Od 22. do 25. května se uskuteční v Brně vůbec poprvé v historii samostatné ČR a poválečného Československa sjezd Sudetoněmeckého landsmanšaftu (SdL). Do Brna je pozvali v minulém roce zástupci festivalu Meeting Brno, podporují ho mnozí představitelé mnoha českých politických stran, zejména z bývalé vládní koalice, záštitu sjezdu udělil již potřetí prezident ČR Petr Pavel. Heslem 76. sjezdu bude dvojjazyčné „Alles Leben ist Begegnung – Všechno žití je setkávání“.
Historická fakta
Proti konaní sjezdu na území ČR vystoupilo mnoho občanů, zejména z řad antifašistů, odbojářů a jejich potomků, komunistů, antiimperialistů a dalších vlastenců, ale kritiků přibývá i mezi intelektuály a veřejně známými osobnostmi. Buržoazní propaganda tvrdí, že vztahy mezi tzv. sudetskými Němci (jedná se o nepřesný a zejména účelový pojem původně části německých nacionalistů, použitý následně sudetoněmeckými revanšisty ve 30. letech 20. století) a ČR se v posledních letech výrazně zlepšily díky tomu, že SdL ze svých stanov vypustilo zmínku, dle níž usilovalo o navrácení majetku, který byl tzv. sudetským Němcům při poválečném odsunu z Československa zkonfiskován. Opomíjí ale fakt, že Mnichovský správní soud v roce 2015 zrušil tuto změnu stanov SdL z února téhož roku. Změnu stanov totiž musí odsouhlasit 100 % členů SdL, což se dodnes nestalo.
Dále jsou zatajovány zmínky z webu SdL, které motivaci získání majetku v plném znění opakují, i když nejsou součástí stanov sdružení. A nakonec se záměrně zamlčuje skutečnost, že představitelé SdL včele s předsedou B. Posseltem prosazují vznik Spojených států evropských, což bylo již ambicí jejich nacistických předchůdců po r. 1949. V souvislostech s centralizací a militarizací EU, se zbrojením a válečnými fanfárami vládnoucí třídy v Německu, v kontextu vyhlášení páté kolony ČR v čele s prezidentem P. Pavlem jde o mimořádně nebezpečný vývoj.
Stoupenci „smíření“ tyto skutečnosti záměrně ignorují a vypouštějí je ze svých projevů tak jako mnohé jiné včetně historických faktů. Ne náhodou svého času B. Engels tvrdil, že buržoazie falšuje naprosto všechno, zvláště historické texty.
V důsledku Mnichova a dalších územních záborů bylo v době od října 1938 do března 1939 odtrženo od Československa kolem 850 tisíc Čechů, 400 tisíc Slováků a 500 tisíc Rusínů. Ze záborů bylo vyhnáno nebo uprchlo na 450 tisíc Čechů – velká část z pohraničí českých zemí. Němci v pohraničí i v Protektorátu se stali říšskými občany. V parlamentních volbách r. 1935 získala Henleinova Sudetoněmecká strana 67,1 % hlasů dospělých Němců, v posledních prvorepublikových obecních volbách z května a června 1938 již 89,57 % těchto hlasů. Všechny buržoazní strany se před tím sloučili s SdP, samostatně působila pouze německá část mnohonárodnostní KSČ a Německá sociálně demokratická strana v ČSR.
Pod heslem „Heim ins Reich“ (Domů do Říše) požadovala velká většina českých Němců připojení k Německu, páchali sabotáže a teroristické činy i proti civilistům (stovky mrtvých a unesených do Německa), aby nakonec začali od září 1938 vstupovat v počtu desítek tisíc do tzv. Freikorps, který se organizoval pokus o puč v pohraničí v září r. 1938.
Po Mnichovské dohodě a odtržení pohraničí se SdP sloučila s NSDAP (říjen 1938) a v Sudetské župě vytvořila daleko největší župní organizaci strany v celém Německu. Některé spolehlivé zdroje uvádějí, že podíl počtu členů NSDAP na veškerém (nikoliv dospělém) obyvatelstvu župy činil minimálně 16 %, kdežto ve zbylých částech Německa asi 10 %.
