Skip to content

Vznik a vývoj křesťanství

Náboženstvím světovým, to je takovým, které se nejvíce rozšířilo mezi národy, se stalo křesťanství, mohamedánství (islam) a budhismus. Na příkladu vzniku a vývoje křesťanství můžeme vidět, jak se mění náboženství v souvislosti se změnou ekonomické základny společenského řádu.

Křesťanství vzniklo v lůně otrokářské říše římské. Z počátku nebylo na území říše římské jen jedno náboženství. Bohové každého národa, uvádí Engels, vládli pouze v oblasti, kterou obýval příslušný národ. Mimo tuto oblast vládli jiní bohové. Všichni tito bohové žili v představách lidí pouze do té doby, dokud existoval národ, který je vytvořil, a zanikali současně s jeho zánikem. Potřeba doplnit světovou říši římskou světovým náboženstvím se z počátku projevila v tom, že otrokářský Řím se snažil zavěst uctívání všech uznávanějších božstev pokořených ná-
rodů. Římští vládcové umístili v římském Pantheonu sochy bohů pokořených národů a chtěli pomocí císařských dekretů vytvořit nové světové náboženství. Avšak jejich pokus se nezdařil. Nové světové náboženství vzniklo jinak. „Nepozorovatelně vzniklo ze směsi zevšeobecnělé orientální, zejména židovské theologie a zvulgarisované řecké, zejména stoické filosofie.“ [53]

Křesťanství vzniklo v období úpadku otrokářského Říma, za neobyčejného zostření protikladů mezi otroky a otrokáři, majetnými a nemajetnými. Z počátku křesťanství vystoupilo jako náboženství otroků, utlačených, vyděděných plebejců, byly v něm revoluční motivy, nenávist otroků, plebejců, chudiny proti boháčům, otrokářům. Z počátku byl Kristus líčen jako mesiáš (spasitel), který byl povolán, aby lidi zbavil nesnesitelného útlaku a utrpení. Avšak jako každé náboženství, i křesťanství slibovalo utlačovaným pouze ilusorní útěchu, útěchu na nebi. Vštěpovalo otrokům tupou pokoru, smíření s otrokářským řádem.

Tvrdý a zdlouhavý zápas otroků a plebejců proti utlačovatelům stíhala porážka za porážkou. Když již ztratili veškerou naději, že dosáhnou osvobození od bídy, nesnesitelného utrpení, muk a strádání, obraceli své zraky k neznámému nebi, hledali pomoc nadpřirozených sil, vkládali naděje do boha, do příchodu mesiášova — spasitelova, očekávali zázraky. Když se křesťanství dosti rozšířilo, učinili z něj římští císařové vládnoucí náboženství, náboženství otrokářů.

Fakt, že přibližně 250 let po svém vzniku se křesťanství stalo státním náboženstvím říše římské, svědčí o tom, do jaké míry odpovídalo časovým okolnostem. Všeobecný úpadek, rozklad zanikajícího otrokářského Říma demoralisoval i vládnoucí třídu. Bohatí a zahálčiví otrokáři, přesycení orglemi, obžerstvím a nemravnostmi, upadali do marasmu a mystiky. Hrozící zánik rozkládající se říše římské přijímali jako zánik celého světa, jako konec světa. Povstání otroků a plebejců, vpády barbarů uváděly vládnoucí třídu v zoufalství, podporovaly mystické nálady, myšlenku o „posmrtném, onom světě“. Tyto nálady zanikajicí třídy otrokářů se rovněž odrazily v raném křesťanství, zvláště tehdy, když se stalo státním, vládním náboženstvím.

Když se křestanství stalo z náboženství otroků náboženstvím otrokářů, náboženstvím vládnoucích tříd, prodělal jeho obsah velké změny. Vykořisťovatelské třídy odstraňovaly z původního křesťanství buřičské, protiotrokářské motivy a upevňovaly v něm zásady pro sebe výhodné: pokoru, mírnost a poslušnost.

Za feudalismu se křesťanství vyvíjelo dále. Hierarchický systém vztahů feudální společnosti se odrazil v křesťanském náboženství s jeho hierarchickým zástupem světců, andělů, archandělů, v čele s nebeským králem. Křesťanství se stalo duchovní oporou feudalismu, a církev byla největším feudálem, jemuž patřila v západní Evropě asi třetina veškeré půdy.

Rozhořívající se třídní boj nevolných rolníků a městských nižších vrstev proti feudálům propukal ve formě náboženského kacířství, sekt, jejichž stoupenci bojovali proti vládnoucí křesťanské církvi, katolické i pravoslavné.

První buržoasní revoluce (tak zvaná reformace a selská válka v Německu v 16. stol., revoluce v Nizozemí v 16. stol. a v Anglii v 17. stol.) se odehrály pod praporem náboženským. Ideologové pozvedající se buržoasie, rolnictva a městských nižších vrstev se odvolávali na původní křesťanství, překroucené pak duchovenstvem, papeži a patriarchy, či podávali vlastní nový výklad křesťanských dogmat, který odporoval oficiálnímu výkladu církve feudální společnosti.

Francouzská buržoasie, která provedla revoluční převrat proti feudalismu za zralejších podmínek, vystoupila otevřeně pod nenáboženským, politickým praporem. Pokrokoví ideologové francouzské buržoasie 18. stol. odvážně zaútočili na náboženství vůbec, zejména pak na náboženství katolické. Ve francouzských národních shromážděních v období revoluce (1789—1794) zasedali ve značném počtu svobodomyslní atheisté a deisté.

Jakmile však buržoasie přišla k moci, „vstoupilo křesťanství do svého posledního stadia. Stalo se neschopným být nadále ideologickým rouchem pro snahy kterékoli pokrokové třídy; stávalo se stále více výhradním majetkem panujících tříd, které ho používají jako pouhého mocenského prostředku, jímž jsou drženy na uzdě nižší třídy. Přitom pak každá z různých panujících tříd používá svého vlastního náboženství, které jí vyhovuje: statkářští junkeři katolického jesuitství nebo protestantské orthodoxie, liberální a radikální buržoové racionalismu; přitom je lhostejné, zda páni sami v to neb ono své náboženství věří, či nikoli.“ [54]

Ruská buržoasie nebyla buržoasií revoluční. Proto ona i její ideologové vždy hájili náboženství, v němž viděli spolehlivou uzdu pro utlačené třídy. Když ji pak vystrašila v letech 1905—1907 ruská revoluce, stala se zvlášť pobožná. Ve své farizejské nábožnosti zůstávala snad jen za anglickou a americkou buržoasií. Reakční americká buržoasie zvlášť horlivě přizpůsobuje náboženská kázání potřebám své obchodní činnosti.

Reference

  • 54. K. Marx a B. Engels, Vybrané spisy, sv. II, rus. vyd. 1948, str. 318; čes. vyd., 1950, str. 415.

Použitá literatura

  • KONSTANTINOV, Fedor Vasil’jevič. Historický materialismus. Praha: Svoboda, 1952.