V r. 2013 vydal francouzský filozof Jean Claude Michéa esej s názvem Tajnosti levice, s podtitulem Od ideálu osvícenství k triumfu neomezeného kapitalismu. Do češtiny ji přeložil prof. Petr Drulák a vydala ji r. 2019 Masarykova demokratická akademie. Kniha vzbudila poměrně široký ohlas ve francouzské, evropské, ale i české, nejen levicové čtenářské obci. Patrně nejsilněji rezonují její myšlenky v části levice, která sama sebe nazývá konzervativní. Patří k ní také překladatel, politolog a politik, prof. Petr Drulák. V posledních letech je jednou z nejviditelnějších postav „alternativní“ kritiky současné vlády a směřování společnosti posledních desítek let. O konzervativním socialismu, „který není ani liberální, ani marxistický“, otevřeně hovoří. Je také autorem jednoho z příspěvků do sborníku Budoucnost levice bez liberalismu. Lze tedy říci, že se společně se svými spojenci teoreticky i prakticky pokouší zmíněný směr na české politické scéně vybudovat.
Protože jsem za posledních několik let četl desítky článků o krizi levice, o možnostech jejího řešení nejen v českých zemích, nemohl jsem nenarazit na odkazy na Michéaovu knihu. Lákala mě. Po jejím prostudování musím říci, že dalekosáhle přesahuje zmíněné texty, jež z valné většiny recyklují překonané a zastaralé koncepty, reformistické a oportunistické snění a důsledky absence rozvíjení teorie lidového hnutí v posledních desítkách let. Proto považuji za přínosné reagovat z marxistických pozic na dílo těmito glosami:
1) Začněme pozitivy. V prvé řadě je nutné kladně ohodnotit iniciativu i práci překladatele, jejímž důsledkem je velmi čtivé a srozumitelné dílo. To patrně úzce souvisí s originálem, což však nemohu jako neznalec francouzského jazyka posoudit.
2) Michéa se zříká používání pojmu levice, protože se dle jeho soudu zdiskreditovala dlouholetou spoluprací s kapitalismem. Potud souhlas, byť jen částečný. Také odmítám označování části politického spektra jako „levicového“. Avšak z jiných důvodů, k čemuž se ještě vrátím v kritické části.
3) Brilantní je zejména Michéova kritika liberalismu a jeho důsledků jakožto hlavní ideologie současného globálního (pojem autora) kapitalismu. Pro marxisty dnešní doby by mělo být aktuální a inspirativní zejména jeho odmítnutí náboženství pokroku či metafyziky pokroku a jeho důsledků. V díle hojně uvádí různé pasáže z děl Marxe a Engelse, k nimž se otevřeně hlásí. Také na jejich základě oprávněně kritizuje ustrnutí k marxismu se hlásících autorů ve Francii (např. Alain Badiou) na zcela nepodstatných otázkách a jejich slepotu ke změnám, které by měly mít podstatný vliv na základy marxismu. V prvé řadě musím ocenit postřeh, že velká část masy zboží soudobé konzumní společnosti nese jen směnnou hodnotu, nikoli hodnotu užitnou. Teoretické propracování tohoto objevu může mít zajímavé a dalekosáhlé důsledky. Michéa se při formulaci tohoto posunu inspiroval jinými autory, které cituje, avšak takto konkrétně a srozumitelně ho patrně prvně zformuloval právě on. Za toto prvenství zasluhuje velké uznání. Dlužno dodat, že jsme v rámci společenství spolupracovníků naší redakce o stejném tématu diskutovali již několik let před přečtením Michéaovy knihy. K jejímu písemnému vyjádření, tím spíše tak preciznímu, jsme se však nedostali.
4) S výše zmíněným objevem úzce souvisí problematika odcizení. Autor dovedně spojuje odcizení zaměstnanců od pracovišť, na nichž pracují, od výrobků, jež vyrábějí, od odborů a veřejného angažování na těchto pracovištích (i jinde) mimo jiné právě s tím, že si zaměstnanci velmi dobře uvědomují neužitečnost vyráběného zboží. Považují ho za zbytečné a nahraditelné. Dodal bych, že pokud toto stále masivnější odcizování propojíme se sílícím odcizením od přírody, dostáváme se k jedné ze základních materiálních příčin celé řady negativních a úpadkových jevů pozdního imperialismu – např. šířících se psychických problémů, poruch a nemocí v populaci.