V odtrženém pohraničí bylo také A. Hitlerem odevzdáno suverénně nejvíce vyznamenání za spojenectví s nacisty – více než 1,2 milionu dospělých obyvatel obdrželo za protičeskoslovenskou iredentu medaili. Mimořádně vysoké bylo také zapojení českých Němců do represivního a okupačního aparátu v pohraničí i Protektorátu. V ukradeném pohraničí proběhly brutálněji než v Německu rovněž protižidovské pogromy během tzv. křišťálové noci v listopadu 1938. Do odboje a odporu se zapojili vedle některých církevních představitelů téměř výlučně němečtí členové KSČ a němečtí sociální demokraté. Dle některých odhadů přišlo o život 4,5 členů KSČ (třetina členů v pohraničí) a 15 tisíc sociálních demokratů. Na Slovensku získala privilegované postavení odnož NSDAP pod názvem Deutsche Partei v čele s Franzem Karmasinem.
O cílech německé politiky vůči českému národu svědčí řada dokumentů. Plán K. H. Franka schválený A. Hitlerem měl za cíl úplnou germanizaci prostoru a lidí na území Čech a Moravy, ale vznikly také konkurenční plány K. von Neuratha, generála Ericha Friderici a R. Heydricha. Z těchto dokumentů plynulo, že likvidace českého národa má proběhnout třemi způsoby: poněmčením „rasově vhodných“ Čechů, vystěhováním „rasově neodpovídajících“ Čechů a vyvražděním „destruktivních živlů a části inteligence“ (Sonderbehandlung – zvláštní zacházení) tzn. popravy osob bez soudního rozsudku.
Autoři odsunu
S myšlenkou odsunu českých Němců přišel britský profesor Oxfordu John David Mabbot, který vypracoval teze odsunu r. 1940 a následně je přejala britská vláda. E. Beneš, londýnská vláda ani moskevské vedení KSČ původně s odsunem nepočítali. Po heydrichiádě však již byl požadavek odsunu německé menšiny ze strany exilové vlády jednoznačný, posléze se připojila i KSČ a SSSR. Jejich váhání bylo dáno tím, že si uvědomovaly, o jak závažný krok se jedná, a vyzývaly alespoň část německých obyvatel k protinacistickému povstání, které by situaci mohlo změnit. Takové povstání však nikdy nezačalo…
Západní velmoci, ale i SSSR chtěly na základě neblahé zkušenosti se zneužitím německých menšin nacistickým Německem k teritoriální expanzi podobnou hrozbu do budoucnosti odstranit. Proto na Postupimské konferenci tří antifašistických velmocí – Sovětského svazu, Velké Británie a Spojených států – bylo dne 2. srpna 1945 jednomyslně rozhodnuto o odsunu Němců z Československa, Polska, Maďarska a Rakouska. V originále dokumentu je pro odsun použit termín „transfer“, ve francouzském a anglickém originálu pařížské konference o reparacích termín „mouvement/movement“. Oba dokumenty jsou právně závazné i pro SRN, takže z mezinárodněprávního hlediska nic neopravňuje k používání Německem prosazovaného termínu „vyhnání“ nebo „vyhánění“, který se objevil i v česko-německé deklaraci z roku 1997. Tyto termíny převzali i někteří čeští politici, novináři a historici, sloužící současnému buržoaznímu závislému režimu.
Veřejnosti je téměř neznámé, že přesídlování Němců z Československa začalo již koncem války při ústupu Němců před Rudou armádou z rozhodnutí samotných okupačních orgánů. Probíhalo zejména na Slovensku a ve Slezsku v rámci akce ARZL (spálená země – z počátečních písmen německých slov, které v překladu do češtiny znamenají útlum, vyklizení, ochromení a zničení).
Mezi květnem a říjnem 1945 tak probíhal „neorganizovaný odsun“ Němců v podmínkách opodstatněné nenávisti obyvatel vyvolané jak útrapami během války a před ní, tak čerstvými prožitky z Květnového povstání, z hromadných poprav a vypálených obcí i ze zpráv o zvěrstvech, která se odehrávala v koncentračních táborech a při pochodech smrti. Do země se vracely stovky tisíc přeživších vězňů se svými vzpomínkami a zkušenostmi nuceně nasazených, v pohraničí útočili wehrwolfové, na Slovensko táhli banderovci. Tyto podmínky rámovaly a spoluurčovaly tehdejší období, ale jejich příčinou byl kapitalismus v krizi – fašismus a nacismus v německém provedení. Hlavní vlna organizovaného odsunu spadala do období od ledna do listopadu 1946.
