Skip to content

Z domova - 7. page

Vojenské prostory – zahaleny tajemstvím

Vojenské prostory, kolik jich vlastně máme? Asi sedm nebo osm. V podstatě ubyly pouze Brdy, kde zůstaly některé zóny zákazu vstupu. Všechny tyto prostory sloužily v minulém režimu dlouhodobě výcviku naší armády a občas v nich probíhalo cvičení vojsk Varšavské smlouvy. Sloužily především armádě Československé socialistické republiky a mnohonásobně vyššímu počtu vojáků a technice, než je doposud.

Já sám, protože tatínek byl vojákem z povolání, jsem prožil podstatnou část mého mládí v jednom takovém vojenském prostoru, a to i v době po roce 1968, kdy v tomto vojenském prostoru byla umístěna vojska SSSR. Od třetí třídy základní školní docházky až do mých sedmnácti let. Život kluka ve vojenském prostředí, mezi vojáky byl naprosto úžasný, dobrodružný a rád na to vzpomínám. Život uprostřed přírody, tam jsem formoval svůj vztah k přírodě. Mohl bych popisovat mnoho mini příběhů, které moji vrstevníci nemohli prožít. To je však už dávno. Číst dál

Důchodci – neuchopitelná skupina

Celý život jsem rád pozoroval lidské divadlo. Sedl jsem si trochu bokem třeba na pěší zóně, ale taky v hospodě a díval jsem se na komunikaci lidí mezi sebou, jejich mimiku, pohyb a výraz. Důchodci a děti jsou z tohoto pohledu nejzajímavější. Sám jsem již tři roky v důchodu, ale chodím na poloviční úvazek do práce. Ne, že bych doma neměl co dělat, ale chyběl by mi kontakt s lidmi ve fabrice a tak jsem v jednom kole. Mám možnost i pozorovat, jak se mění důchodci i po několika letech v důchodu. Měl jsem možnost taky několikrát pozorovat, jak se důchodci postrkují vozíky před otevírací dobou v Kauflandu, napadají se slovně a div se nepoperou a to jsem stál hodně opodál a tak trochu jsem se i za ně styděl. Nedávno, když se tak tlačili u vchodu, tak jsem si říkal, že jsem zvědavý, jak se budou tlačit u desinfekce. K mému překvapení to vzali všichni útokem a na desinfekci zapomněli – nejohroženější skupina. Jeden můj starší kamarád, ten měl dokonce takovou taktiku, že večer před akcí se chodil vyptávat personálu, kde co z letáku bude a na ráno měl plán. Zatím co ostatní hledali, on měl jasno a šel najisto. Kde se to v nich vzalo ta řevnivost, ani trocha úcty a studu strkat se o levnější květák a zapomenout na základní slušné způsoby chování. Rozhodně to nebyl hlad a nebo snaha výrazně ušetřit. Číst dál

Pandemie v zemi Švejků

Před asi dvěma týdny jsem si ve svém zamyšlení posteskl nad lhostejným přístupem většiny společnosti k pandemii koronaviru a nedostatečnými mimořádnými opatřeními. Mezitím se počty denně zjištěných nakažených i celkový počet pozitivně testovaných přibližně zdvojnásobily a odezva obyvatelstva je přibližně stejná. Byla však přijata nová protiepidemická opatření, z nichž některá jsou natolik podivuhodná, že si nejsem jist, mám-li je považovat za výraz neschopnosti odpovědných činitelů nebo přímo snahu o další šíření nákazy.

Ještě do 21. 10. bylo možné pořádat veřejná shromáždění pod širým nebem až do počtu 500 účastníků. Přesto se konala demonstrace sportovních chuligánů a dalších pochybných existencí proti dočasným omezením, která jednak přesáhla tento maximální počet, jednak na ní byla masově porušována platná nařízení, nebyly dodrženy rozestupy ani nošeny roušky, a k policejnímu zásahu došlo na základě vzniklých nepokojů až potom, co organizátoři demonstraci oficiálně ukončili. Číst dál

Jiný svět

V březnu letošního roku jsem byl příjemně překvapen tím, jak disciplinovaně česká společnost zareagovala na mimořádná opatření proti koronaviru. Naprosto jsem něco takového nečekal ve státě prosyceném vyhroceným individualismem, lhostejností a tradičním „švejkováním“, které je v praxi poněkud méně vtipné než v literatuře.

