V posledních několika dnech probíhá intenzivní protiútok ukrajinských sil na východě země. Od dlouho nahlašované operace se očekávalo, že se bude odehrávat na jihu Ukrajiny. Tudíž v místech, která byla dosud ve válce dějištěm nejtvrdších bojů. Ukrajinské vedení ale prohlašuje, že zprávy o chystané ofenzivě na jihu byly záměrným manévrem, který měl odvést pozornost od skutečného cíle ofenzivy. Tím je zatím Charkovská oblast, nacházející se na severovýchodě Ukrajiny poblíž ruských hranic. I přes čerstvost a nepřehlednost zpráv se zatím skutečně zdá, že je ukrajinská ofenziva úspěšná ve svých počátečních fázích. Rychlost, se kterou bylo ovládnuto poměrně velké území, není pro tuto válku typická (alespoň ne v nynější fázi). V následujících odstavcích se pokusíme vyvodit z nejnovějšího vývoje závěry a nastínit varianty vývoje následujícího.
Co nám protiofenziva říká o charakteru války?
Když došlo 24. 2. 2022 k plošné invazi Ruské federace na Ukrajinu, došlo v celém pokrokovém světě k upřímnému zděšení. Pomalu doutnající ukrajinská občanská válka se zvrhla v otevřenou válku mezinárodní. Instinktivní reakce protirežimně orientovaných sil byly různorodé. Existovaly tendence ruskou invazi obhajovat, Ukrajinu ignorovat jako samostatnou entitu a zjednodušeně ji pojímat jako prodlouženou ruku Západu. Stejně tak ale existovala tendence vykládat válku jakou ruskou agresi vůči slabší, bránící se Ukrajině. Rusko se zdálo být velkým dobyvatelem, Ukrajina byla statečně, ale zbytečně odolávající obětí.
V prvních dnech konfliktu se opravdu mohlo zdát, že druhý ze jmenovaných přístupů je do jisté míry správný (byť ani tehdy nešlo ignorovat kontext, který válce předcházel). Ruská armáda se valila Ukrajinou, útočila těžkým dělostřelectvem na velká města jako Kyjev a Charkov. Zdálo se, že Ukrajina může kdykoliv padnout a stát se obětí okupace.
Zde je třeba říci, že poměr sil mezi kapitalistickými státy hraje roli v určení politické podstaty konfliktů mezi těmito státy. Co to znamená? Neexistuje samozřejmě žádná univerzální poučka, která by nám vždy určovala, jak přistoupit k válce mezi kapitalistickými státy. Vždy záleží na konkrétních podmínkách. Obecně lze však říci, že tyto války jsou ze své podstaty reakční a anticivilizační. Kapitalistická třída obou/všech zúčastněných stran z války profituje a prosazuje své cíle, zatímco proletáři a jiné skupiny obyčejných lidí se v ní navzájem zabíjejí bez ohledu na vlastní třídní zájmy.
Někdy je ovšem převaha jedné strany natolik velká, že zachovávat úplnou, zdánlivě „zásadovou“ neutralitu, znamená ignorovat skutečný stav věci. Zejména v situacích, kdy jsou „běžné“ kapitalistické státy napadány státy imperialistickými. V takových situacích může dojít k tomu, že stát hájící zájmy jedné z kapitalistických tříd se rozpadne, a vše co zbyde je živelný vzdor různorodých skupin okupovaného obyvatelstva. Typickým příkladem je Irák, napadený v roce 2003 USA a spojenci. Otázka podpory Iráku nebo dokonce režimu Saddáma Husajna byla pro protirežimní síly daleko méně komplikovaná, jelikož bylo rychle jasné, že je tato otázka irelevantní. Bylo zcela zjevné, že je konflikt natolik jednostranný, že USA po celou dobu určovaly vývoj války se všemi jejími důsledky. Saddám byl polapen a popraven. Irácký lid terorizován válkou a okupací. Jedinému americkému civilistovi se nic nestalo.
