Lidem v obcích se stále může zdát místní politika blízká, protože chodí na obecní či městský úřad, znají jeho zaměstnance, potkávají starostu atd. Přesto, kdybyste se jich zeptali, zda znají zastupitele, nebo dokonce členy rady vlastní obce (tam, kde je rada dle zákona zřizována), zřejmě byste se mnoho informací nedozvěděli. Ještě méně informací má většina pracujících nebo zaslouženě odpočívajících obyvatel o konkrétním programu a jednání rady, zastupitelstvech a o tom, co projednávají a schvalují. Zkrátka vytváří se zdání, jeví se nám, jako by fyzická blízkost obecních struktur a zastupitelů automaticky tvořily větší informovanost, nebo dokonce účast lidí na rozhodování a kontrole.
Jde o další rozpor, který odporuje realitě. Tvrdíme, pro někoho jde možná o paradox, že obecná informovanost o řízení a praxi obecních úřadů je menší než na úrovni kraje, a ještě menší než na úrovni centra. Na celostátní úrovni můžeme desítky let pozorovat rozkrývání některých korupčních, klientelistických a jiných kauz, což je většinou výsledkem konkurenčního boje jednotlivých kapitálových skupin, jejich stran, médií a zájmů, v méně častých případech aktivit odvážných a čestných jednotlivců. I kdybychom se zabývali statutárními městy, snad s výjimkou Prahy a Brna, kolik takových kauz bylo odhaleno za desítky let v tisících obcí či jejich obvodech a částech? Četli jste někdy ve své obci kritiku vyvádění obecního majetku ve prospěch spřízněných klanů? Nákupy nemovitostí za nízké ceny, zemědělských pozemků, ze kterých se brzy, jakmile se stanou majetkem členů klanů, stávající lukrativní stavební pozemky, nepotismu při obsazování vedoucích pozic v úřadě nebo příspěvkových organizacích, machinací při čerpání a kofinancování grantů a dotací, úzkých vazeb na developery, které brání obecní výstavbě a na druhé straně ničí či hyzdí historické části měst, nebo likvidují krajinu, vodu a půdu ve jménu rostoucího počtu skladů atd.? Čest výjimkám – ocenit musíme zejména aktivitu mnoha lidí a zastupitelstev, která vznikla v opozici proti snaze budovat po celé republice větrné elektrárny, nebo snahy o převzetí hospodaření s vodou do vlastní správy. Chceme věřit, že se jedná o počátky lidového hnutí v obcích, které však, bude-li pokračovat, narazí na objektivní systémové mantinely současné státní správy a samosprávy.
Okénko do historie státní správy a samosprávy
V čem spočívají tyto mantinely? V roce 1990 byl likvidován systém národních výborů přijetím zákona o obcích (Zákon č. 367/1990 Sb.), nový, dosud platný zákon o obcích byl přijat r. 2000 (Zákon č. 128/2000 Sb.). Od té doby se píše a hovoří o návratu k demokratickým formám správy, k obnově samosprávy atd. Nemáme nyní prostor k tomu zabývat se touto tématikou dopodrobna, ale několik poznámek učiníme, abychom mohli pojednat o podmínkách, které v současnosti mají zájemci a aktivisté z řad lidových tříd, pokud chtějí ovlivňovat politiku na místní úrovni.
Systém národních výborů byl zaveden na základě historických pokrokových tradic (1848, 1918-1919) a zkušeností se spontánním zakládáním národních výborů na osvobozeném území Československa na základě článku V. Košického vládního programu (viz https://kominternet.cz/knihovna/ruzni_Kosicky-vladni-program.pdf) a následně několika zákonů z různých let (zákony o národních výborech 1954, 1960, 1967 a 1983). Nešlo v žádném případě o náhodný krok. Ano, KSČ byla jeho velkou podporovatelkou, ale silnou podporu měl také v ostatních stranách a u prezidenta E. Beneše. Příčinou byly negativní zkušenosti z meziválečné republiky, kdy byla, velmi zjednodušeně řečeno, formálně oddělena státní správa a samospráva a obce měly vlastní právní subjektivitu a majetek, se kterým mohli nejen disponovat, tedy také obchodovat. Formálně byla autonomie obce na státní správě značná, reálně nikoliv, což se projevovalo i ve vyhrocených případech, kdy navzdory výsledkům voleb stát opakovaně znemožňoval vítězným stranám řídit obec, rozpouštěl zastupitelstva a dosazoval do čela obcí správní komise nebo vládní komisaře.
