Feudálne Prusko
Pruský stát se utvořil spojením několika menších roztroušených oblastí. Počátkem XV. století dostala hraběcí rodina Hohenzollerů v držení Braniborsko a hodnost kurfiřtů. Počátkem příštího století byl představitel druhé větve téže rodiny, Albrecht, zvolen velmistrem řádu německých rytířů. R. 1525 Albrecht zavedl bez ohledu na protest císařův a papežův reformaci na územích řádu a přetvořil je ve své dědičné pruské vévodství. Počátkem 17. století se Braniborsko a Prusko spojily v rukou jednoho z Hohenzollerů a utvořily tak stát, který se později stal pruským královstvím. V době třicetileté války se celé kraje Braniborska proměnily v pustinu. Zato po míru vestfálském kurfiřt Fridrich Vilém (1640-1688) značně rozšířil úrodnou zemi.
Kurfiřt Fridrich Vilém a zesílení absolutismu
Kurfiřt Fridrich Vilém vedl kořistnickou dobyvačnou politiku. Jednak intrikami, jednak válkami se Prusko zmocňovalo kus po kuse území svých sousedů. Podle vestfálského míru obdržel Fridrich Vilém rozsáhlá území ve Východních Pomořanech a jiné kraje. Koncem vlády Fridricha Viléma se jeho území zvětšilo více než trojnásobně.
Hlavní pozornost věnoval Fridrich Vilém armádě, která dosáhla počtu 27.000 vojáků s 72 děly a nevelkým válečným loďstvem. Na vydržování vojska zvyšoval Fridrich Vilém daně.
Za jeho vlády se v pruském vojensko-feudálním státě stále více upevňoval absolutismus. Oporou samovlády byli šlechtici (“junkeři”). Za podporu, poskytovanou centrální vládě, těšili se mnoha výsadám a hlavní z nich bylo právo na vykořisťování nevolnického rolnictva.
Pruští junkeři provozovali čilý obchod se zemědělskými produkty a s dobytkem. Pruské obilí se vyváželo do pokročilých zemí západní Evropy, do Anglie, Holandska a Francie. To zesilovalo bezohledné vykořisťování sedláků.
Na vesnici vládlo nevolnické, robotnické hospodářství. Robota byla někdy tak těžká, že nevolníci musili pracovat na svých polích v noci při měsíčním světle. Velkostatkářští junkeři zvyšovali libovolně povinnosti nevolníků a zabírali jim půdu.
Hospodářský rozvrat a zničení země po třicetileté válce ještě více přispívaly k utužení selské poroby. Fridrich Vilém podporoval průmyslovou výrobu. Po zrušení nantského ediktu r. 1685 poskytl ve svém státě útočiště hugenotům, vypuzeným z Francie. Do Braniborska se přestěhovalo asi 20 tisíc hugenotů, zejména řemeslníků, manufakturních podnikatelů a obchodníků. Přinesli do země svůj kapitál a technické znalosti. Avšak pokud jde o průmyslovou výrobu, zůstávalo Prusko pozadu za západní Evropou. Jeho rozvoj byl pomalý. Města byla řídce obydlena. Koncem 17. století bylo v Berlíně, hlavním městě státu, celkem 24 tisíc obyvatel.
Pruské království
Za Fridricha I., syna kurfiřta Fridricha Viléma, obdrželo prusko-braniborské kurfiřství od císaře titul království (1701). Jeho nástupce, král Fridrich Vilém I. (1713 až 1740), pokračoval v politice svého děda-kurfiřta.
“Král-lakomec” zmenšil pronikavě výdaje a odstranil dvorský přepych, zavedený jeho otcem. Pruský král potřeboval především vojáky a k tomu bylo třeba mnoho peněz.
Podle charakteristiky jednoho současníka změnilo se Prusko v zahraniční politice definitivně v “loupežnický stát”. Zrazovalo tu jednoho, tu druhého spojence, a tak rozšiřovalo své území.
V 18. století nebylo v Prusku více obyvatel než dva miliony, t. j. třikrát až čtyřikrát méně než v Rakousku. Avšak armády těchto států si byly co do počtu rovny. Více než tři čtvrtiny všech státních vydání šly na vojenské potřeby. Všechny vyšší důstojnické hodnosti zabírala výlučně šlechta. Vytvářel se typ pruského důstojníka, který neměl zájem o nic jiného než o kasárny a přísný výcvik a byl přesvědčen o “božské podstatě” svého krále. Důstojník zacházel s vojáky stejně surově jako velkostatkář s nevolníky.
