V závěrečných měsících druhé světové války se Řecko ocitlo na pokraji osvobození. Nacistické německé síly, čelící porážce na všech frontách, se začaly ze země stahovat. Na Peloponésu a v dalších regionech však byla jejich přítomnost udržována díky akcím místních kolaborantů – bezpečnostních praporů (Tagmata Asfaleias). Tyto prapory – složené z Řeků – nebojovaly proti okupantům, ale proti vlastnímu lidu. Vyzbrojené, vycvičené a podporované nacisty měly za úkol potlačit komunisty vedený odboj.
Právě v tomto kontextu se v září 1944 odehrála bitva u Meligalasu (městečko na JZ Peloponézského poloostrova – pozn. red.). Řecká levice a komunistické hnutí nesmí na Meligalas vzpomínat jako na krutost, ale jako na akt revoluční spravedlnosti: Potrestání zrádců, kteří se postavili na stranu fašismu proti svému národu.
Německá okupace Řecka (1941–1944) byla skutečně zničující. Celé vesnice byly vypáleny, desetitisíce lidí popraveny a hladomor si vyžádal nespočet životů. V této noční můře se do čela odboje postavila KKE vedená Národní osvobozenecká fronta (EAM) a její vojenské křídlo, Řecká lidová osvobozenecká armáda (ELAS). Na svém vrcholu EAM-ELAS mobilizovala statisíce Řeků, osvobodila rozsáhlé venkovské oblasti a stala se páteří protifašistického boje.
Okupanti však měli místní spojence. Bezpečnostní prapory byly zformovány v roce 1943 s požehnáním kolaborantské vlády a pod německým dohledem. Tyto prapory byly složeny z mužů, kteří se rozhodli bojovat proti odboji spíše než proti Ose. Prosluli terorizováním vesnic, popravami podezřelých partyzánů a prosazováním nacistické kontroly na venkově.
Pro osvobozenecké hnutí nebyli tito muži jen politickými odpůrci. Byli to zrádci, kteří zradili Řecko v jeho nejtěžší hodině. Odboj považoval jejich eliminaci za národní a morální nutnost.
Město Meligalas v Messinii se stalo baštou Bezpečnostních praporů na Peloponésu. Tam soustředil své síly 3. prapor z Kalamaty a místní kolaborantské úřady. Po léta pronásledovali okolní vesnice, prováděli nájezdy do domů, zatýkali civilisty a účastnili se poprav na německý rozkaz.
Když Wehrmacht zahájil ústup, Meligalas zůstával opevněnou kapsou kolaborantské moci. Nechat ho nedotčený by znamenalo nechat dýku v srdci osvobozeného Peloponésu.
Bitva: 13. – 15. září 1944
- září 1944 jednotky ELAS obklíčily Meligalas. Dva dny probíhaly těžké boje. Prapor se zuřivě bránil s použitím zbraní dodaných Německem, ale morálka se hroutila. Německá armáda již ustupovala, obránci byli izolováni a místním obyvatelstvem opovrhováni.
- září jednotky ELAS vtrhly do města. Bezpečnostní prapor se zhroutil. V bojích byly zabity desítky lidí a stovky zajaty. Pro obyvatele regionu to znamenalo osvobození – nejen od Němců, ale i od jejich řeckých kompliců, kteří prosazovali nacistickou vládu.
Potrestání kolaborantů nabylo symbolické podoby, která se vryla do paměti generací: studna Meligalas. Do této hluboké studny bylo vhozeno mnoho zajatých příslušníků praporu a kolaborantů, mužů, jejichž zločiny proti lidu je v celém regionu učinily opovrhovanými. Studna se stala více než jen místem popravy – stala se pomníkem lidové spravedlnosti, místem, kde byli zrádci doslova i historicky svrženi do propasti, kterou vykopali pro národ. Pro utlačované, kteří trpěli pod jejich terorem, nebyl pohled na zrádce vržené do studny krutostí, ale ospravedlněním, viditelným důkazem toho, že fašismus a zrada se setkávají se svým právoplatným koncem.
