Komentář redakce Kominternet-Dialogu:
Uveřejňujeme zajímavý text antikapitalistické organizace Franklin County Continuing the Political Revolution (FCCPR; Trvalá politická revoluce ve Franklinově okrese) z USA o sociálním bydlení ve Vídni. Jedná se o téma, jež je v České republice dost často zmiňováno, snad i omíláno různými “alternativními”, alternativními, pokrokovými i progresivistickými silami. Jako pozitivní příklad, přesně v duchu názvu článku – řešení existuje.
Výhodou zveřejňovaného textu, na rozdíl od zmiňovaných odkazů z našeho geografického a kulturního prostoru, je skutečnost, že obsahuje některá zajímavá fakta, která čtenářům nejsou téměř vůbec k dispozici. Proto ho publikujeme na našich stránkách.
Zároveň však musíme doplnit podstatnou zmínku. Sociální bydlení ve Vídni (jakož i jinde v Rakousku či Německu) vznikalo v konkrétních podmínkách po 1. a 2. světové válce. V obou situacích byla revoluční vlna lidových vrstev na vzestupu, kapitalismus se otřásal v základech, což se obráželo v tehdejších postojích a pozicích rakouské sociální demokracie. Aby udržela revoluční vlnu na uzdě, formálně posunula své pozice směrem k socialismu, reálně se však stala oporou rakouského buržoazního státu. Revoluční, antikapitalistické strany včetně komunistické sice posílily své pozice, nedosáhly však takového postavení, jako např. v Československu. Sociální demokracie se stala jednou z nejsilnějších stran v Rakousku, ještě silnější pozice měla ve Vídni. Po r. 1918 zahájila některé sociální reformy, jež bezpochyby částečně zlepšily život dělníků a zaměstnanců. Avšak zároveň byla tato drobečková politika prostředkem k otupení radikalismu rakouské dělnické třídy, odvedení její pozornosti od systémových základů společenské krize, k vytvoření falešného vědomí a aktivismu jen na bázi povolené sociálně demokratického příštipkářství. V meziválečném Rakousku měl tento směr doslova tragické důsledky, protože vydláždil cestu, která po porážce únorového povstání proletariátu r. 1934 skončila v náručí austrofašistů a poté nacistů.
Ohromný bytový fond byl následně rozšiřován také po 2. sv. válce, kdy bylo Rakousko rozděleno mezi vítězné mocnosti, zastávalo sice přísně neutrální zahraniční a blokovou politiku, bylo však kapitalistickým státem (navzdory tomu, že jedna z okupačních zón byla sovětská, kolik států osvobozených západními spojenci vstoupilo na cestu budování socialismu?). Silná sociální demokracie také v tomto případě realizovala ještě masovější sociální politiku a reformy, kterými částečně z přesvědčení, částečně účelově bránila radikalizaci lidových tříd a vrstev. Tato politika a změny však také úzce souvisely s vývojem monopolního stádia kapitalismu ve státně-monopolní a s jeho důsledky ve sofistikovanějším vykořisťování závislejších zemí (např. rakouský mocný bankovní systém), lákání a vysávání levné zahraniční pracovní síly a v důsledku toho také v rozšiřování zastoupení a příjmů středních vrstev (dalším důsledkem a poté předpokladem těchto procesů byl také vznik rakouského turistického odvětví, z nějž čerpá země nemalé příjmy).
Přesto můžeme ve Vídni sledovat, že většina bytových komplexů vznikala v 50. a 60. letech, některé ještě v letech 70. Po pádu režimů reálného socialismu v letech 1989-1991 se podmínky zcela změnily, sociální a odborářská práva jsou od té doby i v nejvyspělejších kapitalistických zemích systematicky osekávána, životní a pracovní podmínky se zhoršují, v posledních letech sílí útoky na práva politická. Klíčovou otázkou by proto mělo být: Kolik veřejně vlastněných bytů vzniklo v Rakousku v těchto zcela nových, dnes platných podmínkách? Je téměř jisté, že zanedbatelné množství.
