27. července uplyne 68 let od podepsání dohody o příměří v Korejské válce. Tři roky trvající válka skončila vítězstvím Korejské lidově demokratické republiky uhájením socialismu v severní polovině Koreje, toto vítězství má však dosud hořkou pachuť pokračujícího národního rozdělení a více než problematických, mnohdy přímo nepřátelských vztahů socialistického severu a kapitalistického jihu.
Korea byla poprvé rozdělena demarkační linií na 38. rovnoběžce v důsledku dohody spojenců v roce 1945. Zatímco na sever od této linie byla země v srpnu 1945 osvobozena sovětskou Rudou armádou a korejskými protijaponskými partyzány vedenými Kim Ir-senem (anglickou transkripcí Kim Il-sungem, foneticky korejsky Kim Il-songem), jih byl obsazen vojsky USA teprve v září, po kapitulaci Japonska. Zatímco sever země vykročil na cestu budování socialismu, na jihu bylo socialistické a demokratické hnutí americkými okupanty a jejich domácími přisluhovači tvrdě pronásledováno.
9. září 1948 byl vyhlášen vznik Korejské lidově demokratické republiky a do konce roku se na žádost Nejvyššího lidového shromáždění KLDR stáhly ze země všechny sovětské jednotky. Byla odsunuta i většina amerických vojáků, USA si však zachovaly vliv na jihokorejskou armádu pomocí několika set poradců. OSN nezákonnou rezolucí z 12. prosince 1948 uznala jako jedinou vládu celé Koreje soulskou proamerickou vládu Ri Sung-mana (u nás známějšího ruskou transkripcí Li Syn-man).
9. června 1950 podnikla jihokorejská vojska ozbrojený útok přes demarkační linii na sever, následovaný rozsáhlou protiofenzívou Korejské lidové armády. Po dočasném osvobození Soulu 28. 6. 1950 zde byla ukořistěna řada dokumentů dokazujících dlouhodobou přípravu napadení severu jihokorejskými konzervativci ve spolupráci s USA. Ty byly brzy poté vydány i v češtině včetně fotodokumentace části originálů. Přesto je dnes v západním světě označována za viníka rozpoutání Korejské války KLDR, která prý chtěla prosadit socialismus na jihu násilím. Jde o stejné falšování dějin jako tvrzení o podílu SSSR na rozpoutání 2. světové války.
Do září 1950 bylo osvobozeno 95 % území Koreje. 26. 7. 1950 začala invaze amerických jednotek na jihu, o den později schválená Radou bezpečnosti OSN za neúčasti sovětského zástupce. V rámci „vojsk OSN“ působili pod vedením USA vojáci 16 zemí. Těmto vojskům se podařilo obsadit velkou část území KLDR a v části země dosáhnout až hranice s Čínskou lidovou republikou. Při ofenzívě Korejské lidové armády a čínských lidových dobrovolníků byla do prosince 1950 osvobozena celá severní část země a v lednu 1951 nakrátko znovu Soul. Po stabilizaci fronty kolem 38. rovnoběžky pokračovaly boje až do července 1953, přičemž území ovládané KLDR bylo ničivě bombardováno ze vzduchu i z moře včetně použití chemických a bakteriologických zbraní.
Za tři roky války do podepsání dohody o příměří bylo dle údajů uváděných KLDR zabito, zraněno a zajato 1 567 128 nepřátelských vojáků, mezi nimi 405 498 amerických. Sestřeleno, zničeno a zajato bylo 12 224 nepřátelských letadel. Potopeno, zničeno a zajato 564 válečných lodí a 3 255 tanků a obrněných vozidel a 13 350 automobilů, 7 695 děl různých typů a 925 152 menších zbraní.
KLDR uvádí 1,23 milionu obětí (vojáků i civilistů) v severní polovině Koreje a více než 1,24 milionu lidí v jižní Koreji. Západní zdroje zmiňují počty mrtvých ve značně širokém rozmezí 335 tisíc – 600 tisíc severokorejských vojáků a 209 tisíc – 900 tisíc (!) čínských lidových dobrovolníků. (Padl mezi nimi i syn Mao Ce-tunga.) Celkový počet obětí Korejské války je odhadován na 2 až 3 miliony. (Přesnějšímu vyčíslení brání i trvající rozdělení Koreje a téměř neexistující komunikace mezi oběma stranami.)
