
Prezident Trump opět vnesl na scénu a do popředí zpráv kauzu Grónska, největšího ostrova na světě. Zpočátku se možná ledaskdo divil, proč by se Spojené státy zajímaly o prakticky vylidněný kus ledu za polárním kruhem? Dnes pronikají i do prosystémových médií informace o jeho geopolitickém nebo surovinovém významu. Situace je však mnohem komplexnější.
Proto jsme pro komunitu Kominternetu vybrali excelentní analýzu Nikose Mottase (šéfredaktora magazínu In Defence of Communism), se kterou se plně ztotožňujeme. Abychom usnadnili čtenářům plné pochopení této analýzy, připravila redakce KPKV stručný přehled historie Grónska.
Nejprve k velikosti a přírodním podmínkám ostrova. Grónsko má rozlohu přes 2 miliony km2, tedy více než čtyřnásobek území Francie. Bez mála celý ostrov leží za polárním kruhem. I oblasti na stejných rovnoběžkách, na kterých leží Island nebo Norsko, mají mnohem delší léta a mírnější zimy. Dnes zde žije na 57.000 obyvatel. Drtivou většinu tvoří Inuité, úředním jazykem je Grónština (až od roku 2009). Ostrov, jak je dnes obecně známo, je součástí Dánského království jako tzv. autonomní zámořská provincie, má vlastní autonomní vládu a parlament. Gróňané jsou občany EU, protože jsou občany Grónska, ale ostrov jako takový do EU nepatří (na základě nevůle tamních vyjádřené v referendech v minulosti, viz dále).

První osídlení Grónska bylo archeologicky prokázáno v období před 4,5 tisíci lety. Jednalo se o nomádské kmeny, příbuzné s obyvatelstvem severní Ameriky a Sibiře. Tito lidé přišli ze severovýchodních oblastí současné Kanady. Grónsko se svou ohromnou ledovou pokrývkou je velmi citlivé na výkyvy globálních teplot a na rychlou změnu podmínek reagovalo i obyvatelstvo regionu: Ostrov byl střídavě osídlován a opouštěn předky současných Inuitů. Grónsko poprvé vstoupilo do Evropany psané historie na konci 10. století. V roce 980 přirazily k jeho břehům lodě Erika Rudého, kterému se následně podařilo iniciovat osídlení jihozápadní části ostrova. To se odehrávalo v období tzv. středověkého klimatického optima. I tak byl život na ostrově drsný a cesty z Evropy nebezpečné a nejisté. Např. z 25 lodí osadníků, kteří se vypravili z Islandu někdy kolem roku 983, dorazilo ke břehům Grónska pouhých 14. Na počátku 12. století bylo založeno biskupství a počet obyvatel čítal několik tisíc. Norští Vikingové byli v kontaktu s inuitskými skupinami, ale nepředpokládají se příliš přátelské vztahy. Křesťanští Vikingové je nepovažovali za lidi, označovali je jako tzv. skraelingy (barbaři, chudáci, zoufalci, slaboři ve starogermánštině). Nicméně, norští muži patrně unášeli inuitské ženy, jak potvrzují genetické analýzy (Mitochondrická DNA je výlučně inuitská, Y-Chromosom s vysokým podílem 40-50% Evropanů, obecný původ – 25% Evropané, 75% Inuité). Se zhoršováním klimatu došlo opět k izolaci ostrova (poslední loď vyplula z Norska směr Grónsko v roce 1368 a už se nikdy nevrátila). Poslední doklady osídlení jsou datovány na počátek 15. století, což souhlasí s historickými záznamy: v roce 1408 byl zaznamenán nález mrtvého těla muže, který je považován za posledního obyvatele norských vesnic. Důvody kolapsu norského osídlení Grónska jsou velmi komplexně vysvětleno v knize Kolaps Jareta Diamonda (česky 2008).

