Diskuse F. Ledviny a Z. Košťála k problému definice hmoty

Úvod redakce: Často se setkáváme s názory, že není čas na teoretizování, ale na činy. Na druhou stranu je mezi námi řada těch, kteří se zabývají marxismem pouze v teoretické rovině. Avšak pokud chceme být marxisty a ne marxology, musíme se řídit poznáním, že teorie a praxe nemohou existovat jedna bez druhé. Existují v dialektické jednotě. Neodtrhujme uměle teorii od praxe, poznání hmoty od hmoty samotné.

Hmota neboli materie se často chápe jako synonymum látky, jako něco, co se dá jednoduše smyslově poznat – například si na ni sáhnout. Leninovo poznání, že se hmota zdaleka nerovná jen látce, je pro naši teorii a praxi zásadní. Podstaty, jevy, zdání a jejich souvislosti je třeba umět vysvětlit, chápat jejich kauzalitu, abychom mohli předvídat jejich vývoj. Teorii je však třeba ověřovat praxí, zkušenosti z praxe zase promítat do teorie atd. Poznání a pravda se nesnášejí k zemi v podobě kamenných desek a cestu přes studium, hledání a diskusi, kterou může někdy doprovázet více nebo méně zvýšená hladina adrenalinu, není možné obejít. Poznání pravdy se však nemůže omezovat pouze na studium a diskuzi, jakkoliv jsou tyto kroky nezbytné, ale pravdu je možné nalézt pouze prostřednictvím praxe – v našem případě zejména široké praxe (politické, teoretické, odborové, volnočasové, umělecké, výchovně-vzdělávací – v dialektické jednotě) lidového hnutí.

Máme štěstí, že v našem hnutí jsou osobnosti, které nezanevřely na kladení otázek, jež by se mohly jevit jako nesouvisející s každodenním zápasem, a hlavně nezanevřely na jejich zdůvodňování a prezentování s rizikem, že narazí na nesouhlas.

Naším čtenářům předkládáme diskusi Františka Ledviny a Zdeňka Košťála (s laskavým souhlasem obou autorů), kteří se vyjadřují k problematice hmoty, tedy základní otázce filozofie, která se opět může jevit jako marginální prizmatem každodenních problémů každého z nás v současné době, ale nakonec přístup k této otázce přímo určuje naše praktické postoje a konání jak jednotlivců, různých skupin a v neposlední řadě i tříd.

Tato polemika je zásadní pro naše vnitřní vzdělávání, pro poznání a pochopení této podstatné problematiky. Po delší době zveřejňujeme takto složitý text, protože chceme, aby své poznání rozvíjeli i naši čtenáři. Vnímavý čtenář z četby předmluvy a polemiky pochopí, kterému z výkladů autorů dáváme za pravdu.

Leninova definice hmoty?

Do každé vědy se občas vloudí nějaký omyl, iluze či mýtus. Protože každá pravda má dvě stránky. Tu absolutní, která už nebude opravována, ale i tu relativní, podmíněnou omezenými možnostmi doby, v níž vznikala. Věda se vyvíjí tak, že své omyly opravuje; chyby svých klasiků taktně zapomíná a přejímá od nich i rozvíjí jen to, co se vývojem potvrzuje. To ji odlišuje od filozofie, jejíž učitelé často zatvrzele vyučují chyby slavných myslitelů stejně horlivě jako zrnka pravdy, která jsou v jejich dílech obsažena. Materialistickou dialektiku chápali Marx, Engels i Lenin jako vědu, ale její učitelé k ní často přistupovali jako k filozofii, se všemi nectnostmi z toho vyplývajícími. A tak často reprodukovali omyly svých předchůdců, či vyráběli nové. Vytrhávali jejich citáty ze souvislostí a svou disciplínu tím znevažovali. Jedním z těch omylů byla tzv. “Leninova definice hmoty”. Nebyl to omyl Leninův; byl to omyl jeho vykladačů, se kterými už po své smrti nemohl bojovat.

