Před časem obdržela redakce Kolektivu pro práci, kulturu a vědu do své pošty odkaz na výše jmenovaný článek Vítka Prokopa s výzvou, abychom ho prostudovali a zapojili se do diskuze o teoreticky složitějších otázkách levicového hnutí (slovy autora). Učinili jsme tak – článek jsme si prostudovali a důsledně ho prodiskutovali. Autorovi výzvy jsme poté poslali odpověď, s níž nyní seznamujeme naše čtenáře.
Se zpožděním daným mnoha jinými povinnostmi Ti jménem redakce Kolektivu pro práci, kulturu a vědu posíláme náš názor na článek Vítka Prokopu Metopopulisté, technofašisté a jiné příšery.
Činíme tak, protože jsi nám ho poslal do redakční pošty, vyzval jsi čtenáře k přemýšlení a čtení.
My jsme tak jednotlivě učinili, abychom naše poznámky a poznatky kolektivně prodiskutovali.
Začneme pozitivy:
– po prvním přečtení působil článek na většinu členů redakce pozitivně. Dlužno dodat, že až na pár výjimek tvorbu V. Prokopa ani jeho politické působení většina lidí neznala.
– za pozitivní považujeme, že autor přistupuje k tématům z pozic historického optimismu. Není odevzdaný, defétistický jako mnozí představitelé levice v českých zemích.
– rovněž je pozitivní, že autor podobně jako M. Hauser brojí proti tomu, aby se levice přizpůsobila konzervativně-liberálnímu dělení politického spektra (dle našeho názoru je toto dělení dosti umělé) a prosazuje samostatnou cestu – budování socialistického hnutí. Potud souhlasíme. S čím už bychom nesouhlasili, a to je nad rámec článku, je implicitní heterogennost socialistického hnutí tak, jak ho pojímá M. Hauser a zřejmě i V. Prokop. Takto heterogenní hnutí neexistuje a nemůže existovat. Je zájmově hluboce rozděleno. Nám jde o obnovení lidového a dělnického hnutí, které musí být revoluční a směřovat za obzor kapitalismu. To je z principu neslučitelné s reformistickými přístupy různé úrovně (od klasicky sociálně demokratických, po nové sociální demokracie jako je Syriza či Die Linke) – tyto, a nejen tyto síly, fakticky patří do systémového politického tábora, stejně jako levice, ke které se hlásí, ale k níž my revoluční hnutí neřadíme, ani sebe ne – viz náš text o Geniální přítelkyni. Kromě toho a na rozdíl od minulosti reformistické síly nesdružují větší množství aktivních lidí se shodnými společnými zájmy – zaměstnance, dělníky, důchodce – zkrátka proletariát a další lidové vrstvy. Diskuzi jsme otevřeni, ale musí vést určitým směrem, nesmí jít o diskuzi pro diskuzi. Tím směrem musí být obnovení lidového a dělnického hnutí v českých zemích a na Slovensku, nikoliv účast ve volbách.
– za cenný postřeh považujeme charakteristiku populismu jako spontánní a latentní erupce třídního vědomí většiny lidí v prostředí, kde neexistuje silný revoluční subjekt, resp. které není dostatečně sociálně zralé a jež je využíváno a zneužíváno různými buržoazními silami
Kriticky:
– metodologicky je článek nekonzistentní – začíná jako reakce na knihu M. Hausera, ale následně bez jakéhokoliv vysvětlení ústí v text o podstatných teoretických otázkách a snaží se být výkladový na velmi malém prostoru
– dopouští se kauzálního redukcionismu – hledá v komplexní společnosti jednu příčinu tak složitých a dle autora souhrnných procesů, jako jsou vzestup neoliberalismu, úspěch kapitalismu a pád režimů reálného socialismu, úpadek popularity komunistické myšlenky. Příčiny vidí v kontejnerové dopravě a v ukazateli produktivity práce, který dokládá na základě jednoho buržoazního, zcela nedostatečného zdroje! Cituje sice V. I. Lenina, ale naprosto nerozumí tomu – jako většina levice a všech možných „rudých neoliberálů“ – jaké cesty měly dle V. I. Lenina, ale také dle K. Marxe k růstu produktivity práce vést. Pakliže V. Prokop zmiňuje pád socialismu kvůli jeho chybám, měl by alespoň nastínit příčiny pádu, ale také přesně definovat, co za socialismus považuje.
