Rostoucí vliv nacionalistických a krajně pravicových sil v celé Evropě není ani náhodný, ani se nejedná o vývoj, který by se odehrával mimo kapitalistický systém. Je úzce spjat s potřebami samotné kapitalistické moci v době, kdy se zintenzivňuje rivalita mezi imperialisty, zrychlují se přípravy na válku a zavedené buržoazní strany mají stále větší potíže s zajištěním souhlasu veřejnosti pro svou politiku.
Vzestup Alternativy pro Německo (AfD), francouzského Národního shromáždění a britské strany Reform UK, spolu se zkušenostmi vlády Giorgie Meloni v Itálii, ukazuje na významné změny v evropském politickém prostředí. Tyto síly zdaleka nepředstavují skutečnou výzvu kapitalistické nadvládě, ale nabízejí další politické možnosti těm částem buržoazie, které se snaží přizpůsobit měnící se mezinárodní situaci.
Kapitalismus nejen vytváří sociální nespokojenost zneužívanou krajní pravicí. Vytváří také politické podmínky, v nichž mohou nacionalistické a reakční síly tuto nespokojenost odvést od boje proti kapitalistické moci.
Zostřující se konkurence mezi Spojenými státy a Čínou, konfrontace mezi NATO a Ruskem a boj o trhy, energetické zdroje a obchodní cesty zhoršují rozpory uvnitř samotného euroatlantického bloku.
Různé části evropského kapitálu mají protichůdné zájmy týkající se vztahů s Washingtonem, Moskvou a Pekingem, budoucností Evropské unie, vojenských výdajů a následků sankcí a ekonomické konfrontace. Tyto neshody nevyhnutelně nacházejí projev v politických systémech kapitalistických států.
Je obzvláště zřejmé, že na rozdíl od zjednodušených historických analogií s 30. léty 20. století některé současné krajně pravicové strany získaly vliv kritikou aspektů konfrontace NATO a EU s Ruskem. Zatímco sociálnědemokratické, liberální a konzervativní vlády podporují vojenskou eskalaci, sankce a přechod k válečnému hospodářství, nacionalistické síly zneužívají odpor veřejnosti k jejich důsledkům. Slibují mír, národní suverenitu, levnější energii a ochranu domácího průmyslu a prezentují se jako alternativa k politikám, které zatěžovaly miliony pracujících.
Za těmito sliby se však neskrývá sebemenší výzva kapitalistickému vykořisťování, natož jakákoli vyhlídka na osvobození dělnické třídy od imperialistické konkurence. Navrhuje se další strategie pro obranu zájmů národní buržoazie. Zkušenosti Meloniho vlády v Itálii jsou charakteristické. Jakmile se dostala do úřadu, její dřívější euroskeptická rétorika se přizpůsobila základním závazkům italského kapitalistického státu, včetně jeho postavení v NATO a EU.
Krajní pravice proto může sloužit různým, někdy se překrývajícím účelům: vyjadřování zájmů jednotlivých buržoazních skupin v probíhajících mezinárodních přeskupeních a přesměrování nespokojenosti dělnické třídy směrem k nacionalismu, nepřátelství vůči imigrantům a iluzi, že dělníci a kapitalisté sdílejí společné národní zájmy.
Tento politický vývoj má však i druhou stránku, neméně důležitou než ta první. Právě ty síly, které se prezentují jako obránci demokracie proti krajní pravici, jsou často ty, jejichž politika pomohla vytvořit podmínky pro její růst.
Sociálnědemokratické vlády a liberálně-konzervativní strany vedly útoky na mzdy a pracovní práva, komercializaci veřejných služeb, stále nedostupnější bydlení a systematické podřizování sociálních potřeb kapitalistické ziskuchtivosti. Podporovaly také eskalaci vojenských výdajů a hlubší zapojení do imperialistických konfrontací.
Poté, co zavedli tyto politiky, nyní požadují, aby se dělníci shromáždili za nimi a zabránili tak krajní pravici v přístupu k moci.
Toto je známé vydírání takzvaného menšího zla. Dělnické třídě je řečeno, že bez ohledu na své stížnosti musí znovu vložit důvěru do těch, kteří vládli proti jejím zájmům, protože alternativa by údajně byla ještě horší.
Výzvy k široké alianci „progresivních“ a „demokratických“ sil se tak stávají prostředkem k omezení lidové opozice na hranice buržoazní politiky. Otázka kapitalistické moci mizí a nahrazuje ji otázka, který politický personál by ji měl spravovat.
