Bilance

Je prvního dubna. Apríl. Do smíchu však není. Počet nakažených roste, počet uzdravených pomalu též, bohužel těch mrtvých přibývá podobným tempem. Je čas aspoň zlehka bilancovat nad posledními týdny, které překvapily miliony našich obyvatel a bohužel i ty kompetentní, které až tolik překvapit neměly.
K vládním opatřením lze říct snad jen to, že měla přijít dřív. I když jsou ostrá, i když dopadají na každého. Ale objektivně lze sdělit, že jsme se obešli bez selhání, která postihla Itálii, Španělsko, Francii či Velkou Británii. O Spojených státech nemluvě. Nejde o podporu vlády, ale můžeme děkovat osudu, že nás nepotkal podobný scénář, jako v těchto zemích, kdy vůdčí evropské země, tj. nejsilnější ekonomiky, neošetřují své občany nad 75 let, v podstatě je nechávají napospas viru, tedy smrti.Samozřejmě, že dvakrát nepomohla velkohubá prohlášení premiéra, která se stala realitou někdy o půlnoci, těžko tedy by se na ně kdo mohl připravit. Rovněž právem komunisty kritizovaná nepřipravenost zdravotnictví v čele s diskutabilním ministrem v podobě mladého kariérního politika se stala skutečností. Ministr vnitra pojal nouzový stav více jako volební kampaň. Ministr kultury je čelem k uměleckým masám, které krmí svými sliby.  Další ministr přispěchal s návrhem, aby se premiér stal druhým Orbánem, což prozatím nevyšlo. V bezradnosti si však vedou opoziční strany, které v podstatě hledí na situaci s otevřenou hubou, pokud nepočítáme vyšinutou kampaň občanských demokratů, imaginárně rozhazující ze státních peněz tak snadno, že je každému jasné, proč nebyli a nejsou součástí vlády. Knížecí rady z loveckého zámečku pak působí dojmem konce starých časů, který je ve vážnosti okamžiku spíš komicko-nostalgickou vzpomínkou na obskurní časy a tváře naší pravice.

Šovinisté a konzervativci zůstali u zajetých frází, protože ničím jiným než svými schematy vlastně nežijí. Jak z jiného vesmíru. Takže se jen čeká, kdy fangličkářství bude uzdravovat tak, jak Ježíš Lazara. Stranou nezůstala ani odborová federace, která se urputně snažila využít situace k radikalistickým tlachům, jakoby zapomněla, ke komu vlastně patří. Milion roušek dovezených z Vietnamu právě díky komunistům byl mediálně obejit, čínská pomoc se stala neodmyslitelným hříchem. Ve výsledku nepomohl ani spor béčkových herců komerčních kusů s prezidentem v čase, kdy národ očekával státnický projev. Zatímco veřejnoprávní televize pohřbila celou Čínu, evropský neoliberální model neví, co si počít s přemírou rakví v severní Itálii.
Nejsou však jen negativa. Za největší pozitivum patří vysoká disciplinovanost obyvatel a solidarita těch, kteří nepotřebují z pomoci druhým dělat volební kampaň, kteří nekandidují, nehrají na prknech co už dávno neznamenají svět, ale žijí mezi námi. Ten tzv. obyčejný člověk je spolu se zdravotníkem hrdinou našich dnů. Samozřejmě nejen u nás, ale ve všech postižených zemích. Čest patří těm, které své lékaře posílají tam, kde nepřišla „bratrská pomoc“ vlastní unie nebo vojenského paktu. Mám na mysli kubánskou misi v Itálii.
Pokud bych měl k této bilanci kromě přání rychlého uklidnění situace a brzkého uzdravení, pak je to snad velký otazník nad tím, jak je možné, že přilétají na pomoc lékaři z chudé rozvojové země pod blokádou tam, kde „humanismus“ kapitalismu způsobil tragédii, v podstatě eutanázii jedné generace.