Ze zahraničí - 20. page

Afghánistán už není problém Západu. Je na Afgháncích, aby si to vyřešili mezi sebou. „Musí bojovat za sebe, bojovat za svůj národ,“ řekl Biden. Pokrytectví…

Před dvaceti lety bylo úkolem USA a jejich spojenců dát do pořádku krvežíznivý Tálibán. Před dvaceti lety bylo úkolem USA vnést do této vzdálené středoasijské země demokracii. Před dvaceti lety bylo úkolem Spojených států vyvést ženy této země z temnoty burky.

Skutečným důvodem a prokletím byla potrubí, ropná pole a geostrategické zájmy. Číst dál →

Prezidente Bidene!

Nedávno jste se zmínil o Kubě v Bílém domě, kde jste řekl: „Byl bych připraven poskytnout značné množství vakcín, pokud by… tyto vakcíny aplikovala mezinárodní organizace a udělala to tak, aby k těmto vakcínám měli přístup průměrní občané.“ Nazval jste také Kubu „zkrachovalým státem“. Číst dál →

„Jsou poučení, jež si afghánské ženy mohou vzít od svých kurdských sester, jejichž jednotky domobrany, YPJ, se zaměřily víc na ideologické školení, pochopení svých dějin patriarchátního útlaku, než na výcvik se zbraní, což je povzbudilo víc nejen v boji proti ISIS, ale i proti násilí a útlaku od mužů v jejich vlastních společenstvích.“

(Rahila Guptaová, Medya News)

Číst dál →

Pád Kábulu a návrat Talibanu k moci v Afghánistánu v neděli 15. srpna je pro tamní lid kolosální tragédií. Záměry kapitalistických mocností G7 za posledních čtyřicet let jsou hlavním faktorem a nesou hlavní odpovědnost za tuto pohromu. Financování a vyzbrojování afghánských islamistických skupin „mudžahedínů“ ze strany CIA, Saúdské Arábie a pákistánských vojenských vládců na konci 70. let po vítězství Saurové (dubnové; saur je druhý měsíc v roce podle perského kalendáře; pozn. překl.) revoluce v Afghánistánu mělo za cíl podkopat a svrhnout vládu Lidově demokratické republiky Afghánistán. Na konci sedmdesátých let nebyl globální imperialismus v žádném případě ochoten akceptovat změnu rovnováhy sil v této oblasti nebo nástup národních, pokrokových a demokratických sil k moci. Prosazování tohoto plánu vydláždilo cestu růstu nejrůznějším reakčním „džihádistickým“ skupinám, které se těšily ze saúdských fondů, aby narušily jakoukoliv progresivní společensko-politickou změnu v západní Asii. Vláda Lidově demokratické republiky Afghánistán si kladla za cíl vytvořit novou a moderní společnost prováděním národní rozvojové politiky, zmírňováním chudoby a odstraňováním sociálně-ekonomické zaostalosti podpořené feudálním systémem, který v zemi vládl před Saurovou revolucí. Reakcionářští islamisté v Afghánistánu podporovaní Západem však vyjádřili otevřené nepřátelství vůči demokratickým lidským právům a svobodám zakotveným ve Všeobecné deklaraci lidských práv Organizace spojených národů, zejména těm, které se týkají žen a dětí. Reakcionářská politika nového íránského režimu po revoluci v únoru 1979 spolu s vojenským pučem v Pákistánu (1977), který vynesl k moci generála Zia-ul-Haqa, nástroj britského imperialismu, a který zažil popravu (v roce 1979) premiéra Zulfiqara Aliho Bhutta, byly dalšími významnými faktory přispívajícími k utváření událostí kolem Afghánistánu. Číst dál →

Náš postoj coby komunistů v Irsku zůstává neochvějný tváří v tvář další brutální katastrofě způsobené imperialistickými vládami. V západním světě z dálky sledujeme války, které se odehrály v Iráku, Palestině, Sýrii, Jemenu a dalších zemích.

Protiválečné hnutí v Irsku a Velké Británii je malé ve srovnání s obrovským množstvím škod, smrtí a destrukcí, které války způsobují.