I v následujících století byla snaha evropských námořních velmocí znovu objevit Grónsko, které slibovalo severní cestu do Asie, jejíž nesmyslnost byla prokázaná až s polárními objevy přelomu 19. a 20. století. Na Grónsko vedly izolované výpravy (např. 1578, 1585). V 17. století, kdy kulminovala tzv. malá doba ledová a Evropou zmítala třicetiletá válka, byl ostrov ponechán svému osudu. Jako datum počátku dánské kolonizace je brán tok 1721, kdy se na ostrov vypravil norsko-dánský misionář Hans Egede, který věřil, že najde potomky vikingských osadníků. Zajímavé je, že Egede patřil k tzv. Moravským misionářům, kteří navazovali na protestantismus Jednoty bratrské.
Grónsko bylo připojeno coby kolonie k dánskému království. Dánský král v roce 1776 vyhlásil monopol na obchodování s Grónskem. Další epizodu tvoří události z roku 1814, kdy vzneslo nárok na Grónsko Norsko (tehdy coby součást Švédska), ale ostrov byl přiřčen Dánsku. Podobná situace se opakovala na počátku 20. století po osamostatnění Norska v roce 1905. V roce 1930 mezinárodní soud opět potvrdil Grónsko jako součást Dánska.
Během 19. století osídlovali Grónsko hlavně Inuité z Kanady a ostrov byl také centrem polárních výprav. Spojené státy již tehdy vyjadřovaly o ostrov zájem. Jednání různého druhu byla znovu aktuální v průběhu první větové války. V roce 1916 prodalo Dánsko některé své kolonie v Karibiku Spojeným státům (dnes Panenské ostrovy).
Za druhé světové války po napadnutí Dánska nacistickým Německem (1940) vyjádřil dánský velvyslanec v USA Henrik Kauffmann své odmítnutí okupace a uzavřel s USA dohodu, že USA mohou využívat ostrov pro své základny, čehož bylo okamžitě využito. Dánská protektorátní vláda jej odvolala a prohlásila ho za vlastizrádce. Zároveň dala nacistickému Německu táž práva. Avšak přístupnost Grónska ze strany Evropy je mnohem složitější, a tak Německo nikdy nedokázalo Grónsko využít tak jako Spojenci. Psí spřežení vedená místními byla využívána jako rozvědka, ale s chabými výsledky. V roce 1944 se Německo z Grónska stáhlo.
Po válce bylo Grónsko opět připojeno k Dánsku, ale americké základny zde zůstaly. V roce 1951 opět USA nabídly Dánsku odkoupení ostrova, ale k dohodě nedošlo. Byla uzavřena další dohoda o umísťování základen. Poznamenejme, že se jednalo prakticky o tutéž vládu, která vládla v zemi před válkou, v době faktického protektorátu i po ní!
Obyvatelé Grónska se však netěšili speciální péči ze strany metropole. V 50. letech probíhaly pokusy na grónských dětech – ty byly často proti vůli jejich rodičů odváženy do Dánska, kde byly vzdělávány, aby se pak mladí lidé vraceli jako tzv. elita a podpora dánské vlády nebo docházelo ke sterilizacím ženské populace. Všechny tyto aktivity končily s tragickými výsledky a následky jak pro jednotlivce, tak pro celé komunity. V roce 1953 kulminovala nevole místních obyvatel při rozšiřování jedné z amerických základen, kdy byli vyhnáni místní obyvatelé z blízké osady. Otázka osamostatnění byla více než aktuální. Nakonec byla vytvořena autonomní provincie v rámci Dánska. Ale vztahy nebyly dobré. K dalšímu vyostření vztahů došlo v roce 1968, když na též základně havarovalo letadlo se čtyřmi vodíkovými bombami. Tři z nich vybuchly. Bylo třeba zlikvidovat ohromné množství kontaminovaného sněhu. Čtvrtá hlavice se nikdy nenašla. Gróňané se následně postavili proti Jednotnému evropskému trhu i proti tomu, aby Grónsko bylo součástí EU. V roce 1995 vypukl další skandál, a to v souvislosti s dlouhodobě proklamovanou dánskou nukleární neutralitou, přičemž po celou studenou válku byly na území Grónska umístěny jaderné zbraně (kauza Thulegate).
