Čas od času si některý z exponentů současného režimu povzdechne nad tím, jak minulý systém negativně poznamenal dnešní myšlení, chování a jednání lidí. Všimněme si, že se tyto odkazy objevují od samotného počátku 90. let 20. století a s přibývajícím časovým odstupem se pouze prodlužuje období, po které bude dle autorů těchto výroků třeba žít v „demokracii“, aby se i lidé stali „demokracie“ hodni. Častokrát slýcháme také odvolávky na Masarykův výrok z Čapkových Hovorů s TGM, kterak „potřebujeme 50 let nerušeného vývoje (myšleno demokratického – pozn. autora) a budeme tam, kde bychom chtěli být už dnes.“
Jestliže představitelé současné moci hovořili před 30 lety o potřebě alespoň deseti let „demokratického, nerušeného“ vývoje, postupně se z deseti let stalo dvacet let, „dlouhá doba“, až jsme se nakonec v posledních letech začali dovídat, že bude třeba mnohem delšího času, než se původně očekávalo, načež následoval Masarykův citát. Zajímavé bude sledovat, jakou výmluvu si budoucí autoři najdou za 18, 20 let, kdy vstoupí v platnost Masarykův idealistický (myšleno filozoficky) předpoklad. Tedy pokud do té doby nedožene kapitalismus svět na další velká válečná jatka, což žel není nereálné.
Letos uplyne 32 let od oficiálního počátku otevřené obnovy kapitalismu u nás, i když opatření objektivně umožňující návrat kapitalismu byla realizována již mnohem dříve. Často se setkávám u obyčejných lidí s otázkou, proč má současný systém po tak dlouhé době zapotřebí neustále se vymezovat vůči minulému? V případě našeho tématu není odpověď složitá: Nová vládnoucí třída se ocitla ve srovnání se svými nadřízenými z nejvyspělejších kapitalistických zemí v unikátním postavení. Mohla využít popřevratového poblouznění lidí, svého propagandistického a institucionálního aparátu, ale také nezkušenosti většiny společnosti se soudobým kapitalismem k tomu, aby všechny objektivně průvodní jevy tohoto dekadentního systému svedla na minulost. Na Západě by si tento postup dovolit nemohla – jednak zde socialismus nikdy budován nebyl, za druhé by svádění negativ na minulé vlády či období znělo téměř jako politická satira a lidé by jí po desetiletí pravidelných zkušeností s korupcí, skandály a kauzami buď nevěřili, nebo by se jí dokonce smáli.
Ústy představitelů nynější vládnoucí moci se tak reálný socialismus postupně stal viníkem korupce, klientelismu, nepotismu, rasismu, šmelinářství, šovinismu, špiclování a odposlechů různých lidí, agresivity, rozdělování politických trafik, čachrování s mocenskými pozicemi a funkcemi, úpadku mezilidské solidarity, kulturní a umělecké dekadence či různých kauz. Ze svého hledáčku nyní vynechám obviňování minulého režimu z podpory takových lidských vlastností a postojů (např. nedostatek loajality vůči nadřízeným, majitelům, nedůvěra ke zbohatlíkům, rezervovanost vůči různým pseudomoderním trendům, vlastenectví, důraz na sociální témata a práva), které by současná moc potřebovala z hlav lidí vykořenit, aby tak prostřednictvím útoků na život a jeho obnovu (dokonce i na přirozené potřeby člověka) mohla dokonat přeměnu společnosti na tupou, snadno ovladatelnou masu. V tomto článku se zabývám negativy společenského života, jež reálně existují.
Jako marxista-leninovec bych mohl být svým způsobem hrdý. Jestliže by za 41 let složitého vývoje poznamenal reálný socialismus společenské vědomí (nikoliv jen myšlení, jak se často chybně tvrdí a jak je záměrně slovy dneška uvedeno v názvu) natolik, muselo být jeho formativní působení nesmírně energické. Na námi uznávaná negativa bychom samozřejmě hrdí být nemohli, ale stačilo by nám jen označit je uměle za buržoazní konstrukt, nahradit je pozitivy a žít si bezstarostně dál. Proč tak neučiníme? Protože bychom jednak klamali sami sebe, jednak bychom se tím zřekli vědeckého pohledu na svět, čímž bychom klesli na roveň současných buržoazních ideologů.
V čem je tedy problém, jestliže se se současným systémem v podstatě shodujeme na existenci negativních jevů, jež ve společnosti existovaly i před r. 1989? Proč nesouhlasíme se sváděním viny, výmluvami na reálný socialismus? Mou polemiku se současnými režimními odkazy na vinu minulosti lze s určitým zjednodušením rozdělit do dvou rovin.
Té první se budu věnovat jen heslovitě, protože se promítá do řady jiných potíží a otázek současnosti. Věnovali jsme se jí tudíž vícekrát na jiných místech. Je pozitivní, jestliže představitel současného systému pohlíží na společenské vědomí historicky, prizmatem historického vývoje a jeho činitelů. Problém je však v tom, že jednak tento princip přednáší ve velmi obecné rovině, nekonkretizuje ho, protože kdyby tak učinil, dostal by se na tenký led ohrožující jeho vlastní existenci (společenský vývoj vede totiž zákonitě, nikoliv automaticky k překonání kapitalismu). Za uplynulá víc než tři desetiletí však většina režimních povolaných institucí a jejích představitelů historické myšlení systematicky likvidovala, a jestliže po něm nyní sahá, činí tak pragmaticky, ryze účelově. Mimochodem, laicky pojímaná pragmatičnost se stala v posledních letech módní, velmi populární. Uznávám, že mohou existovat případy, kdy je pragmatické myšlení, bráno nikoliv jako inspirované konkrétním buržoazním filozofickým směrem, ale coby určité synonymum pro taktické jednání za určitým účelem, eticky, lidsky přípustné. V případě účelového využití historického myšlení kvůli splnění politických cílů se však jedná o jasnou inspiraci filozofickým směrem, který považuji za nevědecký, v praxi neetický a škodlivý. Pragmatismus ve své podstatě odmítá poznatelnost objektivní pravdy, veškeré vědění a morálku redukuje na jejich využitelnost pro dosažení cílů člověka; to, co je užitečné a výhodné, je dle tohoto směru pravdivé. Stejně pragmaticky přistupuje současný systém ke konstrukci příčin současných negativních jevů.
