Solidarita a „solidarita“ s Ukrajinou
V neděli 20. února jednal krizový štáb Ministerstva zahraničních věcí ČR (MZV). Ministr zahraničí Jan Lipavský (Piráti) na následné tiskové konferenci oznámil, že ministerstvo chystá další zdravotnickou pomoc Ukrajině ve výši deseti milionů korun. (Při dnešních cenách se zdá být taková „pomoc“ dosti symbolická.)
V roce 2020 vyvezly české firmy na Ukrajinu zbraně a vojenskou techniku za 514 milionů Kč. Za rok 2021 není údaj k dispozici.
Vrchní velitel ozbrojených sil Ukrajiny generálporučík Valerij Zalužnyj požádal při únorové návštěvě ČR o zvýšení dodávek zbraní a munice. Česko bylo v této souvislosti označeno za jednoho z nejspolehlivějších partnerů Ukrajiny v oblasti vojenské spolupráce.
26. ledna rozhodla vláda o daru 4000 dělostřeleckých granátů za asi 37 milionů korun Ukrajině. Dosud, do 24. února, nebyly na místo doručeny. V únoru deklarovalo dodání dalších zbraní Ukrajině také Polsko. S dodávkami zbraní nelení zejména USA, Spojené království a pobaltské státy (poskytující své americké zbraně se svolením USA).
Od roku 1991 do roku 2014 byly Ukrajině podle Výzkumné agentury amerického kongresu poskytnuty 4 miliardy dolarů vojenské pomoci a dalších 2,5 miliardy pak dorazily po roce 2014.
24. ledna uvedl pražský primátor Zdeněk Hřib (Piráti), že hlavní město pošle 10 milionů korun na pomoc Ukrajině. Probíhají různé humanitární sbírky. Zprávy ČT 24. února hovořily o celkové české humanitární pomoci Ukrajině ve výši 300 milionů Kč.
Česko-ukrajinská vzájemná pomoc a solidarita je vskutku dojemná. Česká strana dodává zbraně a peníze, ukrajinská naopak „lidské zdroje“, bez kterých by u nás nefungovalo nic od úklidových firem přes stavebnictví, dopravu až po zdravotnictví.
V červnu 2021 žilo na území ČR 183 250 občanů Ukrajiny a 53 253 českých občanů ukrajinské národnosti, čímž Ukrajinci tvořili největší národnostní menšinu na území republiky.
*
Osvobození Donbasu se nekoná
18. února byla v Doněcké lidové republice (DLR) a Luganské lidové republice (LLR) vyhlášena evakuace civilního obyvatelstva, v prvé řadě dětí, žen a starých lidí, do Ruska. Evakuaci provádějí podniky za použití vlakové a autobusové dopravy. Při té příležitosti bylo obnoveno osm let nepoužívané vlakové spojení mezi LLR a Ruskem. Za pozornost stojí, že mezi odezvami místních obyvatel se kromě volání po příchodu ruské armády na Donbas objevil i výstižný povzdech: „Máme velký výběr: bojovat za ukrajinské nebo ruské kapitalisty!“
V této souvislosti je podstatné, že deklarovaná „lidovost“ republik Donbasu je zřejmě značně iluzorní. Nejde o lidově demokratické, natož socialistické režimy. Vítězná strana voleb v roce 2018 v LLR „Mir Luganščtině“ se nehlásí k žádnému pojetí socialismu a dle dostupných zdrojů je její ideologií ruský nacionalismus, rusofilie, separatismus, euroskepticismus a antiamerikanismus. Stejně se profiluje i vítězná strana voleb 2018 v DLR „Donětskaja respublika“. Žádné dostupné zdroje nehovoří o zespolečenštění výrobních prostředků v tzv. lidových republikách v žádném rozsahu, natož o jejich řízení skutečnou vládou pracujícího lidu v jakékoli formě.
Komunistická strana Doněcké lidové republiky nemá od roku 2016 žádného poslance Sněmovny lidu DLR a dostupné zdroje nehovoří o její účasti ve volbách 2018. V LLR komunistická strana buďto vůbec nepůsobí nebo není registrována. V žádné z republik neexistuje nebo přinejmenším není registrována žádná další strana hlásící se k jakémukoli pojetí socialismu.