Ve své knize “Materialismus a empiriokriticismus” napsal V. I. Lenin větu, která začala být po jeho smrti interpretována jako definice hmoty: “Hmota je filozofická kategorie k označení objektivní reality, která je dána člověku v jeho počitcích, která je kopírována, fotografována, zobrazována našimi počitky a existuje nezávisle na nich”. Ta věta byla napsána v kapitole o objektivní pravdě, v níž Lenin polemizuje s idealisty, tvrdícími že objektivní realita neexistuje, že existují jen počitky. Pravdivě vysvětluje počitky jako odraz objektivní reality. Nic víc. Ale mnozí z těch, kteří se rádi přiživovali na Leninově slávě, povýšili tuto větu do šlechtického stavu a udělali z ní definici hmoty. V rozporu s Leninem, kterého svou horlivostí znesvětili.

Ten totiž definovat hmotu odmítal. Ve stejné knize, o pár stránek dále v části nazvané “Co je hmota” marxisticky vysvětlil proč to není možné. Protože hmota, bytí, a na druhé straně vědomí či myšlení, ať už je nazýváme jakkoli, jsou dva nejvyšší gnoseologické pojmy, a definovat znamená podřadit pojem obecnějšímu pojmu, což v tomto případě nejde. Snahy o definování hmoty odsoudil nevybíravými slovy. “Jen šarlatánství nebo krajní omezenost může požadovat, aby tyto dvě řady nesmírně širokých pojmů byly definovány jinak než prostým opakováním: jedno či druhé se pokládá za prvotní.” Tedy zcela v souladu s Marxem, který již dávno před tím napsal: “Jedinou vlastností hmoty, s níž je spjat filozofický materialismus, je její schopnost existovat nezávisle na vědomí”.

Nadšení propagátoři Lenina z něj udělali šarlatána, ještě k tomu sklerotického, protože by si nepamatoval, co napsal ve stejné knize o pár stránek před tím. A z této tzv. “definice” vyrobili terč posměchu pro všechny, kteří Marxovu filozofii odmítali. Leninův zlatý odkaz polepili pozlátkem. V Sovětském svazu, kde tento nesmysl původně vznikl, si to časem uvědomili, a z jejich učebnic se začal vytrácet. V NDR také. U nás to šlo pomaleji a většině těch, kteří se to jednou učili, to zákonitě uniklo. Protože tento omyl nebyl nikdy veřejně přiznán. Např. ve Filozofickém slovníku, vydaném v roce 1985 podle německého překladu už Leninova definice hmoty není, ale ve vysokoškolských skriptech z r. 1988 ji najdeme hned dvakrát. V sovětském slovníku chyběla už v r. 1975 (u nás vydán o rok později), zatímco v české učebnici filozofie pro střední stupeň stranického vzdělávání, vydané v r. 1980, ji neopomněli připomenout. V českém překladu původního Leninova díla v roce 1984 tu tzv. definici jen trochu vylepšili: Místo slova „zobrazována“ použili slovo „odrážena“.

Leninovo správné objasnění vztahu objektivní reality a počitků v knize „Materialismus a empiriokriticismus“ nemůže být považováno za definici hmoty. Hmotou je totiž i to, co našimi počitky není odráženo, neboť nás příroda neobdařila příslušnými senzory. Například rádiové vlnění. A naopak není hmotou vše, co svými počitky odrážíme, např. pohyb, prostor a čas. Do takové „definice“ by se jako hmota vešel mj. zvuk, gravitace nebo teplo, což je pohyb, pro který senzory máme a svými počitky jej odrážíme. Byla by to definice příliš úzká i široká současně, tedy definice posunutá. A navíc definice kruhem, neboť na jedné její straně je objektivní realita a na druhé její nezávislost na vědomí. Ba co víc, taková “definice” by vycházela z dávno překonaného látkového pojetí hmoty, (tzn. hmota je to, na co si mohu hmátnut) proti kterému Lenin celou svou knihou bojoval, např. slovy: “Hmota nemizí, mizí jen naše omezené představy o ní”.

Tuto “definici” se učily masy středoškoláků, vysokoškoláků i posluchačů VUMLu. Někteří z nich budou tímto článkem pohoršeni. Budou tvrdit, že snižuje Leninův význam, nebo že jej hanobí. Ne, to by si Lenin nezasluhoval. Byl velkým znalcem a propagátorem marxistické filozofie, na rozdíl od většiny svých následovníků ve vysokých funkcích. Bojoval proti zaplevelování marxismu nesmysly. Tento článek byl napsán na jeho obranu. Nejznámější Leninovo heslo “Učit se, učit se, učit se” neznamená “papouškovat, papouškovat, papouškovat”. Marxismus by měl opustit tento omyl svých profesionálních vykladačů a přiznat jej. Ona totiž každá generace musí opravit a doplnit učebnice, ze kterých se učila, aby lidstvo nezhlouplo.