Velká část obyvatelstva dodržovala mimořádná opatření, protože se bála. Velmi brzy se však ukázalo, že důvodem byl opravdu mnohem více strach než uvědomělost a přesvědčení o jejich smysluplnosti. Začalo kolektivní porušování protiepidemických nařízení a potom jejich rychlé rušení. Číst dál

Zemřela soudružka Milada Sigmundová

S hlubokým zármutkem oznamujeme, že nás 28. září 2020 ve věku 76 let po dlouhé a těžké nemoci opustila členka Levé perspektivy soudružka Ing. Milada Sigmundová, CSc. Ačkoli se v posledních letech potýkala s vážnými zdravotními problémy, do poslední chvíle byla velmi aktivní, plná energie, dobré nálady a smělých plánů na další činnost po svém uzdravení.
Milada Sigmundová se narodila 23. 5. 1944 v Praze. Její otec Jaroslav Svejkovský byl účastníkem protinacistického odboje a oba rodiče byli od osvobození členy komunistické strany. Milada vstoupila do Komunistické strany Československa v roce 1962 během studií na Vysoké škole ekonomické. Po studiu byla zaměstnána v Československé obchodní bance, od roku 1968 vyučovala ekonomii na Vysoké škole politické ÚV KSČ a po převratu od roku 1990 pracovala v zahraničním odboru Státní banky československé. Kromě toho byla i turistickou a muzejní průvodkyní.

 

Odborová činnost – nejednotná a dlouhá cesta zpět ke kořenům

Věnuji se odborové práci již třináct let ve funkci uvolněného předsedy základní organizace jednoho odborového sdružení v největší firmě zaměřené na kovovýrobu v našem regionu.

Když po nástupu do vedoucí sekce vyššího odborového orgánu má metodicky nadřízená napsala, že odbory musí být apolitické, tak jsem nevěřícně zíral. Když si mi zaměstnanci některých firem stěžovali, že u nich není odborová organizace a že ředitel prohlásil, že každého, kdo se pokusí založit odborovou organizaci, propustí z práce, tak mi jich bylo docela líto, že se nenašel nikdo statečný, kdo by to konzultoval s vyššími organy odborů v příslušném odborovém svazu a nedokázal panu řediteli, že už tím vyhrožováním, natož vyhazovem by se dopustil porušení zákoníku práce a mohl by být trestně stíhán. Číst dál

K blábolům kandidáta Šenkýře

Levicový deník s názvem Haló noviny čtu naprosto minimálně. Pokud ovšem o tyto noviny zavadím, bohužel se mi znovu potvrdí správnost volby je naprosto ignorovat. Těžko říct, zda se redaktoři cítí být pokračovateli Haló novin z roku 1929, v jejichž redakci působil Julius Fučík, anebo spíše pokračovateli polobulvárních brněnských Haló novin vycházejících později za socialismu. Troufám si tvrdit, že kvalita těchto dnešních novin pokulhává za oběma verzemi. Není tedy mnoho důvodů, proč se novinami, které se ani ke komunistickému odkazu nehlásí (byť „žijí“ z peněz od strany, která se alespoň ke komunismu formálně hlásí) příliš zabývat. Číst dál

Soběstačnost zemědělství v České republice

Existenční nutnost pro naši zemi. Je však nutností i pro naše zemědělce?

 

O tom, proč bychom měli být samostatní ve výrobě zemědělství, bylo napsáno mnoho a z různých pohledů – ekonomických, vojenských, globálních a spousty jiných. Nečetl jsem však nic z pohledu dnešního zemědělce.

