Boj proti koronaviru – dva světy, dva přístupy – KOMINTERNet

Když se ve světových médiích objevily první zprávy o opatřeních proti šíření nového koronaviru v Číně a potom v sousední Korejské lidově demokratické republice, provázely je komentáře plné odsudků „komunistických diktatur“, které prý „ještě více omezují svobody svých občanů“.

Během následujících dvou měsíců se ukázalo, že přísná opatření zavedená v Číně, socialistické Koreji a Vietnamu přinesla slibné výsledky: postupné snižování šíření epidemie v Číně a Vietnamu a zabránění jejího proniknutí do severní části Koreje. Oproti tomu liberální přístup západního světa pod heslem „každý může všechno a nikdo nemusí nic“ vedl a nadále vede k nekontrolovanému šíření pandemie. Protiepidemická opatření v kapitalistických zemích jsou přijímána pozdě, nejsou dostatečná, personálně a materiálně zabezpečená a jsou obtížně vymahatelná.

Korejská lidově demokratická republika zareagovala na výskyt nového koronaviru v Číně velmi rychle a rázně, navzdory dopadům na zahraniční obchod a turistický ruch. Ačkoli v minulých letech vynaložila velké prostředky na posílení mezinárodního cestovního ruchu, tvář v tvář hrozbě pandemie ukázala názorně a rozhodně, že pro skutečně socialistický stát nejsou peníze na prvním místě. Jakkoli si KLDR důsledně udržuje politickou soběstačnost a dlouhodobě prosazuje spoléhání na vlastní síly ve výstavbě a obraně socialismu, s ohledem na sousedství, rozlohu a význam Číny s ní provozuje asi 90 % svého zahraničního obchodu a dochází k poměrně rozsáhlému překračování státní hranice občany obou zemí s bezvízovým stykem. Obě země mají pravidelné letecké a železniční spojení. Totéž platí v menší míře pro Rusko.

Navzdory dopadům na národní hospodářství KLDR již zhruba na konci ledna uzavřela své státní hranice a přerušila pravidelné letecké, železniční a lodní spojení v osobní dopravě. V nákladní dopravě zůstalo zachováno za podmínek důsledné dezinfekce a karantény přijíždějících dopravních prostředků. Příležitostná přeshraniční doprava zajistila návrat občanů KLDR z ciziny do vlasti a jednorázový odlet cizinců z KLDR do Vladivostoku.

Cizinci pobývající v KLDR byli umístěni na začátku února do měsíční karantény, poté jim byla nabídnuta možnost odletu do Vladivostoku. Část z nich (diplomatičtí pracovníci a zaměstnanci mezinárodních organizací) včetně celého diplomatického zastoupení ČR tuto možnost nevyužila a zůstává v KLDR, již mimo karanténu, ale za přísných bezpečnostních opatření.

Občané KLDR po návratu ze zahraničí jsou umístěni v domácí karanténě, lidové výbory jim zajišťují dopravu potravin domů. Sdělovací prostředky této otázce věnují značnou pozornost, což potvrzuje, že karanténa se týká poměrně velkého počtu lidí, tedy že ze zahraničí se vrátil do vlasti větší počet občanů. Korejská ústřední tisková agentura (KCNA) již informovala o stovkách lidí propuštěných z karantény v jednotlivých provinciích.

V KLDR nebyl zaznamenán dosud žádný případ nákazy COVID-19. Preventivní opatření jsou však zjevně přísnější než v zemích zasažených nákazou, což je pochopitelné s ohledem na počet nakažených v Číně (desítky tisíc případů a tisíce obětí do první poloviny března) a v jižní Koreji (tisíce nakažených a desítky zemřelých do první poloviny března).

V celé zemi je vedena rozsáhlá sanitárně-propagandistická práce, v celých okresech a postupně v celé zemi bylo nařízeno nošení roušek. Roušky nebo respirátory nosí všichni nebo téměř všichni v celé zemi na veřejných prostranstvích i na pracovištích. Jistě nebylo možné vybavit ochrannými prostředky všech 20 milionů obyvatel naráz, nicméně už od počátku vypuknutí epidemie (v Číně) začali občané nosit roušky v televizních reportážích a na fotografiích, což propagandisticky přispělo k pochopení, že preventivní opatření proti koronaviru jsou běžná a potřebná. Jaký to rozdíl například oproti naší zemi, kde na občany s rouškou je široce pohlíženo jako na nemocné, a tudíž nebezpečné, a ještě po vyhlášení nouzového stavu se v médiích objevují informace, že někteří zaměstnavatelé zakazují personálu nošení roušek, „aby se lidé nebáli“.

V KLDR se provádí důkladná dezinfekce pracovišť a veřejných prostor včetně např. počítačových klávesnic a myší. Občané jsou vyzýváni nepřibližovat se k sobě blíže než na 1 metr. Veřejná doprava v Pchjongjangu byla posílena, aby nedocházelo k návalům. Občané bez roušky nejsou vpuštěni do dopravních prostředků. Při návštěvě velkých obchodů je měřena teplota. Všechny školy mají od února mimořádné prázdniny. Masové akce jsou zrušeny. Na rozdíl od západních zemí byly v plném rozsahu zrušeny i masové oslavy Mezinárodního dne žen, ač mu korejská socialistická společnost právem přikládá velký význam. Byla zesílena lékařská vyšetření a zdravotnický vědecký výzkum. Medializováno bylo vyvinutí nových antivirových léčiv.