Luganská lidová republika má rozlohu asi desetiny ČR a přibližně 1,5 milionu obyvatel. Jen o málo větší je Doněcká lidová republika s odhadovanými přibližně 2,3 miliony obyvatel. Pochybnosti budí už sama skutečnost, že obě mezinárodně neuznané republiky existují osm let od vyhlášení svého vzniku samostatně a jejich vedení není schopno či ochotno se spojit, ačkoli spolu sousedí a obyvatelstvo ve zdrcující většině hovoří stejným jazykem (rusky).
I kdyby se lid tak malého území sjednotil a pokusil se o překonání kapitalismu a budování socialismu, těžko by mohl uspět v sevření ukrajinského proamerického režimu z jedné strany a ruského reakčního oligarchického režimu, oživujícího tradice carismu, ze strany druhé. Tím spíše ne po 21. únoru, kdy už je Donbas otevřeně ruským impériem vojensky obsazen a lze to pokládat za předehru jeho oficiálního připojení k Ruské federaci.
Zarážející je, že Ruská federace uznává republiky Donbasu až 8 let po jejich vyhlášení, současně s jejich vojenským obsazením. Je to zjevným důkazem, že o skutečnou nezávislost Donbasu neusiluje, pouze potřebuje legitimizovat obsazení oblasti svými ozbrojenými silami, což se z mezinárodního hlediska beztak naprosto nepodařilo. Žádný stát OSN kromě Ruska republiky Donbasu neuznal. Postup Ruska nepodpořila ani Čína, která uznává územní celistvost a nedotknutelnost Ukrajiny a vyzvala obě strany konfliktu ke zdrženlivosti.
22. února sdělovací prostředky uvedly, že Rusko uznalo republiky Donbasu na podstatně větším území, než které jejich správa reálně ovládá. To znamená faktické vyhlášení války Ukrajině, pokud její ozbrojené síly zbylá nárokovaná území neopustí bez boje, což není pravděpodobné. Větší válečný konflikt by však neměl vzniknout, pokud NATO dodrží deklarované nevyslání svých vojsk na Ukrajinu. Navzdory tomuto prohlášení už v zemi zřejmě působí menší vojenské kontingenty Spojeného království a Kanady. (Dostupné zdroje se různí v tom, zda už skutečně v zemi jsou nebo se o jejich nasazení jen uvažuje.)
USA a jejich spojenci včetně EU postupně vyhlašují protiruské sankce (a také proti jeho spojenci Bělorusku), lze však předpokládat, že tyto nedosáhnou velkého rozsahu, protože státy EU jsou závislé na ruském plynu a ropě. Kromě toho je ruská oligarchie zdrojem značných zisků pro buržoazii Západu a ruský kapitál je se západním značně propojen.
24. února vojenské útoky ze strany Ruska výrazně překročily hranice obou takzvaných lidových republik a Ukrajina přerušila diplomatické vztahy s Ruskem. S ohledem na vojenské napadení a faktické vyhlášení války ze strany Ruska je to plně pochopitelné. Česko zatím přistoupilo jen k poměrně mírnému omezení diplomatických vztahů uzavřením konzulátů.
Informace o skutečném průběhu války 24. února jsou nepřehledné a nejasné. Ukrajinský velvyslanec v Praze hovořil odpoledne v Poslanecké sněmovně o desítkách, možná stovkách ukrajinských obětí. BBC uváděla 24. února „neověřené ukrajinské informace“ o desítkách zabitých ruských vojáků. Dostupné materiály, pokud jsou věrohodné, svědčí o útocích ruských agresorů proti civilním cílům, tedy o zločinech proti lidskosti. BBC informuje na základě ukrajinských zdrojů o pozemních, leteckých i námořních útocích Ruska, přičemž Rusko 24. února odpoledne hlásalo zničení více než 70 vojenských cílů. K raketovým zásahům došlo i v oblasti Lvova, zhruba 200 km od slovenských hranic.
Dochází k mohutné emigraci z Ukrajiny na západ. Již několik dní vyslovují někteří čeští režimní politici obavy z možná až stovek tisíc ukrajinských uprchlíků a nepokojů s tím souvisejících.
Komunisté hájí právo národů na sebeurčení až do oddělení a vytvoření vlastního státu. Žádný doněcký ani luganský národ však neexistuje. I s ohledem na rozsáhlé překročení ruského útoku přes území donbaských takzvaných lidových republik nese ruský útok všechny znaky imperialistické agrese.
