Článek vyšel ve víkendovém vydání (31. 10. – 1. 11.) listu Rizospastis, tiskovém orgánu Komunistické strany Řecka (KKE). Níže uvádíme překlad:
Autor: Kostas Papadakis
Buržoazní politické strany v Řecku přivítaly volební výsledky v Srbsku a vítězství takzvané „Studentské kandidátky“ v nedávných nedělních volbách s ohromnou chválou. Hovořily o „historickém výsledku, který změnil politickou scénu“, přičemž nezapomněly poukázat na paralely mezi Řeckem a Srbskem.
Jak známo, obě země spojuje nedávná zkušenost s vážným železničním neštěstím – zkušenost, kterou mimochodem sdílejí i jiné státy, jak ukázala další smrtelná srážka vlaků ve Španělsku, tentokrát ve městě Toledo. Srbská obdoba řecké tragédie v Tempi se odehrála 1. listopadu 2024, tedy rok a půl po neštěstí v Řecku. Na nádraží v Novém Sadu se zřítil betonový přístřešek, přičemž zahynulo 16 lidí a tři další utrpěli vážná zranění. Tento 60 let starý přístřešek nebyl nikdy vyměněn, a to přesto, že nádraží prošlo rekonstrukcí v hodnotě 16 milionů eur, kterou prováděly dvě korporátní skupiny vlastněné čínským kapitálem. Rekonstrukce dokonce zvýšila zátěž přístřešku instalací kovových konstrukcí.
I zde byla bezpečnost obětována na oltář nákladů a zisku. A stejně jako vláda strany Nová demokracie v Řecku, i vláda prezidenta Aleksandara Vučiće se postavila do čela snah o zamaskování vlastní odpovědnosti i skutečných příčin: politiky, která klade zisk nade vše a vede k takovým zločinům.
Masové lidové protesty, které okamžitě vypukly – s klíčovou úlohou studentů a podporou opozičních stran – se zaměřily především na korupci v srbském státním aparátu. Hlavním bodem kritiky bylo tvrzení, že „prostředky určené na veřejné stavby končí v kapsách politiků prostřednictvím nepotismu a kleptokracie“.
Ačkoli Miloš Vučević – starosta Nového Sadu v době zahájení rekonstrukce, který se později stal premiérem – rezignoval, vláda Srbské pokrokové strany (SNS) se udržela u moci. U moci se tato síla udržela celkem 14 let, přičemž Aleksandar Vučić nejprve působil jako ministr, poté jako premiér a od roku 2017 jako prezident země.
V neděli 25. října se v Srbsku konaly předčasné parlamentní volby. V září prezident Vučić – jehož vládu provázel prudký růst životních nákladů, usnadnění propouštění zaměstnanců, daňové úlevy pro kapitalistické investory a komercionalizace zdravotnictví, školství a dalších služeb – po masových lidových protestech konečně odstoupil. Vyhlásil volby, v nichž tentokrát usiloval o úřad premiéra.
Nesmíme samozřejmě zapomínat, že Srbsko se již řadu let nachází v centru ostrého soupeření mezi EU, Spojenými státy a NATO na jedné straně a Čínou a Ruskem na straně druhé. Hraje významnou roli v širším zápase o ovládnutí Balkánu.
Volby byly proto nevyhnutelně ovlivněny střetem mocných zájmů a také rozsáhlou snahou o restrukturalizaci buržoazního politického systému. Hlavním nástrojem této restrukturalizace byla „Studentská kandidátka“ (dále jen SL), která ve volbách zvítězila se ziskem 52 % hlasů.
V květnu 2025 byl zahájen proces zakládání politického hnutí, které mělo těžit z prestiže studentských mobilizací – trvajících již šest měsíců – a také z podpory studentských shromáždění a vůdců protestů. Tyto subjekty hnutí fakticky podpořily, ačkoli mezi kandidáty nebyl jediný současný student.
Byla sestavena kandidátní listina čítající 250 jmen, která byla údajně „vybrána prostřednictvím univerzitních shromáždění“. Z kandidátky SL byli mimo jiné vyloučeni „všichni úřadující politici a poslanci, a to jak z vládního tábora, tak z opozice“. Mezi 250 kandidáty figurovaly „významné osobnosti“, „technokraté“ i další lidé – od známých akademiků až po herce, sportovce a veřejně známé tváře.
