„Jsou poučení, jež si afghánské ženy mohou vzít od svých kurdských sester, jejichž jednotky domobrany, YPJ, se zaměřily víc na ideologické školení, pochopení svých dějin patriarchátního útlaku, než na výcvik se zbraní, což je povzbudilo víc nejen v boji proti ISIS, ale i proti násilí a útlaku od mužů v jejich vlastních společenstvích.“
(Rahila Guptaová, Medya News)
Když se naše televizní obrazovky zaplňují zoufalými záběry Afghánců, kteří se snaží opustit Afghánistán, zejména davy na letišti v Kábulu, které běží vedle letadel, která se snaží vzlétnout nebo se chytají za kola a padají vstříc smrti, zmocňuje se nás pocit bezmoci.
Ponuré uspokojení z toho, že se potvrdilo, že při americké invazi do Afghánistánu nikdy nešlo o záchranu žen, teď, když byly ženy tímto ukvapeným stažením opět ponechány na pospas Tálibánu, nás nikam nedovede.
Hledáme tedy myšlenky, kterými bychom mohli přispět, demonstrace, kterých bychom se mohli zúčastnit, vznášet požadavky na naše vlády, aby přijímaly více uprchlíků a zapojovaly se do místních plánů na přivítání uprchlíků – to vše lepí náplasti, které jen stěží zastaví krvácející ránu způsobenou imperialistickými dobrodružstvími a náboženskými fundamentalisty. Není to tak, že bychom mohli vyprázdnit Afghánistán od jeho obyvatel a nechat Tálibán vládnout nad hnízdem loajalistů.
Pročesáváme v reálném čase záběry z městských ulic, abychom v davu vybrali afghánské ženy. Slábneme, když slyšíme o nesčetných způsobech, jakými afghánské ženy mizí do svých domovů, vymazávají svou historii na sociálních sítích, jsou zbavovány své identity, i když jsou pohřbeny ve svých burkách.
Hledáme známky naděje, důkazy, že se Tálibán změnil, že pro ženy bude tentokrát lepší život. Potřebujeme to pro vlastní klid v duši. Slyšíme o ženách, které v provincii Ghor zvedají zbraně, a cítíme, jak se nám zrychluje tep, protože sebeobrana vítězí nad pacifismem, když to situace vyžaduje. Znovu se však cítíme sklesle, když mluvčí Tálibánu myšlenku pohrdavě zavrhne: „Ženy proti nám nikdy nevezmou zbraně. Jsou bezmocné a donucené poraženým nepřítelem. Nemůžou bojovat.“
Není to však myšlenka tak moc přitažená za vlasy. Na celém Blízkém východě, na západě Afghánistánu, ve stejné zeměpisné šířce, ženy v Rojavě, severovýchodní Sýrii dělají přesně to a jsou senzačně úspěšné v tom, že přivodily pád kalifátu ISIS, což je ještě zlovolnější síla než Tálibán.
ISIS se po ztrátě svého chalífátu pokouší přeskupit v Afghánistánu pod názvem ISIS-Khorasan (ISIS-K), jejich název pro oblast zahrnující dvě země – Afghánistán a Pákistán – mrazivě připomíná jejich používání výrazu Levant k označení jejich touhy vládnout velké části Blízkého východu. V jednu chvíli to byla jedna z nejlépe organizovaných větví IS po Sýrii a Iráku. Existují protichůdné zprávy o její současné síle. Přestože je od svého vrcholu v důsledku zásahů Tálibánu značně oslaben, v současné době existují varování, že ISIS-K se může pokusit zbrzdit evakuační proces sebevražednými autobombami, a proto se evakuovaným osobám doporučují alternativní trasy na kábulské letiště.
Středisko pro strategická a mezinárodní studia (CSIS), odborný tým z Washingtonu DC, odhaduje, že tato skupina měla od ledna 2017 na svědomí téměř 100 útoků proti civilistům v Afghánistánu a Pákistánu a 250 střetů s americkými, afghánskými a pákistánskými bezpečnostními silami.
Ačkoliv jsou ISIS-K a Tálibán zapřísáhlými nepřáteli, lze jen těžko předvídat, zda vláda Tálibánu vytvoří takové vakuum, jaké existovalo v Sýrii a Iráku, a vytvoří prostor pro růst operací ISIS v Afghánistánu. Existují lekce, které mohou afghánské ženy získat od svých kurdských sester, jejichž jednotky sebeobrany, YPJ, se zaměřily více na ideologický výcvik, na pochopení jejich historie patriarchálního útlaku, než na výcvik ve zbrojení, který je povzbudil nejen v boji proti ISIS, ale také proti násilí a útlaku ze strany mužů v jejich vlastních komunitách. Když jsem navštívila Rojavu, téměř všechny ženy, se kterými jsem mluvila, hlásily, že od mužů cítí nový respekt poté, co začaly nosit zbraně.
