Po řadu týdnů se na nás valí předimenzovaná propaganda o „sametové revoluci“, v níž prý náš lid, na čele s „revolucionáři“ z disentu, společně zejména se studenty a herci, nakonec i s dělníky ČKD, porazil „komunistickou totalitu“ a dovedl nás do „svobody“ a „demokracie“. Do současného, jedině racionálního a správného společenského systému, kapitalismu, o čemž samozřejmě v oněch „revolučních“ dnech a týdnech pomlčeli. Tak jako o skutečných příčinách a hybných silách celého toho převratu v rámci naší světové socialistické soustavy.

Z počátku a jen ojediněle zaznívaly hlasy (př. P. Pithart), že nešlo o revoluci, ale o předání moci ze strany samozřejmě neschopného, rozkládajícího se „komunistického režimu“. Ve skutečnosti bylo v podstatě vše jinak. Číst dál →

O víkendu 16. a 17. listopadu běsnila Praha, a o něco méně všechna krajská a mnohá další města republiky, masovým šílenstvím u příležitosti „30 let svobody“. Zatímco zbohatlíci právem (silnějšího) oslavují svá znovu nabytá nadpráví a neuvědomělé maloměšťáctvo hýká radostí v představách zázračného zbohatnutí a očekávání vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí, zatímco mnozí demonstrují snad už jen ze samotného principu, že už 30 let „konečně mohou“, pro pokrokové lidi je 17. listopad dnem dvojnásobné národní tragédie.

Číst dál →

Co čeká naši nešťastnou vlast, až všichni pamětníci německé okupace a protektorátní éry umřou? Pohrobci českých kolaborantů spolu se sudetskými Němci určitě důkladně přepracují dějiny. Lze již dnes odhadnout, že se čeští školáci dovědí, jak byli nacisté velkorysí a umožnili českým občanům přežít válku v oáze klidu a míru. Zároveň se poučí, že tuto idylku žel narušovaly neodpovědné živly, které si německé velkomyslnosti nevážily. Proto museli nacisté přistoupit k odvetným opatřením, a tak to holt někdo odskákal. Budou tvrdit, že se české děti díky protektorátnímu školství naučily německý jazyk a v hodinách zeměpisu důkladně poznaly Velkoněmeckou říši. Uměly zazpívat nacistickou hymnu a zvládly zdravit zdviženou pravicí. To všechno by se přece nemohly naučit bez otcovského přihlížení státního ministra K. H. Franka. Od konce světové války jsme už zaznamenali i řadu pokusů o obhajobu zrádců a kolaborantů. Je to neuvěřitelné, ale dokonce už v roce 1946 při procesu s členy tzv. protektorátní vlády se v soudním sále ozývaly výkřiky jejich příznivců. Je třeba připomenout, že zejména po listopadu 1989 se roztrhl pytel s omlouváním kolaborace „státního prezidenta“ Háchy a protektorátních filmových hvězd. Číst dál →