Když začala vrcholit koronavirová krize, bylo toto téma  jedním z aktuálních témat, protože hrozilo vykoupení základních potravin a zásobovací krize. Zvláště také po informaci o stavu zásob tak zvaných enzetů, NZ – nedotknutelné zásoby – pro případ krizí a válečného stavu. Kde je ta diskuse dnes? Velké obchodní řetězce toto ustály a nic ze základních potravin se nevyprodalo. Jsem stálý zákazník Kauflandu, také proto, že vedle něj bydlím, a měl jsem možnost to každodenně pozorovat. Určitě k tomuto průběhu přispěla i rozhodnutí krizového štábu o určení prodejních ploch a dělení prodejní doby pro důchodce a ostatní. Číst dál

Zvěřina na stůl občanů

Postřehl jsem informaci, že státní lesy budou dodávat zvěřinu v daleko větší míře do obchodních sítí. Vede je k tomu tlak na obrovské  škody způsobené zvěří na lesních a polních plodinách. Před rokem 1989 v našich řeznictvích občas visel zajíc, bažant, srnčí v dece a za přijatelné ceny. No a na ty ceny jsem zvědavý, protože pokud nebudou akceptovatelné běžnými občany, tak odbyt bude váznout a některá chytrá hlava řekne, že občané o zvěřinu nemají zájem.

Už tady jeden takový byl – ministr zemědělství Lux na dotaz, proč klesá spotřeba hovězího masa oproti minulosti, odpověděl, že mezi občany není taková poptávka a taky proto se snižují stavy hovězího dobytka. Pan ministr jaksi při svém všeobecném přehledu poněkud přehlédl, že cena hovězího masa se pohybovala a pohybuje kolem dvou set korun za kilogram a výše a že většina si to jako běžné jídlo nemůže dovolit na rozdíl od „napíchaných“ kuřat za čtyřicet pět korun za kilogram. Rovněž tak se kdysi běžně dalo koupit skopové maso a skopové klobásy. Stráně tady v horách spásaly i ovce a nebyl to žádný přepych koupit si skopové maso. Dnes skopové na pultě neuvidíte, a když, tak je to maso málem pro horních deset tisíc. Číst dál

Absurdní divadlo v režii Ježkové

Dlouhodobě sleduji činnost odborů v Diagnostickém ústavu Veslařská (dále DÚ) a nestačím se divit nad přístupem stávající ředitelky Mgr. Renaty Ježkové k sociálnímu dialogu se zaměstnanci a odboráři.

Na úvod krátká rekapitulace událostí. Vzhledem k dlouhodobému nepříznivému klimatu v DÚ, šikanóznímu jednání se zaměstnanci ze strany Mgr. Ježkové, které se také odráželo v kvalitě poskytovaných služeb DÚ, byly v polovině března založeny ustavující členskou schůzí odbory v rámci celorepublikově působícího Odborového svazu Čech, Moravy a Slezska (OS ČMS). O této skutečnosti byla Mgr. Ježková neprodleně obeznámena ústní formou a také jí byl cetrálou zaslán dopis oznamující založení odborů působících na pracovišti. Ústně byla Mgr. Ježková informována neprodleně a dopisem 30. 3. Číst dál

Demokracie dvou možností volby

Ať pohlédne člověk v současnosti kamkoliv, šermováním demokracií, lidskými právy a humanismem se to jen hemží. Krize nekrize, virus nevirus, továrny na fráze a prázdné žvanění jedou na plné obrátky, stejně jako desítky „diskuzních“ a „společenských“ pořadů v různých médiích. Jak se to s onou demokracií má, jsme my jako marxisté-leninovci mnohokrát psali. Nemíním se proto na toto téma rozepisovat, jen zmíním, že neexistuje nic jako pravá a nepravá demokracie, stejně jako patří na smetiště intelektuálských plků rozjímání o demokratuře apod.