Služba naverbovaných vojáků trvala 25 let a někdy i celý život. V armádě se vyžadovala strohá kázeň, udržovaná bezohlednými tresty. Součástí předepsané výstroje poddůstojníků byla hůl. Značnou část armády tvořili námezdní vojáci cizího původu. Zejména pečoval Fridrich Vilém o vnější vzhled svých vojáků a o “parádní marše”. Jeden strážný oddíl byl složen ze samých velikánů. Vycepované armádě odpovídala vyškolená byrokracie. Také zde byla nejpřísnější kázeň. Ale tato kázeň, stejně jako v armádě, nebyla uvědomělá. “Žádné rozumování”, to bylo hlavní heslo. Od úředníků se požadovala slepá poslušnost a formální přesnost. Král se nerozpakoval zasypat nadávkami a někdy i ranami své ministry. Chodil po berlínských ulicích a vlastnoručně bil holí každého, kdo se podle jeho názoru nečinně procházel.
Všechno toto cepování a kázeň, založená na krutých trestech, dosáhly vrcholu za krále Fridricha II. (1740-1786). Byl to despota, který s výše své vznešenosti pohrdal lidmi, žádal poslušnost a netrpěl námitek. Veškerou státní správu řídil sám, ale naučiv své poddané a pomocníky slepé poslušnosti, nedovedl je naučit tornu, aby byli organisátory, veliteli, lidmi odvážnými, vynalézavými a rozhodnými.
Fridrich II.. Zákony na “ochranu” nevolníků
Fridrich II. byl skutečnou hlavou pruských velkostatkářských junkerů, nemilosrdně vykořistujícich své nevolníky. Chápal však, že robota vyvolává nenávist nevolníků nejen k velkostatkáři, který je zotročuje, nýbrž i k velkostatkářskému státu.
V polovině 18. století začali vzdělanější velkostatkáři přicházet k přesvědčení, že na nevolnické práci nelze vybudovat pokrokové hospodářství a že taková práce není výhodná ani pro velkostatkáře samy. Ale většina junkerů se pevně držela starých pořádků a nadále vyháněla nevolníky a připojovala jejich půdu k svému hospodářství. Tato okolnost znepokojovala vládu, poněvadž nevolníci byli hlavními poplatníky a dodávali vojáky armádě. Proto Fridrich II. zakázal na svých královských panstvích vyhánět nevolníky z jejich hospodářství a dal jim právo dědičné držby pozemků. Pokusil se také zastat se velkostatkářských nevolníků a vydal několik nařízení o “ochraně” nevolníků. Zakázal připojovat selskou půdu k půdě velkostatkářské. Ale nevolníci neměli práva stížnosti na velkostatkáře a ten znal mnoho způsobů, jak obejít královské nařízení. A tak i tato ubohoučká “reforma” zůstala na papíře.
Zahraničná politika Fridricha II.
Dobyvačná politika vojensko-feudálního státu, jakým bylo Prusko, se nikdy neukázala tak plně ve své nestoudnosti jako za Fridricha II. Král měl ohromnou armádu o 200 tisících vojáků. Hned v prvém roce své vlády (1740) urval Rakousku průmyslové Slezsko. Rakousku se brzy podařilo utvořit proti Fridrichovi II. spolek s Francií, Ruskem, Švédskem a Saskem.
Začala sedmiletá válka (1756-1763). Prusko bylo obklíčena se všech stran. A jeho situace se stala brzo beznadějnou.
R. 1759 ruská vojska pod velením hraběte Saltykova porazila pruskou armádu u Kunersdorfu. R. 1760 obsadil ruský armádní sbor Berlín.
Fridricha zachránilo jen to, že po smrti ruské carevny Alžběty nový car Petr III., původem Němec a velký obdivovatel pruského krále, uzavřel s ním mír. Fridrich II. donutil Rakousko, aby mu definitivně postoupilo Slezsko
Nemilosrdné vykořisťování sedláků, násilí junkerů, prušácký drill, kázeň udržovaná holí, dobyvačná politika, to jsou význačné rysy pruského státu.
První rozdělení Polska
V 18. století bylo feudální Polsko ve stavu úplného rozkladu. Nevolníci a také nepolské obyvatelstvo (Ukrajinci, Bělorusové, Židé) byli podrobeni strašnému útisku. V Polsku vládla bujná a, neukázněná šlechta, která se nikdy nedokázala dohodnout a vedla stát do záhuby. Královská vláda neměla žádnou moc. Proto se Polsko stalo snadnou kořistí svých mocných sousedů. Fridrich II. se dohodl s Rakouskem a Ruskem a přiměl je k dělení Polska (1772). Podle tohoto dělení Rusko obdrželo část Bílé Rusi, Rakousko dostalo Halič a Prusku připadla oblast na baltickém pobřeží ( “Západní Prusy”), která spojovala Východní Prusy s Braniborskem. Po výbojích Fridricha II. vzrostl počet obyvatelstva jeho státu ze dvou na pět milionů. Již po dvou desetiletích, když došlo ještě k druhému a třetímu dělení, přestalo Polsko existovati jako samostatný stát.
