Světu selhávají plíce nejen kácením brazilského pralesa latinskoamerickým Hitlerem Bolsonarem, ale také novým virem, který dobu posledních měsíců opanoval a nechtěně vytvořil poněkud zvláštní, avšak pravdivou bilanci, která těžko nalezne oponenta.
Svět je nemocný. Ne všude stejně. Tak tedy například KLDR nemá jediného nakaženého, i tak provedla zásadní preventivní opatření, která snížila možnost ohrožení populace pandemií. Kuba vyvíjí úspěšný lék a posílá své doktory – internacionalisty do Itálie, situace v Číně se zklidňuje, podobně je na tom Vietnam, Sýrie je bez nakažených. Řada z těchto států je v blokádě. V blokádě vyhlášené imperialisty v čele se Spojenými státy. Přesto právě tato velmoc pozná – bohužel na svých obyčejných občanech – svou vyspělost mamonu a sobectví, který ve své chamtivosti zamezil dostupnost zdravotní péče, která byla i v Československu první meziválečné republiky více dostupná než v USA ve třetím desetiletí 21. století. Spojené státy dále uplatňují svá sankční omezení – jak proti KLDR, která si i přes blokádu udržela zdravé obyvatelstvo, tak proti Kubě, která pomáhá i jiným národům, které jejich vlastní kapitalistické společenství hodilo přes palubu. Sankce maximálně ztěžují situaci v Íránu. Přesto i tam byla vynalezena účinná vakcína. Sýrie je pod blokádou i přes válečné úspěchy v boji proti terorismu, i přes to, co pro lidstvo vybojovala. Ale ta nemá jediného infikovaného. Pro Spojené státy jsou mocenské zájmy oligarchie, její finanční zisky tohoto jednoho procenta populace, důležitější. Pozná to lépe než pisatelé článků ta část obyvatel, ta nemalá část, které se nedostane žádné péče a která ztrácí své životy za daleko banálnějších onemocnění.
Svět je nemocný kapitalismem. Déle než koronavirem. Stejně rychle, jako si naši lidé zvykli na nošení roušek, odvykli na selský rozum populistických politiků, na liberální výstřelky neustálých „svobod“, na konzervativní žvásty i na zbožštění zlatého telete trhu. Dnes je více než kdy jindy jasné – a to jsme krok od počátku příští vážné hospodářské krize – že je to jen zájem jedné třídy, zájem většiny populace, pracujících, který jako důkaz skutečného pokroku i lidskosti musí být upřednostněn. Současný systém nemůže fungovat, nemůže čelit už žádné relevantní výzvě, a co zvládne jednu vlnu problémů, nemusí zvládnout druhou, třetí. Iluze vyspělosti je již dávno ta tam.
Žili jsme třicet let v kapitalismu a zkoušeli jeho meze, radovali se z něj a většina si i přes viditelné deformace, rozpory a společenské defekty nechtěla dopady tohoto systému, který se zaštiťoval svobodou, nechtěli uvědomit. Žili jsme tak, jako když si alkoholik stěžuje, že došel k cirhóze nebo notorický kuřák k rakovině plic. Je to zákonité. Dříve či později. Kdo bude ještě odmítat vidět, odmítat myslet, ten kope sám sobě hrob. I to je nemoc, a tato zaťatost v pověrách o kapitalismu, nezbytnosti trhu apod. je zhoubnější, než cokoli jiného. Slovy klasika – Je třeba naučit lidi myslet! Doplňuji: Konečně myslet! A ubránit se dalšímu zbytečnému hazardu s návratem zpět v historii, s omlouváním neomluvitelného, s náboženstvím hrabivosti a svobody v ní, s tolerováním vykořisťování a s bláhovou vírou, že se snad nic špatného nemůže stát. Empirická zkušenost hovoří však o tom, že se nejen mnoho špatného stalo, že to nebylo nezbytné a že není nezbytné, aby se špatné opakovalo a došlo se až k nejhoršímu a nevratně tragickému.
Myšlenky socialismu, komunistická myšlenka vstane jak Fénix z popela ne kvůli zbožným přáním zapálených romantiků, ale z nutnosti, aby se lidstvo dožilo budoucnosti!
M.