V praxi počínající krize kapitalistického hospodářského systému, která byla pouze urychlena, nikoliv vytvořena koronavirovou krizí, nám současná velkohubá „demokracie“ ukazuje v přímém přenosu, jak velkorysé možnosti volby nám poskytuje. Volbami nemyslím onu stále větší šaškárnu s hlasovacím lístkem, při níž si lidé jednou za čas volí zástupce svých vykořisťovatelů, i když i s těmito volbami toto téma také souvisí. Mám zde na mysli možnosti, které nám současný „demokratický“ systém nabízí, jako přípustné, povolené k uvažování, vybírání. Číst dál

Nejen o cyklostezkách – o Prostějovu polemicky

Přečetl jsem pozorně až municiózní rozbor dění v mém rodném městě, Prostějově, abych se s rozpaky dozvěděl, že to má být stále asi to místo, kde jsem se před 35 lety narodil v porodnici prozaicky umístěné v pozdějším úřadu práce. Ačkoli každý z nás chce slyšet o svém oblíbeném místě jen to nejlepší, někdy rozpor vizuálního obrazu s realitou vyvolává rozpaky.

Pišme tedy upřímně: Prostějov již dávno není průmyslovým centrem a k centru kulturnímu má rovněž – i přes kvantitativní výčet všemožných aktivit – daleko. V městě básníka Wolkera a akademika Wichterleho gurmán nepochodí, vyšší kulturu prodeje drží nad vodou přátelští prodejci z vietnamské menšiny. Vítr se prohání po liduprázdných kavárnách, tak, jako kdekoli jinde v republice. Město se odlišuje vynikající rezervací moderní architektury, vzpomínkou na maturitní oblek od OP a polohou u dálnice mezi Olomoucí a Brnem.  Číst dál

OS ČMS k úmrtí Miloše Jakeše

Odborové sdružení Čech, Moravy a Slezska vyjadřuje upřímnou soustrast pozůstalým k úmrtí Miloše Jakeše, někdejšího generálního tajemníka ÚV KSČ, který zemřel ve věku 97 let v Praze.

Miloš Jakeš se narodil v chudé rodině na Šumavě, mládí prožil jako jeden z Baťových mužů ve Zlíně. Zkušenost z nespravedlivých poměrů první kapitalistické republiky, mnichovské zrady a nacistické okupace jej přivedla do řad KSČ. Jakeš se účastnil poválečného budování republiky i počátků mládežnického hnutí. Po zkušenosti s regionální politikou v Gottwaldově zastával řadu zodpovědných funkcí celorepublikového významu. Jeho specializací bylo zemědělství, otázka národních výborů a personální politika. V době počínající eroze východoevropského tábora socialistických zemí nahradil v nejvyšší funkci generálního tajemníka Gustáva Husáka. Bohužel nebylo v silách Jakeše ani kohokoli jiného zbrzdit nebezpečné krizové jevy, spjaté s chybami sovětské politiky. Po převratu se Miloš Jakeš stal obětí antikomunistické represe, nezměnil však svůj světonázor a vždy otevřeně vystupoval na obranu socialistické myšlenky i toho, co se za předchozí období let 1945-1990 poctivou prací vybudovalo. Číst dál

Zemřel soudruh Miloš Jakeš

9. července 2020 zemřel ve věku 97 let soudruh RSDr. Miloš Jakeš, poslední generální tajemník reálně vládnoucí Komunistické strany Československa před kontrarevolučním pučem, svými tvůrci vznešeně nazvaným „sametovou revolucí“. Byl jedním z posledních žijících členů předlistopadového vedení strany a rozhodně nejaktivnějším z nich v obhajobě věci socialismu, společenského pokroku a míru, hodnot, kterým zasvětil celý svůj život a které ho stály mnoho úsilí a odříkání nejen v předlistopadovém období, ale zejména v posledních třech dekádách jeho života, kdy byl antikomunisty a dalšími hlupáky a mravním bahnem lidské spodiny doslova štván, hanoben a zesměšňován. Číst dál

Co formuje naše myšlení?

