Minulý týden při návštěvě Evropského parlamentu na pozvání portugalské komunistické strany poskytla poslankyně Aida Touma-Sliman (strana Hadaš) rozhovor Nadaci Rosy Luxemburgové o eskalaci represí proti Arabům – Palestincům v Izraeli, válce v Gaze, Netanjahuových plánech dobývání území a zmenšování prostoru pro levicové síly v zemi. Uvádíme zde některé úryvky rozhovoru.
Jako arabsko-palestinská občanka Izraele jste v minulosti velmi hlasitě mluvila o diskriminaci a nerovnosti, které vaše komunita čelí, a dokonce jste odkazovala na izraelský zákon o národním státě z roku 2018 jako na „zákon o apartheidu“. Jak se věci změnily od 7. října?
Vždy jsme věděli, že v Izraeli nemáme stejná práva, ale nikdy jsme nezažili to, čemu jsme čelili v posledním roce. Tvrdé pronásledování palestinských občanů začalo hned po 7. říjnu. Mnozí byli zatčeni za věci, jako je zveřejňování veršů z Koránu na Facebooku nebo jiných sociálních sítích. Často vyprávím příběh 70letého muže z Negevu, který 7. října v 7:45 napsal „Dobré ráno“ a o několik dní později byl zatčen. Ani Netanjahu nevěděl, co se toho časného dne dělo, ale někoho zatkli za to, že se probudil a napsal „Dobré ráno“.
Mnoho studentů bylo vyloučeno z univerzit a životy mnoha umělců se změnily v peklo, protože byli podezřelí z podpory útoků ze 7. října. Ministr národní bezpečnosti Itamar Ben-Gvir zveřejnil fotografie zatčených se zavázanýma očima před izraelskou vlajkou a obvinil je, že jsou příznivci Hamasu. Téměř nikdo z nich nebyl nakonec stíhán, ale na tom nezáleželo – jejich pověst už byla zničena.
Samozřejmě jsme byli po útocích všichni v šoku a chápali jsme, že z izraelské strany přijde reakce. Když jsme začali chápat, že reakcí bude totální válka, dokonce genocidní válka, chtěli jsme demonstrovat – ne na podporu toho, co se stalo 7. října, ale za mír a politické řešení. Ale izraelská vláda použila místní policejní síly, aby prakticky zakázala všechny protesty na dva nebo tři týdny. Když se vedení palestinské komunity pokusilo uspořádat vigilii v Nazaretu s transparentem s nápisem „Zastavte válku!“, mnoho z nich bylo zatčeno, včetně [předního aktivisty Komunistické strany Izraele] Muhammada Barakeha, předsedy Nejvyššího následného výboru pro arabské občany Izraele a některé bývalé poslance.
Ke všemu se normalizovalo veřejné podněcování proti Palestincům jako komunitě. Je běžné, že poslanci říkají, že jsme všichni příznivci Hamasu; všichni jsme teroristé. Výhrůžné telefonáty a obtěžování na ulici se zhoršily. Když vezmete v úvahu, že Ben-Gvir, ten fašista, rozdal přes 100 000 zbrojních licencí a tisíce zbraní provládním židovským civilistům, dokážete si představit, jakému nebezpečí čelíme.
Před útokem Hamásu se zdálo, že Netanjahuova vláda rezignovala na jakékoli trvalé řešení a místo toho raději „řídila“ okupaci a opotřebovávala Palestince kousek po kousku, čímž znemožnila nezávislý palestinský stát. Od začátku války se zdá, že se rozhodl pro své vlastní politické řešení. Konkrétně pro etnické čistky v Gaze a anexi Západního břehu.
Musíte pochopit, že to byl plán od začátku – 7. říjen dal Netanjahuovi a jeho krajně pravicové vládě záminku k jeho realizaci. Když se podíváte na koaliční smlouvu ustavující současnou vládu, už tehdy se mluvilo o anexi Západního břehu. Zrušili zákon, který povoloval plán stažení v roce 2005, který se vztahoval na Gazu i část severního Západního břehu Jordánu. To jim umožnilo zintenzivnit úsilí na místě o znovuosídlení evakuované oblasti, která měla být součástí území kontrolovaného palestinskou samosprávou, spolu s tlakem na osídlování na celém Západním břehu Jordánu a východním Jeruzalémě.
