Ghetto, Přerov a vyloučené lokality

„Ghetto je jako vězení s neviditelnými mřížemi

Je jedno kam půjdeš, pořád tě bude následovat“

-Immortal Technique

Před nedávnem uspořádal Přerovský deník anketu, v níž se obyvatel města Přerova ptal na to, jaké místo považují za největší ostudu města. Výhercem ankety (se 40 % hlasů) se stal komplex starých bytových domů na ulici Kojetínská, který je již několik desítek let obývaný Romy.

Bytové domy pocházejí z konce 19. století a původně byly postaveny pro železničáře, kteří zde bydleli do 80. let 20. století. V tomto období přišlo do Přerova velké množství Romů, jež se začali stěhovat do bytů v okolí vlakového nádraží, a tedy i do bytů v Kojetínské ulici. Během 90. let přešlo vlastnictví těchto domů do rukou města a lokalita se přeměnila v téměř výhradně romskou. Místní obyvatelé byli z většiny nezaměstnaní, závislí na sociální pomoci, či zaměstnaní na hůře placených pozicích, což spolu s téměř nulovými investicemi ze strany města proměnilo lokalitu v nechvalně proslulé ghetto. Tímto se dostáváme do současnosti, kdy je lokalita charakterizována chátrajícími, přelidněnými (ve dvoupokojových bytech žije mnohdy více než 6 lidí) budovami, s naprosto nevyhovující vybaveností. Zdejší bídné životní podmínky dokazují svědectví obyvatel o chybějícím centrálním vytápění a koupelnách, plísních, vlhkosti a rozbité střeše, přes kterou do bytů proniká voda. Dále je zde velkým sociálním problémem nezaměstnanost a celková chudoba místních (1).

Fakt, že je město vlastníkem budov v Kojetínské ulici téměř 30 let, a tudíž bylo možné do lokality investovat peníze již tenkrát, kdy nebyly budovy v tak zchátralém stavu jako jsou dnes, ukazuje na dlouhodobý nezájem města o tuto lokalitu. Rovněž pokud by došlo během posledních 30 let k postupným renovacím budov, ušetřilo by se velké množství financí, ve srovnání s vysokými finančními náklady, které by představovala dnešní celková rekonstrukce. V kontrastu s nezájmem a minimálními investicemi ze strany města, se místní obyvatelé snaží udržovat lokalitu v čistotě, provádí vlastnoručně některé naléhavé opravy a zkrášlují veřejný prostor mezi jednotlivými budovami, příkladem čehož je stavba malého parčíku s lavičkami jakožto prostoru, kde mohou lidé odpočívat a scházet se. Samozřejmě všechny tyto snahy o zkvalitnění životního prostoru probíhají v rámci skromných možností místních. Město však není jediným subjektem, který se osudem lokality zabývá. Bylo předloženo mnoho návrhů její podoby v budoucnu, z nichž největší mediální pozornost získal návrh odborníka na vizualizace Jiřího Denningera. Ten by rád stávající domy zboural a na jejich místě vystavěl nové, menší bytovky s převážně startovacími byty pro mladé rodiny, nebo lidi dojíždějící za prací – vzhledem k blízkosti vlakového nádraží. Co by se v případě realizace tohoto návrhu stalo se stávajícími obyvateli, není v návrhu zmíněno, což je společné pro téměř všechny koncepce, které počítají se zbouráním stávajících domů (2). Jistě, na idylických vizualizacích nových a moderních staveb, generovaných umělou inteligencí, není pro chudé Romy místo, ti by akorát zhoršovali marketingovou atraktivitu lokality, a tudíž by snižovali případný zájem o byty.

Na situaci obyvatel Kojetínské ulice není možné nahlížet pouze jako na izolovaný jev, ba právě naopak. Jedná se o další klasický příklad pokusu o gentrifikaci (o níž jsme podrobněji informovali v souvislosti s osadou Bedřiška), kdy představitelé města cíleně nechali budovy dlouhá léta chátrat a tím připravili půdu pro budoucí demolici a developerskou výstavbu.

V zákonodárství českého státu je základním pilířem formální rovnost před zákonem, z jejíž podstaty nutně vyplývá rovnost všech občanů státu. Se stejnou rovností by poté měli politici a úředníci přistupovat k řešení problémů lidí v jimi spravovaném městě, obci, kraji atd. V tomto duchu se nese každé oficiální tvrzení o právním státu, politicích jakožto zástupcích lidu apod. Jsou to bezpochyby ušlechtilé myšlenky. Jakmile jsou však konfrontovány s existující realitou a přístupem k lidem žijícím v Kojetínské ulici, zůstanou pouze myšlenkami. Každá státní instituce totiž není izolovaná od vlivu společnosti, naopak poměry ve společnosti se v ní odráží a v tržní společnosti není možné dosáhnout ekonomické, potažmo tedy politické rovnosti. V kapitalismu je totiž postavení člověka (a to i v jeho poměru vůči státu) určené jeho postavením ve výrobním procesu. Z tohoto důvodu je to zájem stavebních developerů, nikoliv zájem nezaměstnaných či špatně placených Romů žijících v bytovkách, který ovlivňuje rozhodnutí města v souvislosti s osudem Kojetínského ghetta.