Buržoázne Prusko
Konec Svaté říše římské
Když se pokroková německá intelingence dozvěděla o francouzské revoluci, uvítala ji velmi vřele. “Současné události ve Francii dávají pěknou lekci utlačovatelům lidstva ve všech zemích a stavech,” psal německý historik Schkizer. Začala selská povstání. Ve Falci poddaní přestali robotovat, v Sasku vyhnali holemi vládní úředníky, kteří vybírali daně.
V roce 1792, když armády revoluční Francie obrátily na útěk pruské armády a obsadily levý břeh Rýna, stala se střediskem demokratického hnutí v rýnské oblasti Mohuč. Tam bylo svoláno pod předsednictvím stoupence jakobínů Jiřího Forstera rýnsko-německé národní shromáždění. Desítky světských i duchovních knížat v Mohuči i v jiných městech na Rýně byly vyhnány. Velkostatkáři a s nimi i duchovní prchali. V létě r. 1793, když Francouzi ustoupili, byla Mohuč obsazena pruskými vojsky, a ta obnovila moc velkostatkářů.
Napoleon, který se pevně usadil na Rýně, zrušil od r. 1803 112 drobných německých států a připojil je ke státům větším.
Když Napoleon roku 1805 porazil Rakousko a vytvořil pod svým protektorátem Rýnský spolek (1806), Svatá říše římská se rozpadla a vytvořilo se císařství rakouské. Utvoření Rýnského spolku bylo těžkou ranou pro Prusko a bylo jednou z hlavních příčin jeho vstupu do války, které se neúčastnilo od r. 1795 (od basilejského míru) do roku 1806.
Prusko bylo zničeno Napoleonem I., který se rozhodl potrestat je za válku tím, že je rozdrobil na několik částí. Tenkrát byl osud Pruska rozhodnut Ruskem. Alexandr I., který si nepřál dalšího zesílení Francie, trval na mírnějších podmínkách pro Prusko, jehož území bylo již v roce 1807 silně okleštěno.
Buržoasní reformy v Prusku.
Porážka Pruska v roce 1806 podporovala rozvoj národně buržoasního hnutí a stala se počátkem buržoasních reforem, jež velkostatkáři prováděli pomalu a nerozhodně. V roce 1807 vydal ministr Stein nařízení o zrušení nevolnictví, ale své dosavadní závazky museli poddaní plnit do té doby, než bude rozhodnuto o výkupu.
Stein vypracoval návrh ústavy. Podle této ústavy měl král vládnout s pomocí poradního sboru. Stein zdůrazňoval nutnost reforem, aby bylo možno vést úspěšný zápas s Napoleonem. Jeden z dopisů, v němž Stein vyjadřoval své nadšení nad odporem Španělů proti Napoleonovi, byl zachycen Napoleonovými vyzvědači. Na žádost Napoleonovu byl Stein propuštěn a návrh konstituce nebyl uskutečněn.
V roce 1811 vyšel v Prusku zákon, který stanovil podmínky, za nichž mohli poddaní vykupovat půdu. Podle tohoto zákona mohl poddaný vykoupit půdu jen se souhlasem statkáře a musel mu odevzdat třetinu až polovinu půdy, kterou obdělával jako poddaný.
Provedení selské reformy se dlouho protahovalo; z ostatních chystaných reforem byla provedena jen reorganisace armády.
Vzhledem k tornu, že po porážce u Jeny Prusko nesmělo mít armádu větší než 40.000 lidí, navrhl ministr vojenství Scharnhorst, aby mladí lidé byli odváděni na krátkou dobu, narychlo vycvičeni a propuštěni domů. Tak se vytvořila vedle vlastní armády zeměbrana, kterou za války bylo možno povolat do činné služby.
Tato reforma ulehčila Prusku boj proti Napoleonovi, který začal v roce 1813 po porážce Napoleonově v Rusku.
Ale pruští velkostatkáři vydali po vítězství nad Napoleonem v roce 1816 zákon, který ještě zhoršil podmínky výkupu půdy. Zemědělská reforma v Prusku i v ostatních státech se protáhla na desítky let, byla provedena výhodně pro statkáře a měla za následek zchudnutí bezprávných selských mas. V zaostalém Prusku se upevnila moc reakčních statkářů a důstojníků.
Použitá literatura
- Dějiny třídních bojů v epoše kapitalismu. 1. díl, Od nizozemské a anglické buržoasní revoluce k Pařížské komuně. Socialistická věda. Brno: Rovnost, 1950.