Čas od času si některý z exponentů současného režimu povzdechne nad tím, jak minulý systém negativně poznamenal dnešní myšlení, chování a jednání lidí. Všimněme si, že se tyto odkazy objevují od samotného počátku 90. let 20. století a s přibývajícím časovým odstupem se pouze prodlužuje období, po které bude dle autorů těchto výroků třeba žít v „demokracii“, aby se i lidé stali „demokracie“ hodni. Častokrát slýcháme také odvolávky na Masarykův výrok z Čapkových Hovorů s TGM, kterak „potřebujeme 50 let nerušeného vývoje (myšleno demokratického – pozn. autora) a budeme tam, kde bychom chtěli být už dnes.“

Jestliže představitelé současné moci hovořili před 30 lety o potřebě alespoň deseti let „demokratického, nerušeného“ vývoje, postupně se z deseti let stalo dvacet let, „dlouhá doba“, až jsme se nakonec v posledních letech začali dovídat, že bude třeba mnohem delšího času, než se původně očekávalo, načež následoval Masarykův citát. Zajímavé bude sledovat, jakou výmluvu si budoucí autoři najdou za 18, 20 let, kdy vstoupí v platnost Masarykův idealistický (myšleno filozoficky) předpoklad. Tedy pokud do té doby nedožene kapitalismus svět na další velká válečná jatka, což žel není nereálné. Číst dál

Jakou cenu má život lékaře (nebo člena zdravotnického personálu)?

Šok a vztek. Nanejvýš ještě smutek. Proč? Dnes, v neděli 17. května, zaznělo v televizních zprávách, že zdravotní pojišťovny neproplácejí preventivní testy na koronavirus u nově přijímaných pacientů. Jak zaseknutá gramofonová deska, mluvčí zdravotních pojišťoven unisono prohlašují, že tyto testy nemohou proplácet vyjma případů, kdy nový pacient prokazatelně představuje nositele nákazy. Protože to (údajně) není nařízeno vládou, potažmo ministrem zdravotnictví – ten to mimochodem vzápětí potvrdil. Nemocnice si tak testy platí samy.

Zdravotní pojišťovny mají peněz dost. Tečka. Vyvraťte mi to, poživatelé zlatých padáků a plátci astronomických nájmů, pokud vaše pojišťovna sídlí v pronajatých prostorech, i plátci astronomických provozních nákladů, pokud je sídlo vaše! Číst dál

Zaměstnání nebo poslání?

V knize kolektivu autorů “Pedagogika pro učitele (2007)” se psycholog, doc. Jaroslav Koťa rozepsal na téma učitelské povolání jako poslání, resp. profesionalizace povolání a profesionalita. Myslel tím, že v procesu modernizace[1] se podmínkou pro výkon učitelského povolání stává dlouhodobá teoretická a praktická příprava zejména na vysokých školách, silná vnitřní motivace a vědomí poslání, bytostná orientace na služby ve prospěch „klientů“[2] a další podobná hesla. Tento výklad vyšperkoval dalšími moudry, která pro jistotu ocituji: Přirozenou součástí profesionální autonomie je i obhajoba zájmů příslušníků profese proti zásahům zvnějšku: proti nevhodným požadavkům okolí vzdělávacích institucí, proti mocenským aspiracím politických stran, proti církvím a zájmovým neprofesionálním organizacím, jakož i proti nepřiměřeným a odborně nepodloženým nárokům klientů. Je také evidentní, že je výrazný rozdíl mezi odborovým hnutím, které bývá vyhrazeno pro tzv. zaměstnance, zatímco profesionálové se sdružují v tzv. profesních organizacích.“ Číst dál

Ubohost – o kauze Biľakovy busty jinak

Antikomunističtí aktivisté byli okresním soudem ve Svidníku odsouzeni za přečin poškozování cizí věci ke dvouměsíčnímu podmíněnému trestu s odkladem na 18 měsíců a uhrazení škody ve výši 80 eur. Krajský soud v Prešově odmítl ve středu 6. 5. 2020 odvolání v případě pomalování busty bývalého komunistického funkcionáře Vasila Biľaka rudou barvou.