Okupační vojska (a v menší míře i jejich jihokorejští vazalové) se za Korejské války dopouštěla obludných zločinů proti lidskosti. Mnohé jsou zdokumentovány v muzeích v severní Koreji, mezi nimiž zvláště vyniká rozlehlé Muzeum Vítězné vlastenecké osvobozenecké války v Pchjongjangu. Tato zvěrstva s hrozivou názorností zachycují nejen obrazy, fotografie a filmy, ale i diorámy s voskovými figurínami.
V říjnu 1950 američtí imperialisté napadli okres Sinčchon a za méně než dva měsíce zmasakrovali více než 35 380 nevinných lidí, 25 % obyvatelstva okresu.
V květnu a červnu 1951 vyšetřovací komise Mezinárodní demokratické federace žen, která provedla vyšetřování na místě činů amerických imperialistů, ve své zprávě uvedla: „Masakry a mučení spáchané jednotkami USA v dočasně okupovaných oblastech jsou brutálnějším barbarstvím než krutosti spáchané hitlerovskými nacisty v Evropě.” Zpráva byla tehdy vydána i česky. Je v ní zdokumentováno například systematické ničení nemocnic, označených červenými kříži na střechách, americkým bombardováním. Kříže byly viditelné z výše až 8 tisíc metrů, přesto nemocnice dostávaly přímé zásahy i z letadel ve výšce pouhých 30 metrů. Zjevně cíleně byly bombardovány i školy označené červeným křížem a kostely, kde mnoho obyvatel hledalo útočiště. Po svržení zápalných bomb bylo vražděno kulomety z hloubkových letadel civilní obyvatelstvo, snažící se hasit požáry.
Pchjongjang byl bombardováním zničen ze 100 %. Bylo na něj svrženo více bomb, než kolik měl před válkou obyvatel (400 tisíc). Mnohé budovy byly vyhozeny do vzduchu nebo vypáleny při ústupu amerických vojsk, stejně jako jimi byly zničeny mosty, vodovodní potrubí a dokonce i tramvaje. Zničeny bombardováním byly i historické osamoceně stojící buddhistické chrámy, při jejichž bombardování mohli mít piloti stěží jiný cíl. Obrovské množství historických památek bylo okupanty odcizeno nebo úmyslně zničeno.
Američtí imperialisté a jejich přisluhovači bezbranné civilisty upalovali (některé veřejně), topili v nádržích a studnách, stříleli, věšeli, ubíjeli, zaživa jim sekali a řezali končetiny, ničili genitálie, ženám řezali ňadra a dokonce párali břicha těhotných žen. Neštítili se ani ukřižování, pálení rozžhaveným železem, vyřezávání jazyků, skalpování, řezání hlav či pohřbívání lidí včetně dětí zaživa (i masově). Některé malé děti rozšlapali nebo probodali.
Vězni okupačních vojsk byli mučeni hladem, zimou, bitím i elektřinou (i veřejně) a držením ve velkém počtu ve stísněných prostorech, kde si nemohli sednout ani lehnout. Tisíce jich zemřely hlady a zimou. Ženy byly před zabitím znásilňovány. Okupanti zřizovali nevěstince, kam násilím odvlékali Korejky. Většina z nich rovněž nepřežila.
Mezinárodní ženská komise viděla mnoho odkrytých masových hrobů i zranění přeživších, způsobená „vojsky OSN“.
Agresoři vybili a snědli téměř všechen dobytek a většinu drůbeže a zničili nebo při ústupu odvezli všechno obilí. Střelbou a bombardováním znemožnili rybolov. Spálili většinu polí a lesů.
Během Korejské války Spojené státy na severní polovinu země shodily asi 600 tisíc tun bomb a napalmu – 3,7krát více než shodily na japonskou pevninu v Tichomořské válce.