5) Velice důležité je autorovo dialektické propojení zbožního a peněžního fetišismu, který ve společnosti pozdního imperialismu prostupuje postupně všechny póry života, s abstraktním pojetím člověka a liberálním právem. Pravdivě ukazuje, jak dominantní liberalismus (ve skutečnosti kapitalismus) stále více rozleptává poslední zbytky společenství (neinstitucionalizovaného), solidarity, logiky cti a daru a vše zmíněné nahrazuje právy abstraktního člověka kodifikovanými v psaných normách. Oprávněně kritizuje tzv. levici za to, že si tohoto posunu nevšímá, resp. že ho dokonce pod různými záminkami podporuje. Tento postoj je o to více absurdní, protože tato práva a teorie abstraktního člověka jsou vysloveně buržoazní, jak ukázali již Marx s Engelsem, které Michéa také v tomto případě cituje. Jak se další a další sféry života pozdního kapitalismu stále více stávají zbožím (komodifikace), jak se rozkládají tradiční lidové společenské struktury a normy, nastupuje na jejich místo právě toto právo. Kráčí s komodifikací ruku v ruce. Dodávám, že tento rozmach a destrukce zároveň se projevují také v různých oblastech nadstavby. Např. v umění, školství, zdravotnictví, sociálních službách, politice či propagandě. Zmiňme například tolik rozšířenou teorii potřeb (např. speciálních), klientských vztahů (školství, zdravotnictví, sociální služby), která není ničím jiným než dalším rozšiřováním zbožních vztahů do života člověka a jejich právním vyjádřením.
6) Michéa po vzoru autorů, jimiž se inspiruje (Orwell, Lasch a další), čerpá z lidových tradic a naprosto odmítá názor, který tyto tradice paušálně označuje za reakční či určené k překonání. S tím plně souhlasím. Dokonce cituje Marxe a Engelse, kteří psali o vytváření budoucí společnosti jako o „hledání toho nejmodernějšího v tom nejstarším, avšak na vyšší úrovni“. Nejen tato marxistická syntéza by měla působit mimo jiné proti všem silám, které považují marxismus za poplatný metafyzice pokroku. Žel ani její znalost neuchránila Michéa před tím, aby se do pasti této kritiky částečně lapil…
7) Michéa kritizuje liberalismus za rozbíjení jakýchkoliv společenských pout, atomizaci společenského života (jež jde ruku v ruce s komodifikací), rozšiřování neosobní a anonymní sféry abstraktních a čistě právních vztahů. Tento proces je součástí uplatňování liberálního kultu zcela nezávislé bytosti, zbavené jakýchkoliv společenských pout. Ta jsou představována jako zdroj diskriminace, proces jejich boření jako emancipace. Autor dokonce uvádí velmi podnětnou myšlenku, že současný liberál považuje za potenciálně zotročující všechno, co si člověk nezvolil vlastní vůlí. Dodal bych, že z těchto důvodů považuje celý život a část přírodního prostředí za sociální konstrukt, který ovšem nemá nic společného s marxismem. A také z tohoto důvodu má současný převažující společenský proud (liberalismus a jeho odrůdy) stále větší části života za relativně jednoduše změnitelné prostou vůli a sociálním inženýrstvím. Kulturu, pohlaví, národy, ale také přírodní prostředí. Ovšem na přísně buržoazním základě, zostřeném soudobým úpadkovým imperialismem.
8) Francouzský filozof s poukazem na Marxovu kritiku osvícenství a jeho robinzonád (tedy důsledků životní praxe a teorie abstraktního člověka, který konec konců není ničím jiným než od přírody a společenství naprosto izolovaným jedincem, jehož náplní života je především konkurence proti okolí a jedinou formou „obrany“ je mu abstraktní právo, které je však ze své podstaty buržoazní) poukazuje s využitím poznatků jiných autorů (např. Guy Debord) na skutečnost, že tento přístup vede k vytváření nespolečenské společnosti, liberální společnosti, v níž se chce, abychom žili společně bez druhého. A právě takové postoje vedou nejlépe k naplnění definice přirozeného stavu společnosti dle Thomase Hobbese, tedy války všech proti všem (bellum omnium contra omnes). U Hobbese je hlavní obranou individua proti permanentním otevřeným střetům společenská smlouva, u liberálů dneška abstraktní právo a individuální vůli prosazovaný sociální konstrukt. Ovšem na přírodně-společenském základě, který společnost, v níž je člověk člověku vlkem, na rozdíl od přirozeného stavu (prvobytně-pospolná společnost), vytváří.
