Existuje ještě jedno 11. září – datum, které si komunisté, socialisté a pokrokoví lidé po celém světě připomínají z docela jiných důvodů, než jaké dominují v hlavním proudu západní politické paměti.ne 11. září 1973 svrhl v Santiagu de Chile vojenský převrat vedený generálem Augustem Pinochetem – za aktivní podpory Spojených států – vládu Lidové jednoty (Unidad Popular) v čele se Salvadorem Allendem.
Prezident Allende zemřel hrdinskou smrtí při obraně prezidentského paláce. V následujících letech byly desítky tisíc lidí vězněno, mučeno či pronásledováno, zatímco více než 3 000 osob bylo zabito nebo se stalo obětí násilného zmizení. Tisíce lidí byly zatčeny. Populární písničkář Víctor Jara byl mučen a zavražděn jen několik dní po převratu, zatímco nechvalně známá „Karavana smrti“ prováděla po celé zemi desítky politických poprav. Pinochetova diktatura byla bezohledná a brutální.
I po více než půlstoletí zůstává chilský převrat jedním z nejzřetelnějších historických příkladů toho, kam až jsou imperialismus a buržoazie ochotni zajít, když jsou ohroženy jejich třídní zájmy a politická moc. Poučení z těchto událostí nabývá na aktuálnosti právě dnes, kdy Spojené státy opět otevřeně posilují svou politickou, vojenskou a ekonomickou přítomnost v celé Latinské Americe a snaží se zajistit si trhy, strategické zdroje, spojenectví a geopolitický vliv na celém kontinentu. Zkušenost z roku 1973 proto nelze vnímat pouze jako temnou kapitolu minulosti; bezprostředně souvisí s politickými boji současnosti.
Nebudeme se zde podrobně zabývat zločinnou rolí Spojených států a CIA při svržení Allendeho demokraticky zvolené vlády. Tato skutečnost je již důkladně zdokumentována. Důležitější otázkou je, jaké poučení nám Chile poskytuje ohledně takzvaného „poklidného přechodu“ k socialismu, neboli „demokratické“ a parlamentní cesty k socialismu.
Chilská zkušenost tragicky potvrdila základní ponaučení z Pařížské komuny, na něž upozornili Marx a Engels v předmluvě k německému vydání Komunistického manifestu z roku 1872: „Dělnická třída se nemůže prostě zmocnit hotového státního stroje a uvést jej do chodu pro své vlastní účely“. Jak zdůraznil V. I. Lenin v díle Stát a revoluce, dělnická třída musí „rozbít, roztříštit ‚hotový státní aparát‘ a neomezovat se pouze na jeho převzetí“. Namísto diktatury buržoazie musí dělnická třída nastolit vlastní státní moc: diktaturu proletariátu.
Výročí násilného převratu v Chile z roku 1973 je proto příležitostí znovu se zamyslet nad klíčovými otázkami, kterým čelí revoluční hnutí. Marxisticko-leninská teorie a historická zkušenost již na tyto otázky poskytly odpovědi: týkají se povahy státu a politické moci, postoje k sociální demokracii, cesty k socialismu a nutnosti revolučního zlomu.
Chilská zkušenost přináší obzvláště názorné poučení o takzvaném „pokojném přechodu“ k socialismu. Slouží jako varování před oportunistickými mýty, které šíří různé maloburžoazní proudy – od eurokomunismu až po takzvaný „Socialismus 21. století“.
V éře imperialismu nelze socialismu dosáhnout prostřednictvím „demokratických a progresivních reforem“. K socialismu nelze dospět cestou parlamentních mechanismů buržoazní demokracie. Mezinárodní komunistické hnutí se v průběhu celého 20. století opakovaně nechalo svést oportunistickými iluzemi o údajné „demokratické cestě k socialismu“.
Zkušenost Komunistické strany Chile, která usilovala o pokojnou a parlamentní proměnu buržoazního řádu, zůstává tragickým, avšak cenným poučením. Buržoazní stát nepřestává být buržoazním státem jen proto, že se na činnosti jeho institucí podílejí komunisté či levicové síly. Jeho armáda, policie, soudnictví, byrokracie a represivní aparát nadále zůstávají nástroji třídní moci. Chile to dokázalo krví.
Více než půl století po převratu vzdáváme hold pracujícím, komunistům, aktivistům i řadovým občanům, kteří položili život při obraně vlády Lidové jednoty. Vzdáváme hold prezidentovi Salvadoru Allendemu. Samotné připomínání však nestačí. Je třeba vyvodit i politické závěry, které jsou pro budoucí boje nezbytné.
Chile nás učí, že buržoazní stát se nestává neutrálním jen proto, že ve volbách zvítězí levicová vláda. Nepřestává hájit kapitalistickou moc jen proto, že do parlamentu vstoupí socialistické síly. A imperialismus se nevzdává svých zájmů jen proto, že vláda získala demokratický mandát.
Vládnoucí třída se své moci nikdy nevzdala dobrovolně. Toto poučení z onoho „druhého 11. září“ zůstává dnes stejně aktuální, jako bylo v roce 1973.
Autor: Nikos Mottas, šéfredaktor portálu In Defense of Communism.
Vybrala a přeložila redakce KPKV