V situaci likvidace posledních zbytků dočasného snu sociálních demokratů o kapitalismu s lidskou tváří v podobě sociálního státu, která je v západních kapitalistických zemích všeobecná, v podmínkách, kdy bez ohledu na strany, které vládnou, jsou uvedené výdobytky rušeny, ničeny či privatizovány, je naivní a nesprávné domnívat se, že kapitalismus vyřeší masovou bytovou krizi podobně masovou výstavbou bytových domů. Konkrétní zkušenosti a studium jejich podmínek to naprosto vylučují – v žádné z těchto zemí se nic takového nedělo a neděje. Cestou k budoucnosti je změna trýznivých podmínek organizací a vzděláváním lidových tříd a vrstev. V této budoucnosti si lidé sami rozhodnout, jak problém vyřeší. Je pravděpodobné, že masovou výstavbou svého bydlení, ale za zcela jiných systémových podmínek a téměř jistě na úkor mamutích vyvlastňovatelů jejich pracovní síly a životů.
Že nebyl bytový fond např. ve Vídni privatizován, souvisí se zájmem a potřebou vládnoucích tříd udržet (zatím) sociální smír. Bytový fond je příliš masivní na to, aby si dovolily ho zrušit, příliš jiných prostředků k jeho udržení již vládnoucí buržoazii nezbývá. Týká se bez nadsázky milionů lidí v Rakousku. Stejně tak si dosud vládnoucí třídy v ČR či na Slovensku netroufly otevřeně zaútočit a privatizovat průběžný důchodový systém, omezit mateřskou a rodičovskou dovolenou a jiné výdobytky minulých generací. Ve stávající krizi, zostřování rozporů mezi imperialistickými mocnostmi a v podmínkách generálního útoku na práva většiny lidí však není vyloučeno vůbec nic. Jediný, kdo tomu může učinit přítrž, jsou přesvědčení, zorganizovaní, vzdělaní a jednotní lidé.
Všichni víme, že po celé zemi máme bytovou krizi. Nájemné raketově vzrostlo, není k dispozici dostatečný počet bytů a domů, mnoho lidí v našich městech je bez domova, regulace nájemného je považována za příliš radikální, existuje jen málo ochran proti vystěhování. Americký sen dlouho zahrnoval vlastnictví domů a stabilní bezpečné čtvrti. Sen se však stal noční můrou, protože rasismus a kapitalismus nechávají některé lidi bez domova úplně, a vyhnali jich mnohem více. Nejvíce odrazuje to, že jen málo lidí vidí nějaké alternativy vůči současnému systému, jak je bydlení přidělováno a placeno.
Je tu ale alternativa. Dva členové Franklin County Continuing the Political Revolution (FCCPR; Trvalá politická revoluce ve Franklinově okrese) byli nedávno ve Vídni v Rakousku a viděli, jak by to mohlo být jinak. Obyvatel města Montague Ferd Wulkan tam byl v září a trávil čas s několika vídeňskými obyvateli, kteří s ním všichni hrdě hovořili o bydlení ve městě. Navštívil Karl-Marx Hof, největší ze zespolečenštěných bytových staveb – táhne se přes 1 kilometr a bydlí v něm 5000 lidí.
Obyvatelka Leverettu Ann Fergusonová tam byla o několik let dříve a dozvěděla se, jak lidé v komplexu Karl-Marx Hof vedli odboj proti nacistům na počátku 30. let. Zvlášť na ni zapůsobila kombinace jednotlivých kuchyní a společných stravovacích služeb, které původní komplex nabízel, včetně obsluhy němých číšníků do každého bytu, přinášejících jídlo ze společné kuchyně každého bytu, a společná prádelna a středisko péče o děti.