Kurdské ženy a muži v Rojavě nyní vzdorují okupaci Turecka, jehož diktátor Erdoğan je připraven k dialogu a spolupráci s Tálibánem, jehož chválí za umírněná prohlášení. Turecké síly střeží kábulské letiště a budou v tom pokračovat i po odchodu amerických jednotek. Tyto konvergence ukazují, do jaké míry se kurdské a afghánské ženy ocitají na jedné lodi – stejní nepřátelé, různé masky.
Vzhledem k tomu, že americké a západní síly nedokázaly v Afghánistánu prosadit práva žen, a vzhledem k politickým důsledkům tohoto pokusu – že demokratické ideály jsou ukazatelem západní nadřazenosti a „spasitelným“ rysem imperialismu – by bylo politicky vhodné, aby kurdské a afghánské ženy prozkoumaly synergie mezi svými bojůvkami.
Selay Ghafferová, mluvčí Hambastagi, Strany solidarity Afghánistánu, v dokumentu „Revoluce jsem já“ (I Am the Revolution na www.dailysabah.com ) vydaném v roce 2018 uvádí, že se musí učit od jiných revolučních hnutí, aby odolaly jak okupaci, tak fundamentalismu. V projevu k afghánským ženám říká, že „pokud kurdské ženy mohou vzít do ruky zbraně a bojovat proti ISIS, měly bychom být také připraveny vzít do ruky zbraně a bojovat, pokud situace nastane“.
Lida Ahmedová z téže strany, která však žije v Německu, se shodla na tom, že Rojava je inspirací a příkladem pro „všude“. Ale i když existují podobnosti mezi Kurdistánem a Afghánistánem, řekla, že 40 let války, zahraniční intervence a fundamentalismus oslabily tamní demokratické hnutí. Aktivisté a intelektuálové se stali uprchlíky v Evropě.
Bezprostředně po americké invazi v roce 2001, „ještě před Rojavou“, si ona a její kamarádi uvědomovali, že se pro ně nic nezmění, protože za změnu musí bojovat „lid“. Členové její strany a RAWA (Revoluční sdružení žen v Afghánistánu) mají v plánu zůstat, vstoupit do ilegality, organizovat se a bojovat, ale „zatím ne se zbraněmi, protože je to složité“.
Kontakt mezi afghánskými a kurdskými ženami se podle Meral Çiçekové, kurdské aktivistky se sídlem v iráckém Kurdistánu, datuje nejméně od roku 2001, přičemž tento kontakt zesílil s revolucí v Rojavě. Revoluce měla velmi velký dopad na afghánské ženy. V roce 2014, kdy byl Kobanî rozbit ISIS, a v roce 2018, kdy Turecko napadlo Afrin, zorganizovala RAWA demonstrace na podporu kurdských žen.
Není to v žádném případě jednosměrka. Kongra Star, ženská zastřešující organizace vedená Kurdkami, vydala v červenci prohlášení solidarity s ženami v Ghoru: „záběry z posledních týdnů, kdy ženy z Afghánistánu berou svou obranu do svých rukou, pokud je to nutné, dávají naději a sílu“. Ale Lida Ahmedová mi řekla, že to byla ukázka chvástání organizovaná afghánskou vládou krátce před jejím pádem.
Kurdské ženy se sídlem v Íránu jsou obzvláště aktivní v projevování solidarity s afghánskými ženami, protože mají společný jazyk – farsí. Nedávno také ženské obranné síly (YPJ) v Rojavě vydaly prohlášení, v němž vyzývají afghánské ženy, aby se organizovaly: „Stejně jako jsme my coby YPJ vzdorovaly IS a tureckým okupantům a jejich gangům s organizovanou silou žen, posílily a posílily naši armádu, mohou se i afghánské ženy stát silou a organizací svobody.“
Poté, co byly jezídské ženy uneseny během obléhání Sindžáru (irácký Kurdistán/Bašúr), brutálně znásilněny a zotročeny ISIS, kurdské ženy je vycvičily k založení vlastních obranných jednotek YJE, které se podílely na osvobození Rakky a osvobodily své jezídské sestry, které byly stále zotročeny ISIS. YPG poskytují nováčkům tříměsíční ideologický výcvik, takže „vědí, kdo jsou, co dělají, jaké je to být si rovni. Je snadné naučit je střílet, ale psychicky je vaše tvář na zemi, cítíte bolest.“ V boji proti patriarchátu je třeba posílit spíše vůli než svaly. Kurdské ženy to vždy zdůrazňovaly.
Měly by to být sestry, které to dělají pro sebe. Spoje tam jsou, jen musíme zmáčknout vypínač, aby proud tekl.
Rahila Guptaová, 27. 8. 2021
https://medyanews.net/sisters-doing-it-for-themselves-afghani-and-kurdish-women
překlad Vladimír Sedláček