I dnes se nezávislost Grónska diskutuje na místní politické scéně, ale hlavním argumentem proti její vyhlášení je ekonomická závislost na Dánsku. Jako hlavní zdroj příjmu slouží rybolov. Pomalu se zvyšuje podíl turistického ruchu. V Grónsku je nejvyšší počet sebevražd na světě, výrazná je i závislost na alkoholu, což jsou výsledky tlaku kapitalismu na místní obyvatelstvo, které bylo nucené opustit své tradiční způsoby života, bylo často násilně přesouváno do měst atd. Nakonec i úřední jazyk grónština byla zaveden až v roce 2009 (předtím to byla dánština).
Každé období historie Grónska je součástí euroatlantických politických událostí a stálo by za podrobné vysvětlení, protože odráží charakter té které doby, odkrývá podstatu politických a ekonomických zájmů a odhaluje pravé tváře tzv. tvůrců historie.
Grónsko: „Severní fronta“ meziimperialistické rivality
Vývoj událostí kolem Grónska by neměl být považován za diplomatickou anomálii ani za produkt individuálních politických rozhodnutí.
Je koncentrovaným projevem současné fáze imperialismu, v níž zostřující se konkurence mezi kapitalistickými mocnostmi vtahuje strategické regiony a menší národy do konfliktů, které samy nezavinily.
Tlak, který Spojené státy vyvíjejí na Grónsko a Dánsko – prostřednictvím politického nátlaku, ekonomických hrozeb a intenzivnějšího vojenského plánování – není odchylkou od údajně „řádu založeného na pravidlech“ (neboli „mezinárodního práva“), ale projevem jeho skutečného obsahu. Když jsou v sázce strategické zájmy, imperialistická diplomacie se rychle zbavuje legalistického jazyka a vrací se k otevřeným mocenským vztahům. Arktida, dlouho považovaná za okrajovou, se transformuje v ústřední pole konkurence, protože tající led otevírá nové dopravní trasy a přístup ke kritickým zdrojům.
Význam Grónska proto není sociální ani humanitární. Je geopolitický a ekonomický. Je s ním zacházeno jako s platformou: pro vojenskou infrastrukturu, systémy sledování, protiraketovou obranu, kontrolu arktických námořních tras a budoucí těžbu surovin. V tomto rámci jsou potřeby a vůle obyvatelstva druhořadé. Důležité je postavení v rámci širší architektury imperialistického plánování.
Ideologickým krytím tohoto vývoje je známé odvolání se na „bezpečnostní hrozby“, obvykle spojené s aktivitami jiných významných imperialistických center, konkrétně Ruska a Číny. Takové narativy nejsou neutrálním hodnocením nebezpečí. Fungují jako politické nástroje, které legitimizují militarizaci a strategickou expanzi. Arktida není militarizována proto, že je nebezpečná; je prezentována jako nebezpečná, protože je militarizována.
Jádrem grónské otázky je mechanismus, který velmi přesně analyzoval Vladimir Iljič Lenin. V knize Imperialismus, nejvyšší stádium kapitalismu zdůraznil, že jakmile je svět plně rozdělen mezi hlavní mocnosti, imperialistický konflikt se již netýká zabírání „prázdných“ prostorů, ale boje za jejich přerozdělení: „Charakteristickým rysem sledovaného období je konečné rozdělení zeměkoule – konečné ne v tom smyslu, že by opětovné rozdělení bylo nemožné; naopak, opětovné rozdělení je možné a nevyhnutelné – ale v tom smyslu, že koloniální politika kapitalistických zemí dokončila zabírání neobsazených území naší planety.“
Tento poznatek je rozhodující pro pochopení, proč se tlak stupňuje i mezi spojenci, proč se smlouvání mění v nátlak a proč se Grónsko stává ústředním bodem. Není to území bez vlastníka vstupující do dějin, ale nárokovaný prostor, jehož strategická hodnota roste za nových podmínek a vyvolává snahy o revizi stávající rovnováhy.
