Před 10 lety, 17. prosince 2011, zemřel ve věku 69 let nejvyšší představitel Korejské lidově demokratické republiky maršál (in memoriam generalissimus) Kim Čong Il.
Zpráva o jeho skonu byla zveřejněna o dva dny později a v českém (či slovenském) prostředí byla bohužel zastíněna hlučnou kampaní ohledně úmrtí posledního prezidenta Československa a následně po jeho rozbití prvního prezidenta České republiky Václava Havla.
Srovnávání soudruha Kim Čong Ila s občanem Václavem Havlem může snad působit neuctivě, není však snad vhodnějšího příkladu k prezentaci rozdílu mezi lidovým a protilidovým politikem, mezi revolučním vůdcem socialistické nezávislosti a mezi kontrarevoluční loutkou imperialistů.
Tehdejší Svaz mladých komunistů Československa zveřejnil na obálce svého časopisu a na svých internetových stránkách fotografie obou politiků a názornou ukázku jejich odkazu – v případě Kim Čong Ila vzkvétající vlast vládnoucího pracujícího lidu, v případě Václava Havla trosky zdevastovaných a rozbitých národních podniků a zemědělských družstev, žebráky a bezdomovce.
Zastánci kapitalismu a další reakční individualisté se posmívali skutečnému, upřímnému zármutku lidu KLDR, projevovanému ve dnech rozloučení s jeho nejvyšším představitelem. Současně ronili krokodýlí slzy nad exprezidentem Havlem, který rozhodně neměl v té době masovou podporu a naopak se s rostoucími problémy po obnově kapitalismu střetával se stále ostřejší kritikou i v buržoazním táboře.
Ano, Češi a Slováci a občané kapitalistických států obecně mohli těžko chápat upřímný zármutek všeho korejského lidu (v severní osvobozené části země, ale i mezi pokrokovými Korejci na jihu a v zahraničí) nad skonem svého vůdce, protože u nás odchod tak všeobecně váženého a významného politického představitele už téměř nikdo nepamatoval. Pamětníci však zaznamenali, jak upřímně plakali lidé i v našich městech a vesnicích v březnu 1953 po skonu J. V. Stalina a Klementa Gottwalda.
Stručně vyjádřeno, soudruh Kim Čong Il stál v čele budování a obrany socialismu v severní polovině Koreje v nejtěžším období po rozpadu světové socialistické soustavy, v nesmírně náročné době po úmrtí prezidenta Kim Ir Sena a zostření imperialistických sankcí a hrozeb a v období těžkých přírodních katastrof, kdy země musela projít za cenu velkých obětí obdobím náročného pochodu. Potýkala se s vážným nedostatkem potravin či elektrické energie, což sama nepopírá, ale uhájila svou nezávislost a nestala se vazalem imperialistů a velmocenských šovinistů. Kromě toho se právě v této éře stala jadernou velmocí, tedy nejmocněji ozbrojenou zemí, kterou se žádný nepřítel neodváží napadnout. Zkušenosti jiných zemí čelících imperialistické agresi jasně ukázaly, že to bylo jediné správné řešení.
Soudruh Kim Čong Il pocházel z revoluční a vlastenecké rodiny a narodil se v období vrcholícího ozbrojeného boje korejských partyzánů proti japonským okupantům. Nejen, že oba jeho rodiče patřili k předním organizátorům partyzánského, národně osvobozeneckého a komunistického hnutí, ale i další jeho předkové byli neohroženými revolucionáři. Není tedy překvapivé, že se od útlého věku věnoval studiu teorie vědeckého socialismu a praxe mezinárodního revolučního hnutí a zapojil se do politické práce pro velkou věc komunistické budoucnosti a pro záchranu a rozkvět svého národa, za doby jeho školních let zmasakrovaného vyhlazovací válkou amerických agresorů a jejich přisluhovačů a na jihu země potom nadále brutálním násilím drženého v jejich područí.
Od útlého věku neúnavně studoval dílo klasiků marxismu-leninismu a další revoluční literaturu. Díky tomu dokázal skvěle obhájit a rozvinout socialismus korejského stylu a vypořádat se s revizionismem a liberalismem, který ovládl světové komunistické hnutí právě v době Kim Čong Ilova mládí, po XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu a zejména v 60. – 80. letech. V roce 1962 se například setkal s albánskými studenty v Pchjongjangu a podpořil principiální antirevizionistický postoj Albánské lidové republiky. Po pádu sovětského bloku analyzoval společně s prezidentem Kim Ir Senem příčiny obnovy kapitalismu, zabránil jejich proniknutí do domácího prostředí a věnoval značné úsilí zachování a obnově mezinárodního pokrokového hnutí. Současně neztratil ze zřetele úsilí o národní znovusjednocení a dosáhl v této oblasti značných úspěchů jako propuštění politických vězňů z jižní Koreje a jejich vydání na sever, setkání rozdělených rodin nebo jednání s jihokorejským prezidentem. Kromě toho za jeho éry KLDR navázala diplomatické styky s řadou kapitalistických států a osobně jednal kromě tradičních spojenců i s představiteli USA, Evropské unie či Japonska.