Teprve když to ovlivňuje životy lidí, začnou se zvedat a všímat si také. Jako antiimperialisté víme, že když Británie opustila některou ze svých kolonií, zanechala rozdělení a násilí; Kypr, Indie, Afrika a Irsko jsou toho příkladem. Číst dál →

Kábul, jak známo, nebyl ztracený včera. Byl to nevyhnutelný definitivní pád kalamitní, arogantní, dvacetileté, mnohamilionové (v amerických dolarech) imperiální nehody s příliš mnoha úmrtími, odsouzené, stejně jako mnoho dalších před ní, k nezdaru od jejího neobratného začátku. Biden ve svém projevu, obecně považovaném za rozhodný, ale necitelný vůči nepokojům, které se odehrávají, položil tvrdou, dobrou otázku: „Kolik generací amerických dcer a synů byste chtěli, abych poslal bojovat do afghánské občanské války?“, ale zarámoval ji cynickým, neupřímným způsobem, když dodal: „Když v ní afghánské jednotky (bojovat) nebudou?“ Čtvrtý prezident, který měl dohlížet na další nesmyslnou válku na „hřbitově říší“, tak našel snadný cíl pro to, co je „dechberoucím selháním“ dlouholeté americké zahraniční politiky, zatímco lehkovážně ignoroval krví nasáklou a arogancí nabitou historii, která se za ní skrývá – „postimperiální západní fantazii“ o katastrofálních vojenských zásazích či intervencích CIA přes Afriku, Latinskou Ameriku, jihovýchodní Asii a pak Írán, Sýrii, Libyi, Irák, Afghánistán, který nikdy neválčil s USA a kde Donald Rumsfeld, ať nemá žádný klid, požadoval po Bushovi: „Potrestat a vypadnout.“ Číst dál →

Buržoazní sdělovací prostředky byly nuceny přiznat, co bylo očividné už na začátku července. Už předtím, než americké jednotky odešly z Afghánistánu, reakcionářský islamistický Tálibán, který jejich invaze svrhla, dobyl zpět obrovské části země. Po dvaceti letech a utracených dvou bilionech dolarů Washington čelí masivnímu neúspěchu, za nímž je vidět jen smrt a zkáza.

To, čemu se omlouvači amerického barbarství za každou cenu vyhýbali, byl soupis devastace nebo lží použitých k jejímu ospravedlnění. Zkorumpovaní kolaborující vládní činitelé a jejich spojenci vyplenili zemi. Nejen Tálibán, ale i al-Káida a Islámský stát (ISIS nebo Daeš) jsou silnější než kdykoliv předtím. Číst dál →

Za dnešní rozsáhlou katastrofu v Afghánistánu jsou zodpovědné Británie a USA, když síly Talibanu vstoupily do hlavního města Kábulu a prezident Ashraf Ghani uprchl ze země. 

Organizátorka seskupení Stop the War Coalition (StWC; koalice Zastavte válku) Lindsey Germanová řekla, že zoufalá situace je následek neúspěšné dvacetileté vojenské intervence. 

„Odpovědnost nesou vlády USA, Británie a dalších zemí NATO, které se ponořily do války, jež byla vždy odsouzena k nezdaru. Problém byl začátek konfliktu, ne způsob jeho konce,“ řekla. Číst dál →

Denis Rogatyuk hovoří s Reném Gonzálezem 

René González je jeden z Kubánské pětice, dlouho vězněné v USA za zpravodajskou činnost, potírající ultrapravicové teroristické skupiny z Miami. Pro časopis Jacobin hovořil o blokádě a o tom, co mu jeho proces řekl o zájmu USA o lidská práva na Kubě.

René González je bývalý člen kubánské sítě »Wasp Network«, sestavené, aby bojovala s terorismem, dlouho mířeným ultrapravicovými miamskými exilovými seskupeními proti ostrovu. Po zavraždění více než dvou set Kubánců během vytrvalých útoků na kubánské sektory civilního letectví, lodní dopravy a turistiky – organizovaných lidmi jako byl agent CIA Luis Posada Carriles – se tato zpravodajská jednotka snažila infiltrovat a narušit teroristické prostředí. (Pro ty, kteří snad nevědí – je to přece jen už pár let: působila na Floridě, tedy na území USA, se souhlasem americké vlády. Ta ovšem bezprostředně poté, co její členové předali floridské centrále FBI důkazy o činnosti miamských skupin proti Kubě, nezakročila a naopak skupinu známou jako Kubánská pětice zatkla. O celém případu informoval v ČR krom Haló novin a několika webů pokrokové mládeže pravidelně a podrobně čtvrtletník Venceremos, periodikum SČKP vydávané nakladatelstvím Orego; pozn. překl.) Číst dál →

S následujícími řádky, nebo alespoň s některými vyslovenými názory, nemusíte souhlasit, přinejmenším z marxistického pohledu. Ale poukázání na společné znaky vývoje obou ostrovních republik je brilantní, odvážné a viditelné; navíc, kdo z levicových analytiků uveřejnil něco podobného? (Pozn. překl.) 

Osud Haiti a Kuby, oněch blízkých sousedů v Karibiku, jsou jedinečně propletené, jako by byly jednovaječná dvojčata.