9) Michéa proto rozlišuje mezi svazujícími a osvobozujícími společenskými pouty. S tím radikálně souhlasím. Absentující společenská pouta znamenají konec konců zánik společnosti.
10) Nyní ke kritice Tajností levice. Začněme překladatelem. Petr Drulák uvádí dílo vlastní předmluvou. Přestože se k autorovým myšlenkám hlásí, kvalita předmluvy hluboko za dílem zaostává. Nelze se také ubránit dojmu, že přes všechny proklamace vyrůstá především z jiných myšlenkových kořenů. Drulák opakovaně J. C. Michéa označil nálepkou konzervativní socialista, přičemž, jak jsem psal, považuje tento směr za zároveň neliberální a nemarxistický. Avšak Michéa se nejen svými prohlášeními, ale zejména zmíněným dílem hlásí k marxismu. Ano, je ovlivněn také jinými zdroji, což by bylo naprosto v pořádku, kdyby tento fakt v některých přístupech nezpůsoboval trhliny ve věcnosti a dialektické logice výkladu. Naproti tomu jsou Drulákovy názory opravdu – zde se jeho proklamace s názory shodují – diametrálně vzdáleny dialektické logice.
11) Pokud autor hovoří o levici, má jí na mysli zejména francouzské používání tohoto pojmu v historickém vývoji. Pravdivě uvádí, že klasikové marxismu-leninismu se k tomuto směru nehlásili a téměř ho nepoužívali. V dnešním významu a rozsahu se však nepoužíval ani v řadě jiných oblastí světa – zcela jistě ne v českých zemích a na Slovensku, ale také v dalších částech střední a východní Evropy, a to v podstatě až do období r. 1989. V naší tradici do zmíněného zlomového období jednak toto dělení nehrálo roli, jednak byl liberalismus pojímán dominantně jako buržoazní ideologie, ostře se lišící od socialismu a komunismu. Málokoho by proto napadlo, pokud by se takového dělení používalo, řadit ho na levici. Až do r. 1989 také v takové míře jako na Západě nedocházelo ke kontaminaci marxistického i nemarxistického socialismu liberálními ideologiemi. To je až výsledkem vývoje po r. 1989, do kterého však socialismus a komunismus vstupovaly historicky asi nejvíce oslabeny. Čtenáře z jiných kulturních oblastí, než je Francie, proto autorovo pojetí může mást, mohou považovat vývoj, který pochází ze společnosti do značné míry odlišné, za svůj. A do naší společnosti byl mimo jiné účelově importován ze západních imperialistických zemí po r. 1989. Tento moment asi nemůžeme autorovi vyčítat, byť by jako předvídající a vzdělaný tvůrce měl alespoň v poznámce na tento kontext upozornit. Hrubou chybou však je, jestliže uvádí, že tento kompromis (mezi socialismem a liberalismem) postupně nalezl své obdoby ve všech evropských zemích (!). Tato pasáž k analogii s francouzským vývojem přímo vybízí. Problematická je také skutečnost, že Michéa, ač poskytuje určitý vhled do historického vývoje politického proudu levice, nevrací se k původu vzniku proudu a pojmu v době Velké francouzské buržoazní revoluce. A především k třídnímu zázemí zástupců levice a pravice, k zájmům, které reprezentanti obou směrů zastupovali. Kdyby tak na dialekticky vývojovém a logickém základě učinil, pravděpodobně by zjistil, že právě tyto souvislosti vylučují zařazování liberalismu a liberálů mezi zástupce levice. Stejně nebo podobně by to v současnosti dopadlo nejen s liberály, ale také se sociálním demokraty, zelenými atd.
12) Připouštím však, že časový a vývojový odstup od základů pojmů „levice“ a „pravice“ je natolik velký, natolik byly oba pokryty hromadou balastu různých buržoazních ideologií, že i po jejich rehabilitaci pomocí původní metody by působily matoucím dojmem. To je hlavní důvod, proč je v dnešních podmínkách používání tohoto dělení nesprávné a škodlivé. Naše redakce a její spolupracovníci dlouhodobě dělí politickou scénu na buržoazní (konec konců systémovou či prosystémovou) a antikapitalistickou (protisystémovou). Takové dělení považuji za správné.