Zvěrstvy amerických imperialistů bylo za války zničeno 50 941 továren a podniků, 28 632 školních budov, 4 534 zdravotnických zařízení včetně nemocnic a klinik, 579 budov výzkumných ústavů, 8 163 budov tisku a kultury, 2 077 226 obytných domů. Poškozeno bylo 563 755 hektarů zemědělské půdy, přičemž zmenšená plocha rýžových a ostatních polí činila 155 500 hektarů.
Od uzavření dohody o příměří ji USA opakovaně porušují a vyvolaly řadu incidentů střelbou na severní území a umístěním těžkých zbraní do demilitarizované zóny. Nedodržely ustanovení o odsunu všech zahraničních sil. V roce 2020 bylo v jižní Koreji přítomno 28 500 amerických vojáků. Ignorovaly i paragraf této dohody požadující zastavení dovozu zbraní do Koreje ze zahraničí. V 80. letech umístily do jižní Koreje dokonce jaderné zbraně. Už od roku 1954 provádějí USA společná vojenská cvičení s jižní Koreou zaměřená proti severu.
Během Korejské války USA otevřeně prohlašovaly, že shodí na KLDR atomové bomby, a po uzavření dohody o příměří stupňovaly své jaderné hrozby. Do jižní Koreje a jejího okolí umístily mimořádně velké jaderné letadlové lodě, jaderné strategické bombardéry, jaderné ponorky a další jaderné strategické zbraně a moderní vojenské vybavení, které dotlačilo Korejský poloostrov na pokraj jaderné války. KLDR tak byla donucena čelit jaderným zbraním jadernými zbraněmi.
Vláda KLDR předložila několik mírových návrhů a iniciativ na uzavření mírové smlouvy mezi KLDR a USA, ale USA všechny tyto návrhy okamžitě odmítly.
Po Korejské válce zůstali na území jižní Koreje političtí vězni. Někteří z nich byli pro věrnost KLDR vězněni až do přelomu 80. a 90. let a teprve začátkem 90. let předáni KLDR. Zběsilá perzekuce komunistického, socialistického a demokratického hnutí v jižní Koreji pokračuje dosud, ačkoli dnes už toto potlačování ani samo hnutí nejsou tak silné jako v minulosti. Přesto dosud nemůže v jižní Koreji legálně existovat komunistická strana ani organizace zastávající se otevřeně KLDR.
Korea zůstává rozdělena. Železobetonová zeď (postavená jižní stranou) vede 240 kilometrů podél frontové linie jižně od vojenské demarkační linie jako bariéra přes Korejský poloostrov. Korejskou válkou byly rozděleny miliony rodin. Až na několik výjimečných příležitostí nemohou občané KLDR navštívit jižní Koreu a naopak. Mezi oběma polovinami rozdělené země neexistuje doprava, veřejné poštovní ani telefonické spojení, oddělen je internet, šíření tiskovin a multimédií ze severu je postihováno na jihu a naopak. Obě poloviny Koreje nemají diplomatické styky a nemohou je mít, protože jih považuje sever za své obsazené území a naopak. Za více než sedm dekád odděleného vývoje se výrazně vzdálila i podoba korejštiny v obou částech země.
Vláda KLDR předložila návrhy na nezávislé a mírové znovusjednocení dosud při více než 200 příležitostech. Jihokorejští konzervativci, podřízení USA, jednání vždy zmařili. Naopak trvale vyvíjejí úsilí ke svržení vedení KLDR, obnově kapitalismu a znovusjednocení „německou cestou“. Není pochyb o tom, že by za stávajících podmínek pokračující americké okupace jižní Koreje vedlo k obsazení severu americkými vojsky, drancování přírodních zdrojů severu a zotročení jeho obyvatel v zájmu nadnárodních korporací a velkoburžoazie z jihu.
Lukáš Vrobel
1. místopředseda Společnosti česko-korejského přátelství Pektusan,
nositel Řádu přátelství Korejské lidově demokratické republiky
převzato z http://www.kldr.info