*
Dvě strany reakční barikády
Ohlasy na ruské uznání Doněcké a Luganské lidové republiky a následné jejich vojenské obsazení a zahájení války proti Ukrajině se v českém prostředí přibližně rozdělily na dva tábory. Oficiální mediální proud spílá Rusku za to, že „chce obnovit Sovětský svaz“, jak se 21. února vyjádřil předseda vlády Petr Fiala (ODS). Pokud by tomu tak bylo (byť jen z územního hlediska), byl by žalostným výsledkem dosavadní zisk Krymu a Donbasu, tedy území společně menších než Česká republika, za více než 30 let od rozpadu SSSR.
Politický geograf Michael Romancov prohlásil 21. února v ČT, že „myšlení Putina je naprosto bolševické“, ačkoli Putin předtím ve svém projevu (jako už mnohokrát předtím) spílal někdejšímu sovětskému vedení, zejména z éry 20. – 50. let, mimo jiné za vytvoření současných „problémů s Ukrajinou“, tedy formování hranic Ukrajiny tak, jak je dnes uznává mezinárodní společenství. Jako již mnohokrát nezapomněl spílat přímo V. I. Leninovi. Přesto je nadále jak velkou částí svých odpůrců, tak svých příznivců zcela mylně označován za „následníka SSSR“ či snad dokonce za „komunistu“, „bolševika“.
Z parlamentních stran nestojí plně na straně USA-NATO-EU jen nacionalistická Svoboda a přímá demokracie (SPD), která je však rozdělena a prorusky se vyjadřuje jen její část. Všech 166 poslanců (z 200) přítomných 24. února na jednání Poslanecké sněmovny ČR hlasovalo pro územní celistvost a svrchovanost Ukrajiny v mezinárodně uznaných hranicích a odsouzení ruské agrese. Takové stanovisko přednesla i SPD.
Prezident republiky Miloš Zeman 24. února odsoudil ruský postup jako agresi a plně podpořil Ukrajinu, čímž zklamal všechny své odpůrce i příznivce, kteří ho považovali za „proruského“.
Hlasy formálních komunistů a dalších zastánců socialismu zůstaly rozdělené, tak jako v nedávné minulosti například uprchlickou krizí. Část z nich, zejména řadových aktivistů, pěje chválu na postup ruského vedení a spílá všem jeho kritikům, splývajíc v tomto postoji s nacionalisty a fašisty. Odlišná stanoviska zazněla zpočátku (již před ruským útokem) například z prostředí marginální strany Levice či Anarchistické federace, kde však byl někdy patrný příklon na opačnou stranu imperialistické barikády, tedy na podporu stávajícího prozápadního ukrajinského vedení, které považovali za méně reakční než vedení ruské, například z hlediska politické perzekuce svých odpůrců.
Stanovisko neurčitého „vedení KSČM“ (stanovy takový orgán neznají) vydané 22. 2. konstatuje, že „viníkem stávající eskalace není zdaleka jen Rusko, ale také USA, Evropská unie a pakt NATO, stojící za kyjevským režimem, vojensky dlouhodobě útočícím na obyvatele Donbasu.“ Dodává, že „i nyní KSČM prosazuje mírové řešení současné situace na základě diplomatických jednání a mezinárodního práva.“ To říkají ostatně i obě strany konfliktu, jen si mezinárodní právo vykládají různě. Z osobních kontaktů i vyjádření na sociálních sítích je však patrné, že skutečný názor značné části členské základny by se dal vyjádřit mnohem stručněji, třemi slovy „Putin je bůh“.
Předsedkyně KSČM Kateřina Konečná konstatovala 24. února, že „Putin se snížil na úroveň NATO“.
Společné prohlášení komunistických a dělnických stran zveřejněné 24. února na serveru solidnet.org uvádí mj., že „rozhodnutí Ruské federace nejprve uznat „nezávislost“ takzvaných „lidových republik“ v Donbasu a poté přikročit k ruské vojenské intervenci, která probíhá pod záminkou ruské „sebeobrany“, demilitarizace a „defašizace“ Ukrajiny, nebylo učiněno za účelem ochrany obyvatel regionu nebo míru, ale za účelem prosazování zájmů ruských monopolů na ukrajinském území a jejich nelítostného soupeření se západními monopoly.“ V době vydání prohlášení jej signovalo pouhých šest stran. Komunistická strana Ruské federace v té době zaujímá jako obvykle vazalské, Putinovu hrůzovládu podporující stanovisko.