Když se podíváte na plán [ministra financí Betzalela] Smotricha na Velký Izrael, v podstatě říká, že Izrael se rozšíří tak, aby zahrnoval Západní břeh Jordánu a Gazu nebo ještě dále. Proto trval na tom, aby se stal ministrem na ministerstvu obrany, které má na starosti civilní život na Západním břehu Jordánu. Podle Smotrichova „Rozhodného plánu“ mají Palestinci tři možnosti: mohou zůstat v židovském státě a přijmout svůj status občanů druhé nebo dokonce třetí kategorie, mohou odejít nebo mohou zemřít rukou izraelské armády. Své plány etnických čistek nazývá „dobrovolným přesunem“ palestinského obyvatelstva.
Zní to hodně podobně, jak Bushova administrativa využila útoky z 11. září
Loni jste byla suspendována z Knesetu (izraelský parlament) za výrok, že Izrael páchá válečné zločiny v Gaze. Jen před pár dny byl váš kolega Ofer Cassif, další poslanec za stranu Hadaš, suspendován za příspěvek na sociální síti, ve kterém popisoval Palestince vzdorující násilí osadníků v Jeninu coby „bojovníky za svobodu“. K tomu dochází k rostoucímu omezování svobody tisku, projevu atd. Do jaké míry lze Izrael stále považovat za liberální demokracii?
No, nikdy jsem nevěřila, že Izrael je úplná demokracie. Zejména po zákonu o národním státě z roku 2018 připomínal Izrael něco spíše jako „etnodemokracii“: demokratický pro Židy, ale ne pro Araby. Nyní však stále více diskriminuje i Židy. Stává se z toho fašistický režim.
Levice znamená socialistickou strategii. Jako komunistka v Izraeli, věříte, že stále existuje prostor pro budování spojenectví mezi židovskými a arabskými dělníky a pro sjednocování lidí na třídním základě?
Nejprve si musíte pamatovat, že jsem poslancem Knesetu. Mou úlohou je proto být v kontaktu s širší společností. Nemohu si dovolit být nejradikálnější osobou v hnutí. To znamená, že prostor pro budování širokých aliancí v Izraeli se neustále zmenšuje – lidí, kteří jsou ochotni spolupracovat, je stále méně. Mnoho lidí, kteří právě nyní demonstrují za demokracii v Izraeli, s námi odmítá spolupracovat.
Přesto stále existuje mezi židovským izraelským obyvatelstvem menšina, která nezměnila svůj postoj, pokud jde o okupaci a kolonizaci palestinského lidu, lidé, kteří skutečně věří, že Izrael musí být státem se stejnými právy pro všechny své občany. To jsou lidé, se kterými my, jako Palestinci v Izraeli, bojujeme bok po boku proti válce a proti okupaci.
Existuje mnoho Palestinců, se kterými souhlasím, že je třeba zastavit válku a ukončit okupaci, ale kteří mají spoustu pravicových myšlenek, které vůbec nesdílím. Pokud s nimi dokážu udržovat vztahy, pak jistě mohu udržovat vztahy se svými židovskými soudruhy, kteří jsou ochotni se vystavit nebezpečí, aby bránili lidská práva Palestinců. Přesto: jsme malá skupina a jsme mnohem menší než dříve. Potřebujeme podporu od mezinárodní levice nyní více než kdy jindy.
Jak by taková mezinárodní podpora vypadala?
Víte, v minulosti jsme zvali lidi ze zahraničí, aby nás navštívili v Izraeli, abychom jim ukázali nerovnost a útlak. Ale teď jim říkáme, aby zůstali tam, kde jsou, a bojovali tam. Nejlepší solidární akce, kterou může mezinárodní levice podniknout, je vyvinout větší tlak na své vlastní vlády, aby přestaly podporovat izraelskou vládu, aby pochopily, že Izrael jedná proti nejlepším zájmům nejen svého vlastního lidu, ale všech v regionu.
Celý rozhovor si přečtěte zde: https://www.rosalux.de/en/news/id/52758/israel-is-hurtling-into-the-political-abyss
maki.org.il