Nadšené slogany proti chudobě, mobilizace a radikální fráze boháčů z odborové konfederace dávají dost jasně znát, že je zde něco neupřímného a shnilého. Nedůvěra těch, kteří jsou mimo struktury žlutých odborů a pro které otázka práv zaměstnanců neskončila „udemonstrováním se“ a kosmetickými požadavky, je spolu s úbytkem členů dostatečným vysvědčením, kam to s odbory dopracovala konfederace, jejíž exponenti za 30 let „práce“ způsobili ve společnosti to, že pojem „odbory“ působí skoro jako sprosté slovo. Nedivme se. Tento pocit je postaven na bezpráví vykonávaném roky na zaměstnancích, kterých se nikdo nezastal a které zradily vlastní „transformované“ odbory v čele s tak hlasitě řečnícími papaláši, kapitálem štědře placenými bossy.
Přes samozvanou politickou podporu nezbývá, než zkousnout kyselé jablko: tzv. levice se znemožnila tím, že se stala přívěškem kapitálu, poskoky oligarchie. Byly to tyto strany, které obelhávaly a podpořily vládu oligarchy, který se dnes chlubí tím, jak dostal „komunisty“ z parlamentu, jak bychom bez komunistů a bez osvobození Rudou armádou byli druhé Švýcarsko a jehož syn veřejně nazývá Čechy genetickým odpadem. Myslím, že tato historická zkušenost mluví jasně o potřebě ne nějaké všeobjímající levice, ale avantgardní organizace, jasně vyhraněné organizace, která nepodlehne vlastním maloměšťáckým slabostem.
Jak jste viděli, nevstali noví bojovníci, jen se tlesklo, poslanci se rozutekli a už o nich nevíme. O oligarchii víme příliš. Jsou to špinavé chmatácké ruce, je to zbohatnutí zlodějinou, je to chobotnice, jsou to pijavice na těle tohoto národa – a koneckonců všech ostatních národů. Oligarchie je protinárodní, protilidová. S ní to byla cesta k Mnichovu, stejně jako dnes cesta do hrobu českého národa, do paktu NATO i do imperialistické centrály EU, která neustále utahuje šrouby práv lidí práce.
Nevěřím oligarchii, nevěřím levici, která se chce pouze zavděčit maloměšťákům a kariéristům, nevěřím pobláznění nad jednotou údajně demokratické levice s demokratickou pravicí. Je to nesmysl. Naši zaměstnanci trpěli třídním bojem ze strany kapitálu. Trpěli zradou žluťáckých odborů, trpěli destrukcí jednotných odborů ROH a falší sociálnědemokratických vlád i antisociálními údery ostatních neoliberálů. Jedinou politickou organizací, kterou potřebujeme, je organizace třídní orientace. Politická avantgarda. Vozová hradba proti kapitálu. Palcát. Kladivo na kovadlinu! Ten dostatečný náboj v boji za spravedlivější svět, za důstojnost.
Máme třicet let, vlastně už přes třicet let, všelijakých negativních zkušeností. Máme za sebou dvě krize a ta třetí, která již začala, způsobí to, že Česko za rok nepoznáme. Jaké bude? Horší. Bude v něm nedýchatelno. Bude ještě silnější cenzura, ještě silnější tlak, ještě větší chudoba a beznaděj. Jen ti, co si dosud úspěšně nakradli, si nakradou ještě víc. Ti mají svoji vládu, svoje špinavé struktury, konče Bruselem a oporou v Bonnu, Washingtonu a koneckonců i v Tel Avivu.
A po těch všech negativech je pak naprosto nesmyslné věřit žluťákům v ČMKOSu, bossům v KOVO a podobným sametovým kádrům, kteří tlumí jakýkoli proces, který má zaměstnancům přinést spravedlivější podmínky a ne drobky od stolu boháčů a zahraničních korporací. Oni mají více členů, možná více benefitů, jsou sponzorováni EU a mají svůj hezký design a prospekty a brožury na křídovém papíře. Ale za touto kulisou je faleš, neakceptovatelná faleš. Proto je nanejvýš nutné nepodléhat iluzím ani iluze nešířit. Dlouhodobě arogantní a nepřátelský postoj k třídně orientované odborové centrále i diskriminace odborářů Světové odborové federace ze strany těchto Jidášů jen svědčí o nezbytnosti odlišné cesty, cesty nezávislé.
Konfederace svolala demonstraci po deseti letech. Evropa vře. Ale smyslem této demonstrace je jen divadlo s několika jalovými požadavky. Pravým smyslem je jen sebezviditelnění bosse Středuly, uspokojení jeho prezidentských ambicí, do kterých je tlačen bůhvíkým – rozhodně ne nějakými proletáři.
Je dobré si uvědomit, že bitevní pole není na Václavském náměstí. Je na ulicích všech měst i vesnic, je především na všech pracovištích, je v rodinách. Ti, kteří rozvrátili a rozkradli ROH, těžko milionům našich lidí zajistí důstojný život a překonání krize. Proto musíme jít vlastní cestou, ne se před někým sklánět nebo se obávat nevole odborářské aristokracie. Lépe proti proudu než plout v proudu morální žumpy naparfémovaných lhářů a podvodníků. Není to cesta jednoduchá, je na ní dost kamení. Je ale jediná správná!
Martin Peč
výkonný tajemník OS ČMS