Začátkem prosince podepsal prezident Joe Biden návrh zákona, který nutí železničáře a jejich velké, ziskové zaměstnavatele přijmout smlouvu, která nezahrnovala placenou nemocenskou, což byl ústřední požadavek odborů železničářů. Kongres vypracoval dohodu, která měla odvrátit ekonomické důsledky blížící se stávky železničářů, ale pokrokové hlasy jako senátor Bernie Sanders trvaly na tom, že každá dohoda musí zahrnovat sedm placených dnů nemocenské. Poté, co hrstka senátních republikánů stála placené nemocenské v cestě, demokraté nakonec přistoupili na dohodu bez ní.
Tento okamžik, promarněná příležitost ke zlepšení pracovních podmínek, volá po širší diskusi o tom, jak celostátně pracujícím federální záruka placené nemocenské chybí. Zákon o rodinných a zdravotních dovolených (FMLA) vyžaduje pouze nejvýše dvanáct týdnů neplacené nemocenské. Podle Institutu hospodářské politiky může neplacená nemocenská „způsobit bolestivý zářez do měsíčního rozpočtu“, zejména u osob s trvalejšími nemocemi. Obzvlášť problematické je proto, že každý pátý civilní pracovník, celkem 33 milionů lidí, placenou nemocenskou nemá.
Zavedení federální záruky placené nemocenské by zlepšilo život železničářů a dalších lidí v neodborných/nevedoucích zaměstnáních, kteří nedostávají štědře placené volno. Stejně důležitý je ale způsob, jakým se federální placená nemocenská zavede, ať už podle vzoru států nebo podle mezinárodních příkladů.
Patnáct států a město Washington sice mají mandát placené nemocenské, ale to obvykle znamená, že zaměstnanci dostávají nemocenskou „na přírůstkovém základě“, obvykle jednu hodinu nemocenské za každých třicet odpracovaných hodin. Mnohé z těchto států omezují naběhlou dovolenou na čtyřicet hodin ročně, což představuje pouhý jeden pracovní týden. Průměrný zaměstnanec na plný úvazek (čtyřicet hodin týdně) by musel pracovat přibližně devět měsíců, aby si těch čtyřicet hodin vydělal. To nedává zaměstnancům ani zdaleka dostatečnou možnost, aby mohli chodit na lékařskou pohotovost, aniž by obětovali svůj příjem. Kvůli tomuto dilematu pracují lidé bez placené nemocenské častěji v době, kdy jsou nemocní, což v případě virů, jako je COVID-19 nebo chřipka, riskuje nakažení spolupracovníků.
Institut hospodářské politiky (Economic Policy Institute) správně uvádí, že „Spojené státy nadále zaostávají za svými mezinárodními protějšky v poskytování základní federální ochrany“ placené nemocenské. Existují velmi výmluvné případové studie z Evropy, například z Německa, kde jsou zaměstnavatelé ze zákona povinni vyplácet zaměstnancům „100 % mzdy za prvních šest týdnů nemoci“. Němečtí pracující mají nárok na plnou dávku, pokud byli zaměstnáni alespoň čtyři týdny, což je mnohem lepší, než kdyby Američané museli pracovat devět měsíců, aby získali jen jeden týden dovolené. Placená nemocenská se v Německu funkčně nekumuluje, protože při každé nové nemoci se znovu začíná vyplácet šestitýdenní mzda. Pracující si nemusí ukládat pracovní dobu do banky nebo se reálně obávat, že jim dojde, zejména když Němci v roce 2021 čerpali v průměru pouhých jedenáct dní nemocenské. Malé podniky v Německu s třiceti a méně zaměstnanci se mohou přizpůsobit nákladům na velkorysý mandát k nemocenské tím, že dostanou proplaceno až 80 procent plateb nemocenské z fondu zaměstnavatelů pro sdílení nákladů, do kterého platí. Fond pro sdílení nákladů spravují poskytovatelé zdravotního pojištění zaměstnanců (nevládní subjekty zvané „nemocenské fondy“), kteří od malých podniků dostávají příplatek a proplácejí vyplacené částky. Protože Spojené státy nemají německý všeobecný soukromý systém zdravotní péče, podobný program sdílení nákladů by mohly spravovat státní úřady pojištění pro případ nezaměstnanosti, které už vybírají příspěvky zaměstnavatelů.
Švédská záruka placené nemocenské je podobně výhodná pro zaměstnance a předvídatelná pro zaměstnavatele. Ve Švédsku, pokud člověk pracoval jeden měsíc, má nárok na dva týdny placené nemocenské ve výši 80 procent jeho platu. Po dvou týdnech jsou zaměstnavatelé povinni informovat švédskou agenturu sociálního pojištění o nemoci zaměstnance, což tomuto zaměstnanci umožňuje požádat o veřejnou nemocenskou dávku, jejíž délka závisí na úředním posouzení „pracovní schopnosti“. Po čtrnáctém dni jsou zaměstnavatelé obvykle povinni vytvořit plán, jak nemocnému zaměstnanci zajistit ubytování (obvykle se stravou), aby se mohl vrátit do práce. Podniky ve Švédsku jsou podobně kompenzovány za vyšší platby nemocenské, ale prostřednictvím vlády. Zaměstnavatelé předkládají prohlášení o nemocenské švédské daňové agentuře, která ukládá peníze na daňové účty podniků, pokud lze jejich zaměstnance zařadit do „zvláštní ochrany proti vysokému riziku“, s odkazem na záchvaty nemoci trvající více než dvacet osm po sobě jdoucích dní. Průměrný Švéd si v prvním čtvrtletí roku 2022 vzal 2,99 dne placené nemocenské, ale nikdy se nemusí obávat, že by potřeboval delší placenou nemocenskou a nedostal ji.
Švédsko a Německo jsou jen dva příklady zemí s progresivními mandáty na placenou nemocenskou, které jsou normou ve velké části Evropy. Pracovníci v USA by na tom byli lépe s jakoukoli verzí federální placené nemocenské, ale tato dávka může být spolehlivá jen tehdy, pokud je „nenahromaděná“. Vázání nemocenské na počet odpracovaných hodin vytváří pro zaměstnance mnohem více komplikací než poskytování přímé dávky po prvním měsíci v zaměstnání. Federální vláda by měla vzít na vědomí nejlepší politiky nemocenské na mezinárodní úrovni, aby vytvořila novou dávku, která plně zahrnuje všechny pracovníky prostřednictvím bezpečné a univerzální záruky.
https://portside.org/2023-01-01/us-workers-need-federal-paid-sick-leave-guarantee
vyšlo v Portside 1. ledna 2023
Autor: Adam Tomasi, původně 26. 12. 2022 pro The Jacobin
Adam Tomasi je dopisovatel pro People’s Policy Project (odborný tým, založený v r. 2017, financovaný výhradně přibližně 1 800 drobnými dárci částkou 5-15 $ měsíčně. Zveřejňuje myšlenky a analýzy ke všeobecnému hospodářskému rozvoji, ne ve prospěch několika; pozn. překl.)
ze serveru https://portside.org přeložil Vladimír Sedláček