Rozpor je ještě výraznější, když Evropská unie oficiálně odsuzuje fašismus, zatímco propaguje nehistorické ztotožňování komunismu s nacismem, toleruje ničení antifašistických památek a začleňuje antikomunismus do svého ideologického arzenálu. Jaký druh antifašismu vyžaduje opozici vůči krajní pravici, zatímco s kapitalismem zachází jako s nedotknutelným?
Co historická zkušenost učí komunistické strany
Právě zde nabývá historická zkušenost komunistického hnutí zvláštního významu. Boj proti fašismu byl neoddělitelně spjat s některými z nejhrdinnějších kapitol v dějinách mezinárodního komunistického hnutí. Tato historie však zároveň nastoluje obtížnou strategickou otázku: co se stane, když se antifašistický boj oddělí od revolučního boje za dělnickou moc?
Zkušenost se strategií „lidové fronty“, přijatou na VII. kongresu Komunistické internacionály v roce 1935, si v tomto ohledu zaslouží kritické zhodnocení.
Ve Francii se spolupráce se sociálnědemokratickými a buržoazními silami proti fašismu rozvíjela na základě programu vládnutí v rámci kapitalistických vztahů, namísto přípravy na socialistickou revoluci. Ve Španělsku pak následný vývoj komunistické strany směrem k národnímu usmíření a později k eurokomunismu ukázal dlouhodobé důsledky strategických ústupků učiněných ve jménu antifašistické jednoty.
Nic z toho nesnižuje hrdinné oběti komunistů, kteří bojovali proti fašismu, často za cenu vlastního života. Jde zde o politickou strategii komunistického hnutí a o důsledky podřízení jeho revolučních cílů spojenectvím, jejichž cílem je obrana buržoazní demokracie.
Zkušenost totiž ukázala, že ani ta nejodhodlanější antifašistická činnost sama o sobě nemůže zaručit revoluční charakter komunistické strany, pokud se její strategie stane svázanou se zachováním či správou kapitalistické moci. Otázkou není, zda mají komunisté vystupovat proti fašistickým organizacím – o tom není pochyb. Skutečnou otázkou je, pod jakým třídním praporem tento boj vedou, s jakými politickými silami a k jakému konečnému cíli směřují.
Existuje zásadní rozdíl mezi rozvíjením boje proti fašismu jakožto součástí nezávislé revoluční činnosti dělnické třídy a jeho redukováním na spojenectví s buržoazními silami, jejichž cílem je zachování stávajícího společenského řádu.
V druhém případě hrozí nebezpečí, že komunisté přestanou působit jako nezávislá revoluční síla a stanou se obránci buržoazního politického systému, který neustále vytváří nové formy reakce.
Revoluční zkušenost bolševiků přináší důležité historické poučení. Jejich nezávislá třídní politika během první světové války, a zejména v období mezi únorem a říjnem 1917, ukázala, jaký význam má udržení revoluční strategie uprostřed hlubokých politických otřesů – aniž by byla dělnická třída podřízena té či oné části buržoazie.
Tato poučení rozhodně nemají jen historický význam. V době, kdy se vyostřuje soupeření mezi imperialistickými mocnostmi a roste nebezpečí všeobecné války, se týkají samotného směru, kterým se ubírá současné komunistické hnutí.
Komunistické strany stojí před úkolem upevnit své kořeny v dělnické třídě, obnovit třídně orientované dělnické hnutí a čelit nacionalismu, fašismu i imperialistické válce, aniž by se staly pouhým přívěskem sociální demokracie či jiných buržoazních politických sil. Nemohou přistoupit na požadavek, aby dělníci přinášeli oběti ve prospěch konkurenceschopnosti, vojenské síly či geopolitických ambicí „vlastní“ buržoazie. Odpor vůči jedné imperialistické mocnosti rovněž nemůže být ospravedlněním pro podporu jiné mocnosti.
Boj proti krajní pravici nelze zúžit na záchranu buržoazní demokracie před jejím vlastním reakčním „potomkem“. Musí být spojen s bojem proti samotné kapitalistické moci – proti systému, který fašismus a reakci plodí, v případě potřeby jim vychází vstříc a využívá je k obraně zájmů kapitálu.
Dělnická třída nemá důvod vybírat si mezi různými obhájci téhož vykořisťovatelského systému. Historickým úkolem komunistického hnutí není zachraňovat kapitalismus před jeho vlastními rozpory, nýbrž organizovat boj za jeho svržení a za socialismus.
Autor: Nikos Mottas je šéfredaktorem portálu In Defense of Communism.
Přeložila a upravila redakce KPKV
Zdroj: https://www.idcommunism.com/2026/10/the-rise-of-far-right-in-europe-capitalisms-useful-ally-and-tasks-of-communists.html