rozporů, s posunem NATO na východ a s jeho přípravou na válku.
Vyvolávání nenávisti mezi dětmi v Polsku
Narůstající napětí mezi imperialistickými mocnostmi dokládá také situace na polsko-běloruských hranicích. Polský režim dlouhodobě a poměrně úspěšně – také vzhledem k historickému vývoji a objektivním společenským podmínkám – zasévá mezi lidmi nacionalistické, šovinistické či přímo rasistické postoje. Dalším praktickým příkladem tohoto postupu v rámci současné vyhrocené situace je kampaň s názvem Hrdost a respekt, kterou organizuje Základní a mateřská škola dominikánských mnichů v polském městě Piotrkow Trybunalski.
Děti byly jeptiškami vyzvány, aby prostřednictvím kreseb vyjádřily vděk polské pohraniční stráži a armádě jako „obráncům vlasti před nepřátelskými uprchlíky“. Do soutěže bylo přihlášeno více než půl druhého tisíce obrázků – velká část od dětí z mateřské školy. Je zaměřena na katolické školy, ale mohou se jí účastnit také veřejné instituce. Uprchlíci jsou zobrazeni s tmavými tvářemi, s výhrůžnou náladou, divocí, házející kameny. Naopak vojáci mají usměvavé tváře, jsou ozbrojeni, zobrazeny jsou také těžší zbraně a ostnaté dráty.
Kampaň má oficiálně sloužit “vytvoření trvalého citového pouta k vlasti, posílení povědomí občanů a integrace mezi generacemi”. Ve skutečnosti manipuluje společenské vědomí, pomáhá vytvářet nenávist mezi utlačovanými lidmi, podporuje konstrukci nepřátelských, šovinistických a rasistických nálad a násilí vůči obětem imperialismu, čímž odvrací pozornost od tvůrců tohoto neštěstí. Tyto kampaně prostřednictvím destrukce solidarity mezi lidovými vrstvami pomáhají ospravedlňovat nejen imperialistické agrese a války, ale také další praktiky imperialismu jako systému včetně nákupu levné pracovní síly a jejímu podřizování domácí dělnické aristokracii. Z uprchlíků, z nichž většinu tvoří proletáři, tak vzniká vyčleněná společenská skupina, která se stává obětním beránkem následků systémových krizí včetně hněvu lidových vrstev. Tak vládnoucí třídy kanalizují nespokojenost, který by mohl otřást jejich mocí, chrání a upevňují své pozice.
Paradoxní na tom je, že polská vládnoucí třída přijala v posledních měsících do země stovky běloruských imigrantů z řad opozice, z druhé strany běloruský režim repatrioval do Iráku pomocí vlastních prostředků více než 500 lidí letecky (údajně bez hrozeb a nátlaku) a plánuje postupný přesun až 2000 migrantů.
Rozpuštění organizace Memorial v Rusku
Moskevský Městský soud rozhodl o rozpuštění neziskové organizace Memorial (Památník – celým názvem Památník – centrum lidských práv). V režimních médiích ČR je tato organizace, která sama sebe považuje spíše za hnutí, označována jako lidskoprávní. Formálním důvodem k jejímu rozpuštění bylo opakované porušování zákona o zahraničních agentech, který přikazuje všem organizacím, jež jsou financovány ze zahraničí, uvádět přesně své zdroje, jejich původce a stanovuje povinnost označovat sama sebe jako „zahraniční agenty“. Rozpuštěna dle stejného zákona byla také sesterská organizace, která se věnuje tématům „paměti“ údajných obětí z období budování socialismu.
Tato společnost měla v Rusku přes 60 poboček, je také propojena s Mezinárodním Memorialem. Je téměř jisté, že byla placena ze zahraničí, což potvrzují krokodýlí slzy ze strany jeho podporovatelů např. z Polska. Je typické, že se tito lidé nezmohou na víc, než na tolik typické obecné řeči o humanitě, paměti, demokracii a svobodě. Podobně vazalsky a frázovitě, jak se dalo očekávat, se vyjádřilo české ministerstvo zahraničních věcí.
Ruský systém schválil zmíněný zákon v konkurenčním boji proti imperialistickým konkurentům, kteří zákonitě investičně, propagandisticky a vlivově pronikají do nitra svého protivníka. Jako mnozí komunisté z Ruska bychom neměli opomíjet, že může být tento zákon kdykoliv obrácen proti pokrokovým organizacím, podporovaným ze zahraničí.
Memorial měl být dle některých ruských historiků postihován za masivní falšování dějin, rehabilitování fašistických a nacionalistických zvěrstev, jejich zpochybňování, zatemňování, zaměňování oběti za viníka, zamlčování či očerňování tisíců obětí obránců a budovatelů socialismu.
Představitelé Memorialu kromě obecných řečí v podstatě nereagovali na četné argumenty, studie, výzvy k diskuzi a reakcím jednotlivých týmů historiků a archeologů, ať už státních, individuálních či marxistických. Někteří marxističtí historikové se vyslovili v tom smyslu, že měl být Memorial rozpuštěn, resp. vedena proti němu kampaň zejména s ohledem na jeho dezinformační, ale především nacismus obhajující činnost, nikoliv kvůli formálnímu porušování represivních zákonů. Ruská prokuratura sice hrubé falšování dějin v odůvodnění rozsudku uvedla, formálně se však opřela výhradně o výše zmíněný zákon.
Memorial vznikl na konci 80. let 20. století jako „lidskoprávní“ organizace, mezi její zakladatele patřil sovětský disident Andrej Sacharov.