50 až 60 procent všech Vídeňáků žije v trvale dostupných, nájemně stabilizovaných dotovaných bytovkách. Patří mezi ně 220 tisíc městských jednotek a 200 tisíc neziskových družstevních bytů postavených z obecních dotací. Jen ve vídeňských 1800 obecních bytových jednotkách žije téměř půl milionu občanů (z celkového počtu necelých dvou milionů). To vše dohromady se označuje jako „sociální bydlení“, což podle nich zní lépe než „veřejné bydlení“. Byla vyvinuta vědomá snaha integrovat projekty tak, aby vedle sebe bydleli příslušníci různých společenských tříd, z nichž každý platí podobné procento ze svých příjmů za nájem.
To vše začalo po devastaci 1. světové války. Za necelé desetiletí, od roku 1925 do roku 1934, bylo ve velkých zástavbách umístěných kolem zelených nádvoří postaveno více než 60 tisíc nových bytů. Karl-Marx Hof je toho dobrým příkladem. Čtyřicet procent stavebních nákladů pocházelo z vídeňské daně z bydlení, zbytek z výnosů daně z luxusu a z federálních fondů. V letech 1919 až 1933 bylo město jediným subjektem, který stavěl nové bydlení.
Zatímco rakouské národní vládě vládla v průběhu let celá řada stran od pravice po levici, Vídeň byla více než 100 let (s výjimkou nacistického období 1938-45) většinou ovládána sociálními demokraty: od 20. let minulého století byla známá jako „Rudá Vídeň“. Socialisté prováděli politiky ke zlepšení veřejného školství, zdravotní péče, hygieny a zejména bydlení. Stabilní dostupné bydlení, způsob hospodaření s obydlími a jaké služby byly poskytovány, byly klíčem ke vzniku a oslavě dělnické kultury. Byl to také způsob, jak zvýšit moc pracujících odstraněním významného zdroje ekonomického stresu.
Dnes stále platí, že s tak velkou částí trhu s nájemním bydlením ve Vídni dotovaným a dostupným vzniká tlak na snižování nájemného celkově. To znamená, že vlastníci soukromých bytů musí soutěžit se zespolečenštěným sektorem a jsou tak omezeni v nájemném, jež si mohou účtovat. Jinými slovy, trh s nájemním bydlením nepodléhá silám volného trhu nebo ideologii neoliberalismu.
Na Ferda a Ann zapůsobilo i to, jak jsou byty přidělovány. Od roku 1925 dostávaly při získávání dotovaných bytů přednost osoby se zdravotním postižením a další sociálně zranitelné skupiny. I dnes přetrvává komplikovaný systém přidělování, takže mnoho z více vytouženě umístěných bytů je dáno k dispozici lidem s nízkými příjmy.
Co to tedy pro nás dnes v USA znamená? Musíme uznat, že bydlení je základním lidským právem! Vídeňský příklad ukazuje, že kde je vůle, tam je i cesta, ale my v USA potřebujeme socialistickou vizi, jež může konkurovat převádajícímu kapitalistickému světonázoru. Poučení z jiných míst, jako to dělali Ann a Ferd ve Vídni, může být součástí toho, co by nás tam mohlo dostat.
Zdroje a další informace:
City of Vienna, “Social Housing in Vienna”
Miles Howard, “Maybe more of us should live in public housing”, Boston Globe, 13. 3. 2020
Wikipedia, “Red Vienna” https://en.wikipedia.org/wiki/Red_Vienna
“Red Vienna: Experiment in Working-Class Culture”, Helmut Gruber [1991, Oxford University Press]
Ann Fergusonová je bývalá profesorka Massachusettské univerzity na penzi a aktivistka socialistického feminismu
Ferd Wulkan je odborový organizátor, důchodce
Franklin County Continuing the Political Revolution je všestranná politická organizace, jež vzešla z prezidentské kampaně Bernieho Sanderse v roce 2017 v massachusettském okrese Franklin County.