Z tohoto důvodu nelze konfrontaci redukovat na jednostranné akce USA ani na tření v rámci NATO. Musí být chápána v rámci meziimperialistické rivality. Spojené státy, Evropská unie, Rusko a Čína sledují v Arktidě své vlastní zájmy, formované potřebami monopolů, energetickými strategiemi, dopravními koridory a vojenskými doktrínami. Jejich antagonismy nepředstavují různé „civilizace“ ani alternativní cesty rozvoje; jsou to soupeřící projevy téhož kapitalistického systému.
Tato realita odhaluje falešnost multipolárních iluzí. Vznik více center moci neomezuje imperialismus; zostřuje jeho rozpory. Konkurence se stává intenzivnější, spojenectví křehčími a tlak na menší území přímějším. Grónsko není ohroženo tím, že by imperialismus slábl, ale proto, že se reorganizuje prostřednictvím tvrdší rivality o již rozdělený prostor.
Reakce evropských států to potvrzuje. Dánské trvání na suverenitě, podporované Evropskou unií, odráží obranu specifické imperialistické role v transatlantickém rámci, nikoli principiální obranu práv národů. Instituce jako NATO tyto rozpory nepřekonávají; řídí je dočasně. Jak Lenin poznamenal ve své analýze imperialistických aliancí:
„Mírové aliance připravují půdu pro války a samy z nich vyrůstají; jedna podmiňuje druhou a vytváří střídavé formy mírového a nemírového boje na stejném základě imperialistických vazeb a vztahů.“
Aliance tedy neodstraňují rivalitu. Regulují ji, dokud se podmínky nezmění a konflikty se znovu nevyostří. Menší národy nejsou takovými ujednáními chráněny; jsou do nich integrovány jako proměnné v rámci strategických kalkulací.
Formální autonomie Grónska zdůrazňuje další zásadní rozpor imperialismu. Právní samospráva koexistuje s rozhodující vnější kontrolou nad vojenskou přítomností, ekonomickou orientací a dlouhodobým rozvojem. Tato propast mezi politickou formou a materiální realitou není náhodná. V kapitalismu je suverenita často vyprázdněna, zatímco je formálně zachována, což umožňuje, aby dominance fungovala za institucionálními fasádami.
Klimatická změna tyto procesy dále zintenzivňuje. Ničení životního prostředí způsobené kapitalistickým rozvojem se stává hnací silou nových rivalit. Tající led se nepovažuje za varování, ale za příležitost: nové trasy, zdroje a investiční možnosti jsou začleněny do imperialistického plánování, zatímco ekologické a sociální náklady jsou přesouvány na lidi a budoucí generace.
Grónská patová situace proto nabízí ponaučení, která sahají daleko za Arktidu. Ukazuje, jak jazyk „bezpečnosti“ zakrývá třídní zájmy; jak jsou spojenectví mezi kapitalistickými státy ze své podstaty nestabilní; jak jsou menší národy podřízeny strategické konkurenci; a jak žádné imperialistické centrum nemůže nabídnout cestu k míru nebo skutečnému sebeurčení. Volba, která je lidem nabídnuta – spojení s jedním nebo druhým blokem – je falešná.
Pro komunisty není úkolem interpretovat takový vývoj skrze geopolitické sympatie, ale odhalit jejich systémovou logiku. Grónsko s obzvláště jasnou představou ukazuje, že meziimperialistická konkurence není výjimkou, ale normálním způsobem fungování imperialismu dnes. Dokud bude převládat kapitalismus, budou se bojovat o strategická území, bude postupovat militarizace a zájmy lidí budou podřízeny potřebám kapitálu.
Toto chápání nevede k volání po „spravedlivější“ rovnováze sil nebo reformovaném aliančním systému. Vede k ostřejšímu závěru: boj proti imperialistickým konfrontacím je neoddělitelný od boje proti systému, který je generuje. Pouze rozchodem s logikou kapitalistické soutěže si národy mohou zajistit skutečnou suverenitu, mír a sociální rozvoj.
Zdroj: https://www.idcommunism.com/2026/01/greenland-northern-front-of-inter-imperialist-rivalry.html
Zdroje obrázků: Smithonian Magazine, Greenland Nationa Museum, Wikimedia Commons
Vybrala a přeložila redakce KPKV