V čele SL stál Srđanović, pediatr z Vojvodiny a jeden z prvních výrazných podporovatelů protestního hnutí v Novém Sadu, ačkoli kampaň jako taková prosazovala myšlenku „kolektivního zastoupení“. Mezi nejznámější kandidáty patřili bývalý basketbalista Dejan Bodiroga, který stojí v čele organizace řídící basketbalovou Euroligu, a známí srbští herci Tihomir Stanić a Dragan Jovanović.
Kromě těchto známých osobností se na kandidátce objevil také Dejan Šoškić, bývalý guvernér srbské centrální banky, který na svou funkci rezignoval a podílel se na přípravě ekonomického programu SL.
Jeho údajně „prolidový“ opoziční postoj – který mu zajistil pozici hlavního ekonoma SL – spočíval mimo jiné v tom, že v průběhu let opakovaně navrhoval snížení mezd s cílem redukovat výrobní náklady, a to údajně v zájmu posílení konkurenceschopnosti srbské ekonomiky.
Ta druhá „kandidátka“
S blížícími se volbami začaly srbské podnikatelské skupiny a určité kapitálové zájmové skupiny stále otevřeněji vyjadřovat podporu hnutí SL.
Výmluvným příkladem byl otevřený dopis, pod nímž bylo podepsáno 190 generálních ředitelů srbských korporací – především z oblasti nových technologií, softwaru a audiovizuálního průmyslu, ale také ze sektoru „zeleného“ stavebnictví. Tím, že propojili hospodářský růst s právním státem a bojem proti korupci, vyjádřili podporu straně SL a jejímu ekonomickému programu. To poskytlo další důkaz, že známá agenda „právního státu“ a „očisty“ – která ponechává stávající politické směřování i kapitalistické zisky nedotčené – může být systémem snadno vstřebána a využita k prosazení jeho restrukturalizace.
Další náznak toho, že za stranou SL stojí vlivné podnikatelské zájmy, se objevil několik dní před volbami. Tehdy se začaly objevovat reklamní kampaně soukromých bank, vydavatelských skupin a potravinářských firem, jejichž sdělení se točila kolem čísla 3 – tedy pořadového čísla strany SL na volebním lístku.
AVG
Objevila se záplava reklam, které například využívaly hesla složená přesně ze tří slov nebo speciální nabídky zahrnující tři konkrétní produkty či příchutě, přičemž platnost těchto akcí byla stanovena právě do dne voleb.
Velké množství buržoazních politických stran napříč politickým spektrem – liberálové, sociální demokraté, zelení, monarchisté, nacionalističtí populisté, strany napojené na církev, a také strany zastupující černohorskou menšinu či kosovské Srby – nakonec v převážné míře podpořilo SL.
Dělo se tak v rámci širší buržoazní politické strategie, která v praxi přesahovala rámec jednotlivých stran. Společnou platformou, jež tyto strany sjednotila za SL, byl požadavek „svrhnout Vučiće“, doplněný o program zaměřený na boj proti korupci.
Zároveň byly během volební kampaně záměrně upozaděny, či dokonce zcela odsunuty stranou, takzvané národní otázky – například vstup Srbska do EU, postoj k Číně, status Kosova a Metohije a další.
„Poučení“ z minulosti…
Tento blok buržoazních sil s euroatlantickou orientací se zřejmě „poučil“ z předchozích volebních neúspěchů, a proto tentokrát nepostavil geopolitické otázky do popředí své kampaně.
Díky tomu se mu podařilo přilákat síly, které byly nespokojené s Vučićovou politikou, ale zároveň zastávaly postoje a hesla schopná odlákat část voličů z vládního tábora.
To vysvětluje, proč byl program SL v otázkách geopolitiky obzvláště „opatrný“.
Mezi jeho body patřilo zachování zásadních vztahů s Ruskem, odmítání sankcí vůči němu a udržení energetických výhod, z nichž těží srbský průmysl, a to při současném zajištění pokračující spolupráce s EU.
Namísto postoje mnoha proevropských stran, které prosazovaly okamžitý a bezpodmínečný vstup Srbska do Evropské unie, navrhovala SL nejprve uspořádat referendum.
Srbská buržoazie si prostřednictvím SL v podstatě stanovila vlastní podmínky pro budoucí vyjednávání, jejichž cílem bylo prohloubit vztahy s EU a NATO a přejít k odlišnému rámci spolupráce, aniž by tím bylo nutně předem rozhodnuto o formálním členství.