Opomenout nelze ani jeho stěžejní přínos k rozvoji kultury, národní svou formou a socialistické obsahem. Filmová či hudební tvorba z té doby se stala nejen zlidovělou klasikou uvnitř KLDR, ale navzdory tvrdé cenzuře si získala oblibu i na jihu a v zahraničí.
Nebyl byrokratem odtrženým od lidu. Už jako student fyzicky pracoval na poválečné obnově země a později se přímo legendárními stala jeho terénní vedení po celé zemi. Mimořádnou pozornost věnoval zvláště a oprávněně lidové armádě. Během cest po celé zemi (a příležitostně i do zahraničí) nešetřil své zdraví, zanedbával odpočinek a zemřel v plném pracovním nasazení ve vlaku 17. prosince 2011. Tyto cesty jsou pečlivě zmapovány v mauzoleu, Paláci slunce Kumsusan, kde je uchováno jeho tělo ve své životní podobě a vystaveny dopravní prostředky z posledních let jeho života.
Pokud kdekoli na světě potomek úspěšně převezme řemeslo svého rodiče, těší se vážnosti a úctě za to, že je ve svém oboru stejně dobrý jako svůj otec nebo matka. Je tedy nemístným výsměchem ze strany odpůrců socialismu a revizionistů, když znevažují následnictví soudruha Kim Čong Ila v čele korejské revoluce. Tím spíše, že v mnoha zemích světa včetně některých takzvaných vyspělých západních demokracií dodnes stojí nikým nevolení monarchové, živení obrovskými prostředky ze státních rozpočtů, aniž by se jakkoli přičinili o blaho svého lidu a dokonce aniž by měli zásadní vliv na politiku své země. Oproti tomu soudruh Kim Čong Il byl do všech svých funkcí legitimně zvolen či jmenován.
Odpůrci korejského socialismu mají mnoho výhrad proti tomuto následnictví v čele revoluce, ale faktem zůstává, že Korejská lidově demokratická republika zůstala díky svému vedení zemí nezávislou v politice i hospodářství a nadále založenou na společenském vlastnictví výrobních prostředků a kolektivismu v základně i nadstavbě. Oproti tomu v zemích, kde došlo ke zneuctění revolučních tradic a minulých revolučních vůdců například i pod záminkou „boje proti kultu osobnosti“ a nebylo zajištěno následnictví, byl obnoven kapitalismus se všemi zhoubnými následky.
I deset let po svém předčasném odchodu se v lidové Koreji soudruh Kim Čong Il těší opravdové a nezměrné úctě. Jedním z důkazů životnosti jeho odkazu je skutečnost, že v současnosti jsou vydávány jeho sebrané spisy. Do současnosti vyšlo přes 40 svazků, které zatím mapují tvorbu do konce 80. let. Nic takového si nemůžeme ani představit v případě „díla“ Václava Havla, už i proto, že toho tolik nenapsal.
Zatímco v případě 10. výročí odchodu předsedy Kim Čong Ila si tak připomínáme politika skutečně lidového, v jehož díle nebylo rozporu mezi slovy a činy, při současném výročí Václava Havla vidíme pravý opak a koncentrovaný výraz tragédie poraženého socialismu, zničeného zrádci a vnitřními i vnějšími nepřáteli, oportunismem a revizionismem. Pod vedením posledního prezidenta Československé socialistické republiky se stala tato země kolonií imperialistů, její národní bohatství bylo rozkradeno, statisíce lidí se staly žebráky a bezdomovci a nezákonně byla rozdělena bez ohledu na názor lidu. Z vládnoucí komunistické strany se stal nástroj obnovy kapitalismu. Namísto propagované pravdy a lásky zvítězil přesný opak.
Hrdinná Korejská lidově demokratická republika nikdy nepůjde touto cestou. Pod vedením slavné Korejské strany práce v čele s váženým soudruhem Kim Čong Unem bude kráčet díky úctě k revolučním tradicím a důslednému uplatňování revolučního odkazu Kim Ir Sena a Kim Čong Ila navzdory všem těžkostem jen od vítězství k vítězství.
Lukáš Vrobel,
1. místopředseda Společnosti česko-korejského přátelství Pektusan
a České skupiny pro studium a uskutečnění myšlenky čučche