Když Biľak v 96 letech zesnul, jeho pohřeb navštívili čtyři Češi, mezi nimi ideologický tajemník Jan Fojtík a generální tajemník Miloš Jakeš. Slovenských komunistů bylo u bratislavského krematoria na čtyři sta. Antikomunistů asi deset. Když viděli přesilu, nezmohli se na příliš halasné projevy. Pieta byla zachována. Biľak znovu vyvolával emoce v médiích, nicméně faktického zhodnocení se dosud nedočkal. Jistěže i on vzešel z generace Povstání, byl také z vrhu XX. sjezdu a samozřejmě patřil k nejradikálnějším oponentům Novotného, de facto byl mužem Ledna. Porodil Dubčeka, což bral za svou velkou vinu. Kdo mohl v tehdejší situaci tušit… Ale přes nezdar dělnicko-rolnické vlády, který odhalil slabost stranické levice, přispěl ke konsolidaci situace – a především co se týče jemu svěřeného úseku, zajistil, aby naše zahraniční politika byla pokroková, internacionalistická, aby skutečně hájila lidská práva. Československo mělo v této oblasti velký význam, podobně jako jsme se nemuseli stydět i v těch dalších. Číst dál

Hnutí – zamyšlení

Tak nám odvezli Koněva. Naposledy zamával a Dejvice jsou o jeden pomník chudší. Nikdo nezaplakal, Praha 6 je mimo zájem ruských, čínských, japonských i opilých britských turistů. Nejsmutnější na té kauze bylo, že se už nikdo řetězem nepřivazoval k podstavci, že nikdo nedemonstroval, nikdo nekladl květiny a věnce, nikdo neřečnil – a ovšem taky nikdo nedemonstroval ani nestávkoval. Za Koněva. Zasloužil by si to.

Nejde ale jen o sochu. Zasloužili bychom si ji všichni. Teda skoro všichni. Zasloužil bych si to já, ty, naši čtenáři, moji čtenáři, trafikantka, holička, řidič fekálního vozu i Karel Dyba, který není z nejhorších hráčů tenisu. Prostě nás deset milionů lidí, kteří jsme tady tak nějak zůstali napospas kapitalismu (až na Dybu, který zůstal napospas tenisu). Ale i ten Dyba, Dlouhý, koneckonců Ježek (ano, je to ježek, pane profesore Fialo!), Ježek Tomáš i Ježek Jaroslav, my všichni si nějaké hnutí pracujících zasloužíme. Ale není tady. Není tady ani po čtyřiceti teoreticko-politických notabene pražských konferencích, není tady ani po tom, co hanáčtí soudruzi nabídli lidu skákací hrad a ani poté, co jsem nemohl dočíst tak hezký článek od Josefa Skály, protože jsem mu prostě – já prosťáček boží – neporozuměl. Číst dál

V předvečer krize

Vzpomínáte na typický obrázek let 2008-2014? Zástupci různých svazů kapitalistů (Dlouhý, Hanák, Havlíček a další) se jako panáčci na orloji střídali ve sdělovacích prostředcích všech forem a pravidelně lkali: „Bez pomoci státu se neobejdeme, buď nám přispěje na udržení zaměstnanosti, nebo budeme muset hromadně propouštět. I tak řadu lidí propustíme. Nedá se nic dělat, musíme se současnému trendu přizpůsobit. Nemáme dostatečný odbyt, poptávka je nízká v celém světě, kupní síla obyvatel klesá, trhy se hroutí. Je také potřeba snížit přímé daně, ale i odvody – v ČR jsou velmi vysoké vedlejší náklady práce.“ K tomu jim sekundovali všichni zástupci hlavních i vedlejších politických stran, snad s výjimkou několika málo jednotlivců z KSČM: „Musíme snížit platy ve veřejném sektoru, zpřísnit podmínky čerpání sociálních dávek a zabránit jejich zneužívání. Plýtvaní je jedním z hlavních problémů současnosti! Nesmíme se astronomicky zadlužit (jako by jejich působení nezadlužilo za 30 let celou zemi i s obyvateli – pozn. autora). Ani důchody se příliš rychle valorizovat nebudou. Je nutné podpořit zaměstnavatele, kteří dávají lidem práci, a udržovat spoluprací s nimi a odbory sociální smír. Zaměstnanci musí být stále více flexibilní, uskromnit se, zároveň se neustále vzdělávat (často za své peníze – pozn. autora) a rekvalifikovat. O krizi se musí všichni občané rovnoměrně podělit.” Číst dál