13) Francouzský filozof však paralelně se svou kritikou levice poměrně nenápadně vtahuje do politické arény dělení na liberalismus vs konzervativismus. Považuji ho za ještě nesprávnější než pravo-levé, ale zabývat se jím musíme, protože bylo opět uměle vtaženo do českých zemí za posledních cca deset let a pomocí něj se zcela přepsala (a ještě více zmátla) politická mapa. Je třeba zmínit, že oba směry jsou v současných podmínkách veskrze buržoazní a prosystémové. Michéa cituje z různých konzervativních autorů a dokazuje, s jakými zajímavými myšlenkami a postoji často přicházejí. Souhlasím. Také v českém a slovenském prostředí vidíme, že někteří konzervativci přinášejí podnětné, inspirativní údaje, úvahy, závěry, a to zejména ve vztahu ke kritice liberální společnosti. Na rozdíl od převažujících liberálů, jejichž myšlenková prázdnota a agresivita bije do očí. Proto je nutné díla zejména konzervativních autorů studovat, ale také je nutné pojímat je komplexně. Pokud tak člověk učiní, nemůže nevidět jednak množství překonaných, agresivních, nebezpečných či konspirativních názorů, jednak naprostou nerealističnost řešení. Souhlasil bych s tím, že je v našich podmínkách mnohem smysluplnější a nadějnější spolupracovat s řadovými nositeli konzervativních názorů (ve srovnání zejména s progresivistickými), v některých případech snad také s autory. Avšak v žádném případě ne s jejich sociálně-třídním zázemím.
14) Jak jsem psal, oceňuji Michéaovu kritiku náboženství pokroku, osvícenství, avšak nikoliv tak, jak je žel dnes běžné – tedy s odmítáním myšlenky pokroku jako takové vůbec. Parafrází jeho slov chce postupovat proti náboženství pokroku s myšlenkami pokroku. Ačkoliv správně zmiňuje pasáže z děl a korespondence klasiků marxismu, klade také jim za vinu budoucí fascinaci marxismu a levice náboženstvím pokroku, velkovýrobou, považováním středních vrstev za reakční a kapitalismu za „historicky nutnou epochu“. Cituje přitom řady konzervativních autorů, kteří proti podobným názorům bojovali, před jejich negativními důsledky včetně dopadů na přírodní prostředí varovali. Avšak citovat jednotlivé pasáže knih těchto autorů bez ohledu na jejich holistické vyznění, bez respektování jejich zájmů a historické úlohy, považuji za naprosto chybné. Co je platné, že proti pokrokářství vystupoval např. Houston S. Chamberlain, když dominantními posláním jeho díla jsou rasismus, antisemitismus, propagace eugeniky, árijské rasy atd.? Jsem přesvědčen, že podobný nepoměr bychom nalezli také u jiných citovaných autorů. Teorie pokroku v pojetí, v jakém ji Michéa kritizuje, vzešla z osvícenství a byla v politických kruzích, jež chtěly a usilovaly o změnu na základně společenské nutnosti, jednoznačně dominantní. Šlo o jednu z důležitých podmínek, součást teorií a ideologií v té době pokrokového kapitalismu a buržoazie, jež měla výraznou formativní roli. Dá se říci, že jí v 19. století mohl být nepoznamenán snad jen zastánce feudalismu a autority církve. Kritizovat hnutí navazující na Marxe tímto způsobem považuji za prezentismus – tedy naprosté nepochopení tehdejších podmínek a vnášení současných zkušeností, poznatků a postojů do minulosti bez ohledu na vývojový kontext. Genialita K. Marxe a F. Engelse však mimo jiné tkví v tom, že tuto teorii podrobili ostré kritice, analýze a nabídli pokrokovou, avšak neburžoazní alternativu. Právě Marx byl první, který ve své korespondenci osvícenské buržoazní pokrokářství opřené o představy abstraktního člověka ostře kritizoval, včetně jeho dopadů na přírodu a představy o životě. Viz jeho spisy cca od r. 1875 do smrti, v současné době viz např. díla Johna Bellamy Fostera. V tehdejší době (70. a 80. léta 19. století) byl vliv metafyziky pokroku na dělnické a lidové hnutí naprosto pochopitelný a omluvitelný. Zvláště, když geniální názory klasiků ze závěrečné etapy života K. Marxe, jež jsou většinou obsaženy v korespondenci, vyšly mnohem později (např. Dialektika přírody, korespondence, z dřívějších desetiletí i Německá ideologie či Grundrisse) a příslušníci lidových vrstev a hnutí je neznali či nemohli znát. V dnešní době by však bylo takové podlehnutí stejně neomluvitelné, jako podlehnutí J. C. Michéa prezentismu v tomto případě.
