Publikováno u příležitosti letošního 150. výročí narození Vladimíra Iljiče Lenina
Termín leninismus vstoupil do dějin ihned po úmrtí Vladimíra Iljiče Lenina v roce 1924 a v mezinárodním komunistickém a dělnickém hnutí jej proslavil zejména Josef Vissarionovič Stalin svou přednáškou „O základech leninismu“ z dubna 1924, která se později stala úvodní částí slavné knihy „Otázky leninismu“. Termín však ve 20. a 30. letech často používali též trockisté, kteří často zužovali nebo komolili jeho význam, proti čemuž soudruh Stalin polemizuje ve svých teoretických pracích té doby.
Teze objasněné tehdy stručně a jasně soudruhem Stalinem v jeho výkladu leninismu další vývoj bezezbytku naplnil, a naopak vyvrátil jejich kritiku jako neopodstatněnou. Zastavím se jen o otázky „konečného vítězství socialismu“, kdy soudruh Stalin uvádí, že vítězství proletariátu v jednotlivých zemích je nejen možné, ale i nezbytné, dodává však, že silami jedné země není možné zajistit socialismus před intervencí a před restaurací kapitalismu, a tedy že rozvíjení a podpora revoluce v jiných zemích je podstatným úkolem vítězné revoluce. (Otázky leninismu, Svoboda, Praha 1950, s. 32-33)
Zde vidíme kontrast s linií sovětského bloku po Stalinově smrti, kdy chruščovovští revizionisté roztrubovali avanturistické a voluntaristické teze o „úplném a definitivním vítězství socialismu“, o „ještě naší generaci žijící v komunismu“ a o „mírovém soutěžení“. Jejich heslo „nebojovat – obchodovat“ dovedl k dokonalosti na jedné straně zrádce Gorbačov a na druhé čínští a další „tržní socialisté“.
Stanovy Komunistické strany Československa přijaté IX. sjezdem v květnu 1949 hned v úvodu označují marxismus-leninismus za nejpokrokovější světový názor, k jehož osvojování strana své členy vychovává. Současně však obsahuje v té době pochopitelné, ale z hlediska budoucnosti problematické ustanovení předznamenávající budoucí zkázu revoluční strany, totiž bezmeznou oddanost vládnoucí straně Sovětského svazu, bez ohledu na její linii. „Zkušenosti slavné Všesvazové komunistické strany (bolševiků) … jsou straně stálým zdrojem poučení při výstavbě socialismu a v boji za vítězství komunismu.“ (IX. sjezd KSČ, Svoboda, Praha 1949, s. 513-514) S takovou linií českoslovenští komunisté oddaně přebírali ze Sovětského svazu dobré a zlé, ale to druhé už velmi brzy převážilo.
Stanovy KSČ schválené XII. sjezdem v prosinci 1962 a s doplněními a úpravami platné až do kontrarevolučního zvratu na konci roku 1989 se marxismem-leninismem přímo zajíkají. Patolízalství k sovětským revizionistům a velmocenským šovinistům je deklarováno mj. slovy: „Strana neustále prohlubuje bratrství, pevné spojenectví a všestrannou spolupráci československého lidu s lidem sovětským a pracujícími ostatních socialistických zemí.“ (Stanovy KSČ, Rudé právo, Praha 1971, s. 8)
Byla to prachsprostá lež, s ohledem na vyhrocené nepřátelství k socialistické Číně, negativní vztah k socialistické Albánii a nevraživost ke všem oddílům mezinárodního pokrokového hnutí, které slepě nenásledovaly linii sovětského vedení. Ostatně „bratrské styky našeho lidu s lidem Sovětského svazu“ byly utuženy přítomností asi 75 tisíc sovětských vojáků na našem území od roku 1968 až do pádu socialismu, a ještě krátce po něm. Pro srovnání, v dnešním Německu mají USA necelých 39 tisíc vojáků a amerických vojáků v jižní Koreji, větší než bývalé Československo, je 28 500. Je však nutno dodat, že na rozdíl od Československa je „bezpečnost“ těchto vazalů nebo částečných vazalů „pojištěna“ jadernými zbraněmi okupantů.
Pro panslavisty a rusofily, kteří považují obsazení cizími vojsky za ideál či dokonce podmínku existence socialismu v menší zemi, dodávám, že v časech Vítězného února a největších úspěchů dosažených naším pracujícím lidem pod vedením soudruha Klementa Gottwalda nebyla na našem území přítomna žádná sovětská ani jiná zahraniční vojska a stejně tak nebyla přítomna po roce 1948 ani v Korejské lidově demokratické republice, čelící nejstrašnější imperialistické agresi a výhrůžkám. Socialistická Albánie je po triumfu chruščovovského revizionismu ze svého území vyhnala.