– akcentování významu kontejnerové dopravy se dopouští tak časté a v buržoazním táboře tak oblíbené hrubé chyby, když za příčiny zásadních změn ve společnosti považuje pouze změny v technice a technologiích (kontejnery). Pak je možné také – jak se často děje a V. Prokop tak nečiní – tvrdit, že zásadní společenské a přírodní problémy je možné řešit právě rozvojem techniky a technologií. Historie jednoznačně ukazuje, že takové změny jsou možné teprve tehdy, existují-li pro ně vhodné společenské podmínky, a i když nastávají, nejsou v třídní společnosti přínosné pro všechny a už vůbec ne pro všechny stejně – důkazů by bylo možné snést hromady.
– dalším oblíbeným omylem, kterého se V. Prokop dopouští jen zčásti, je spojování technologických změn s deindustrializací – netvrdíme, že nehraje roli, ale nikoliv zásadní, zásadní roli hraje mimo jiné vývoz výroby do zemí s levnou pracovní silou, k níž byl západní kapitál motivován poklesem své průměrné míry zisku od 70. let 20. století. Globální počet proletářů, ale i dělnické třídy (nejde o totéž) se naopak za poslední desetiletí díky industrializaci mnoha zemí zvýšil.
– nekonzistentní je tvrzení, mající dokazovat nízkou produktivitu hospodářství NDR ve srovnání s NSR a poté pravdivá zmínka o tom, kterak je tvořena produktivita práce současných mocenských center ve srovnání s jejich polokoloniemi a koloniemi. Hospodářství zemí budujících socialismus je s kapitalistickými kvantitativně porovnatelné jen zčásti, redukovat ho na jeden zdroj a buržoazní logiku porovnání je chybné. Je možné porovnávat tyto modely analyticky, ale z části pouze slovně (kvalitativně), protože mnohé kvality hospodářství zemí budujících socialismus jsou makroekonomickými agregáty (zvláště buržoazními) nevyjádřitelné – například nebyly vedeny v účetnictví, ale výrazně přispívaly ke kvalitě života lidí. A při analýze je třeba sledovat logiku, které dané systémy sledovaly, nebo měly sledovat. K tomuto bodu by se toho dalo zmínit tolik, že by to vydalo na celý článek. Minimálně.
– poslední zmínka – žonglování pojmy – nejsme žádní pojmoví puristé, ale jsme zastánci pojmové přesnosti. S novými pojmy se má dle našeho názoru přicházet až tehdy, je-li objevena nová skutečnost, na kterou nelze vztáhnout stávající pojmy – viz praxi našich klasiků, viz naopak praxi postmodernismu. Nesouhlasíme nejen s Varufakisovou politickou praxí, ale ani s jeho používáním pojmů – poznání reality spíše zakrývá, než napomáhá. Různé připomínky o feudalismu včetně technofeudalismu demonstrují nepochopení skutečnosti a klouzání po povrchu jevů a zdání – některé prvky mohou zdánlivě připomínat feudalismus, ale ve skutečnosti jde jen o projevy tlejícího pozdního kapitalismu, nikoliv o novou kvalitu. Toto stádium také zákonitě plodí fašismus, ale, jak jsme publikovali v jednom překladu, je hrubou chybou tímto pojmem plýtvat tam, kde nesedí, nebo ho různě komolit.
Tolik za nás.
Budeme rádi za další podněty. Jsme otevření diskuzi, ale také vycházíme z pevných a jasných zásad.
S pozdravem
Redakce Kolektivu pro práci, kulturu a vědu