František Ledvina

https://www.youtube.com/watch?v=4BuEccuDY8A

K článku „Leninova definice hmoty?“

(Bouře ve sklenici vody)

Jak je to s Leninovým pojetím (gnoseologickou definicí) hmoty?

Tak zde opět máme text od Františka Ledviny, který prý respektuje jen vědeckou úroveň interpretace marxismu. Takovou interpretaci marxismu podle něj prý deformovali, poškozovali zejména učitelé marxisticko-leninské filozofie: „Věda se vyvíjí tak, že své omyly opravuje; chyby svých klasiků taktně zapomíná a přejímá od nich i rozvíjí jen to, co se vývojem potvrzuje. To ji odlišuje od filozofie, jejíž učitelé často zatvrzele vyučují chyby slavných myslitelů stejně horlivě jako zrnka pravdy, která jsou v jejich dílech obsažena. Materialistickou dialektiku chápali Marx, Engels i Lenin jako vědu, ale její učitelé k ní často přistupovali jako k filozofii, se všemi nectnostmi (? – ZK) z toho vyplývajícími.“

Vskutku „promyšlené“ a „seriózní“ prohlášení autora, které se ovšem spíše kryje s jeho svéráznou, přesněji nesprávnou interpretací, jím prezentované problematiky – „Leninova definice hmoty?“

O co jde?

Pro snadnější pochopení toho, o co jde, uveďme delší citaci, z textu Františka Ledviny: »Ve své knize „Materialismus a empiriokriticismus“ napsal V. I. Lenin větu, která začala být po jeho smrti interpretována jako definice hmoty: „Hmota je filozofická kategorie k označení objektivní reality, která je dána člověku v jeho počitcích, která je kopírována, fotografována, zobrazována našimi počitky a existuje nezávisle na nich.“ Ta věta byla napsána v kapitole o objektivní pravdě, v níž Lenin polemizuje s idealisty, tvrdícími že objektivní realita neexistuje, že existují jen počitky. Pravdivě vysvětluje počitky jako odraz objektivní reality. Nic víc. Ale mnozí z těch, kteří se rádi přiživovali na Leninově slávě, povýšili tuto větu do šlechtického stavu a udělali z ní definici hmoty. V rozporu s Leninem, kterého svou horlivostí znesvětili. Ten totiž definovat hmotu odmítal. Ve stejné knize, o pár stránek dále v části nazvané „Co je hmota“ (? – ZK), marxisticky vysvětlil, proč to není možné. Protože hmota, bytí, a na druhé straně vědomí či myšlení, ať už je nazýváme jakkoli, jsou dva nejvyšší gnozeologické pojmy, a definovat znamená podřadit pojem obecnějšímu pojmu, což v tomto případě nejde. Snahy o definování hmoty odsoudil nevybíravými slovy. „Jen šarlatánství nebo krajní omezenost může požadovat, aby tyto dvě řady nesmírně širokých pojmů byly definovány jinak než prostým opakováním: jedno či druhé se pokládá za prvotní.“« Potud „svatosvatá“ slova autora článku Leninova definice hmoty?

A jsme u jádra věci, kdy stoupenec a obhájce „čisté“ „vědoucí vědy“ („za každou cenu“, i za cenu nepochopení o co skutečně jde) je svým, razantním tvrzením, že Lenin „definovat hmotu odmítal“, řeknu to mírně – zcela mimo.

Aby čtenář mohl pochopit, o co jde, pak by si měl pozorně přečíst alespoň část Leninova textu: nejen stránku 133, kde je hmota jako filozofická kategorie, Leninem stručně vymezena, ale i následné stránky (s. 149 až 153) ze začátku 1. podkapitoly „Co je hmota? Co je zkušenost?“ – III. kapitoly „Teorie poznání dialektického materialismu a empiriokriticismu“, z Leninovy práce „Materialismus a empiriokriticismus“ (jež tvoří 14. sv. Leninových spisů, SNPL Praha 1958).