15) Vrátím se ještě k velkovýrobě, považování kapitalismu za historicky nutnou epochu a k pojímání středních vrstev jako reakčních. Mám za to, že Michéa v těchto případech chápe klasiky nedialekticky, dogmaticky. Jestliže Marx píše, že je kapitalismus historicky nutnou epochou, především tvrdí, že vývoj v tehdejších civilizovaných zemích k tomuto výsledku dospěl nebo spěje. Že ke kapitalismu směřují civilizované země konec konců, tedy v celkové kvalitě vztahů, nikoliv nutně všechny do posledního puntíku. Neznamená to vůbec, že musí nutně každá jednotlivá země světa projít kapitalismem, že je to jediný předpoklad budování pokrokovější společnosti. V korespondenci v závěru života (jak Michéa ví a připomíná) Marx připouštěl možnost budování nové společnosti v Rusku na základě jeho občinových tradic bez kapitalistického vývojového stupně podobného např. Anglii. Především však historický vývoj dal za pravdu Marxovi – po jeho smrti se všechny státy světa (s nepatrnými, specifickými výjimkami) staly buď kapitalistickými nebo jsou ovládány kapitálem. Tedy včetně těch, v nichž např. většina společnosti nevstupuje bezprostředně do tržních vztahů, neprodává svou pracovní sílu. Podobně se to má se středními vrstvami, resp. maloburžoazií – přestože ji systém potřebuje a vytváří, od dob Marxových jsou stále více proletarizovány (tedy relativně jich ubývá – viz údaje T. Pikettyho), jsou mnohem více závislé na velkokapitálu a buržoazním státu. Marxovo a marxistické pojetí tkví přesně v tom – netvrdí, že tato mezitřída zanikne, ale hraje relativně stále menší roli. A samozřejmě nikoliv mechanicky či jevově, abych se vyhnul argumentům o počtu OSVČ či maloburžoazie, nýbrž po spirále a co se týká samostatnosti/závislosti. Charakterizuje tyto vrstvy včetně jejich společenského vědomí a jako jednoznačně reakční je rozhodně nevykresluje. Jistě nebude náhodou, že řada úspěšných sociálních revolucí proběhla v zemích, kde právě tyto sociální třídy a vrstvy převládaly – např. v Rusku a Číně. Jak mohly proběhnout o marxismus opřené revoluce v zemích, kde početně dominovaly sociální subjekty, jež, dle Michéaho, považovala marxistická tradice za reakční? Michéa sice kritizuje především II. Internacionálu, ale neodpouští si ani pravidelné kopance a šťouchance do „bolševické revoluce, krvavého experimentu stalinismu“ apod. Hází je do jednoho pytle. Praxe však hovoří jednoznačně.
16) Co se týče tovární výroby včetně zemědělství – právě klasikové si uvědomovali jak její devastující účinky na člověka a jeho pracovní sílu, na přírodu, zároveň ale viděli její ohromné dopady na zvýšení produktivity práce a zespolečenštění práce. Tento vliv je empiricky mnohačetně dokázán, jiná myslitelná alternativa nebyla v minulosti ani představena, tím méně realizována. Proto musíme velkovýrobu považovat za historicky nutnou. To ovšem neznamená, že kapitalismus považovali klasikové za totožný s tovární velkovýrobou, že bez tohoto předpokladu, uplatněného masově, není možné jeho překonání. Viz Leninovu polemiku proti liberálním narodnikům (Kdo jsou přátelé lidu), viz praxi bolševiků a Říjnovou revoluci, viz systémovou politiku ve státech, které nedospěly ani na práh kapitalismu, ale k moci se dostaly promarxistické síly – např. v Mongolsku. Nemyslím tím, že šlo o ideální vývoj, ale rozhodně nepostupovaly dle teorie nutnosti kapitalismu v Michéaově pojetí.