SL se rovněž vyhnula zaujetí otevřeného a jednotného stanoviska k otázce vstupu Srbska do NATO. Podobně považuje Kosovo za „neoddělitelnou součást Srbska“, což je další bod, který ji odlišuje od jiných opozičních stran nakloněných EU, jež podporují uznání nezávislosti Kosova.
Podobná taktika – která se ukázala jako účinná – byla uplatněna také v Maďarsku, kde například volební program Pétera Magyara (současného předsedy vlády) obsahoval řadu prvků Orbánovy politické linie.
Tyto postoje totiž neodrážejí pouze specifické politické preference té či oné strany. Týkají se strategických voleb a proměnlivých priorit buržoazie v dané zemi.
Zkušenosti rovněž ukázaly, že pro síly, které chtějí zpochybnit orientaci na kapitalistické Rusko a Čínu a namísto toho prosazovat příklon k EU, Spojeným státům a NATO, není otevřené požadování okamžitého vstupu do těchto struktur – či naprostá ztotožnění se s jejich plány – účinným způsobem, jak získat na svou stranu část obyvatelstva.
Geopolitická agenda hnutí SL především odrážela přípravy srbské buržoazie na souběžná vyjednávání na několika frontách s konkurenčními imperialistickými centry. V tomto ohledu se Vučićova vláda ukázala jako nedostatečná, a to zejména ve vztazích s EU, Spojenými státy a NATO.
Ekonomický program SL zároveň jasněji vyjádřil orientaci na „zelenou strategii“ EU a vymezil se proti těžebním aktivitám, čínským investicím a podobným projektům.
Navrhl také ukončení dotací pro všechna odvětví, která nejsou považována za dostatečně „zelená“ – zejména pro ta, jež v posledních letech v Srbsku výrazně expandovala díky nízkým nákladům na pracovní sílu. Jednalo se například o výrobu s nízkou přidanou hodnotou, jako je produkce kabelů či levné montážní provozy, a také o těžební průmysl.
Pokud jde o nejvýraznější příklad konfliktu mezi různými frakcemi srbské buržoazie – konflikt, který má širší geopolitické dopady, konkrétně rivalitu mezi EU a Čínou ohledně pokračování projektu těžby lithia britsko-australské těžařské skupiny Rio Tinto (která je propojena s čínskými zájmy) – SL naznačila ochotu odklonit se od strategicky významných čínských plánů.
Strana navrhla referendum o tom, zda by měl být provoz v Srbsku pozastaven, a vyzvala k provedení „environmentálních kontrol“. Volební výsledek samozřejmě sám o sobě neodstraňuje silné vazby Ruska na Srbsko ani jeho vliv v zemi.
Tyto vazby pramení jak z ekonomických vztahů mezi oběma kapitalistickými státy – včetně závislosti Srbska na levném ruském zemním plynu a obchodních dohod upravujících vývoz do Eurasijského hospodářského svazu –, tak z historických a kulturních pout, která využívají buržoazní politické síly.
Obzvláště výmluvná byla vyjádření ruského nacionalisty a významného podnikatele Konstantina Malofejeva, jednoho ze sponzorů nacionalistických a fašistických sil v Rusku i dalších zemích. Malofejev Vučićovu porážku v podstatě oslavoval s tím, že poražena byla jeho „hra na dvě strany“ – snaha udržet si pozici ve dvou táborech, dvou imperialistických blocích: euroatlantickém a eurasijském.
Tvrdí také, že označování SL za součást „barevných revolucí“ či za „agenty Západu“ je nepravdivé a že se to brzy ukáže. Zdá se tedy, že i ruská buržoazie provedla vlastní kalkulace ohledně politického tábora, který představuje 140 parlamentních křesel získaných stranou SL.
EU a “vítězství lidu“, která oslavují řečtí sociální demokraté
Média v EU i instituce Evropské unie přijaly výsledek srbských voleb s nadšením a úlevou. Ursula von der Leyenová a António Costa vyjádřili svou „podporu demokratickým reformám“, zatímco analytici poukazovali na to, že byl učiněn rozhodný první krok k obnovení pozic EU a NATO v zemi, která je klíčová pro jejich geopolitický vliv na Balkáně.