Leninismus se po XX. sjezdu KSSS stal zástěrkou sovětských revizionistů pro jejich zrádnou politiku kompromisů s třídními nepřáteli, rozkolu v mezinárodním pokrokovém hnutí a zrady věci socialistické revoluce. Ve jménu leninismu bylo odsuzováno dílo Stalinovo, prováděna maloměšťácká liberalizace a kapitalistické hospodářské reformy. Marx-leninské třídní pojetí se vytratilo a bylo nahrazeno handlováním „rudé“ buržoazie. Naplnily se tak předpovědi Trockého o degeneraci socialismu, ne však pod vedením Stalina, ale jeho odpůrců, sovětských byrokratů a jejich poskoků, patolízalů za jeho života a hanobitelů po jeho skonu. Odvážných jedinců, kteří se pokusili postavit se tomuto vývoji, nebylo mnoho. Za všechny uvedu Mao Ce-tunga, Envera Hodžu a Kim Ir Sena. Maoisté se však spřáhli s americkými imperialisty a nakročili k obnově kapitalismu už v závěru Maova života. Hodžův izolacionismus přežil v malé a chudé zemi svého vůdce jen o několik let. Jako nejživotnější se ukázala korejská koncepce výstavby socialismu, myšlenka čučche soudruha Kim Ir Sena, rozvinutá soudruhy Kim Čong Ilem a Kim Čong Unem v ideologii kimirsenismu-kimčongilismu. Dlužno dodat, že k marxismu-leninismu se Korejská lidově demokratická republika od roku 1992 nehlásí.
Státy, jejichž ústava dodnes odkazuje k marxismu-leninismu, jsou na světě jen tři, přinejmenším z mého pohledu mnohem vzdálenější tomuto vědeckému světovému názoru než KLDR. Současná ústava Kubánské republiky odkazuje na marxismus-leninismus hned třikrát, ústava Čínské lidové republiky jej zmiňuje dvakrát, Vietnamské socialistické republiky jedenkrát. Ačkoli za marx-leninskou zemi bývá označována i Laoská lidově demokratická republika, její ústava nezmiňuje ani marx-leninismus, ani marxismus, a dokonce ani socialismus.
Soudruh Kim Ir Sen na sklonku svého života analyzoval pád Sovětského svazu a sovětského bloku a vyslovil tehdy zcela jasně a výstižně: „Sovětský svaz se zhroutil, protože následoval revizionismus po smrti Stalina. … Navzdory svým dějinám víc jako 70leté socialistické výstavby se sovětská strana stala byrokratickou a selhala v práci s lidmi, hlavním obsahu práce strany. Lidé bez jakéhokoli ideologického vzdělání viděli jen peníze, a tak se jich snažili co nejvíce získat, namísto toho, aby se drželi leninismu. Strana se zvrhla, protože nedokázala vzdělávat lid v socialistických a komunistických myšlenkách, takže znali jen peníze, soukromá auta a dači.“
Kritizoval „lokajství a uctívání velmoci“ ze strany představitelů východoevropských socialistických států. „Socialistické vlády ve východoevropských zemích byly svrženy, protože se oddávaly byrokratismu,“ dodal. „Problémem nebyl samotný socialistický systém, ale patolízalský postoj k velmoci a byrokratické manýry,“ uvedl soudruh Kim Ir Sen. (President KIM IL SUNG and Juche Idea, Korean Association of Social Scientists, Pyongyang 2017, s. 142-153, www.kldr.info)
Pokud má lidstvo mít udržitelnou budoucnost, musí tato patřit socialismu, vycházejícímu z marxismu-leninismu. Podstatný není název, terminologie, ale obsah socialistické politiky. Strany s názvem „komunistická“ se napříč celým světem natolik zdiskreditovaly oportunismem a revizionismem, že nepředpokládám jejich budoucí světodějnou revoluční úlohu.
Jak řekl soudruh Kim Čong Un na 7. sjezdu Korejské strany práce v květnu 2016: „Antiimperialistická nezávislost a socialistické principy jsou zkušebním kamenem oddělujícím revoluci od kontrarevoluce a socialismus od oportunismu.“ (KIM JONG UN: Report to the Seventh Congress of the Workers‘ Party of Korea on the work of the Central Comittee, Foreign Languages Publishing House, Pyongyang 2016, www.kldr.info)
Lukáš Vrobel