Z Leninova textu

Na stránkách 146 až 153, Lenin provádí kritiku subjektivních idealistů a agnostiků a mezi nimi machistů, jejich úvahy o hmotě. Uvádí zde konkrétně mimo jiné názory Avenaria, který „nazývá fyzično neboli hmotu absolutnem a metafyzikou, protože podle jeho teorie o principiální koordinaci (či „plné zkušenosti“ dle ještě novějšího termínu) je protičlen neoddělitelný od centrálního členu, okolí je neoddělitelné od Já, ne-Já je neoddělitelné od Já (jak pravil J. G. Fichte) … je tedy zcela jasno, jaký ráz mají Avenariovy výpady proti „hmotě“: Idealista tu popírá, že bytí fyzické je nezávislé na psychice, a proto zavrhuje pojem, který filozofie pro toto bytí vytvořila…

Mach vyjadřuje podobnou myšlenku: „To, co nazýváme hmotou, je jen jistá zákonitá souvislost elementů („počitků!“).

Dál Lenin uvádí výrok zuřivého bojovníka proti materialismu anglického machisty Pearsona: „Z vědeckého hlediska nemůže být námitky proti tomu, jsou-li určité více méně stálé skupiny spojovány dohromady a označovány jako hmota. – Takto se velice přibližuje definici J. St. Milla: Hmota je konstantní možnost počitků – takováto definice hmoty je však zcela rozdílná od definice, že hmota je věc, která se pohybuje“ atd. atd. (Jde zde jen o velmi zestručněnou charakteristiku „hmoty“, ze strany uvedených subjektivních idealistů.) (s. 149 – 150)

Lenin k tomu mimo jiné dodává, že: „Všichni námi uvedení filozofové, ať přímo či zastřeně, nahrazují základní filozofickou linii materialismu (od bytí k myšlení), opačnou linií idealismu. Jejich popírání hmoty je už velmi dávno známé řešení gnozeologických otázek v tom smyslu, že je popírán vnější, objektivní zdroj našich počitků, že je popírána objektivní, našim počitkům odpovídající realita. Naproti tomu příslušnost k té filozofické linii, kterou odmítají idealisté a agnostikové, je vyjadřována určeními: Hmota je to co působíc na naše smyslové orgány, vyvolává počitek; hmota je objektivní realita, daná nám v počitku apod.“ (150 – 151)

Lenin dále uvádí, že machista Bogdanov „je velmi rozhořčen těmito (výše uvedenými – ZK) definicemi, které „jsou prý prostým opakováním oné „formule“ (Engelsovy …) jež praví, že pro jeden směr ve filozofii je hmota prvotní a duch druhotný, pro druhý směr – je tomu naopak. Všichni ruští machisté…

Kdyby se však tito lidé, jen trošičku zamysleli, museli by přijít na to, že není možno dva poslední gnozeologické pojmy definovat v podstatě jinak než tím, když určíme, který má být pokládán za prvotní. Co znamená „definovat“? Znamená to především podřadit daný pojem pojmu jinému, širšímu. … Ptejme se nyní, zda existují širší pojmy, s nimiž by mohla operovat teorie poznání, než jsou pojmy: bytí a myšlení, hmota a počitek, fyzično a psychično? Nikoli. To jsou nejrozsáhlejší, nejširší pojmy, za něž dále v podstatě… posud gnozeologie nepokročila. Jen šarlatánství nebo krajní omezenost může považovat, aby tyto dvě „řady“ nejrozsáhlejších pojmů byly „definovány“ jinak, než „prostým opakováním“: Jedno či druhé, se pokládá za prvotní.

Vezměte tři výše uvedené úvahy o hmotě. Nač je všechny můžeme v podstatě redukovat? Na to, že tito filozofové postupují od psychického čili od Já k fyzickému čili okolí, jako od centrálního členu k protičlenu čili od počitku k hmotě čili od smyslového vjemu k hmotě.