Národní výbory oddělení státní správy a samosprávy rušily, státní správa byla podřízena lidem volené samosprávě, samospráva byla odvolatelná, byrokracie početně omezena a nahrazena buď přímo poslanci (tehdejší název pro zastupitele) MNV, jejich volenými komisemi a orgány, nebo jim podřízenými úředníky včetně orgánů lidové kontroly. Tuto změnu považovali představitelé vývoje po r. 1945 za jednu z klíčových a dnes se, žel, nedoceňuje. Obec volně spravovala vlastní majetek, který se postupně rozšiřoval (včetně nemovitého majetku a komunálních podniků), ale nedisponovala jím, tedy s ním nemohla kupčit. Je korektní zmínit věcné části kritiky systému národních výborů ze strany polistopadové garnitury, která tvrdí, že šlo o pohlcení samosprávy státní správou, přímou podřízenost ONV a KNV, kdy obce fakticky neměly vlastní působnost.
Odhlédneme-li nyní od systému voleb a vedoucí úlohy KSČ, schválené dle našeho názoru chybně r. 1960, jeví se současná režimní kritika z takového úhlu, z jakého chce záměrně minulý režim vidět, tedy ho falešně pomlouvat. Skutečností je, že MNV byly podřízeny ONV a KNV, což však vůbec neznamená, že neměly neformální širokou vlastní působnost. Stejně tak řídily vlastní komunální podniky, ačkoliv je formálně nevlastnily, což znemožňovalo tunelování obecního majetku. Ale především. Podřízenost státních profesionálních úředníků lidosprávě a jejich ve srovnání s dneškem malé množství (viz zkušenosti pamětníků, viz kvalifikované odhady, které hovoří o čtyř-pěti násobku počtu profesionálních úředníků ve srovnání s dnešní dobou) poskytovaly poslancům široké pravomoci i v podnicích, které nespravovaly (lidová kontrola) a obcím reálnou autonomii. Jsou známy a doloženy mnohé příklady – pozitivní i negativní – kdy MNV nedbaly rozhodnutí nadřízených orgánů a konaly po svém. To nehovoříme o celé škále oblastí, které se ONV a KNV nezabývaly a obce v nich konaly samostatně.
Kořeny dnešních podmínek
Po roce 1990 se obnovil systém podobný meziválečnému, i když stát neuplatňuje svou moc prostřednictvím krajských úřadů, ale přímo prostřednictvím státní správy (podřízené ministerstvu vnitra) a nepřímo prostřednictvím rozpočtového určení daní (RUD) a dalších vlivových sítí. V kapitalistickém státně-monopolním stádiu, kdy je stát podřízenou filiálkou kapitálu pro nákladné, represivní, rizikové či jiné činnosti, se obce staly závislými odděleními těchto filiálek. V pozitivních případech dokáží za obrovského úsilí využít své samostatné i přenesené působnosti v boji s větrnými mlýny, aby finančně přežily, ale čelit systémovému tlaku v základních životních otázkách, například zaměstnanosti, dostupného bydlení, demografického vývoje či ochraně přírody v konečném důsledku nemohou být schopné. V negativních a žel častějších případech vedení obcí využívají své působnosti ve spojenectvím se státní správou k prosazení zájmů různých rodinných a jim nadřízených kapitálových klanů. Takto „zdola“ vznikla původně nenápadná, dnes velmi nebezpečná struktura STAN, sdružující různé „nezávislé“, která velkou část rodinných mocenských klanů reprezentuje. Bude zajímavé sledovat její reakce na rostoucí snahu zadluženého státu vytáhnout tak či onak z obecních a krajských pokladen nashromážděné finance. Právě tato tendence, která je konec konců vlastní celé militarizované a formální demokracie zbavované EU a jež má v některých státech již své předobrazy, pravděpodobně bude reálné, možná také formální (de iure) postátnění samosprávy ještě zvětšovat.