*
Čínsko-ruský bilaterální obchod vzrostl v roce 2021 meziročně o 35,9 procenta a dosáhl 146,8 miliard dolarů, čímž poprvé přesáhl hranici 140 miliard dolarů a zapsal si nejvyšší hodnotu v historii, jak ukazují oficiální údaje. Oba státy si vytyčily cíl dosáhnout ve vzájemném obchodu do roku 2024 hranici 200 miliard dolarů. Uvedl to čínský list Global Times.
*
Nepoučitelní
25. února 2022 si připomínáme 74 let od vítězství československého pracujícího lidu nad buržoazií a reakcí. K hanobení tehdejšího vítězství se kromě všech režimních sdělovacích prostředků připojuje i část „komunistů“. V Haló novinách z 22. 2. se tak například můžeme dočíst, že uplatňování sovětských zkušeností v 50. letech bylo chybné, zejména upřednostňování těžkého průmyslu a „nucená kolektivizace“ (přičemž kritikům zřejmě vadí spíše kolektivizace jako taková než jen způsob jejího provedení), zkrátka 50. léta byla „neutěšená“. Člen ZO KSČM Vodňany David Mikeš vyvozuje z porážky „pražského jara“ vskutku bizarní závěr, že bychom neměli dopustit, „aby nám opět vládl Slovák“ a v závorce dodává výkřik „Skála na Hrad!“ (protože je Čech?). Takové nacionalistické nesmysly tiskne „levicový deník“ ovládaný a sponzorovaný KSČM. Uzavírá, že prý „jsme se jako komunisté z našich chyb poučili, a že tudíž jednoznačně odmítáme více či méně postupné omezování a pošlapávání svobod v dnešní době.“ Tento článek a řada jemu podobných dokazuje pravý opak, že KSČM se z ničeho nepoučila, hlavní nedostatky minulého budování socialismu vidí ve skutečných pilířích jeho úspěchů a vítězství a ze skutečných problémů vedoucích nakonec k pádu dělá příklady hodné následování.
*
Kandidát
Kandidát KSČM na prezidenta republiky Josef Skála nyní zahajuje kampaň sbírání 50 tisíc podpisů, nutných k registraci. KSČM měla v roce 2021 méně než 29 tisíc členů, z nichž nemalá část byla z důvodu vysokého věku a zdravotního stavu trvale omluvena a není schopna jakékoli činnosti. S ohledem na nejednotu strany část členů současně odmítá kandidaturu Josefa Skály podpořit, takže shromáždění potřebných 50 tisíc podpisů není jisté a v případě neúspěchu dojde k obrovské blamáži.
Příklon prezidentského kandidáta k nacionalistickým a proruským tendencím a jeho úsilí o spojenectví například s nacionalistickou a zfašizovanou SPD budí vážné obavy i u internacionálně orientovaných komunistů. V této souvislosti bylo již zveřejněno několik kritických ohlasů. Lze předpokládat, že volby prezidenta republiky v roce 2023 tak budou pro KSČM další z řady proher, ne tak proto, že nezvítězí její kandidát (s čímž nutno dopředu počítat), ale z hlediska dalšího prohloubení rozporů uvnitř hnutí, kdy se nemalá část vlastních aktivistů postaví proti „vlastnímu“ kandidátovi a navenek se ještě prohloubí vnímání komunistů jako nacionalistické, konzervativní a proruské síly, jejich splývání s nacionalisty a fašisty.
V době po vypuknutí rusko-ukrajinské války se proslýchá, že Josef Skála bude vystupovat na podporu Ruské federace. Pokud tomu tak bude, je to výzvou všem pokrokovým lidem ke zvrácení jeho kandidatury, případně alespoň k jejímu rozhodnému odmítnutí.
V případě takového vývoje je však i možné, že KSČM kandidaturu Josefa Skály odvolá, což jí rovněž propagandisticky na věrohodnosti nepřidá.
Uzávěrka 24. 2. 2022 20:00.