Což mohli Avenárius, Mach a Paerson „definovat“ základní pojmy (všimněme si těch „uvozovek“ – ZK) v podstatě nějak jinak než tím, že ukázali směr své filozofické linie? Mohli definovat jinak, nějak zvláštně, co je Já, co je počitek, co je smyslový vjem? Stačí otázku jasně položit, abychom pochopili, jak ohromný nesmysl říkají machisté, žádají-li po materialistech takovou definici hmoty, která by se neomezovala na opakování toho, že hmota, příroda, bytí, fyzično je prvotní, kdežto duch, vědomí, počitek, psychično je druhotné.“ (Tamtéž 151 – 152)

Geniálnost Marxova a Engelsova se přece projevila mimo jiné v tom, že přezírali učeneckou hru s novými slovíčky, vymudrovanými termíny, chytráckými „ismy“ a prostě a přímo řekli: Ve filozofii je linie materialistická a idealistická a mezi nimi jsou různé odstíny agnosticismu. Křečovité úsilí najít „nové“ hledisko ve filozofii ukazuje takovou chudobu ducha, jako úsilí podat „novou“ teorii hodnoty, „novou“ teorii renty apod.“ (Viz V. I. Lenin, Materialismus a empiriokriticismus, s. 149-152.)

K výše uvedenému z Leninova „Materialismu a empiriokriticismu“, je podle mého názoru třeba ještě něco dodat.

Co je nutné respektovat při definování filozofických kategorií

Je třeba mít na paměti, že nejdůležitější požadavky dialektického materialismu při definování filozofických kategorií a pojmů, vplývají ze zákona jednoty a boje protikladů. Analýza obsahu pojmů vědomí a hmoty z tohoto hlediska pochází právě od Lenina, který zdůrazňoval, že každá z těchto protikladných kategorií může být definována jen skrze druhou. Když právě zde, v Materialismu a empiriokriticismu, polemizoval (ne proti budoucím učitelům MLF), ale proti machistům, kteří „se rozhořčovali“ nad definováním polárních kategorií skrze sebe navzájem.

Lenin, jak je výše uvedeno napsal, „že není možné dva poslední gnozeologické pojmy definovat v podstatě jinak než tím, když určíme, který z nich má být pokládán za prvotní“. To však neznamená, že jsou tyto protiklady rovnoprávné. Vždyť hmota je prvotní, existuje mimo vědomí a nezávisle na něm. Vědomí, které je funkcí specifického druhu nejvýše organizované hmoty (lidského mozku), tedy tak, že nakonec samo patří svým způsobem k materiálnímu světu, je však druhotné, odvozené od hmoty. Je jejím produktem, odrazem.

Přesto však slovy Lenina: „Ve světě není nic než pohybující se hmota a pohybující se hmota se nemůže pohybovat jinak než v prostoru a čase…“ (Tamtéž s. 183.)

A jak je to s vědomím, s požadavkem nesměšovat vědomí s hmotou? Celá tato problematika spočívá v nutnosti přistupovat dialekticky k základním kategoriím materialismu, které mohou být pochopeny pouze v jejich jednotě, jako jednotě nestejných protikladů.

Právě zde, v „Materialismu a empiriokriticismu“, postihuje Lenin zcela zásadní otázku – jaký je „charakter“ tohoto protikladu: „Protiklad hmoty a vědomí má také ovšem absolutní význam jen v hranicích velmi omezené oblasti. V daném případě výlučně v rovině základní gnozeologické otázky, která se ptá, co uznat za prvotní a co za druhotné. Mimo tyto hranice je relativnost daného protikladu nepochybná.“ (Tamtéž s. 153.)

Jak je tomu opravdu s odmítnutím definovat hmotu?

Předně, jestliže vymezujeme, tedy formulujeme obsah a význam daného termínu (pojmu, kategorie), pak zvláště jde-li o filozofickou kategorii, pak ji chtě nechtě definujeme. Do jaké míry komplexně, přesně, pravdivě, je poněkud jiná otázka. Co vidím jako určitý problém, je, že někteří autoři učebních textů marx-leninské filozofie, možná dostatečně nevyužili ještě jiné a výstižné formulace Lenina pro jasnější postižení filozofické kategorie hmoty, s důrazem na teorii odrazu (smyslového i racionálního). Kdy tak nejvyšší, výlučně lidskou formou odrazu objektivní reality je lidské vědomí.

