Vím, že je pozdě bycha honiti, i tak se ale vrátím k časté protitezi, totiž, že bychom měli být rádi a být vděční, že se „levice konečně sjednotila“, že ustoupily vyhraněné rozdíly, že táhneme za jeden provaz, že jsme se dokonce rozkročili tak, že lídry jsou i ultrapravicová vdova po milionáři či kariérní sionista. Máme tedy být rádi. A nemáme očekávat mnoho. Podpora dosavadního antikomunisty, exprezidenta, je pak takovým víkem, které se nezvedá.
Přesto podobné deformace budí spíše otázky. A argumentace typu, že svět je takový, jaký je (s odkazem na Českou soudu a debatu Grebeníček vs. Dostál) a že se s ním nedá nic dělat, jen vyvolává nejen skepsi ohledně smysluplnosti takových koalic kočkopsů, ale i nad tím, co může změnit a k čemu je taková účast v buržoazních volbách, které jsou tu jen proto, aby ve své duhové škále potvrdily status quo. Kdo vládne, pro čí profit – a proti komu.
Neměli bychom asi píchat do vosího hnízda, ale člověk stojící nohama na zemi se těžko ubrání rozpakům. Tedy o problémech mluvme, vybrušujme si frazeologii a marketingové strategie a buďme hlasem umlčované většiny, která sice díky nám mlčet nebude – ale slova, slova, slova jsou tak jediné, čeho nakonec dosáhne.
Zůstaneme tedy u popisu, u krásných slohových cvičení, táborové rétoriky (ovšem bez lidového hnutí, kde by rezonovala), budeme rozdávat suvenýry a budeme v lidech upevňovat víru, že staronový miliardář nebude takový pes jako odcházející premiér (který dost možná odchází do vedení sněmovny).
Problémy tu jsou a nepojmenovat, z čeho vyplývají, z čeho rostou a jaká nebezpečí budou způsobovat, to je jako se opít rohlíkem a v tomto omámení radit ostatním, že slepenec party kariéristů je nakonec to nejlepší, co nás mohlo postihnout. Impotentní francouzský model, který nakonec posloužil Macronovi v udržení moci, jen ukázal, že pokud mluvíme o pracujících, tak touto cestou jít nemůžeme. Tedy pokud nechceme jen mluvit.
Sveřepé trvání na „jednotě“ s kýmkoli a čímkoli (protože cílem je koryto a post) je stejně krátkozraké, jako je trvání na tom, že místo biblicky jasného slova je zde oportunistické řešení v podobě referenda k zásadním otázkám (v buržoazním systému!).
Mám toto NIC tedy smysl? Možná uspokojí něčí iluze, ale jaké řešení přinese? Další iluze? Další upevnění mentality slouhovství boháčům a paktům?
Měli bychom se jako Kolektiv kolektivně omluvit za to, že tyto iluze bereme? Nejen obecné, ale i všechny konkrétní a individuální příklady ze života dávají jasně najevo, že rozbředlost pluralismu oportunistické „levice“ (proč vůbec tento vyžilý termín, když je to prostě slovy klasika jen podvodník, co slibuje a zároveň slouží protistraně) a tlachání o jednotě a o nezměnitelnosti stavu věci, tedy všechno to menší zlo nepřineslo lidem zhola NIC.
Jedna vláda odchází, další přijde (propagandistické bariéry brání velké koalici, ale abychom nebyli ještě překvapeni…), co se změní? Uspokojení kádrů KSČM, sociální demokracie, SPD, Svobodných a nevím koho ještě?
Těm, kteří stále věří v zázrak a v politiku vlastní nezodpovědnosti, bych rád vzkázal, aby si jednoduchou matematikou uvědomili, že kdo nechal pojít své dva dalmatiny, ten tento národ těžko spasí.
Pak se i čtenáři na závěr nabízí odpověď na nadpis článku. Promrhaná šance ani politika coby komunální satira se slavit nedá.
(ew)