Vysočina nejsou jen chaloupky a zvlněná krajina, lesy, kopce a skály, lyžovačka. Je to také semeniště talentů, jako je ředitel školy Vystrčil, nebo magisterka čtyř let práv Decroix. A hlavně plno pitomého antikomunismu, který má zakrýt lidem z regionu pravdu, že jsou díky výdobytkům kapitalismu až na pár šmelinářů a hospodských prostě v prdeli.
A protože nejen v politickém kotli má být i dost koření, Jihlava se nebojí ani Okamurových migrantů z Afriky, ale druhého Lenina. Antikomunisté strašili před bolševismem (bohužel aktuálně neexistující hrozbou) i v Jihlavě. Po narušení Babišova předvolebního mítinku skupinou školních dětí (ach ten pedagogický dozor, jistě by si za tuto loajalitu zasloužil zvýšení platu) se skupina kamarádek ministryně spravedlnosti rozhodla postavit se nebezpečí rudé hrozby čelem a jihlavské náměstí zaplnila vlajkonoši – asi z důvodu, že holoprdelníci a neoliberální lůza si zaslouží své ideologické opiáty.
Dojemně promluvila i známá hysterka Nerudová, emeritní rektorka, jejíž mandát byl spojen s korupční kauzou rozdávání doktorátů nikým neviděným zahraničním studentům. Danuše je antikomunistkou z povolání, sama se vyjádřila, jak je jí zatěžko čas nedělního oběda trávit diskuzí s komunistkou. Trpí však zřejmě ztrátou paměti, protože jest dcerou otce – kariérního „komunisty“ z elitářského podniku zahraničního obchodu, zájmové osoby Stb. Může se stát…
Ale zajímavé je, že toto citlivé téma nezohlednil ve svých fraškovitých vyjádřeních Nerudové syn, jehož křestní jméno bylo zřejmě vybráno, aby bylo kompatibilní s příjmením tehdejšího předsedy KSČM. Asi se teď zabývá maturitou, reparát sem, reparát tam, v té hlavě dnes stačí mít pouze exkrementy antikomunismu – to je spolehlivá cesta ke štěstí pro „režimní idioty“ obecně.
Celkově musela být akce příjemnou podívanou, lahodnou jako cibulačka z Thorézova kraje, jistě přehlušila nešťastnou korupční kauzu s bitcoiny, kterážto paní ministryni přidělala ještě více vrásek a situaci neodlehčila ani veřejná komunikace s jejím předchůdcem, oblíbeným Pavlem Blažkem – který ať udělá co udělá, nakonec mu odpustíme, protože jako jediný odhadl rizika směřování této vlády a jako starý kádr věstí budoucí revoluci (na rozdíl od oportunistické levice a jejích bodrých mluvčích nepoučeného selského rozumu).
Tedy jen dál, s maturitním vysvědčením vstávají noví bojovníci! Pokud zrovna jako telata nepochlebují Petru Fialovi ve Zlíně (mimochodem v regionu, který je na tom podobně jako Vysočina), což by byl nešťastný lakmusový papírek generace, na kterém by bylo napsáno nejedno vulgární slovo. Ale všichni nejsou takoví a mlčící většina používá nejlepší českou zbraň a tou je humor. Česká soda 2.0 zparodovala nejen intelekt Zdechovského (někdejší obdivovatel uherského Orbána), ale i projev milého Miloše Jakeše – který nechtíc vyzněl jako nejlepší politický projev za poslední tři desítky let.
Žijeme v době hrozeb, ale nejhorší z nich, tisíckrát horší než íránské drony nad Matějskou poutí, je werichovská srážka s blbcem. Tou už začala předvolební kampaň koalice Spolu a varování Súdánky Abbasové, že kdo mává vlajkou palestinskou, ten bude zítra mávat ruskou. Místo závislosti na mobilním telefonu, kritizované exministrem Kocábem, by se dáma mohla politicky poučit na dění ve své staré vlasti. Ale to už bychom chtěli příliš.
Pisatel s nadhledem jen pozoruje, že titíž lidé, kteří nálepkují každého, kdo napočítá do deseti jako „ruského agenta“, by při změně poměru sil líbali polobotky Vladimíru Vladimíroviči a křižovali se u nových přiložených ikon. Je to lůza. I když je nahoře.
Co naplat. Jsme svědky permanentního klání o koryta a souboje ostrých loktů i totálního amatérismu, nekončícím jen publikováním důkazů o vlastní jízdě „jako prase“ ojetinou po severočeské dálnici. Jestliže jsme byli drzými dopravními přestupky rozhořčení, slzu v oku pak nažene snaha Pirátské strany být na pět minut opozicí, jako by se toto Bratrstvo kočičí pracky roky neúčastnilo neoliberálního šmejdství ve vládě, a nakonec neprokázalo neschopnost i v buržoazní politice. A protože chyby se mají opakovat, Piráti by se nejraději po pauze v opozici viděli ve vládě opět. Je pak otázkou, zda mýliti se je opravdu lidské.
Vděčni můžeme být alespoň za stalinsky klidného prezidenta, který pronesl projev k „jeho národům“ (znovu výtvor umělé inteligence jako na Nový rok?), aby masy věděly, koho a jak volit. Je to takový manuál, jak se neztratit ve vlastní chudobě. Navzdory jízlivé kritice je nutno podotknout, že klidná gesta jdou dnes zvláště žádaná. Koneckonců klid byl právě volebním programem hlavy státu, která počala svou kariéru v době, jež bojovala proti podobným elementům za „klid na práci“.
(ew)