Tolik citovanou Leninovu filozofickou kategorii hmoty, kde se (pod vlivem kritiky subjektivních idealistů a agnostiků, absolutizujících právě počitky, „komplexy počitků“) zdůrazňuje především role počitků, pak uvedená kategorie, je jakoby vázána jen na onen základní stupeň smyslového poznání (počitek, vjem, představa), jakoby z toho „vypadávala“ problematika odrazu na vyšším racionálním, teoretickém stupni poznání (proces tvorby pojmů, soudů a úsudků).

V Leninově textu tomu však tak fakticky (že by šlo o „vypadávání“ vyššího, racionálního stupně odrazu, poznání) není! Oběma základními, dialekticky propojenými stupni odrazu, poznání objektivní reality, je poznáván okolní svět, společnost i samotný člověk. To vše je samozřejmě spojeno s úlohou samotné prakticko-předmětné, přetvářející činnosti člověka, lidí, společnosti.

Bez ní by nebylo potřebných, různorodých vědecko-technických prostředků, kterými lidé mohou svou poznávací a praktickou činností, stále hlouběji pronikat do nesmírně složitého hmotného i ideálního, vědomostního, člověkem tak či onak racionálně ovládaného, světa.

Zdeněk Košťál, 27. května 2025

Naposledy o Leninově definici hmoty

Napsal jsem článek o tom, že věta, kterou se dvě generace studentů učily jako „Leninovu definici hmoty“, není definicí, že ji Lenin nikdy jako definici nepojal, a že dokonce pokusy o definování hmoty příkrými slovy odmítal. To se můj oponent Zdeněk Košťál ani nepokusil vyvrátit, dokonce se jasně nevyjádřil ani k tomu, zda on sám tuto větu za definici považuje.

Psal jsem o tom, že to byl omyl profesionálních vykladačů marxismu, že vznikl až po smrti Lenina, a že se později tento omyl začal z marxistické literatury vytrácet. To můj oponent ani nezaregistroval.

Napsal jsem, že kdybychom tuto větu považovali za definici, pak by to byla definice příliš úzká a široká současně, navíc by to byla definice kruhem a nedefinovala by hmotu, ale pouze látku. A uvedl jsem příklady. Tím se můj oponent nezabýval. O to více nešetřil posměšky a citáty o něčem jiném. Nepovažuji za příliš svérázné, když chci, aby definice byla definicí a zákon zákonem.

Před půl stoletím jsem svému učiteli na Vysoké škole politické ÚV KSČ odrecitoval onu „definici“ a mírně jsem ji zpochybnil. Smutně pokýval hlavou a řekl: „Musíš to chápat jako dobové vysvětlení“. V roce 1986 vyšel v nakladatelství ÚV KSČ Svoboda „Stručný politický slovník“. V hesle „Hmota“ už ono dobové vysvětlení chybělo. Stručně, přesně a marxisticky je zde vysvětleno co je hmota, bez použití slov „definice, Lenin, počitky, fotografování, kopírování a zobrazování“. Autory této knihy byli učitelé VŠP ÚV KSČ.

S nimi, se svými kolegy, měl tenkrát statečně a s nadhledem polemizovat soudruh Košťál, ne až dnes se mnou. Oni totiž na rozdíl od něho pochopili, že nelze do nekonečna pod jménem marxismu šířit masově nesmysl. Jenže on to dnes velkomyslně považuje za „bouři ve sklenici vody“.

Diskuse je výměna argumentů, ne slov či citátů. Marx napsal, že „zkušebním kamenem materialistické dialektiky je příroda“, zatímco můj oponent vše poměřuje jen citacemi klasiků ze Spisů. I já v nich hledám pravdu, ale nepovažuji je za konečný důkaz všeho. Protože vím, že pravda má dvě stránky, absolutní a relativní, a že Spisům nikdo neudělil výjimku. Kritériem pravdy je praxe, žádné citáty.

Žonglování s citáty, zvláště s dlouhými, není ani poučné, ani zábavné. A proto slibuji čtenářům Dialogu, že už nikdy s docentem Košťálem diskutovat nebudu.