Je třeba také poznamenat, že v Srbsku se do prosince mají konat prezidentské volby.
Poté, co Vučić rezignoval, aby mohl kandidovat na post premiéra, zůstává v úřadu prozatímní prezident; ten však v této funkci nemůže setrvat déle než tři měsíce.
Zdá se, že prezidentské volby budou představovat další bojiště v úsilí o upevnění přechodu k ještě jasnější geopolitické orientaci ve prospěch EU.
V rámci širší atmosféry optimismu a geopolitického oživení, kterou se snaží navodit, EU skutečně prezentuje Vučićovu porážku v Srbsku, neúspěch slovenského premiéra Roberta Fica v nedávných regionálních volbách – přičemž jej vykresluje jako posledního „proruského lídra členského státu EU“ – a Bolsonarovu porážku v Brazílii jako potvrzení úspěšnosti své politiky a spojenectví.
Oslavy ze strany EU a řeckých sociálních demokratů, týkající se „vítězství studentských hnutí“ či údajně „levicového“ Luly – který je správcem brazilského kapitalismu – jsou zcela odtržené od reality.
Jejich cílem je uvěznit dělnickou třídu a lidové síly v logice „menšího zla“ a v geopolitické konfrontaci mezi mocnými zájmovými skupinami, aby EU mohla získat zpět ztracené pozice vůči jiným imperialistickým centrům, jako jsou Spojené státy, Rusko a Čína.
Takové politické oslavy jsou v každém případě v rozporu se zájmy prostých lidí.
Vyzývají pracující, aby si vybrali jeden z imperialistických táborů – ať už prostřednictvím recyklace zdiskreditovaných forem protilidového kapitalistického vládnutí, nebo propagací údajně „moderních“ alternativ, jejichž účelem je manipulovat lidovým hnutím.
Role komunistů
Bohužel, nejen během voleb, ale i v celém předcházejícím období rozsáhlých lidových a studentských mobilizací v Srbsku, byla absence jakéhokoli zásahu ze strany komunistů zcela zjevná.
Nová komunistická strana Jugoslávie (NKPJ) – člen falešně pojmenované „Světové antiimperialistické platformy“, která se přiklonila k eurasijskému imperialistickému bloku – se opět připojila k volební kandidátce „Ruské strany“, stejně jako tomu bylo v parlamentních volbách v roce 2023.
Tentokrát nesla volební kandidátka název „Ruská strana – Srbsko v BRICS“. Oproti předchozím volbám ztratila polovinu hlasů; získala pouhých 6 492 hlasů, což představuje 0,15 % z celkového počtu.
NKPJ je rovněž stranou, která před několika lety požadovala vztyčení sochy a přejmenování ulice v Bělehradě na počest Si Ťin-pchinga, prezidenta kapitalistické Číny – a to v době, kdy jsou čínské investice v Srbsku spojeny s porušováním základních práv pracujících.
Je zcela zřejmé, že v situaci stupňujícího se soupeření mezi imperialistickými centry a vyostřujících se konfliktů uvnitř buržoazie – což vede k nebezpečnému zatahování do válek – potřebují lidé v každé zemi komunistickou stranu více než kdy jindy. Taková strana musí zasáhnout, aby pomohla uhájit třídní charakter bojů dělnické třídy a lidových vrstev, a zároveň odhalit odpovědnost buržoazního státu, vlád sloužících zájmům kapitalistické třídy a jejich kapitalistických spojenectví.
To pomáhá vysvětlit, proč se v Srbsku – v reakci na v podstatě totožné tragédie na železnici – mobilizace soustředily na nereálný požadavek jakéhosi „nezkorumpovatelného“ kapitalismu, zatímco v Řecku, za přispění Komunistické strany Řecka (KKE), nastolily mobilizace zásadní otázku: „Jejich zisky, nebo naše životy.“
Právě tento směr boje přináší lidem osvobození, neboť pojmenovává a staví se proti prohnilému vykořisťovatelskému systému založenému na kapitalistickém zisku a přípravách na válku.
Ukazuje na nezávislou cestu jako na jedinou skutečnou perspektivu pro národy: na systém politické moci a ekonomiku, které slouží jejich vlastním zájmům – tedy na socialismus.
* Kostas Papadakis je členem Ústředního výboru Komunistické strany Řecka (KKE) a poslancem Evropského parlamentu.
Přeložila a upravila redakce KPKV