Možnosti lidové většiny v praxi systému
Nepsali bychom tak rozsáhle o systému národních výborů a obecních úřadů, kdyby současný systém neměl přímý vliv na možnosti demokratického řízení a kontroly vedení obcí, resp. na jeho alternativní vedení. Hovoříme na základě zkušeností z obecních zastupitelstev. Dalo by se velmi zjednodušeně říci, že platí následující: čím menší je obec, tím snadněji se může kriticky naladěný zájemce dostat k informacím, ale pokud bude chtít obec řídit rozvojově a pokrokově, jeho možnosti v daném systému a jeho státní správě budou velmi omezené. Ve větší, případně bohatší obci bude narážet na byrokraticko-zájmový moloch už při shánění potřebných informací, ale pokud se mu podaří vyvinout stálou, kolektivní a širokými aktivitami prosycenou iniciativu, může být takový subjekt úspěšný a možnosti pokrokové změny budou dílčím způsobem větší.
Obecná informovanost
Jak jsou obyvatelé obcí informováni o dění na obecních a městských úřadech, v jeho příspěvkových organizacích? Většinou na oficiálních webových stránkách obcí, v obecních zpravodajích či na oficiálních úředních deskách. Je pochopitelné, že weby i zpravodaje sdělují jen chválu sebe sama – kdo se někdy pokoušel poslat do místních novin či na web kritický příspěvek, ví své. Ze zákona zveřejněné informace nalezneme na úředních deskách, ale aby jim zájemce porozuměl, musel by rozumět „čínské řeči“ byrokracie, případně strávit desítky hodiny zjišťováním informací k jednotlivým údajům. Regionální tisk, i když prosystémový, se takovými otázkami téměř nezabývá a veřejné schůze zastupitelstva se uspořádávají jen pod společenským tlakem, nebo v jednotlivých otázkách.
Obecná informovanost tedy fakticky téměř neexistuje, pouze pro zasvěcené vedoucí pracovníky a některé úředníky (pro ty většinou pouze v oblasti jejich působnosti), které však nikdo nekontroluje, nezpovídá a nekonfrontuje. Jak může v takových podmínkách obyvatel obce kontrolovat dění na úřadě? Jak může naplňovat svá demokratická práva? Jedna možnost existuje, ale je nesmírně časově náročná – stručně se o ní zmíníme níže.
Informovanost zastupitelů
Pakliže se nějakou shodou okolností dostane do zastupitelstva člověk, který se chce kvalifikovaně rozhodovat, poznat dění na radnici a přispět k pozitivní změně, musí mít k dispozici v prvé řadě patřičné informace. Je tomu tak? V zákonem určenou dobu obdrží před jednáním zastupitelstva tzv. poklady, které nejsou v žádném případě stručné a vypracovávají je úředníci obecních úřadů. Jenže v těchto podkladech se v případě mnoha zásadních rozpočtových, kontrolních, rozhodovacích a jiných otázek není možné vyznat bez dalších údajů. Naivní zastupitel se možná domnívá, že se mu vysvětlení dostane na jednání pléna. Následně je šokován, když k ničemu podobnému nedochází. Otázky na přítomné vedení obce a úředníky se nekladou, i když mohou, a i kdyby se kladly, jejich zodpovězení by zabralo hodiny. Pokud se o to pokusí, zodpovědní mu odpoví, že se měl ptát předem, nebo že nemají patřičné podklady u sebe. Až na výjimky to ostatním zastupitelům nevadí, a tak se rozjíždí hlasovací mašinerie, která je jakýmsi rituálem. Kriticky naladěný zastupitele si všímá, že zde až na vyhrocené, viditelné, ale často také zástupné otázky není ve zvyku diskutovat a že většina jeho kolegů podklady ani neprošla, nebo se nad nimi nezamýšlela. Celkovou ambicí je, aby zasedání proběhlo hladce a skončilo co nejdříve. Tímto způsobem probíhá každé jednání. Informovanější jsou samozřejmě členové rady, ale ty se většinou rekrutují z dlouhodobých skupin a klanů řídících obce.
Je zastupitel informovanější než obyvatel obce? Ano, částečně je díky podkladům a zkušeností ze zasedání. Ty mu však poskytují pouze určité směry, kudy by mohl začít získávat skutečně potřebné údaje. Což by znamenalo bombardovat úředníky státní správy a samosprávy desítkami dotazů, chodit na radnici, následně údaje konzultovat s právníky a dalšími úředníky, zasazovat je do kontextu. Pouze tak by si mohl učinit relativně plastický obrázek o dění na radnici. Je tento postup onou demokratickou samosprávou? Údajně ano, máte přeci formální právo na informace, můžete se přece ptát…
Na malých obcích bez rady a bez uvolněných úředníků bývá sice informovanost zastupitelů větší, ale čestná vedení obcí, mnohdy neuvolněná, musí podobně postupovat vůči státní správě, krajům atd.