Jak je to ale s ukrajinským konfliktem? I vzhledem k současnému vývoji? Postupně se ukazovalo, že ruská převaha není natolik velká, jak se myslelo. Čím dál více vycházelo najevo, že konflikt je nemožné vnímat bez dvou zásadních faktorů: 1. Roky probíhající občanské války na Ukrajině, 2. Okamžitého a masového zapojení třetích stran do války. Charakter ukrajinského režimu byl již od roku 2014 odhalován pokrokovým hnutím jako fašizoidní a silně reakční. Ovšem, kdyby došlo k jeho okamžitému zániku a úspěchu ruské invaze, byla by „podpora Ukrajině“ pro pokrokové hnutí daleko jednodušší. „Podpora Ukrajině“ ale neznamená v současné situaci nic jiného, než podporu vládnoucímu režimu, který pořád stojí tak pevně na nohou, jako když se násilným převratem dostal roku 2014 k moci. Jedná se o režim, který se provinil násilím, válečnými zločiny, bombardováním civilních cílů atd. daleko před rokem 2022. V současné době je vinen z potlačování jakékoliv politické opozice, rozšiřování národností nesnášenlivosti a dlouhodobého zbídačování vlastního obyvatelstva.
Prohnilý charakter vládnoucího režimu na Ukrajině je tedy zásadní pro vnímání války. Je-li tento režim schopen přežít, musíme válku vnímat jako konflikt mezi rovnoprávnými soupeři. Kapitalistickými soupeři. Soupeři, kteří posílají obyčejné lidi umírat ve svých tahanicích o politickou pomoc, kontrolu nad surovinami a přírodními zdroji. Tyto své zájmy maskují do frází o „národních zájmech“. Vítězství nebo prohra ani jedné ze stran nemůže být skutečným vítězstvím pro masy Ukrajinců a Rusů.
Specifikem ukrajinského konfliktu je i to (jak již bylo dříve uvedeno), že do něj přímo a systematicky zasahují imperialistické síly ze Západu. Výše tohoto zapojení je klíčová. Nejedná se pouze o diplomatický nátlak, nebo propagandistickou podporu. Jedná se o ekonomickou válku s Ruskem a o unáhlené sliby učiněné vůči Ukrajině v otázce vstupu do EU a poválečné obnovy. Zejména se ale jedná o masovou vojenskou podporu a vysílání poradců a žoldnéřů. Tato podpora ovlivnila průběh války do té míry, že skutečně můžeme mluvit o válce Ruska a Západu, kterou Západ vede pomocí vlastních zbraní a ukrajinských vojáků.
Současná ukrajinská protiofenziva tedy jenom potvrzuje imperialistický charakter války. Není v ní obránců a útočníků, pouze soupeřících kapitalistických režimů. Ukrajina nemůže osvobodit žádné území, stejně jako žádné území nebylo osvobozené Ruskem. Jakýkoliv výsledek totiž vede k pokračujícímu vykořisťování a zbídačování mas, stejně jako k národnostnímu útlaku. Tím více, že si Ukrajina, podporována západními kapitalisty, klade za cíl ovládnout veškeré území, které jí patřilo před rokem 2014. Tedy včetně těch území, kde je etnické a politické složení obyvatelstva naprosto neslučitelné s povahou ukrajinského nacionalistického režimu.
Co znamená protiofenziva pro další vývoj války?
Počáteční úspěchy ukrajinské ofenzivy vzbuzují otázku: Je Ukrajina schopna zvítězit ve válce? Co se vlastně za vítězství dá považovat? Pro NATO a EU je jistě důležité využít současného vývoje k demonstraci ukrajinské schopnosti válku vyhrát. Masové vyzbrojování, které se setkává s čím dál tím větší odmítavostí ve veřejném mínění členských států, je totiž obhajitelné pouze pokud by mohlo vést ke konečnému vítězství. Jinak v zásadě jenom prodlužuje válku.
