1.
Byli kurážní, odhodlaní a jejich pobouření nad sadistickou vraždou minneapoliského obyvatele George Floyda je pouhou špičkou ledovce mnohem hlubšího problému – temnoty, do níž tato zem spadla, a rychlosti, s jakou k tomu došlo.
Ačkoli se v centru Denveru už před víc než týdnem shromáždily k demonstraci mnohem větší davy, tohle bylo úsilí okolí. Události jako tahle se dějí celonárodně.
Pochodovali a skandovali: „Řekněte jeho jméno – George Floyd“ a „nestřílejte! Ruce vzhůru!“. Soudím – a je to domněnka – že v jednom okamžiku se na demonstraci sešlo téměř 600-700 lidí, kteří šli po Tennyson Street od knihovny Smiley Library v Berkeleyském parku ke koloniálu Vitamin Cottage Natural Foods’ Grocery na Západní 38. třídě. Převážně bílí, a přesto s transparenty, krom jiných, „Na černošských životech záleží“, „Žádná spravedlnost, žádný mír“, „Nemůžu dýchat“, „Jsem s vámi“.
Demonstrace začala poklidně. Jako všude v zemi, Denver v uplynulém týdnu viděl nekontrolovatelné policejní násilí.
„Demonstrace v severozápadním Denveru přišla den poté, co prominentní denverská obhájkyně občanských práv Elizabeth Eppsová odstoupila z městského výboru „Použití síly“ (Use of Force) poté, co ji policejní síly zasáhly gumovým projektilem a slzným plynem, když se snažila demonstraci řídit. Ve tweetu pro denverskou policii Eppsová napsala: „Po třech létech práce pro váš výbor Použití síly tímto rezignuji. Minulý čtvrtek jsem se sešla s šéfem Pazenem. O pár hodin později jste mě zasáhli plynem. Zezadu jste mě střelili do zad a do nohou. Spousta obyčejných černochů k vám bude vyhýbavá, tak už tu nemůžu být…“
V jiném příběhu, jenž dává příchuť výtržnostem denverské policie, pětatřicetiletý muž z denverského předměstí Lakewood přišel o oko a bude potřebovat plastiku tváře poté, co jej policií vystřelený projektil zasáhl do tváře. Podobně, jednoho mladíka zasáhla denverská policie pepřovým sprejem, když 30. května filmoval protestní demonstraci. I když policie tato obvinění popřela, tyto i další incidenty byly filmovány.
2.
Nancy (autorova manželka) viděla upozornění na komunitní bulletin o demonstraci plánované na dnešní večer (středu 3. června; pozn. překl.) v našem sousedství, v severozápadním Denveru, tu, jež nezažila nic menšího než radikální demografické změny s tolika odstrkovanými dělníky a chudými lidmi, většinou Chicano (Američany mexického původu; pozn. překl.) a spoustou zcela nových převážně bělochů vyšší střední třídy, kteří se přistěhovali.
Velice jsme chtěli dostat do ulic a připojit ty, kteří každodenně demonstrovali v Denveru a okolí… ale fotografie a videa ukazovaly jen málo lidí s rouškami. Zapomeňte na rozestupy, ty teď neexistovaly. Nancy ve svých 69 a já s přebývajícími (malými, ale přece) dýchacími potížemi jsme odolávali pokušení přidat se k rostoucím řadám větších demonstrací v centru města.
Ale v našem okolí nebyla ohlášena ani jedna, a to tu žijeme od roku 1976. Ve stejném domě. Představovali jsme si, že se zúčastníme, když bude malá a nebude příliš hrozit koronavirus. Říkal jsem si, že nebudu překvapený, když se sejde tak 25, nanejvýš 50 lidí. Byli jsme rádi za příležitost „vyrazit do ulic“. Nic, a myslím tím nic není dnes důležitější než tohle, a i když tu bylo riziko, věděli jsme, že to udělat musíme. Naše sousedka a kamarádka Jamie Rothová – která se později divila, že není mezi účastníky nejstarší – se cítila podobně, stejně jako další dlouhodobá známá a kolegyně-lidskoprávní aktivistka Martha Crowleyová, dlouho sdružená v Loretánských sestrách. Přišla i pátá „veteránka“, Kathy Hamiltonová, místní krajinářská architektka.
Všichni další, nebo velká většina z nich, byli mladí, aspoň podle mé definice, čili mladší než 45 let. Přicházeli jako páry, v rodinách, ve skupinách přátel, bojovat za svou budoucnost, a všichni jsme konali podobně tak jako kdysi, když jsme bojovali za sebe – proti rasismu a zahraničním válkám, proti policejní zvůli a za zdravější prostředí. Tentýž boj, už padesát let.
3. června 2020
Autor je veterán mírových jednotek USA v Tunisu.
překlad Vladimír Sedláček