Mě baví dívat se, jak se lidé baví. To řekl ředitel v podání herce Josefa Kobra ve filmu Věry Chytilové Kopytem sem, kopytem tam. Sešli se, čas si udělali, pojedli z dlouhého stolu na Národní třídě a tu a tam byli vypískáni, bylo jim bez rozdílu jmen nadáváno do fízlů, grázlů a zlodějů, sem tam padlo i slovo „estébák“, i když prý soud rozhodl jinak. Někteří skoro plačky sdělili své životní osudy, svůj stud nad rozlitým mlékem v podobě včerejších kariér korunovaných pozdější privatizací Unipetrolu, jiní jako pan premiér nasadili státnickou masku a klaněli se u pomníčku ještě hlouběji, než když nedávno do Prahy přijel sultán Erdogan.

Bylo veselo. I když zbytek republiky den prožil jaksepatří jinak, o čemž svědčí i anketa z nutnosti přihlášených (tehdy tuto nezbytnost zapříčinil anketní dotaz, ve kterém 98 procent čtenářů řeklo „ano“ zastropování cen energií), kteří se chtěli v čase vrátit nazpět. Coby ne, lépe než zase sledovat útrpné obličeje senátorky Němcové, jejíž volební obvod Praha 1 je dozajista lakmusovým papírkem nálad republiky. Číst dál →

Dnes se pochoduje za demokracii. To je správně. Jsou v pochodu demokraté? Pochodují proti tomu, co dusí? Proti oligarchii? Proti jejich stranám? Proti jejich politickému spektru? Proti špíně za jejich nehty? Proti jejich zlodějským rukám? Těžko říct. Ale co není, může být. I kdyby to mělo být v příštím díle.

Na události roku 39 se zapomnělo. Dnešek je přehlídka prezidentských kandidátů s věnci a svíčkami. Některé porodilo lůno Listopadu, jiné normalizační kontakty, fotr na dobré pozici, jiný se prostě vyskytl tam, kde se bralo nebo kde má poslední zavřít dveře. Marketingové agentury se už klepou na to, z koho udělají tvář do známky. Pozadu nezůstávají ani sázkaři. Tím adrenalin končí. Číst dál →

Zatímco ukrajinská raketa usmrtila dva nevinné Poláky a „národnost“ munice už přiznal jak Biden tak Duda, ministryně obrany zahání svůj absentující mateřský pud harašením své sbírky zbraní (pokud zrovna nevybouřenost neventiluje vulgarismy na sociálních sítích) směrem na věže Kremlu, ministr vnitra v tento památný den sedmnáctého, kdy si málokdo vzpomene na studenta Jana Opletala, krasomluvně hovoří o obraně svobody slova. Nelze s Vítem než souhlasit. Kdyby to nebyl zrovna on, který nejen nechal utáhnout šroub internetu, ale i oficiálně posvětil cenzuru, která se týká nejen svobodomyslnosti ohledně mezinárodního dění, ale i zdravého rozumu ve směru k pomoci Kyjevu a k výmluvám, které má tento kecal k ujetým nohám ve vlastním politickém subjektu. Řeči se vedou a voda teče. Číst dál →

Poslední dny nepřinesly žádné uklidnění situace, a naopak každodenní přehršel novinek nenabídl žádnou pozitivní zprávu. Lidé jsou už apatičtí k slibům vlády, jejíž důležitost ve vleku dění poměřují s obdobným významem ankety Českého slavíka. Skoro pětina úspor je znehodnocena, drahota udělala z běžného zboží nedostupný artikl. Pomoct mají žebračenky. Řešení mají nabídnout vyšeptalé fráze o křižáckém tažení do Rusi či o zázračných podnikatelských příležitostech na Ukrajině, kterým můžeme věřit asi tolik, co slovům komika Zelenského o statisícové demonstraci na podporu jeho kliky na Václavském náměstí. Číst dál →

Demonstrace odborové konfederace, české prokapitalistické a prorežimní centrály s červeno-oranžovým nátěrem, nesla název Pět minut po dvanácté. Byla to demonstrace proti chudobě, na které se na tribuně prezentovali ti bohatší. Upřímně se přiznám, že jsem právě díky takovým organizátorům a díky obsahu i zmíněným požadavkům necítil velkou lítost, když jsem se na demonstraci z rodinných důvodů nedostal. O nic jsem nepřišel.

Podobného názorů nezakrývajícího skepsi bylo více lidí. Tisíce či desetitisíce dalších zaměstnanců. Demonstrovalo se proti chudobě jako proti špatnému počasí, bez odsouzení příčin, systému, který chudobu generuje a bez požadavků, které přinášejí řešení a ne záplaty na sametové iluze.

Pět minut po dvanácté uplynulo. Deset minut po dvanácté (těch deset let ukolíbaných „levicovou vládou i prezidentem“, kdy se nic nedělo) je už prostor, kdy se dá zhodnotit oprávněnost předchozího odstupu i nedůvěry. Číst dál →

Nadšené slogany proti chudobě, mobilizace a radikální fráze boháčů z odborové konfederace dávají dost jasně znát, že je zde něco neupřímného a shnilého. Nedůvěra těch, kteří jsou mimo struktury žlutých odborů a pro které otázka práv zaměstnanců neskončila „udemonstrováním se“ a kosmetickými požadavky, je spolu s úbytkem členů dostatečným vysvědčením, kam to s odbory dopracovala konfederace, jejíž exponenti za 30 let „práce“ způsobili ve společnosti to, že pojem „odbory“ působí skoro jako sprosté slovo. Nedivme se. Tento pocit je postaven na bezpráví vykonávaném roky na zaměstnancích, kterých se nikdo nezastal a které zradily vlastní „transformované“ odbory v čele s tak hlasitě řečnícími papaláši, kapitálem štědře placenými bossy. Číst dál →