Způsob, kterým se o této válce informuje v českých a západních masmédiích by mohl sugerovat, že Ukrajina je schopna válku dovést do úspěšného konce. Je tomu tak? Už první týdny války ukázaly, že Rusko nebude schopno rychle porazit ukrajinský režim a zemi zcela ovládnout. Frontální útok ruské armády na Kyjev měl pravděpodobně za cíl přinutit Ukrajinu ke kapitulaci a následnému zapojení do ruské sféry vlivu. Přímé ovládnutí veškerého ukrajinského území pravděpodobně nikdy nebylo cílem. Neúspěch tohoto ruského plánu odhalil aroganci a neschopnost Putinova režimu. Stejně tak ale dodal ukrajinské straně nepodmíněné sebevědomí. Řada stoupenců ukrajinského režimu pak uvěřila vlastní propagandě. Ruská armáda byla líčena jako zastaralá a neschopná.
Je třeba říci, že takové hodnocení ruských sil není zcela nesprávné. Jako každá významná instituce, je i armáda v kapitalismu prohnilá a bude stěží dosahovat svého plného potenciálu. Tím více, že Putinův režim uvrhl své síly do této bratrovražedné války. Neschopnost a špatné hodnocení situace se bude ještě více projevovat v konfliktu zamořeném paramilitárními jednotkami a zahraničními žoldáky. I přes to všechno je ale třeba mít na paměti dvě věci. Za prvé: Ukrajinské síly trpí podobnými neduhy jako síly ruské. Mnohé jejich úspěchy jsou výsledkem podcenění ze strany Ruska a logistické výhody v této válce. Za druhé: Rusko je stále velmocí a jeho vojenská, ekonomická a materiální převaha vůči Ukrajině je pro válku rozhodující.
Po počátečních neúspěších Rusko změnilo strategii války. Místo frontálního útoku na nejvýznamnější cíle se rozhodlo pomalu dobývat cíle menší. Uspěchanost byla nahrazena trpělivostí. Strategie se možná jeví jako ponižující pro válku mocnosti proti menšímu státu, ale na konci jara a během léta začala přinášet úspěchy. Na konci května vyhrálo Rusko největší bitvu války, obléhání Mariupolu. Během léta bylo postupně ovládnuto veškeré území nárokované Luganskou lidovou republikou. V červnu zveřejnily ukrajinské zdroje, že jejich síly ztrácí 100-200 vojáků denně.
Jinými slovy, Rusko se rozhodlo svoji převahu využít k tomu, aby nechalo Ukrajinu vykrvácet. Problém této strategie je ten, že Ukrajina je nyní příliš významná na to, aby ji její „spojenci“ nechali padnout. Rusko není schopno ani ochotno úplného ovládnutí ukrajinského území (tedy plné likvidace nepřítele). Jenže stejně tak Rusko není ochotno se vzdát území, které tak těžce dobývalo. Ukrajinská protiofenziva má tak nyní spíše propagandistický charakter. Jedná se o morální vzpruhu vyplývající z převzaté iniciativy a demonstraci ochoty ve válce setrvat.
Nic zatím ale nevypovídá o tom, že se by se jednalo o nějaký převrat ve válce. Ofenziva nepronikla na území žádné z východních republik. Postup je sice velmi rychlý, to byl ovšem také ruský postup ke Kyjevu v prvních dnech války. Co nám ale ofenziva jistě ukazuje, je válka jen tak neskoční. Ani jedna strana není ochotná ustoupit, ale ani dovést válku do konce.