Nesouhlasné hlasy s odsunem
Na kampaň vládnoucích kruhů Spolkové republiky Německo proti České republice, tvrzení, že Postupimské dohody nemůžou ospravedlnit „vyhánění“, a na požadavky „práva na vlast a na návrat“ v souvislosti s odsunem Němců reagovaly v polovině 90. let minulého století i vlády Spojených států, Ruské federace a Velké Británie prohlášeními, že Postupimská konference a její závěry představují historický fakt, který nelze zpochybňovat.
Odsun Němců z Československa, zejména v Německu a Rakousku, je politikum živené v celém poválečném období i z oficiálních míst v duchu revanšismu a přepisování dějin. Zejména 60. léta minulého století byla velmi akční díky kapitalizačnímu procesu v ČSSR, který vzbudil na Západě přímo nadšení. Již v dubnu 1967 vytvořil spolek sudetských Němců ve Würzburgu zvláštní fond pod názvem Veřejná pomoc Sudetům pro financování revanšistické propagandy na podporu antisocialistických sil v Československu. Oficiálním iniciátorem založení fondu byl henleinovský fašista a bývalý vedoucí nacistického soudu v Liberci dr. Franz Böhm. Vatikán také nezahálel a v roce 1968 značně aktivizoval svoji činnost v Československu. Podle názoru vedoucích míst ve Vatikánu se neměli katolíci omezovat pouze na náboženskou propagandu, ale měli se zapojovat i do politického hnutí. Revanšisté na to měli i svého biskupa, kterého jmenoval v červenci 1966 papež Pavel VI. – „Landsmanschaftbischofa“ Adolfa Kindermanna. Že se láska boží málo shoduje s plány neonacistů? Zdá se, že špičkám svaté církve to nikdy nevadilo, ani za hitlerovského nacismu.
Zde je vhodné také připomenout některé výroky vedoucích činitelů SdL:
„Nejsme žádné krajanské sdružení. Naše úloha spočívá v tom, abychom byli bojovou organizací.“
Erich Schellhaus, předseda slezského landsmanšaftu, dne 15. října 1967 v Mohuči.
„Landsmanšafty jsou politické bojové organizace, sloužící k obnovení říšských hranic z roku 1937!“
Dr. Oskar Eggert, jeden z vůdců sudetoněmeckého landsmanšaftu na setkání revanšistů 2. června 1968 v Kolíně nad Rýnem.
„Ministerstvo pracuje v současné době na plánech zpětného přesídlení sudetských Němců na území Československa.”
Gerhard Lemmer, státní sekretář ministerstva přesídlenců bonnské vlády 23. srpna 1968.
Vývoj kauzy na konci 20. století
Tyto snahy revanšistů a jejich domácích spojenců se rozplynuly v srpnu 1968 vstupem vojsk Varšavské smlouvy na území Československa a musely počkat dalších dvacet let. Během této „čekací lhůty“ vznikly Charta 77 (1. ledna 1977) a budoucí vztah signatářů k tzv. sudetským Němcům včetně jejich spolupráce s podobnými hnutími v Německu. Patří mezi ně Ackermann-Gemeinde (AG) spolu s Opus Bonum, které již v roce 1978 začaly s Chartou 77 navazovat kontakty. Navázanou spoluprací bylo dosaženo, že někteří představitelé Charty 77 převzali sudetoněmecké názory zejména v otázkách odsunu sudetských Němců, chápání výsledků 2. světové války, postupimského ujednání, závěrů přijatých Norimberským tribunálem, jakož i přístup k některým dalším dějinným faktům. Po získání náklonnosti Charty 77 k SdL došlo k pronikání tohoto programu i do mnoha českých politických stran po roce 1989.
Vrcholnou podporu měla již v létě 1989 Panevropská unie v čele se svým prezidentem Otto Habsburgem a za SdL Berndem Posseltem při přednáškové kampani v Brně, kterou zaštítil při jejich publikování bývalý premiér ČR a předseda ODS Petr Fiala, v té době předseda zemské organizace v Brně a posléze zástupce šéfredaktora Revue Proglas, patřící ke konzervativním katolickým kruhům. Oceněn byl za zprostředkovávání článků na podporu Bernda Posselta, stejně jako za přednášky o „právu na vlast“ pro zemskou organizaci. Za vrchol podbízivosti vůči SdL je považováno vyjádření Petra Uhla v komentáři Sbližování českých a německých nacionalistů (Právo 12. 12. 1996), kde doznal, že mnozí z Charty 77 se propracovali ve vztahu k odsunu Němců za německé zločiny, ke zcela odlišným názorům, než jsou zakořeněny u veřejnosti.