Druhá rovina je o poznání složitější. Lidské vědomí je produktem přírodně-historického vývoje od počátků existence člověka a jako takové se vyvíjí a mění, není statické. Pakliže od neolitické revoluce začaly vznikat a po dobu více než 10 tisíc let existovaly třídně rozdělené a vykořisťovatelské společnosti, v nichž jedna (většinou) menšinová sociální třída vládla a další třídy byly ovládány, nemohlo se to neobrazit do lidského vědomí včetně řady biologických faktorů. Kapitalistické společenské vztahy panovaly jako dominující na území českých zemí od počátku 19. století, přičemž za cca 150 let do r. 1945, resp. 1948 řadu prvků vykořisťovatelských systémů ve společenském vědomí posílily, jiné přímo vytvořily. A tak světlo světa spatřily na našem území přesně ty jevy, které současná vládnoucí moc svádí na reálný socialismus – nejznámější jsou z éry tzv. první republiky (Práškova lihová aféra, Masarykovo a Benešovo zasahování do pravomocí jiných orgánů, financování „svých“ novinářů a zájmů, Hodžův milostnými aférami poznamenaný život, Stříbrného bulvár, Soukupovy typicky sociálně demokratické kšefty a majetkové závazky v činžovních domech a jiných nemovitostech, Preissovo kšeftování s fašisty atd., atp.).
Jak ukázaly dějiny, i budování socialismu trvá a bude trvat řadu generací. V této nižší fázi komunistické společnosti stále působí slovy Marxe mateřská znaménka kapitalismu. Zákonitě tomu tak muselo být i v době prvního československého pokusu o jeho vybudování. Prvky kapitalismu v tehdejší společnosti se střetávaly s prvky komunismu, ale od určitého období (nejpozději od konce 50. let 20. století) začalo množství, pozice a kvalita kapitalistických jevů sílit na úkor komunistických (ne mechanicky, s různými změnami poměrů, ale konec konců ano). Zdá se – ještě žádná vědecká práce to nedokázala, máme tedy pouze indicie – že v 2. půli 80. let již rozhodujícím způsobem dominovaly prvky kapitalistické, což vedlo k otevřené obnově tohoto vykořisťovatelského systému.
Drobná korupce, černý trh, vekslování, různí šmelináři, hokynáři, rozkrádači veřejného majetku, tajní i oficiální živnostníci, papalášství – to vše je současnou propagandou označováno za typický jev reálného socialismu. Dlužno dodat, že podobný názor mají i někteří čestní pamětníci. Zmíněné jevy jsou však účelově přeháněny, zveličovány a ve větším měřítku se vyskytovaly až v 80. letech 20. století. Co je důležité: Tyto negativní jevy byly následkem řetězce narůstání kapitalistických prvků v tehdejším systému a společnosti. Nikoliv socialistických nebo komunistických. Ty nakonec mimo jiných vedly k událostem r. 1989. Reálný socialismus měl tehdy v řadě ohledů blíže ke kapitalismu než k socialismu (řada marxistů-leninovců tvrdí, že ve všech základních oblastech společenského života, jedná se však o hypotézu, kterou bude třeba vědeckou analýzou potvrdit nebo vyvrátit). Je třeba doplnit, ačkoliv to není tématem tohoto článku, že otevřený a oficiální návrat ke kapitalismu r. 1989 znamenal doslova erupci zmiňovaných negativních společenských jevů. Jejich rozsah, význam, dosah, hloubka zakořenění se absolutně nedají srovnat s obdobím, které je lživě viněno jako jejich původce.
Současný systém tedy označuje za typicky socialistické ty faktory, které ho vynesly znovu do sedla. Spoléhá, že to lidé nevědí, nebo si to neuvědomují. Používají tohoto argumentu samozřejmě kvůli upevnění své moci a diskreditaci socialismu nikoliv pro minulost, ale pro budoucnost. Nám komunistům právě z chyb minulosti plyne mimo řady jiných jedno velké poučení: Systém nelze považovat za socialistický či dokonce rozvinutě socialistický, jestliže se socialismus alespoň většinově neprojevuje ve společenském vědomí – v kultuře, mezilidských vztazích, politice, právu, umění, školství, chování a jednání lidí atd. (tím spíše, není-li dobudována ani jeho materiální základna).
Vraťme se k často citovanému výroku T. G. Masaryka. Padesát let nerušeného vývoje v demokratické, tj. v buržoazně demokratickém režimu, tedy v rámci kapitalismu k žádné nápravě negativních jevů ani k zásadním pozitivním změnám v myšlení, chování a jednání lidí nepovede a vést nemůže. Jak trefně poznamenal v polemice se slovy Masaryka a jeho spojenců r. 1926 v časopise VAR jeho bývalý stoupenec prof. Zdeněk Nejedlý, systém založený na sociální nespravedlnosti a vykořisťování nemůže být tvůrcem lidí zcela opačné kvality. Vývoj všech kapitalistických zemí včetně těch nejvyspělejších mu dává plně za pravdu.
Petr Konrád