Nebuďme naivní. Před deseti lety bylo těžké si představit v Evropě válku (válka v Jugoslávii byla považována za výjimku). Pak ale vypukla ukrajinská občanská válka, která se brzy změnila v „zamrzlý konflikt“, který trval roky. Evropská veřejnost ztratila zájem a bylo těžké si představit v Evropě válku současných rozměrů. Pak ale přichází ruská invaze. Nyní je tato válka dominantním tématem evropského politického života, tím více že její důsledky se bezprostředně dotýkají životní úrovně obyvatel evropských států. Proč by se ale i tento konflikt nemohl stát konfliktem nikdy nekončícím, „zamrzlým“? O mír přece nikdo nestojí, pouze o úplné a konečné vítězství. Putinův režim se možná dokonce dostane do defenzivy. Ale co pak? Jeho samotné přežití je nyní bezprostředně svázané s výsledkem války. Je těžké si představit jiný konec války z ruské strany, než svržení Putinova režimu. Jenže tato varianta má sama o sobě nekonečno nepředvídatelných důsledků pro všechny. Z nich málokteré mohou být pozitivní…
Z pohledu ukrajinské strany také nelze čekat jiný konec konfliktu, než že Západ ztratí zájem. To se ale nestane, pokud se západní mocenský blok nerozpadne, nebo jestli nebude zatažen to ještě významnějšího střetu. A tedy, i přes nadšené fanfáry, které můžeme vidět v českých masmédiích, je po střízlivém zhodnocení situace těžké být z nynějšího ukrajinského protiútoku zvlášť nadšený. Války se vždy ukončují politicky stejnou mírou jako vojensky. Žádné vítězství na frontě nemůže nahradit nedostatek politické vize. Důkazem toho budiž mnoho kapitalistických „mírů“, ve skutečnosti jenom dočasných přestávek ve válčení (první světová válka, války na Balkáně, války v Afghánistánu).
Válečné zločiny
Jedním z nejožehavějších témat konfliktu byly zatím válečné zločiny. Je to pochopitelné. Ale bohužel emocionální náboj spojený s tímto tématem, stejně jako obtížný proces třídění informací, činí tuto problematiku snadno zneužitelnou.
Západní zdroje od počátku mluvily o ruských válečných zločinech jako o samozřejmosti. A není pochyb o tom, že se prohnilá armáda kapitalistického státu všelijakých zločinů skutečně dopouštěla. Je však třeba odlišit ty zločiny, které jsou mimořádné, od běžných a nevyhnutelných dopadů války. Je těžké v současném informačním šumu přesně popsat jakékoliv zločiny. Tím spíše takové zločiny, které jsou spjaté s válčením jako takovým. Jedná se zejména o bombardování měst a civilních cílů. Vždy je těžké určit, nakolik jsou dělostřelecké útoky nutnou bojovou taktikou a nakolik jsou zkrátka výsledkem ničivosti a bezohlednosti.
Současné ukrajinské tažení je do jisté míry bezprecedentní. Je to poprvé od začátku války, že mají ukrajinské síly iniciativu a schopnost ovládnout území s obydlenými oblastmi. Jak si při těchto akcích ukrajinské síly počínají? Je příliš brzo o tom mluvit. Avšak i západní zdroje jako BBC konstatují, že je novinářům odepřen přístup k frontovým liniím. Ruský velitel charkovské oblasti nařídil evakuaci civilistů. To by samo o sobě nebylo zvláštní, kdyby neexistovala ruská obvinění, že ukrajinské síly v podobných situací evakuaci civilistů spíše maří, jelikož je chtějí využívat pro propagandistické účely. Praktiky ukrajinské armády jsou též známé z prvních let občanské války. Síly věrné majdanskému režimu se nezdráhaly plošných útoků proti vzbouřeným městům. Musíme pochopitelně počkat, jaká fakta vyjdou najevo. Nebylo by však překvapením, kdyby se i v této emocionální rovině nevybíravých válečných praktik ukázala ukrajinská strana být velmi podobná té ruské.
Připravila redakce KOMINTERNet-Dialogu.
Uzávěrka 15. 9. 2022 ve 20:00.