Podstatné je, že všechny ochranné prostředky dostávají občané lidové Koreje zdarma, stejně jako je zde bezplatné celé zdravotnictví. „Vyfasované“ ochranné pomůcky ovšem musejí používat. U nás je oproti tomu většinou neseženou ani ti, kteří je chtějí – často ani za peníze ne, nemluvě už o jejich nedostatku pro občany, kteří je nezbytně potřebují z důvodu výkonu své profese (zejména zdravotníci) nebo z důvodu nemoci. Zatímco v tvrdě kapitalistické jižní Koreji se po vypuknutí epidemie stály dlouhé fronty na prodej roušek a respirátorů, na socialistickém severu byly distribuovány zdarma. Nemůžeme však opomíjet fakt, že i v kapitalistické jižní Koreji díky disciplíně a zodpovědnosti bylo dosaženo velkých úspěchů v boji proti koronaviru, zejména nízké smrtnosti nakažených, a to navzdory tomu, že zdravotní péče je zde pro velkou část obyvatelstva finančně nedostupná.

V neposlední řadě musíme ocenit, že v severní Koreji je zajištěna plná zaměstnanost a nikdo z dočasně uvolněných pracovníků z odvětví cestovního ruchu, služeb a mezinárodní dopravy se nemusí obávat, že by zůstal nezajištěn (vůbec už nemluvě o možném krachu celých podniků). Kromě toho je možné snadno přemísťovat pracující a studenty do potřebných odvětví a zajistit výrobu potřebného zdravotnického vybavení, což je v soukromém sektoru kapitalistických zemí velmi obtížné. Velký význam bezpochyby má závodní lékařská péče, v bývalé ČSSR po obnově kapitalismu z velké části zlikvidovaná.

Zatímco v Číně, Vietnamu, v obou částech rozdělené Koreje i v sousedním Japonsku jsou si občané vědomi nebezpečí a dělají vše pro boj s nákazou, v západních zemích se mnoho lidí tomuto nebezpečí posmívá, zlehčuje ho, nepřipouští si jej, někteří dokonce jakákoli mimořádná opatření odmítají a veřejně se chvástají jejich porušováním. Obávám se, že zvlášť náchylné k takovému přístupu je Česko se svým pověstným „švejkováním“. Ostatně i režimní média připouštějí, že například omezení pohybu vyhlášené dne 15. března prakticky nebude možné kontrolovat a postihovat.

V našem prostředí se například široce šíří dezinformace, že „roušky jsou k ničemu“ a nosí je jen podivíni. Přitom i naprostému laikovi je jasné, že přes roušku nelze „poprskat“ osoby ve své blízkosti ani si sahat na ústa a nos nebo do nich, což lidé obecně dělají, jakkoli to může znít nevkusně.

Pokud by však u nás měla být zavedena přísná pravidla jako v asijských zemích, tedy že bez roušky nebude nikdo vpuštěn v první řadě do metra (kde lze vstupy celkem snadno kontrolovat) a posléze do všech dopravních prostředků, těžko by to šlo zajistit s ohledem na nedostupnost ochranných pomůcek a neochotu jejich zajištění zdarma, jakož i na přístup zarytých individualistů, kteří i v nejhorší krizi budou „z principu“ porušovat stanovená pravidla a komplikovat situaci.

Některé kraje například bazírují na zachování odbavování cestujících v autobusech řidičem včetně hotovostní platby, jako by se nic nedělo, aby nedošlo ke ztrátě tržeb z jednotlivého jízdného, pokrývajících jen nepatrnou část nákladů na zajištění dopravy (většinu kryjí dotace a předplatné).

Posměváčky tvrdící, že kolektivistický způsob organizace společnosti ve státech hlásících se k socialismu a do značné míry i v hospodářsky vyspělých asijských kapitalistických zemích (jako jsou zejména Japonsko a jižní Korea) nemůže být pro nás vzorem, by měl způsob jejich boje proti koronaviru vyvést z omylu. Jistou roli v přísnosti těchto států zřejmě hraje i větší důraz na čisté prostředí v této kultuře. Mnozí lidé zde nosili roušky na veřejnosti už před epidemií, což platilo i o KLDR, ačkoli méně než o Číně, jižní Koreji nebo Japonsku, kde hrál roli i smog. Při návštěvách továren nebo na propagačních fotografiích a videích z nich jsme mohli po mnoho let vidět, že se široce pracuje v rouškách a gumových rukavicích i tam, kde to má spíše jen propagandistický smysl jako ukázka vzorné čistoty.

Úplně jiná situace než u nás je v KLDR samozřejmě s ochranou hranic, protože ty nebyly volně průchozí v moderních dějinách nikdy a z jihu navíc mají Američané napříč poloostrovem obrovskou betonovou zeď, kterou postavili již před desítkami let. Ironicky by se chtělo dodat, že jistě prozíravě v prevenci proti šíření koronaviru z jihu na sever…