Důsledky bitvy byly předmětem falšování a propagandy ze strany buržoazní historiografie a konkrétněji ze strany krajně pravicových skupin a stran. Antikomunistické narativy hovoří o „masakru“ a prezentují kolaboranty jako nevinné oběti komunistického násilí. Realita je však zcela jiná.
Pro odboj nebyli ti, kteří byli po bitvě popraveni, nevinní. Byli to ozbrojení kolaboranti, jejichž ruce byly potřísněny krví řeckých civilistů. Vypalovali vesnice, popravovali vězně a terorizovali venkov. Jejich trest byl nevyhnutelným důsledkem jejich zrady.
Ve dnech následujících po bitvě organizoval ELAS partyzánské tribunály, aby soudil kolaboranty. Zatímco válečný chaos znamenal, že ne všechny tresty se řídily formálními postupy, hlavní princip byl jasný: Se zrádci nemůže dojít k žádnému smíření. Revoluční spravedlnost nebyla excesem, ale nutností – jak pro čest odboje, tak pro bezpečnost osvobozeného Řecka.
Nutnost revoluční spravedlnosti
Proč byla tato spravedlnost nezbytná? Odpověď je jasná: Ano, byla, z následujících důvodů:
— Očistit národ od zrady. Fašistickým kolaborantům nesmělo být dovoleno přežít politicky ani vojensky.
— Uctít oběti lidu. Desítky tisíc lidí zemřely při odporu proti okupantům. Odpustit kolaborantům by znamenalo vysmívat se jejich mučednictví.
— Zajistit osvobození. Bez potrestání zrádců by Řecko riskovalo, že po odchodu Německa sklouzne zpět do sevření reakce a fašismu.
Meligalas je proto třeba připomínat nikoli jako bezohlednou pomstu, ale jako rozhodný rozchod s kolaborací – varování, že stát na straně fašismu s sebou nese následky.
Dnes, o více než 80 let později, zůstává Meligalas symbolem lidové spravedlnosti. V paměti lidí ztělesňuje princip, že osvobození vyžaduje nejen porážku zahraničních okupantů, ale také odstranění domácí zrady. Každý rok se shromažďují, aby truchlili nad těmi, kteří nosili nacistické uniformy, kteří vraždili Řeky na německý rozkaz. To není vzpomínka, ale provokace. Po celá desetiletí se krajně pravicové skupiny pokoušely proměnit Meligalas ve svatyni „mučedníků“ a prezentovaly kolaboranty jako oběti komunistického teroru.
Komunistická strana Řecka (KKE) toto zkreslování důsledně odhalovala a připomínala veřejnosti, že muži popravení v Meligalas nebyli nevinní, ale byli to nacističtí kolaboranti.
Boj o paměť odráží hlubší boj o význam řecké válečné minulosti: bylo osvobození dílem odboje, nebo to byla tragédie zkreslená takzvaným „rudým terorem“? Historie je jasná – bez odboje by k osvobození nedošlo a bez revoluční spravedlnosti by fašismus nikdy nebyl skutečně poražen.
Bitva u Meligalasu byla triumfem lidu nad zradou. Byla to spravedlivá pomsta odboje proti řezníkům dělnické třídy. Bylo to očištění Peloponésu od zápachu fašismu.
V Meligalasu řecký lid ukázal, že se neosvobodil jen od zahraničního okupanta, ale také od domácího zrádce. To byla a zůstává podstatou revoluční spravedlnosti.
Autor Nikos Mottas je šéfredaktorem časopisu In Defense of Communism.
Zdroj textu a obrázku: https://www.idcommunism.com/2025/09/the-battle-of-meligalas-revolutionary-justice-against-collaboration-and-fascism.html
Vybrala, přeložila a upravila redakce Kolektivu pro práci, kulturu a vědu