Dále je nutné zodpovědět, proč si místní obyvatelé nemohou najít nové místo k bydlení. Příčin je samozřejmě (jako u většiny složitých problémů) mnoho, avšak těm nejvýznamnějším patří: Celorepublikově vysoké ceny vlastnického bydlení a nájmů, předsudky vůči Romům ze strany pronajímatelů, a především nízké příjmy obyvatel. Poslední dvě zmiňované příčiny souvisejí hlouběji s celkovým postavením Romů v ČR, kteří byli následkem historického útlaku vytlačeni na okraj společnosti, což způsobilo výraznou kulturně-zvykovou propast mezi nimi a většinou společností. Navzdory pozitivním trendům z období budování socialismu nemohlo být toto staleté vyčlenění překlenuto a po znovuobnovení kapitalismu v 90. letech byly faktické segregační procesy rychle obnoveny. Zmíněné příčiny a drastické dopady na jejich životní úroveň jakožto levné pracovní síly způsobily, jakož i u většinové společnosti, částečnou lumpenizaci romské populace, která je vedle vývojových kulturních odlišností vlastníky, majiteli a různými zpátečníky zneužívána pro jejich další segregaci, znevýhodňování, nepřijímání do zaměstnání, vyhazování z bytů, k likvidaci jejich obydlí jako v tomto případě apod.

Na druhou stranu však v posledních letech dochází k nárůstu romského dělnictva v důsledku honby kapitálu za levnou pracovní silou, která je mj. nabírána z armády nezaměstnaných. Spolu s využíváním zhoršeného postavení Romů v ekonomické oblasti, využívá kapitál Romy rovněž v oblasti mediální a politické jako skupinu, na kterou je možné svalovat vinu za různé problémy ve společnosti, nebo pomocí ní ospravedlnit např. škrty v oblasti sociálních dávek. Přičemž se jedná pouze o snahy kapitalisty ovládaných médií a politiků o poštvávání lidových vrstev proti sobě na základě národnosti, etnicity či jiné barvy pleti, čímž se oslabují možnosti pro jejich sjednocení, které by mohlo vládu kapitálu ohrozit. V rámci tohoto článku sice není možné se zabývat těmito tématy více do hloubky, avšak postavením romské menšiny v ČR a SR se chce KPKV více věnovat i do budoucna.

Řešení problémů obyvatel Kojetínské ulice není samozřejmě nikterak jednoduché, jelikož nestačí pouze domy zbourat a nájemníky vystěhovat, jako se zde v Přerově stalo ve Škodově ulici v roce 2017, což mělo za následek pouze přestěhování původních nájemníků do jiných částí města, přičemž jejich životní úroveň se celkově téměř nezlepšila. Podobným příkladem tohoto přístupu je také hromadné vystěhování Romů ve Vsetíně za vlády Jiřího Čunka, avšak i v tomto případě došlo pouze k vytvoření nových „vyloučených lokalit“ jak na okraji Vsetína (kde již 20 let lidé žijí v malých kontejnerových bytech), tak v jiných obcích, do nichž byli Romové vystěhováni (3). Lze tedy poměrně jistě konstatovat, že řešení vystěhováním ve skutečnosti žádné řešení problémů nepředstavuje, jelikož povrchně „řeší“ pouze následek špatné životní situace místních, tedy vzhledově „ostudnou“ lokalitu, která svou existencí kazí jinak krásný a čistý vzhled města. Tato praxe je i kvůli své povrchnosti upřednostňované všemi buržoazními politiky a představiteli města. Zároveň také poukazuje na sebeklam současného kapitalismu, kdy jsou společenské problémy skryté za pěknými, opravenými fasádami. Řešení „vyloučených lokalit“ a „ghett“ není možné bez uvědomění si širších souvislostí a propojeností s dalšími významnými problémy současnosti, jako je např. nedostupnost bydlení, nízké mzdy, nezaměstnanost, nejrůznější formy závislostí, diskriminace a romská národnostní otázka apod. Všechny tyto problémy jsou důsledkem kapitalistického systému, který stojí na vykořisťování pracovní síly a neustálé honbě za trhy a ziskem. Proto úplného odstranění všech vyloučených lokalit lze dosáhnout pouze s překonáním kapitalismu, avšak to neznamená, že není možné v těchto lokalitách (jako je právě Kojetínská ulice) zlepšovat životní podmínky. Tyto změny však mohou přijít pouze organizováním nájemníků, jejich společnou prací, bojem proti vystěhování a za potřebné investice, protože jak historie ukazuje, pokrokových změn se nikdy nedosáhlo bez boje!

AVG

Zdroje: 1. https://prerovsky.denik.cz/zpravy-region/ostudy-prerova-1-d il-ghetto-v-kojetinske-ulici/