O kontrole
Ještě se stručně zastavíme u kontrolní činnosti. Kontrolní výbor zřizuje povinně zastupitelstvo. Bývá složen i z nečlenů zastupitelstva a jeho členy nemůže být vedení obce či konkrétní zodpovědní úředníci. Jaké jsou její skutečné možnosti a práva? Ryze symbolická. Podklady ke kontrole získává – hádejte, od koho? Od profesionální byrokracie. Pochopitelně, může si je doplnit podobným maratonem jako běžný zastupitel. Kdo se někdy účastnil této kontrolní činnosti, ví, že místní subjekty vůbec s reálnou kontrolou nepočítají, nejsou na ni zvyklé. A pokud k ní alespoň částečně dochází, jsou překvapení. Kontrolní výbor předkládá své výsledky zastupitelstvu, ale nemá žádné výkonné pravomoci, může pouze předložit své návrhy, s nimiž vládnoucí koalice může naložit v rámci hlasování, jak chce.
Kontrolní komise jsou nepovinnými orgány rady. Ze statutárních a větších měst známe z minulosti několik příkladů, kdy vedl kontrolní komisi uvolněný zastupitel za „opozici“ s příjmem nad úrovní průměrného platu, který však pochopitelně nikdy nic zásadního, tedy nekalého, nezákonného apod. nezjistil. Nebo si snad vzpomínáte na pozitivní příklady? Pokud ano, napište nám.
Bavíme se tedy o kontrole? Ano, ryze formální, symbolické a odtržené od lidí.
Jak v těchto podmínkách působit?
Z výše popsaného jednoznačně plyne, že cesta k získání informací o řízení obcí a ke kvalifikovanému zapojení do politického dění na lokální úrovni je nesmírně časově a lidsky náročná. Vyžaduje kolektivní úsilí celé řady lidí s širokými odbornými schopnostmi, tedy s vlastním zázemím. Takto získané informace je třeba následně analyzovat, kritizovat, pustit se do kontroly místních institucí a navrhovat alternativní návrhy. To vše v přímé i informační vazbě na místní obyvatele (web, periodikum, letáky, volební program, především osobní aktivity a kontakt), která by měla být dlouhodobá. Teprve poté může sklidit konkrétní výsledky, ale lidové hnutí by mělo mít širší ambice a mělo by v rámci těchto ambicí hledat prostor pro úzce místně zastupitelské úkoly.
Proč? Naším úkolem je znovuvytvoření komunitního způsobu života, překonání příčin odcizení, což není v kapitalistickém systému možné. Ale můžeme a měli bychom vytvářet jeho základy, a to striktně nezávisle na systémových institucích. Avšak nejednat pouze lokálně, být spojen s celostátním a regionálním děním a s celkově vytvořeným odborným (profesně i ideologicky, politicky) zázemím, které je třeba mít i „v sobě“. V obcích realizovat širokou činnost – osvětovou, volnočasovou, místně prospěšnou, publicistickou, hospodářskou (nikoliv ziskovou), ale také politickou činnost (včetně kontrolní a protestní). To vše v rámci nejširšího spektra zástupců dělnicko-lidové (dělníků, zaměstnanců, důchodců, nezaměstnaných, OSVČ atd.), většiny. To by měl být naprostý základ. Až komunita náležitě zesílí, může se zabývat otázkou, zda pro ni je efektivní zapojit se do nesmírně náročného boje o vedení obce. Nesmí se mu a priori vyhýbat, ale neměla by také do volebního klání vstupovat nepřipravena, jaksi automaticky, protože pak logicky nebude moci dostatečně reprezentovat svou komunitu, nebo se dokonce nechá buržoazním prostředím vyčerpat a pohltit.
I když se dostane do vedení obcí, jak pozorujeme v zahraničí, musí nadále pracovat v jednotě lidu zdola a dokazovat, že v rámci tohoto systému může činit pouze omezené kroky. Že skutečný komunitní život a samospráva začínají až za hranicemi kapitalistického systému. Pro skutečnou lokalizaci života se otevírá prostor až tehdy, a to v rámci celého systému, nejen díky změně na lokální úrovni.
Kolektiv pro práci, kulturu a vědu