4. dubna 1949 dvanáct západních zemí – USA, Kanada, Francie, Velká Británie (tehdy s Maltou),
Itálie, Belgie, Dánsko (s Grónskem), Nizozemí, Norsko, Portugalsko, Lucembursko a Island –
založilo „Severoatlantickou smluvní organizaci“ (NATO) coby západní vojenskou alianci. Založení
NATO bylo vyjádřením začátku „studené války“, rostoucího napětí mezi bývalými spojenci USA,
Francií a Velkou Británií na jedné straně a SSSR na druhé. Zkušenost ničivých následků války byla
v Evropě stále všudypřítomná, ale geopolitické vztahy na druhé straně Atlantiku se už začínaly
reorganizovat.
Konec jednoty spojenců Postupimské konference se projevil v přípravách na založení samostatného
západoněmeckého státu od roku 1948. Založení NATO tedy nebylo jen vojenským, ale i politickým
rozhodnutím. V roce 1952 tehdejší generální tajemník NATO lord Hastings shrnul záměr do
následující věty: „Jediným účelem bylo udržet Spojené státy uvnitř, udržet Rusy stranou a udržet
Německo dole…“ Velitelství NATO bylo nejprve umístěno v Londýně, později v Paříži, poté v
Bruselu. Spojenecká velitelství NATO byla vytvořena za účasti národních armád, například v
Turecku (Izmir), USA (Norfolk, Virginie), na Maltě a ve Francii (Fontainebleau). „Strategická
koncepce“ byla „předobranná“ nebo jasněji: případná válka s Východem by měla být znovu
vybojována v Evropě. Z tohoto důvodu se 9. května 1955 stala členem NATO také SRN, i když o
remilitarizaci SRN v té době ještě nebylo rozhodnuto.
V reakci na toto frontové postavení se východoevropské státy sjednotily pod vedením Sovětského
svazu do „Organizace Varšavské smlouvy“.
Až do počátku 90. let utvářela politickou a vojenskou realitu tato bloková konfrontace mezi NATO
a Varšavskou smlouvou. Navzdory politice politického détente (uvolňování), Smlouvě o nešíření
jaderných zbraní z roku 1968 a Smlouvě o SALT I mezi USA a Sovětským svazem se napětí
stupňovalo. „Rozhodnutí NATO o přezbrojení“, plánované rozmístění jaderných střel středního
doletu ve Spolkové republice Německo, na konci 70. let vedlo také k vzestupu mírového hnutí v
několika evropských zemích. FIR a její členské asociace byly aktivní součástí tohoto masového
společenského hnutí. Přestože jaderné střely byly rozmístěny, společenský tlak na politiku NATO
byl viditelný.
Konec socialistického společenství a rozpuštění „Organizace Varšavské smlouvy“ v roce 1991
vedly ke zdánlivému přeorientování. „Pařížská charta“ popisovala nový geopolitický řád po konci
studené války. Budoucí spolupráce mezi bývalými odpůrci bloku měla být regulována na základě
Helsinské dohody (CSCE). Během jednání dva plus čtyři o znovusjednocení Německa bylo
tehdejšímu Sovětskému svazu slíbeno, že nedojde k rozšiřování NATO na východ – což byl
politický slib, který NATO o několik let později již nepovažovalo za nutné dodržet. V roce 1997
bylo členství nabídnuto Polsku, České republice a Maďarsku. součástí vojenské aliance se staly
několik dní před první agresívní válkou NATO v Evropě proti Jugoslávii v březnu 1999. V roce
2004 následovaly Bulharsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko. V roce
2009 se připojily Albánie a Chorvatsko, v roce 2017 Černá Hora a v roce 2020 Severní Makedonie,
jakmile byla vyřešena otázka názvu. V roce 2024 následovaly bývalé neutrální státy Švédsko a
Finsko. To není konec rozšiřování na východ. Pozvánky Gruzie a Ukrajiny jasně ukázaly, že tah
lorda Hastingse z roku 1952 platí dodnes.
NATO je v současnosti de facto válčící stranou ve válce mezi Ruskou federací a Ukrajinou. Nejde
jen o masivní dodávky zbraní, ale také o výcvik ukrajinských vojáků a rozmístění personálu NATO
a infrastruktury NATO (sledovací, kontrolní technologie atd.) k poskytování vojenské podpory
Ukrajině. Francouzský prezident Macron dokonce uvedl do hry rozmístění jednotek NATO na
Ukrajině. Tím on a strategie NATO ukazují, stejně jako při založení NATO, že případná vojenská
konfrontace s Ruskem by měla probíhat na evropském území. Navíc je to podmíněno reálnou
hrozbou použití jaderných zbraní.
U příležitosti výročí založení NATO proto FIR opakuje svůj základní postoj, že rozpuštění
vojenských bloků v Evropě a vytvoření nové – nevojenské – evropské bezpečnostní architektury je
existenciální. Nelze toho dosáhnout militarizací Evropské unie a konfrontací, ale pouze diplomacií a
jednáním.
To je však přesně to, co NATO nezastává!