Po převratu roku 1989 Václav Havel, Karel Schwarzenberg a někteří další politici, novináři, historici i část římskokatolické církevní hierarchie přijali německou terminologii „vyhnání“ a omlouvali se za odsun Němců po porážce Německa v 2. světové válce. Havlovy výroky krátce po jeho zvolení prezidentem ČSFR povzbudily sudetoněmecké předáky a jejich ochránce především v bavorské vládě. Sudetendeutsche Zeitung radil 6. dubna 1990 Havlovi v jeho hledání nové koncepce pro střední Evropu takto:
„Chtějí-li Češi skutečně napravit bezpráví vyhnání, pak by mohli třeba na území dnešního Československa zřídit Konfederaci Čechů, Němců a Slováků, vyzvat Němce k návratu a zaručit jim přiznané právo na vlast. V této konfederaci by muselo být vyřešeno i protiprávní vyvlastnění sudetských Němců (tzn. prolomení dekretů prezidenta republiky, následně schválených Prozatímním národním shromážděním ČSR, pozn. autora). Tento model by zaručoval nejvyšší možnou autonomii také Slovákům.“
(Rudé právo, 28.4.1990).
Do útoků proti československému postupu při odsunu Němců se zapojila značná část centrálního a regionálního tisku, kterou nedlouho po převratu roku 1989 ovládl kapitál bavorského původu, a podobně vyznívaly a dodnes vyznívají mnohé pořady veřejnoprávní televize a rozhlasu. V pozadí takových přístupů byla představa, že se do ČR vrátí část odsunutých Němců jako „projev usmíření.“! Po sedmdesáti letech od porážky Německa ve 2. světové válce byl ustanoven 20. červen jako tzv. Památný den obětí útěku, vyhánění a odsunu. Tudíž každým rokem jsou uctívání i gestapáci a příslušníci zločineckých SS, prchající z ČSR.
Nyní jsme dospěli do situace, kdy Sudetoněmecký landsmanšaft pořádá svůj historický první sjezd na území ČR! Je alarmující, že tyto síly svým působením a spoluprací s vlastizrádci pronikly nejen do struktur ČR, ale i do její vlády. K těmto nebezpečným plánům a vlastizrádné politice lze jen připomenout varující slova, která po 2. světové válce pronesl hlavní britský žalobce v Norimberském procesu sir Maxwell Fyfe:
„…celá Evropa potřebuje ochranu. Mezi Němci, jež následovali Hitlera, jsou tisíce mužů a žen, kteří svýma vlastníma rukama vraždili, …stali se vyznavači učení svého führera o nenávisti, o ukrutnosti, …kteří jsou ještě dnes tajně fanatickými a bezohlednými ve své touze po mocí… Mezi ty, kteří spadají do rámce těchto organizací, zůstane na svobodě ohromný počet fanatických přívrženců nacismu. Máme před sebou celou generaci Němců, jež neznají jiných způsobů než těch, které jim předepsali jejich nacističtí vůdcové.“
Připomínat tyto události staré téměř osmdesát let neznamená živit nenávist, ale dobré sousedské česko-německé vztahy je třeba rozhodně upevňovat zcela odlišným způsobem. Pro českou nezatíženou společnost a v zájmu zachování vlastní existence je nutné vrátit se k okamžikům, které umožnily vznik kanceláře SdL v Praze a tyto osoby hnát k politické a trestné zodpovědnosti…Především ale zmapovat zájmy, které takovou praxi umožňují. Přitom se dostaneme ke kořenům současného kapitalistického úpadku a kolonizace ČR, k jejich původcům i podporovatelům.
-can- a pko
Foto: Archiv autora
Zdroje:
- Příloha Haló novin – Naše Pravda 9/2017
- Božena Fabiánová a kol.: Nechť mluví fakta 1970 – Státní pedagogické nakladatelství
- Kol. autorů: Svoboda zrozená v boji 2015 – Orego
- Václav Průcha a kol.: Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918-1992
- Zdeněk Kárník: České země v éře první republiky (1918 – 1938) III.: O přežití a o život (1936-1938)
- Jan Křen: Dvě století střední Evropy
- Články, studie a přednášky PhDr. Jiřího Jaroše Nickelli
- Dušan Tomášek: Deník druhé republiky