17) Po celé kritice zbožního a peněžního fetišismu, konzumerismu, prostupování trhu do všech pórů života, vytváření zboží ze stále většího počtu věcí náhle Michéa v několika pasážích naznačuje, že nejde o to trh zrušit. Přál by si ho v podobě drobných řemesel, podniků vyrábějících užitné hodnoty, sloužící společnosti a společností regulovaný. Pravděpodobně něco na způsob kritiky tržní společnosti K. Polanyiho, který by místo ní chtěl společnost s trhem. Opravdu jsou podmínky téměř totálně financializovaného světa vhodné k postupnému zkrocení trhu? V prostředí tisíciletého růstu trhu jako směnného, regulačního a komunikačního prostředku, který se přes všechny pokusy – i zemí budujících socialismus – vždy historicky vymkl lidové kontrole a převládl? V situaci, kdy sama nejmocnější část vládnoucího kapitálu postupně zavádí velmi nebezpečnou digitální měnu, chce zbavit zbožně-peněžní hospodářství jeho jevově-peněžní složky? V současné společnosti se jedná o velmi nebezpečný experiment, kterému je třeba se postavit, ale nevytváří právě tento experiment mimo jiné materiální podmínky pro postupné překonání zbožního hospodářství? Michéa dle mého názoru nechápe, že právě zbytnělé zbožní hospodářství má lví podíl na destrukci původních lidových tradic, komunit, logiky cti a daru. Případná argumentace, že všechno je otázkou lidové vůle a instrumentů trh zvládnout, je dle mého názoru na stejné úrovni jako progresivistický sociální konstruktivismus. Je nutné říci, že Michéa takový argument nepoužívá.
18) Tentýž trh, jehož se Michéa úzkoprse přidržuje, postupně rozdrtil jeho oblíbenou a od Orwella přejatou obecnou slušnost, spravedlnost a rovnost. Pomiňme nyní faktickou politickou a literární roli Orwella, jeho svázanost s tajnými službami západního imperialismu, a vyzdvihněme, že na takto postulovaných morálních zásadách staví také současný režim. A v jeho kulisách budou mít vždy konec konců buržoazní význam, který se obráží právě také v Michéaem tolik kritizovaných právních kodexech. Takovou abstraktnost mám za problematickou a chybnou, přestože nepopírám, že lidová slušnost, sociální spravedlnost a sociální rovnost jsou důležitými protisystémovými zásadami – východisky i cíli. Ale na zcela jiném třídním základě, tedy i nekonzervativním (třídně-politicky).
19) Cíle a cesty k nim J. C. Michéa maximálně naznačuje. Pokud jimi má být návrat ke zmíněným abstraktním ideálům (slušnost, rovnost…), o žádnou změnu se nejedná. Co je však naprosto patrné a tento přístup dominuje také drtivé většině jiných děl, je téměř výsadní spojování změny s buržoazními volbami. V kontextu vývoje posledních desítek let mám takové pojetí za naprosto chybné. Netvrdím, že se buržoazní volby zcela přežily, že v nich nemají lidové síly kandidovat, ale zdůrazňuji, že v současné době má být hlavním polem obnovy dělnického a lidového hnutí mimoparlamentní a mimozastupitelská činnost. Např. v podmínkách českých zemí a Slovenska to znamená činnost zcela mimo tyto instituce, dokud zmíněné hnutí teoreticky a prakticky natolik nezesílí, aby mělo jeho zastoupení v těchto institucích smysl. Ostatní přístupy mám za volební syndrom, neřku-li parlamentní kretenismus, v němž se zejména české kriticky naladěné politické síly zmítají – v podstatě celé, včetně většiny zbytků toho, co se označuje za marxisticko-leninské.
20) Kromě zmínek o dopadech velkovýroby na ekologii Michéa v podstatě ignoruje existenci přírody, skutečnost, kterou zdůrazňoval již Marx s Engelsem mimo jiné proti karteziánství a osvícenství, že příroda tvoří s člověkem organickou ontologickou jednotu. Tato oblast by si zasloužila větší pozornosti již v tradičním marxistickém pojetí. V souvislostech s názory mnohých vědců, včetně marxistických, že lidstvo vstoupilo do geologického období antropocénu, by autor podobného spisu měl alespoň zmínit tuto teorii. Jeho mlčení je příznačné pro velkou část kritiků současného systému.
Jiří Charvát