Haiti, francouzská kolonie, zahájila svou revoluci v roce 1791, věrná své době. (USA v roce 1775, Francie 1789.) byla to první latinskoamerická válka za nezávislost, a také vzpoura otroků, jediná vítězná v dějinách. Napoleon ale zahájil odvetnou invazi v roce 1804, Haiti zvítězila. Potom, jak říká otec v (komiksu) Maus, když dosáhne bran Osvětimi, jejich trable začaly. (Biografický kreslený román; příběh muže, který se dobrovolně vydal do Osvětimi, aby pomohl dceři, držené v táboře se svými čtyřmi dětmi; pozn. překl.) Číst dál →

Bidenova vláda vyhlásila stažení amerických jednotek z Afghánistánu. Jaký vliv měla válka na ty, kdo sloužili?

Michaelu Davisovi bylo 11, když válka v Afghánistánu začala, 19, když narukoval do americké armády a 21, když dorazil do afghánské provincie Wardak jako příslušník bojové ženijní jednotky, pověřené hledáním improvizovaných výbušných zařízení (improvised explosive device; IEDs).

„Přišel jsem z opravdu malého městečka uprostřed Washingtonu (státu; pozn. překl.) z dělnického zázemí. Neměl jsem kam jít; poflakoval jsem se ve škole a neměl jsem vysokoškolskou budoucnost,“ vysvětlil. „Nechtěl jsem trčet na farmě. Vstoupil jsem (do armády) v roce 2009, přesně uprostřed kolapsu bydlení.“ Číst dál →

píše ve své úvaze pro deník The Guardian Helen Yaffeová, docentka katedry hospodářských a společenských dějin na Glasgowské univerzitě

Kritici odmítají Kubu coby nefungující stát, ale neuznávají, jak hluboce je ochromená americkou blokádou

Násilné protesty, které na Kubě vypukly počátkem července, byly prvními vážnými sociálními nepokoji od událostí v Maleconazu v roce 1994, před 27 lety. Obě tato období byla charakterizována hlubokou hospodářskou krizí. V polovině 90. let jsem žila v Havaně a byla jsem svědkyní podmínek, které vyvolaly povstání: prázdné trhy s potravinami, obchody a lékárny, pravidelné výpadky elektřiny, zastavování výroby a dopravy. Takové byly důsledky rozpadu socialistického bloku, který představoval asi 90 % obchodu ostrova. Číst dál →

Následující očité svědectví z nedávných protivládních protestů na Kubě přišlo od Kathryn Guerrerové, dopisovatelky kanadského pokrokového periodika People’s Voice.

Jako Kanaďanka s rodinnými příslušníky žijícími na Kubě, která byla na Kubě během protivládních protestů, k nimž došlo 11. července, jsem se ocitla v jedinečné a znepokojivé situaci, kdy jsem mohla vidět a cítit rozpor mezi tím, co hlásily zavedené sdělovací prostředky doma, a tím, co se na Kubě skutečně dělo. Číst dál →

Protikomunistické síly v čele s americkou vládou chystají neomezený útok na revoluční Kubu. Tato země pokračuje s odhodláním na své vlastní cestě k socialismu, započaté 1. ledna 1959, kdy síly vedené Fidelem Castrem a Ernestem „Che“ Guevarou svrhly vládu diktátora Fulgencia Batisty podporovanou Spojenými státy.

Současný útok na Kubu byl zahájen v plném rozsahu na sociálních sítích na začátku července. Spojené státy však poprvé vyhlásily ideologickou a ekonomickou válku Kubě v roce 1960, když uvalily brutální hospodářskou a sociální blokádu na zemi, která zůstala zachována.

Od té doby zkoušejí USA každou taktiku, jak revoluci zlomit – od přímé vojenské síly v invazi v Zátoce sviní (Playa Giron) v roce 1961 až po vytvoření tajného „kubánského twitteru“, který by rozdmýchal nepokoje a zorganizoval „chytré davy“ pro „kubánské jaro“, které by svrhlo vládu. (The Guardian, 3. dubna 2014) Číst dál →

Dcera Ernesta Che Guevary o současných událostech na Kubě

Žiju na Kubě, miluji svůj lid a budu hájit naši revoluci. Jsem internacionalistka, lékařka, a jsem na to hrdá. Vidím realitu dnešní Kuby a jsem kritická. Chápu, že tu je hodně věcí, jež musíme zlepšit, a mnoho dalších, jež musíme změnit. Mé ideály hluboce ovlivnil kubánský velký národní hrdina a básník José Martí, jenž řekl, že i když slunce má své skvrny, my je přehlížíme, protože nám dává tolik tepla a světla. Martí nás učil respektovat každou lidskou bytost; nemyslíme si všichni totéž, ale všichni máme právo být slyšeni a především bráni v úvahu. Ale musíme si ono právo také zasloužit. Číst dál →