František Ledvina

Mé odpovědi na obhroublé reakce Františka Ledviny

Tak jako u problematiky odmítnutí zákona negace negace, že to žádný zákon není, aniž bys to dokázal a navíc jsi se odvolával na zkreslené, neúplné fragmenty z neznámého (neuvedeného) textu Lenina. Tvá slova: „Lenin jednou při odmítnutí myšlenky vývoje v kruhu také použil obrat “tak říkajíc po spirále”, a tím se stala pro mnohé vykladače marxismu spirála neotřesitelným dogmatem.“ Fakticky tomu bylo, jak jinak, než zcela jinak. Mne ten text Lenina byl znám (a tam byla použita spirála ve spojitosti „spirála ne přímka“. Šlo o metodickou pomůcku k pochopení onoho zákona negace negace. Tak jsem jej přepsal a zaslal pro informaci členům RRD, aby věděli, že si nevymýšlím.

S tolerancí vůči F. Ledvinovi (F. L.), to nebylo určené k publikování. Tex byl však poté, ne na mou žádost, ale nebyl jsem proti, publikován. Navíc vyšlo i najevo, že citát ze slovníku, ve kterém v rozporu s jeho tvrzeními, byla negace negace uznána, když ne jako univerzální, tak přeci jen jako zákon marxistické dialekticky. To se kolegy F. L. zřejmě dotklo. A tak zintenzivnil své obhroublé chování vůči mne. K tomu zřejmě došlo již na minulé RRD, které jsem se bohužel, nemohl zúčastnit.

Pokud ještě jde o zákony materialistické, marxistické dialektiky, tak se k tomu ještě vrátím, nejen kvůli zákonu negace negace (který podle něj neexistuje), abych argumentačně připomenul (opět se ti to nebude líbit) to, proč Lenin napsal, že „Marx nenapsal Logiku s velkým L, ale Kapitál.“ A zde je ne hegelovská, ale marxistická dialektika naplno použita a rozpracována.

* * *

Nyní se kolega F. L., opět s vehemencí sobě vlastní, pustil do mne, opět až obhrouble, ohledně mého textu, reakci na jeho článek o Leninově definici hmoty. Je mne vyčítáno:

a) za onu Leninovu větu (jež je považována za definici hmoty), považuji i já za definici;
b) prý moji kolegové vysvětlili bez použití slova definice co je hmota a já měl tenkrát statečně a s nadhledem s nimi polemizovat, a ne až dnes se ním;
c) pod jménem marxismu šíření (v masovém měřítku) nesmyslů, prý dnes velkomyslně považuji za „bouři ve sklenici vody“
d) „můj oponent vše poměřuje jen citacemi klasiků ze Spisů. I já v nich hledám pravdu, ale nepovažuji je za konečný důkaz všeho.

Takže ve stručnosti:

Nešlo o to, zda onu větu V. I. L „považuji za definici“, ale o to, zda považuji Leninovo vymezení filozofické kategorie za definici. A to jsem sdělil. Dle Lenina nejen v Materialismu a empiriokriticismu, Filozofických sešitech aj.: hmota je filozofická kategorie k označení objektivní reality, která je odrážena našim vědomím (smyslovým a racionálním poznáním) a existuje objektivně, nezávisle na našem vědomí. A tak jsem to i učil, kdy byla jistým centrem ona Leninovy filosofická kategorie hmoty (definice), kde byl položen důraz jen na smyslové poznání, vědomí (počitek, vjem, představa).

Na katedře nebyla vedena žádná diskuse o definici či nedefinici hmoty, takže jsem diskutovat nemohl. Ale věř, že bych diskutoval. Diskutoval jsem otevřeně, nejen mezi spolupracovníky v převratu i po převratu, tak jako jsem diskutoval a diskutuji dodnes – což ti zřejmě vadí…

Nešlo a nejde o „jakési šíření nesmyslů“ ve jménu marxismu, ale o tvůj přístup k této „problematice“. O tvou dezinterpretaci Leninova přístupu, že prý byl odpůrce možnosti definovat hmotu..!
Vím, co tě znám, že nemáš rád citace z klasiků (také mne to neustále předhazuješ). Nechápeš, že když se na ně odvoláváš, prezentuješ jejich názor atd., že to k tomu patří. To je také tvá „achillova pata“, když píšeš o některých problémech, je někdy cítit (pro toho, kdo zná texty klasiků), že to neodpovídá skutečnosti. Tak jak tomu je v tvém článku o Leninově definici hmoty. Proto jsem uvedl rozsáhlejší citaci z Materialismu a empiriokriticismu a doložil ti tak, že tvá interpretace o odmítání definice („definice“) hmoty Leninem, nesedí.

Zdeněk Košťál